Hon na pratvory
Okřídlení lidé právě rozezvučeli čtyři velké zvony katedrály. Na Capricciovi jsem objel zezadu Svatého Marka, ustájil ho a pěšky došel k proslulým Západním vratům, kde na mě čekala Armida. Stála u jedné sochy spolu s de Lambantem a Bedalar a s přáteli, které jsem neznal. Za touto skupinou, přízračné a přísné, stály Yolaria, Jethona a ostatní čaperóny, a všechny vypadaly stejně v jednotvárné šedi plátna a krajkových čepcích.
Když jsem políbil Armidě ruku, pohlédl jsem jí do očí a došel k závěru, že mne stále ještě miluje; samozřejmě, v posledních dvou dnech, když jsme pracovali před Ottovým zahnoscopem, byla samá láskyplná pozornost.
„Jako vždy váš služebník, má paní,“ pronesl jsem. Byl jsem odměřený, jak se sluší na muže, který dospěl ke zbožňování. Uklonil jsem se zbytku společnosti a přitom mrkl na de Lambanta. Původně jsem doufal, že se mi naskytne příležitost potěšit se slovem s Armidou o samotě. Nicméně, po ranní pobožnosti se bezpochyby taková příležitost naskytne, neboť nás opět čekalo místo před zahnoscopem. Tak jsme se na sebe usmáli a vyměnili si šprýmovné poznámky.
Všichni byli veselí, dívali se po sobě, na průčelí katedrály, na okřídlené lidi, kteří kroužili nad našimi hlavami, a na postavy, které se shlukovaly na náměstí, jako by samy měly k dispozici nadbytek energie pro všeobecné blaho. Nebo to všechno byl jen osobní zájem? De Lambant přímo zářil; obě děvčata i jejich přátelé mu ochotně naslouchali a bavili se jeho vtipnými poznámkami. Vděčně jsem se na něj usmál, neboť mi dal čas, abych se té společnosti přizpůsobil.
Tyto pobožnosti se pořádaly na oslavu zahájení sezóny honů na pratvory. Po bohoslužbě odjede velká část místní elity do loveckých chat v divočině. Dokonce i já, chudý herec, je budu s prvním úsvitem následovat. Přál jsem si jenom, aby moje nálada a nadšení byly o trochu větší.
Přijel kočár rodu Hoytolů, Hoytolovi vystoupili a Armida se pokorně přemístila k otcově boku. Andrus Hoytola se na všechny zachmuřeně usmál; na mně jeho pohled ulpěl tak trochu úkosem. On a jeho žena, jakmile se zmocnili Armidy a její mladší sestry Leny, zamířili vzhůru po schodech katedrály, s gardedámou a dvěma sluhy v závěsu. Cestou blahosklonně gestikuloval ochablou rukou. Rodina Nortoliniů se dostavila podobným způsobem - Caylus bodře pokynul de Lambantovi a mně a Bedalar s Jethonou se hbitě vydaly v jejich patách. I ostatní přátelé Armidy zamířili do vrat katedrály.
De Lambant a já, na okamžik osamoceni, jsme na sebe pohlédli se zdviženým obočím.
„Podle rodinné legendy byli de Lambantovi v Tuscady všemocní - to ale bylo před šedesáti generacemi,“ oznámil de Lambant.
,,De Chirolovi nejspíš budou muset na něco takovýho šedesát generací počkat, ledaže mě potká v několika příštích dnech štěstí.“
„Pojďme dovnitř, pomodlíme se za štěstí.“
,Když jsme se nořili do všeobecné temnoty katedrály, zeptal se de Lambant: „Jak dalece tě uspokojuje tvůj život?“
„Mohl bys laskavě přeformulovat svou otázku?“
Namísto odpovědi řekl: „Poháry mistra Bledlora jsou hotové. Ten starý pán je doručil včera osobně. Velice rychlé. Je to skutečně dokonalost sama. Doufám, že Samarantu potěší; dozvěděli jsme se, že Traytor Orini je ožrala a zhýralec, a jeho sestra Teresa štětka první kategorie. Velice povzbuzující... Opovrhuju nemravností u ostatních, ty ne?“
Uvnitř katedrály mezitím uzrálo skutečně impozantní šero. Pruhy světla z vysokých oken se v něm utápěly jako v bujónu a než dosáhly dláždění li základny ohromné kamenné nádoby, téměř se v něm rozplynuly. Vzhůru se valily mraky kadidla a jejich spletité tvary vhodně doplňovaly stříbrné a bronzové kadidelnice, a pachy balzámu, olibany a kůry cascarilly přehlušovaly pach lidství, které kvasilo v jednotlivých uličkách. U dveří jsme si zapálili svíce, abychom ještě něco dodali do všeobecného černého šera, políbili jsme obraz Minervy a přemístili se do davu.
Ze stanoviště velekněze za slavným vyřezávaným oltářem svatého Marka se šířilo elektrizující, truchlivé k…
