Domů do chaty to byla dlouhá strastiplná cesta. Každý výmol v silnici pronikl až do mého hrudníku. Jedno jsem ale po tom večerním mejdanu v pevnosti pochopil. Můj prvotní úsudek byl naprosto správný – ať už ten balík na mořském dně u Racčího ostrova obsahoval cokoliv, dokázal mírumilovnému džentlmenovi, jako jsem já, natropit spoustu problémů.
Nebyl jsem zase tak naivní, abych si myslel, že to byl poslední pokus inspektora Dalyho něco ze mě vytáhnout. Tušil jsem, že jakmile se vzpamatuje z kopance do rozmnožovacího nádobíčka, který ode mě inkasoval, zase se mě bude snažit napojit na elektrickou síť. Lámal jsem si hlavu, jestli jedná sám za sebe nebo má komplice, a nakonec jsem usoudil, že je sám a jen využívá příležitosti, jež se mu naskytla.
Pickup jsem zaparkoval na dvorku a verandou vešel do chaty. Okamžitě jsem poznal, že mi sem paní Chubbyová chodila uklízet. Bylo dokonce čerstvě vytřeno a na jídelním stole ve sklenici od marmelády voněly květiny. Daleko důležitější se mi ale jevil obsah chladničky. Sláva – našel jsem slaninu, vejce, chleba i máslo.
Svlékl jsem krví potřísněnou košili a odmotal obvaz. Na prsou už mi začínala vystupovat tlustá jelita jako památka na Dalyho rákosku. Rány byly znovu otevřené a vůbec nevypadaly hezky.
Osprchoval jsem se a převázal si ruku a hrudník. Pak jsem začal kmitat nahý kolem sporáku, a zatímco na pánvi prskala poctivá porce slaniny s vajíčky, nalil jsem si jako medicínu sklenku tmavě zlaté whisky.
Byl jsem příliš unavený, než abych ještě vytahoval deky. Když jsem padl na postel, myslel jsem jen na to, jestli budu zítra natolik fit, abych dokázal zvládnout noční plavbu podle dohody. To byla před usnutím má poslední myšlenka.
Ráno jsem se probudil a oknem už dovnitř dopadalo jasné sluneční světlo. Dopřál jsem si znovu sprchu, dva doloxeny proti bolesti zapil sklenicí studeného ananasového džusu, posnídal další porci vajec se slaninou a usoudil jsem, že to s kondicí nakonec nebude tak hrozné. Byl jsem sice ztuhlý a bolelo mě celé tělo, ale pracovat jsem mohl. V poledne jsem se rozjel do města. Ze všeho nejdřív jsem se zastavil u máti Eddy pro zásoby, další cesta vedla na hlavní molo.
Tanečnice se pohupovala vyvázaná u přístavní hráze, Chubby s Angelem už byli na palubě.
„Doplnil jsem přídavný nádrže. Harry,“ oznámil mi Chubby. „Má dost na šest set kilometrů.“
„Připravil jsi nákladní sítě?“
„Jsou v truhle na plachty,“ přikývl Chubby. Tyhle sítě jsme používali k nakládání těžké a neskladné slonoviny.
„Nezapomeň si vzít kabát – při tomhle větru bude venku chladno.“
„Nedělej si starosti, Harry. To spíš ty by sis měl na sebe dávat bacha. Vypadáš stejně mizerně jako před deseti dny! Vůbec se mi nelíbíš.“
„Cítím se skvěle, Chubby.“
„No jasně,“ odfrkl si. „To můžeš vykládat mý tchýni.“ Pak změnil téma. „Kam přišla ta tvoje puška, člověče?“
„Má ji policie.“
„To chceš říct, že tam vyrazíme jen tak bez ničeho?“
„Zatím jsme ji nikdy nepotřebovali.“
„Všechno je jednou poprvý,“ zavrčel. „Bez ní si tam budu připadat jako nahej v trní.“
Chubbyho posedlost výzbrojí mě vždycky pobavila.
Navzdory všem důkazům, které jsem mu snesl, se Chubby nikdy tak docela nezbavil přesvědčení, že rychlost a dolet střely závisí na tom, jak mocně člověk stiskne spoušť, a vždycky se snažil, aby ty jeho létaly opravdu rychle a daleko.
Hrubá síla, s níž mačkal spoušť, by méně robustní zbraň než FN brzy vyřadila z provozu. Kromě toho trpěl zvláštní neschopností udržet v okamžiku výstřelu otevřené oči.
Viděl jsem ho minout téměř pětimetrového žraloka na vzdálenost tří metrů, a to po něm vystřílel celý zásobník. Dvacet nábojů. Ačkoliv neexistovala pražádná naděje, že z Chubbyho bude někdy odstřelovač, ke zbraním a všemu, co dělalo pořádný rámus, choval přirozenou náklonnost.
„Bude to výlet pro kojence, Chubby, uvidíš. Vyhlídková plavba.“ Zkřížil prsty, abych to nezakřikl, a zatímco jsem vystupoval na břeh, odšoural se do útrob Tanečnice, aby pokračoval v cídění již nyní se lesknoucí lodi.
Kancelář …
