O neumírání (William Saroyan)

Saroyan koncem 50. let kvůli finančním potížím opustil Ameriku a nějakou dobu cestoval autem po Evropě. V květnu 1959 napsal divadelní hru a za peníze, které vydělal, si pronajal v Paříži byt, kam pozval na letní prázdniny své děti. V červenci se pustil do psaní vzpomínkové knihy O neumírání.
Kniha je souborem otázek a odpovědí na poněkud neobvyklé otázky o žití, umírání, neumírání. O spisovatelích, alkoholu, hazardních hrách, ale také o psaní – o jeho marnost i nepostradatelnosti. Vědomě odhaluje svou metodu, aby tak parodoval konvenční literární postupy a dal svým knihám nový rozměr – vypravěče vyprávějícího o způsobu svého vyprávění. Toto psaní však není intelektuální spekulací či experimentem s formou, jak tomu bývá u autorů podobných.
Celá kniha je protkána rozhovory Saroyana, jednak s novinářem z Paris Review, ale také s jeho dětmi, se čtenářem, s ním samým i s jeho vlastní smrtí, se kterou se setkal ve snu, a kterou se od sebe snaží právě psaním odehnat.

— 1 —

Ukázky z knihy:

„Tak tedy pane S.,“ řekl novinář, „čemu vděčíte za svůj vysoký věk?“
„Neumírání.“

— 2 —

„Nevím proč bych si měl odpírat to drobné blaženství, které načerpám z každé cigarety, kterou vykouřím, zvlášť z té po první kávě. Ta cigareta, ať je to ráno nebo později, ta první cigareta po spánku mě vždycky vrátí rovnou do mého života. Totiž do mého zápasu se smrtí.“

— 3 —

„Spisovatel začíná tím, že píše pro sebe, nejspíš z neznalosti, jak by měl psát, a aby si to buď vyzkoušel, anebo poznal, že to neumí. Já jsem například vždycky věřil, že když něco můžu číst já, může to číst i někdo jiný…“

— 4 —

A dcera řekla: „Ty jsi nemožný, tati. Na každého se hned vztekáš. A tak při tom vykřikuješ! Všichni nás poslouchali a koukali.“
„To je ale ošklivé, co? Tak podívejte, odteďka si choďte do kina sami. Už jsem ten film viděl, když běžel poprvé. Šel jsem jen proto, že jsem radši na blízku, když jste v takových končinách. Tady člověka obchází hrůza.“
„Okej,“ řekl syn. „Už máme na to věk chodit do kina sami…“

— 5 —

Dcera řekla: „Kdo je největší člověk, s kterým ses kdy setkal?“
„Já. Jenže nemůžu dost dobře říct, že jsem se sám se sebou setkal…

— 6 —