Taita se vrátil do svého pokoje pro plášť a pak proklouzl zelenou komnatou do průchodu, který vedl ven z jeskyně, a vyšel do tajné zahrady. Slunce ozařovalo útesy nad kráterem, ale jeho dno již leželo ve stínu. Opatrně se rozhlédl, jestli se poblíž nezdržují trogové, a pátral po jejich aurách; naštěstí žádnou nespatřil. Věděl, že se záhubou Eos byly opice zbaveny vůdčí inteligence. Bezmyšlenkovitě se odplížily do tunelů a chodeb v nitru hory, kde tupě čekaly na smrt. Plnými doušky s úlevou dýchal svěží, chladivý vzduch a vymýval si z plic pach poraženého nepřítele. Zamířil k pavilonu vedle černého jezírka a usedl na mramorovou lavici, kde sedával s Eos, když byla ještě mladá a krásná. Přehodil si kožený plášť přes ramena. Oproti očekávání jej po otřesném zážitku neničilo vyčerpání, naopak se ho zmocnila radostná, povznesená nálada. Cítil se silný, neporazitelný.
Zpočátku ho to udivovalo, než si uvědomil, že je nabitý energií a mocí, kterou vysál z čarodějnice. Jeho mysl prudce stoupala k nebesům a bleskově se rozšiřovala, jak začal prozkoumávat obrovskou horu nashromážděných znalostí a zkušeností, která ho nyní naplňovala. Mohl se ohlédnout na tisíciletí života Eos, zpět k počátku věků. Vnímal každý detail, jako by k události došlo včera. Dokázal porozumět jejím touhám, jako by patřily jemu. Žasl nad hloubkou její krutosti a mravní zkaženosti. Teprve teď, kdy se mu přímo odhalilo, pochopil pravou podstatu totálního zla. Měl se toho od ní tolik co naučit, že mu běžný lidský život postačí pouze k tomu, aby poznal jen nepatrnou část.
Odpuzující znalosti působily svým způsobem velmi svůdně a Taita hned věděl, že musí obrnit svou duši, aby odolal jejich fascinujícímu mámení a nenechal se jimi také zotročit. Hrozilo mu přímé nebezpečí, že jej poznání tak obrovské akumulace zla změní ve stejné monstrum, jako byla ona. Zahanbovala ho myšlenka, že vědomosti, které z čarodějnice vypáčil, z něj v kombinaci s jeho dosavadními znalostmi činily nejmocnějšího člověka na světě.
Posbíral síly a začal uzavírat obrovskou masu odporné hmoty do hlubokých skladišť své paměti, aby jej děsivé poznatky neposkvrnily a nepronásledovaly ho, ale aby se k nim mohl v případě potřeby kdykoliv dostat.
Kromě poznání zla nyní disponoval stejnou, a snad i větší sumou všeobecných znalostí, s jejíž pomocí může nepředstavitelnou měrou prospět sobě samému i celému lidstvu. Odebral Eos klíč k přirozeným záhadám moří, země a nebes, k tajemstvím života a smrti, ničení a obnovy. Tohle vše nyní držel ve své mysli, kde mohl získané vědomosti po libosti zkoumat a zdokonalovat.
Slunce zapadlo a minula noc, než nabyté poklady ve své mysli roztřídil a uspořádal. Teprve pak si uvědomil tělesné potřeby. Celé dny nejedl, a ačkoliv se občas napil, sužovala ho žízeň. Nyní znal doupě čarodějnice, jako kdyby v něm žil stejně dlouho jako ona. Opustil kráter a vstoupil do nitra hory. Neomylně nacházel cestu do skladů, špižíren a kuchyní, kde ještě před nedávném pracovali trogové a obsluhovali Eos. Střídmě pojedl vybrané ovoce a sýr a vypil pohár vína. Občerstven se vrátil do pavilonu. Nejpřednější místo v pořadí jeho starostí nyní zaujímalo navázání spojení s Fenn.
Soustředil se a vyslal do éteru první signál. Volal ji otevřeně a srozumitelně, ale hned si uvědomil, že podcenil moc čarodějnice, protože volání se odrazilo od zbytkové bariéry, kterou Eos stále vyzařovala, a vrátilo se k němu. I v tak zuboženém stavu dokázala obklopit sebe i své doupě ochranným štítem. Zanechal marného úsilí a zaměřil se na hledání možností, jak uniknout z hor. Prohledal paměť čarodějnice a narazil na omračující poznatky, které vyžadovaly maximální úsilí, aby jim vůbec uvěřil.
Znovu opustil pavilon a vrátil se do skalního tunelu, který vedl do zelené komnaty. Do chřípí ho udeřil puch rozkladu, silnější a odpornější než dřív. Zakryl si nos a ústa lemem tuniky a potlačil nucení na zvracení. Eosino tělo nafouklé hnilobnými plyny už téměř vyplnilo malachitovou jeskyni a Taita viděl, že se promě…