VI.
„Geralte,“ řekl Marigold, rozhlížející se a čenichající jako lovecký pes. „Hrozně to tu smrdí, nemyslíš?“
„Co já vím?“ potáhl zaklínač nosem. „Byl jsem už na místech, kde to smrdělo daleko víc. Tohle je jen pach moře.“
Bard otočil hlavu a plivl mezi kameny. Voda bublala ve skalních rozsedlinách, pěnila, šuměla, odkrývala vlnami vymyté štěrkovité úžlabiny. „Koukni, jak to krásně vyschlo, Geralte. Kam se poděla ta voda? Jak to, k čertu, s těmi přílivy a odlivy vlastně je? Kde se berou? Nikdy ses nad tím nezamyslel?“
„Ne. Měl jsem jiné starosti.“
„Já si myslím,“ zachvěl se Marigold, „že tam, v hlubinách, na samotném dně toho mizerného oceánu, sedí obrovská nestvůra, tlustá, šupinatá příšera, ropucha s rohy na obludném čele. A někdy natahuje vodu do panděra – a s tou vodou všechno, co tam žije a dá se jíst – ryby, tuleně, želvy, všechno. A pak, až kořist stráví, zase vodu vyvrhne a máme tady příliv. Co myslíš, Geralte?“
„Myslím, že jsi dětina. Yennefer mi kdysi říkala, že příliv a odliv způsobuje Měsíc.“
Marigold se rozřehtal.
„To je mi ale blbost! Co má Měsíc společného s mořem? Na Měsíc vyjí jenom psi. Dostala tě, ta tvoje lhářka, udělala si z tebe srandu. A podle toho, co vím, tak ne poprvé.“
Zaklínač to přešel mlčením. Hleděl na vlhkem se lesknoucí kameny v úžlabinách, odkrytých odlivem. Pořád v nich ještě bouřila a pěnila voda, zdálo se ale, že už co nevidět zmizí.
„No, tak do práce,“ řekl, vstal a upravil si meč na zádech. „Dál už čekat nemůžeme, protože bychom to do přílivu nestihli. Pořád ještě trváš na tom, že tam chceš jít se mnou?“
„Jistě. Náměty na balady nejsou šišky, nenajdeš je pro stromkem. A pak, Pacinka má zítra narozeniny.“
„Nevidím v tom žádnou souvislost.“
„To je škoda. Mezi námi, normálními lidmi, je takový obyčej dávat si k narozeninám dárky. Na to, aby jí něco koupil, nemám. Najdu pro ni něco na mořském dně.“
„Sledě? Ježka?“
„Jsi hlupák. Najdu jantar, mořského koníka nebo nějakou krásnou lasturu. Jde o symbol, o projev toho, že na ni myslím, důkaz sympatií. Mám Očko rád a chci jí udělat radost. Nerozumíš? To jsem si mohl myslet. Jdeme. Ty první, protože tam může být nějaká potvora.“
„Dobrá.“
Zaklínač sklouzl z útesu na slizké kameny, pokryté chaluhami. „Já jdu napřed, abych tě, kdyby něco, kryl. Protože na tebe myslím, na důkaz sympatií. Jen měj na paměti, že když vykřiknu, musíš vzít nohy na ramena a nemotat se mi před mečem. Nejdeme sbírat mořské koníky. Jdeme vyřídit nestvůru, která vraždí lidi.“
Vykročil dolů, do úvozů odkrytého dna, místy se brodili ve vodě, pořád ještě bouřící ve skalních komínech. Šlapali v prohlubních, vystlaných pískem a kamením.
A jako by toho nebylo dost, začalo pršet, zakrátko tedy byli mokří od hlavy k patám.
Marigold se každou chvíli zastavoval a hrabal klacíkem ve štěrku a hromadách chaluh.
„Koukej, Geralte, rybička. Malá a červená, ať mě vezme čert! A tady, malý úhoř. A tohle? Co je to? Vypadá to jako velká, průzračná blecha. A tohle… Ó, matko! Geraaaltéééé!!“
Zaklínač se prudce otočil s mečem v ruce.
Byla to lidská lebka, bílá, hladká jako kámen, zaklíněná do skalní rozsedliny, vybílená pískem. A nejen to. Když Marigold viděl v očním důlku se plazící mnohonožku, otřásl se a ječivě vykřikl. Zaklínač pokrčil rameny a šlapal dál k mořem odkryté kamenité plošině, ke dvěma ostrým útesům, zvaným Dračí Zuby, které teď vypadaly jako hory. Postupoval opatrně. V kalužích a tůních se vlnily velké medúzy a hadi. Malí krabi, pestří jako kolibříci, před nimi prchali – utíkali stranou a komicky přitom kmitali nožičkami.
Geralt už zdaleka viděl mrtvolu, uvízlou mezi kameny. Utopenec hýbal zpod chaluh prosvítajícím hrudníkem, ač už neměl nárok hýbat čímkoli. Hemžil se kraby z vnějšku i zevnitř. Nemohl být ve vodě déle než den, ale krabi ho stačili obrat tak, že nějaká prohlídka už neměla žádný smysl. Zaklínač beze slova změnil směr chůze a obešel mrtvolu velikým obloukem. Marigold si ničeho ani nevšiml.
„Hrozně to tu smrdí shnilotinou,“ zanadával, doháně…
