Plukovník Tinat se k nim vrátil a nechal je odvést jezdeckou švadronou. Taitova skupinka kráčela uprostřed, dobře chráněna ze všech stran. Další dlouhý zástup se vlekl za nimi, včetně stovek naříkajících zajatců, z nichž většinu tvořily basmarské ženy.
„Otroci,“ odhadoval Meren. „Tinat spojuje chytání otroků se záchranou nevinných cestovatelů.“
Taita nijak nereagoval, ale přemýšlel o jejich vlastní pozici a postavení. Jsme také zajatci, nebo ctění hosté? přemítal. Přivítali nás poněkud neurčitě. Zvažoval, že se zeptá kapitána Onky, ale věděl, že by se namáhal zbytečně – Onka byl stejně zdrženlivý jako plukovník.
Odjeli z Tamafupy a vydali se na jih vyschlým korytem Nilu k jezeru. Brzy měli na dohled Červené kameny i opuštěný chrám na strmém útesu nad nimi, ale v tom okamžiku změnili směr a z koryta řeky zamířili na východ po stezce vedoucí kolem jezera. Taita se pokusil zavést s Onkou hovor o chrámu a skále, ale dočkal se jen otřepané odpovědi: „Nic o tom nevím, mágu. Jsem jen obyčejný voják, žádný velký mudrc.“
O několik mil dál se výprava vyškrábala na další sráz nad jezerem a pod nimi se objevila chráněná zátoka. Taita s Merenem překvapeně hleděli na flotilu šesti válečných galér a několik velkých nákladních člunů zakotvených v klidných vodách jen pár loktů od bílého pobřeží. Plavidla měla zvláštní tvar, jaký v egyptských vodách nikdy nespatřili – otevřenou palubu a oba konce naprosto stejné. Jediný dlouhý stěžeň se dal zcela zřejmě vyjmout z botky a položit po délce trupu. Ostré přídě i zádě byly uzpůsobeny plavbě nebezpečnými zpěněnými vodami peřejí rychlých řek. Chytrá konstrukce, připustil Taita, sám uznávaný lodní stavitel. Později zjistil, že trupy plavidel se dají rozebrat na čtyři samostatné díly, aby se mohly přenášet kolem vodopádů a jiných překážek.
Flotila kotvící v zátoce vypadala poměrně výkonně a byl na ni hezký pohled. Voda byla tak čistá a průzračná, až se zdálo, že se lodě vznášejí ve vzduchu. Na dně jezera se zřetelně rýsovaly jejich stíny. Taita dokonce postřehl hejna velkých ryb, jež kroužily kolem přilákány odpadky, které posádka vyhazovala přes palubu.
„Ty lodě mají netypický tvar,“ poznamenal Meren. „A nejsou z Egypta.“
„Při našich cestách Orientem jsme viděli podobné v zemích za řekou Indus,“ přitakal Taita.
„Jak se takovéhle plavidlo ocitlo na tomhle vzdáleném a nezmapovaném kontinentálním moři?“
„Jedna věc je jistá,“ ucedil Taita. „Nemá smysl ptát se kapitána Onky.“
„Neboť on je jen obyčejný voják a žádný velký mudrc.“ Meren se poprvé od chvíle, kdy odjeli z Tamafupy, rozesmál.
Následovali velitele na pobřeží, kde se okamžitě začalo naloďovat. Zajatí Basmarové zabrali dvě nákladní lodě, koně a Tinatovi vojáci nastoupili na ty zbývající.
Plukovník Ankut se rozjařil, když si prohlédl Uragána a Vichřici. „Nádherný pár. Na první pohled matka a hříbě,“ poznamenal směrem k Taitovi. „Za svůj život jsem viděl možná tři čtyři dvojice, které by se jim mohly rovnat. Mají krásné nohy a silnou hruď, jaké lze vidět jenom u zvířat s chetitským rodokmenem. Troufám si tvrdit, že tihle dva pocházejí z plání Ecbatany.“
„Trefil jsi to naprosto přesně,“ potvrdil Taita. „Blahopřeju. Jsi zkušený znalec koní.“
Tinat se nechával stále víc obměkčovat a vyčlenil pro Taitu, Merena a Fenn místo na své galéře. Jakmile všichni nastoupili na palubu, odrazila flotila od břehu a vyplula na jezero. Sotva se dostali na volnou vodní plochu, zabočili na západ a pokračovali podél pobřežní čáry. Tinat přizval tři hosty k jídlu na otevřené palubě. Ve srovnání s chudými pokrmy, jimiž se živili léta od odjezdu z Qebui, byl pokrm připravený plukovníkovým kuchařem nezapomenutelný. Čerstvě nalovené grilované ryby následovala směs dušené exotické zeleniny a amfora s červeným vínem by mohla pro svou kvalitu zdobit i stůl samotného faraóna.
Když slunce začalo zapadat za vodou na obzoru, dorazila flotila na úroveň Červených kamenů při ústí Nilu a vplula pod vysoký skalní útes, na jehož vrcholku stál chrám bohyně Eos. Tinat …
