V následujících šesti týdnech jsem podnikl tři noční plavby. Dvakrát to bylo maso a jednou bedny. Pokaždé jsme směrovali pod deltu do portugalských vod. Maso, to byl pokaždé samotný a mlčenlivý černý muž v maskovací soupravě. Oba jsem dopravoval daleko na jih, hluboko do výsostných vod. U odlehlých pláží se přebrodili na břeh a já se vždy na chvilku zamyslel na tím, za jakými odpornými úkoly asi putují a kolik bolesti a mrtvých jsem těmi tajnými vyloděními způsobil.
Třetí zakázka představovala osmnáct dlouhých dřevěných beden s čínskými znaky. Vyzvedávali jsme je daleko v průlivu z ponorky a vykládali v říční deltě do vydlabaných kánoí spojených provazy do dvojic pro větší stabilitu. S nikým jsme nemluvili, nikdo nám nedělal problémy.
Byly to vskutku vyhlídkové plavby. Inkasoval jsem celkem osmnáct tisíc dolarů – dost na to, abychom já i posádka přežili mrtvou sezónu způsobem, na jaký jsme byli zvyklí. Ještě důležitější však bylo, že v intervalech klidu a odpočinku se mi hojily rány a vracela síla. Zpočátku jsem jen celé hodiny ležel v houpací síti pod palmami a buďto jsem spal, nebo si četl. Později, když už jsem se na to cítil, jsem plaval, rybařil, opaloval se a chodil na ústřice a raky. Tak to šlo stále dokola, až jsem byl konečně zase opálený jako Ašant, samý sval a žádné sádlo.
Rána se hojila do podoby tlusté a nepravidelně klikaté jizvy, která byla pomníkem MacNabovy chirurgické dovednosti. Vinula se mi přes hrudník a dál na záda jako podrážděný purpurový drak. V jednom měl MacNab pravdu – vlivem rozsáhlého poškození levé nadloktí ztuhlo a oslabilo se. Nedokázal jsem zvednout loket nad úroveň ramen a s Chubbym jsem v baru U lorda Nelsona přišel o titul mistra v páce. Přesto jsem doufal, že plaváním a pravidelným cvičením ruku zase posílím.
Stejně jako síla se mi navracela i zvědavost a smysl pro dobrodružství. Začalo se mi zdát o balíku ovinutém plachtovinou na mořském dně u Racčího ostrova. V jednom z těch snů jsem se k němu potopil a rozbalil ho. Objevil jsem nevelkou sošku ženy velikou asi jako figurky z míšeňského porcelánu. Byla to zlatá mořská panna s půvabným obličejíkem sestry May a neuvěřitelně rozkošným zadečkem. Ocas měl elegantní srpovitý tvar jako u mečouna. Ta malá mořská víla se na mě plaše usmála a vztáhla ke mně ruku. V dlani měla lesklý stříbrný šilink.
„Sex, prachy a rybařina,“ pomyslel jsem si po probuzení. Starý, dobrý, nekomplikovaný Harry. Freud by zaplesal. To už mi bylo jasné, že nepotrvá dlouho a vyrazím k Racčímu ostrovu.
Sezóna se blížila ke konci a mně se podařilo Freda Cokera přimět, aby mi zajistil taky obyčejnou rybářskou výpravu. Neměl jsem ale zrovna štěstí na klienty. Byli to dva otylí, zlenivělí němečtí průmyslníci se zrovna tak tlustými manželkami ověšenými klenoty. Dřel jsem se s nimi jako mezek, takže jsem oba dostal k rybě.
Nejdřív to byl pěkný černý mečoun, jenže zákazník to podělal hned při zdolávání. Utáhl rybě brzdu navijáku napevno, i když byla ještě plná síly a snažila se bojovat. Samozřejmě toho tlustého Němce okamžitě zvedla z křesla, a než jsem mohl přiskočit a povolit brzdu, už se můj prut za tři sta dolarů opíral o bort lodi. Sklolaminát praskl jako zápalka.
Ten druhý si napřed nechal utéct dvě pořádné ryby a pak se tři hodiny za neskutečného hekání, funění, supění a pocení pachtil s modrým mečounem, který zrovna za moc nestál. Když jsme se konečně dostali k vylovování, málem jsem se nedokázal přinutit vrazit do toho drobka hák. Na hlavním molu jsem se takovou droboť styděl pověsit, fotografování jsme tedy odbyli na palubě Tanečnice. Na břeh jsem tu chudinku propašoval zabalenou v plachtě. Musím si hlídat pověst zrovna tak jako Fred Coker.
Ten německý byznysmen byl ale svou chrabrostí natolik nadšen, že do mé hamižné dlaně vtiskl další pětistovku. Řekl jsem mu, že je to skutečně kapitální úlovek, což byla lež za dobrých tisíc dolarů. Já zkrátka vždycky nabízím kvalitu. Pak se ale obrátil vítr, teplota vody v průlivu klesla o čtyři stupně a ryby byly pry…
