Následujícího dne nám slapové proudy neumožnily vplout do průlivu k Dělovému útesu dřív než před polednem, takže jsme měli čas na přípravy. Otevřel jsem jednu z beden s gelignitem, vytáhl deset voskovitých žlutých patron, bednu zase zavřel a společně s dalšími dvěma ji zahrabal do písčité půdy v palmovém háji, dostatečně daleko od tábora.
S Chubbym jsme sestavili a zkontrolovali odpalovací zařízení. Byla to sice jednoduchá, doma dělaná hračka, ale s její účinností jsme měli dobré zkušenosti z minula. Pekelný stroj tvořily dvě devítivoltové baterie z tranzistoráku v obyčejné rozvodné skříni. Dál jsme připravili čtyři cívky izolovaného měděného drátu a krabici od doutníků plnou rozbušek. Každá z těchto nebezpečných stříbřitých trubiček byla pečlivě obalena vatou. V krabici se kromě nich nacházel i pestrý výběr tužkových časovaných detonátorů.
Vybrali jsme si s Chubbym pro tuhle práci odlehlé místo a začali připojovat elektrické detonátory k podomácku vyrobeným vývodům, které jsem pro tento účel přiletoval.
Používání trhavin je teoreticky velmi jednoduché, v praxi jde o nervy. Zapojit a odpálit – to dovede každý idiot, ale pokud to má splnit účel, jde o hotové umění.
Viděl už jsem středně silný strom, který přečkal výbuch půl bedny trhaviny a přišel přitom jen o trochu kůry a listí. S polovinou patrony ale dokážu stejný strom položit přes silnici, aniž by z něj přitom výbuch shodil jediný lísteček. V tomto oboru se považuji za umělce a Chubbyho jsem naučil všechno, co jsem uměl. Chubbyho sice nelze nazvat umělcem, protože jeho škodolibá radost při přípravě detonací je okatě dětinská, ale zato má přirozený talent. On prostě rád, když to bouchá. Zatímco jsme dávali detonátory dohromady, spokojeně si pobrukoval jakousi neidentifikovatelnou melodii.
Pozici na laguně jsme zaujali pár minut před polednem. Dolů jsem šel tentokrát sám, vyzbrojen pouze lapací vystřelovací harpunou Nemrod s křížovým ostnatým hrotem, který jsem sám vymyslel a vyrobil. Hrot byl špičatý jako jehla a prvních patnáct centimetrů délky bylo poseto četnými háčky. Čtyřiadvacet malých ostrých a dozadu zahnutých hrotů jsem odkoukal u kmene Batonka na řece Zambezi. Tam tímhle způsobem loví sumce. Za háčky byl umístěn křížem čep dlouhý deset centimetrů, který oběti bránil posunout se po harpuně proti mně, zatímco držím zbraň z protější strany. Pod hlavní harpunovací pušky jsem měl svinutý šestimetrový provaz z modrého nylonu o nosnosti čtvrt tuny.
Doplaval jsem k zarostlé hromadě skrývající vrak a pohodlně se usadil u střílny. Na pár sekund jsem zavřel oči, abych přivykl přítmí, a pak jsem opatrně nahlédl do hranatého temného otvoru. Hlaveň harpunovací pušky jsem pomalu sunul před sebou.
Když muréna zjistila, že není sama, začaly se tmavé, hladké záhyby a křivky jejího hadovitého těla vlnit. Výhružně couvla a vycenila děsivé, nepravidelně rozestavěné žluté zuby. V příšeří lodního trupu se od jejích jasných černých očí odráželo zbytkové světlo jako od kočičích.
Byl to obrovský starý zabiják tlustý jako moje lýtko a delší než rozpětí mých paží. Sledoval jsem hrozivý postoj nebezpečné ryby i výhružně vtyčenou a rozvlněnou hřbetní ploutev táhnoucí se po celé délce hřbetu.
Pečlivě jsem mířil a čekal, až pootočí hlavu a poskytne mi lepší terč. Byly to nepříjemné okamžiky. Měl jsem jedinou ránu a bylo mi jasné, že pokud ji neumístím správně, muréna proti mně vyrazí. Už jsem viděl zasaženou murénu, která vykusovala z rybářského člunu v záchvatu zuřivosti kusy dřeva. Tyhle zuby by se snadno prorvaly gumovým skafandrem a masem až na kost.
Ryba se zvolna vlnila jako podrážděná kobra, sledovala mě a já si uvědomoval, že vzdálenost mezi námi je na přesnou ránu opravdu značná. Ještě chvilku jsem čekal a pak konečně muréna přešla do druhé fáze agrese. Nadmula krk a mírně se mi natočila z profilu.
Panebože, pomyslel jsem si, a tímhle jsme se kdysi bavili. Stiskl jsem spoušť. Ozvalo se zlobné zasyčení plynové bombičky a píst udeřil na konci své dráhy do harpuny. Vyle…
