Úsvit byl jako krasavice vstávající z mořského lože. Měkkými tóny a perleťově opalizujícím leskem připomínal nahé ženské tělo a cáry mračen vyvolávaly dojem splývajících zacuchaných pramenů vlasů zbarvených prvními paprsky vycházejícího slunce do zlatova.
Hnali jsme se k severu a drželi se těch nejklidnějších vod pobřežního průlivu. Tanečnice musela z logických důvodů plout jako první. Loudala se vlnami jako mladá plnokrevná klisnička, která poprvé okusila udidlo. Zato hlídkový člun se půl míle za její zádí kolébal a vrtěl, jak se Allisony snažily, seč mohly, aby s ní udržely krok. Směrovali jsme ke Starcům a Dělovému útesu.
Dostalo se mi té důvěry, že jsem směl na otevřený můstek ke kormidlu. Za mnou stál Peter Daly s ozbrojeným námořníkem z hlídkového člunu.
V saloně pod námi Chubby a Angelo dál dřepěli na lavici u stěny. Hlídali je tři zarputile se tvářící námořníci s útočnými puškami.
Všechny zásoby v kuchyni Tanečnice byly vyrabovány, takže jsme nesnídali. Dokonce ani šálek kávy jsme si nemohli dát.
První nával ochromujícího zoufalství z dopadení už pominul. Teď jsem horečně přemýšlel, jak se co nejrychleji a nejbezpečněji dostat z labyrintu, do něhož jsem se tak hloupě chytil.
Věděl jsem, že pokud Dalymu a Dadovi ukážu mezeru v Dělovém útesu, buďto ji prozkoumají a nic nenajdou –což bylo ze všeho nejpravděpodobnější, protože ať už tam bylo cokoliv, leželo to všechno hezky úhledně zabalené na mořském dně nedaleko Racčího ostrova –, nebo najdou něco dalšího. V každém případě mě čekaly nepříjemnosti. Jestliže nic nenajdou, Daly mě s největším potěšením připojí na elektřinu ve snaze rozvázat mi jazyk. A kdyby našli něco konkrétního, má přítomnost by se pro ně rázem stala nadbytečnou a tucet rozdychtěných námořníků by se popral o to, kdo bude mým katem. Zvuk dopadající násady od krumpáče se mi nijak nezamlouval. Určitě by to nebylo nic příjemného.
Šance na únik však byly mizivé. Ačkoliv jsme měli hlídkový člun půl míle za zádí, držel nás v šachu tříliberním dělem mířícím z přídě. Kromě toho jsem měl na palubě Dalyho a čtyři členy toho jejich komanda zabijáků.
Zapálil jsem si první doutník toho dne. Jeho účinky byly přímo zázračné – téměř okamžitě jako bych zahlédl záblesk světla na konci dlouhého, černočerného tunelu. Na chvilku jsem se nad tím zamyslel a mlčky vdechoval kouř z černého tabáku. Postupně ve mně sílilo přesvědčení, že by to stálo za pokus. Ze všeho nejdřív jsem se ale potřeboval domluvit s Chubbym.
„Daly,“ ucedil jsem přes rameno, „měl bys sem nechat přivést Chubbyho, aby si převzal kormidlo. Já musím dolů.“
„Proč?“ Zatvářil se podezřívavě. „Co tam chceš?“
„Řekněme, že to, co se mi touhle dobou stává každé ráno a nikdo jiný to za mě udělat nemůže. Pokud budeš chtít slyšet víc, začnu se červenat.“
„Měl by ses držet zpátky, Fletchere. Začínám z tebe být na mrtvici.“
„To je legrace, víš, že bych si něco podobného dovedl představit?“
Poslal námořníka do salonu pro Chubbyho. Když Chubby přišel, předal jsem mu kormidlo.
„Zůstaň tady, chci s tebou pak mluvit,“ sykl jsem koutkem sotva pootevřených úst a sešel dolů do kokpitu. Když mě Angelo spatřil, tvář se mu poněkud rozjasnila a dokonce se pokusil poměrně zdařile napodobit obvyklý oslnivý úsměv. Tři očividně znudění strážci se ke mně obrátili s nadějí v očích a s namířenými zbraněmi. Zjevně čekali, že jim dám záminku k palbě. Rychle jsem zvedl ruce nad hlavu.
„Klid, hoši, klid,“ mírnil jsem je a protáhl se kolem nich do chodbičky. Dva šli za mnou. Když jsem dorazil k záchodu na konci příďové chodby, nejraději by se mnou šli dovnitř a dělali mi společnost. „Pánové,“ zaprotestoval jsem, „pokud na mě budete ještě chvilku mířit, nastane kritická chvilka a nejspíš zjistíte, že jste vynalezli vynikající prostředek na zácpu.“ Nejistě se na mě zamračili. Rázně jsem jim zavřel dveře před nosem a dodal: „Ale vy o Nobelovu cenu určitě nestojíte, že ne?“
Čekali přesně v těch pozicích, jako když jsem dveře zavíral. Nejspíš se vůbec nepohnuli. Spikleneckým …
