Hotové byly ve čtyři odpoledne. Naložil jsem je do forda a v kajutě schoval do truhly na plachty pod sedadly. Asi hodinu jsem pak rozebíral a zase skládal regulační ventily potápěčských souprav a kontroloval všechno vybavení a výstroj.
Když slunce zapadalo, vyvedl jsem Tanečnici na kotviště a už jsem se chystal dát jí dobrou noc a vylodit se v nafukovacím člunu, ale vtom jsem dostal vynikající nápad. Vrátil jsem se do kajuty a odklopil západky krytu motoru.
Vytáhl jsem útočnou pušku FN z úkrytu, vrazil do ní zásobník, nastavil na střelbu dávkami a zajistil. Teprve pak jsem ji zase pověsil na místo.
Než se setmělo, vzal jsem starou vrhací síť a přebrodil se lagunou k hlavnímu útesu. Když jsem pod hladinou, kterou zapadající slunce zbarvilo do rudozlatého odstínu, zahlédl mihotavé pohyby, prudkým máchnutím ramen a paží jsem tam síť poslal. Za letu se nafoukla jako padák a po dopadu zabrala širokou kruhovou výseč hladiny. Uvízlo pod ní hejno parmic. Zatáhl jsem za vlečný provaz, síť kolem nich uzavřel a vytáhl ji. V drsných záhybech se mrskalo pět stříbřitých rybích těl dlouhých jako moje předloktí.
Dvě jsem ogriloval a snědl na verandě chaty. Chutnaly lépe než pstruzi z horské bystřiny. Nalil jsem si druhou whisky, usadil se a upřeně hleděl do tmy.
V takových chvílích na mě obvykle ostrov dýchá klidem a mírem a já mívám pocit, že chápu, o čem život vlastně je. Tenhle večer byl ale nějak jiný. Dožíralo mě, že se ti lidé dostali i sem a přivezli s sebou jed, jakým dokáží otravovat život jen oni. Utekl jsem od toho před pěti lety a myslel si, že mám bezpečný úkryt. Musel jsem si ale přiznat, že někde pod tím vztekem plane taky jiskřička vzrušení. Příjemného vzrušení. Zase už tu ten známý pocit v útrobách. Věděl jsem, že mě znovu čeká riziko. Sice jsem ještě neměl ani páru o tom, co je v sázce, ale tušil jsem, že to nic malého nebude. Zase mě čeká hra s velkými zvířaty.
Takže zpátky na šikmé ploše. Vlastně jsem si ji vybral už v sedmnácti, když jsem dobrovolně zavrhl univerzitní stipendium, které jsem obdržel, a utekl ze sirotčince St. Stephen v severním Londýně na velrybářskou loď směřující k jižnímu pólu. Aby mě přijali, musel jsem zalhat, když se mě ptali na věk. Tam dole, na hranici věčného ledu, jsem ztratil poslední špetku zájmu o ctnostný akademický život. Peníze vydělané v jižních polárních mořích ale jednoho dne došly. Nechal jsem se tedy naverbovat k zvláštnímu komandu. Tam mě naučili, že i násilí a rychlé zabíjení se dá provozovat jako umění. Tohle umění jsem pak provozoval nejdřív v Malajsku a Vietnamu, později v Kongu a Biafře. Jednoho dne, když v jakési odlehlé vesnici v džungli opět hořely rákosové chatrče, sloupy černočerného dýmu stoupaly k rudnoucí obloze a bzučící roje much usedaly na mrtvoly, se mi zničehonic udělalo z toho všeho tak nanic, že jsem musel pryč.
V jižním Atlantiku jsem si zamiloval moře. Teď jsem si chtěl najít místo, odkud by to k němu nebylo daleko, kde bych měl svoji loď a klid dlouhých tichých večerů.
K tomu, abych si tohle všechno mohl pořídit, jsem ale nutně potřeboval peníze. Spoustu peněz. Tolik, že jsem si je mohl vydělat zase jen tím jediným, co jsem skutečně uměl.
Tak ještě naposledy, řekl jsem si a začal s největší pečlivostí plánovat. Protože jsem potřeboval komplice, los padl na člověka, s nímž jsem se poznal v Kongu. Společně jsme v Britském numismatickém museu na Beigrave Square ukradli kompletní sbírku vzácných historických zlatých mincí. Tři tisíce nesmírně cenných penízků, které se tak akorát vešly do kufříku střední velikosti. Byly tam mince římských a byzantských císařů i platidla předkolumbovských civilizací amerického kontinentu. Odnesli jsme si i peníze anglických králů – nořeny a leopardy) Edwarda III., nobly Jindřichů a angely Edwarda IV., třílibrové sovereigny a dvacetišilinkové zlaťáky, koruny z dob Jindřicha VIII. a pětilibrové mince Jiřího III. a královny Viktorie. Zkrátka a dobře na tři tisíce mincí, které měly dokonce i při hodně kvapném prodeji nače…
