Probudilo mě ranní slunce a chraplavé skřehotání. Když jsem ale otevřel oči, slunce jako by bylo nějak zastíněné nebo potemnělé…, jako při zatmění. Viděl jsem nejasně a rozmazaně, a když jsem se pokusil otočit, neměl jsem k tomu vůbec sílu. Naplno na mě dolehla bolest a slabost. Tanečnice byla nezvykle nakloněná, nejspíš zůstala trčet někde na mělčině nebo na pláži.
Upřeně jsem se zahleděl do lanoví nad sebou. Jako slepice na hradle tam vedle sebe na křížovém stěžni seděli tři černohřbetí rackové. Natáčeli hlavy do strany, aby si mě mohli důkladně prohlédnout, a mně se zdálo, že už si na mě chystají ty svoje mohutné, silné, jasně žluté zobany. Uvědomil jsem si, že jsem je snad nikdy neviděl takhle zblízka. Horní čelisti zobáků byly zakončeny ostře zahnutou, jako jasná třešeň červenou špicí. Sledovali mě lesknoucíma se černýma očkama a samou nedočkavostí se čepýřili.
Pokusil jsem se na ně houknout, abych je zahnal, ale rty se mi ani nepohnuly. Byl jsem doslova bezmocný. Věděl jsem, že se mi brzy pustí do očí. Vždycky jdou ze všeho nejdřív po očích.
Pak si jeden z nich dodal odvahy, rozepjal křídla a slétl ke mně na palubu. Složil perutě a dokolébal se o pár krůčků blíž. Upřeně jsme na sebe civěli. Znovu jsem se pokusil zaječet, ale nevydal jsem ani hlásku. Racek opět popošel, natáhl krk, rozevřel ten odporný zoban a zlověstně zaskřehotal. Cítil jsem, jak se v mém zoufale zmučeném těle všechno stáhlo hrůzou z toho, co se mnou ten pták provede.
Najednou se racčí skřehotání změnilo a vzápětí se nade mnou rozezněl zvuk tlukoucích křídel. Pták, jehož jsem měl možnost sledovat z nepříjemné blízkosti, zavřískal znovu, tentokrát však jaksi zklamaně, a zvedl se do vzduchu. V obličeji jsem ucítil prudký poryv vzduchu rozráženého mocnými letkami.
Nadlouho se pak rozhostilo ticho. Ležel jsem na podivně se svažující palubě a přemáhal mrákoty, jež už se o mě zase pokoušely. Zničehonic jsem kdesi stranou zaslechl nějaké škrábání.
Pootočil jsem hlavu, abych se podíval, co je to tentokrát, a přesně v tom okamžiku se nad úrovní paluby vynořil temně čokoládový obličej. Zíral na mě ze vzdálenosti nějakých šedesáti centimetrů.
„Kristaboha!“ pronesl povědomý hlas. ‚Jste to vy, pane Harry?“
Teprve později jsem se dozvěděl, že Henry Wallace, jeden z místních lovců želv, tábořil na atolu, a když ráno vstal z pelechu vystlaného suchou travou, spatřil Tanečnici vyhozenou odlivem na písečnou mělčinu na laguně. Už se na ní stačilo usadit hejnko racků. Přebrodil se proto mělčinou blíž a vyškrábal se po boku, aby nahlédl do kokpitu, ve kterém to vypadalo spíš jako na jatkách.
Chtěl jsem mu říci, jak moc jsem mu vděčný a jak strašně rád ho vidím, chtěl jsem mu slíbit, že má u mě doživotně pivo zdarma, ale namísto toho jsem se jen rozplakal. Prostě se mi z očí začaly proudem řinout slzy jako hrachy. Neměl jsem sílu ani vzlykat.
„Takovýhle škrábaneček,“ divil se MacNab. „Kvůli tomu toho tolik naděláme?“
Zatímco mi cosi kutil v zádech, lapal jsem po dechu. Kdybych na to měl sílu, vyskočil bych z nemocničního lůžka a ten krám, co se mi s ním vrtal v zádech, bych mu vrazil, kam zasloužil. Takhle jsem ale jen slabě sténal.
„No tak, doktore, to vás ještě před vyhozením z fakulty neučili o morfiu a takových těch věcech?“
MacNab mě obešel, aby mi viděl do obličeje. Byl to otylý, zarudlý padesátník s šedivějícími vlasy a knírem. Jako anestetikum by mi mohl docela dobře posloužit jeho dech.
„Harry, člověče, tyhle sajrajty stojí prachy! Myslíte si, že mi to pojišťovna zaplatí? Nebo jste tu snad za svoje?“
„Zrovna jsem se rozhodl, že radši za svoje.“
„Fajn, jak je ctěná libost,“ prohlásil. „Ostatně – muž ve vašem postavení, že…“ Kývl na sestru. „Tak, broučku, dejte panu Harrymu kapku morfia, než se do toho dáme.“ Zatímco čekal, než sestra nachystá injekci, dál mě bavil společenskou konverzací. „Večer jsme do vás napumpovali tři litry krve. Málem jste nám vyschnul. Vcucnul jste to do sebe jak houba.“
No, člověk holt na St. Mary nemůže čekat zrovna …
