VI.
Eithenin Strom byl samozřejmě dub, vlastně tři srostlé duby, stále ještě zelené, nebyly na nich viditelné žádné známky usychání, přesto, že jejich věk Geralt odhadl přinejmenším na tři sta let. Duby byly uvnitř duté a dutina byla velká jako světnice s vysokým, do kuželu se zužujícím stropem. Vnitřek, osvětlený kahanem, který nečoudil, byl prostě, ale ne primitivně zařízen v pohodlnou světnici.
Eithné klečela uprostřed, na něčem, co vypadalo jako vláknitá rohož. Před ní, napřímená a nehybná, jako kdyby, zkameněla, seděla v podřepu Ciri, umytá a vyléčená z rýmy, široce otevírající své velké, smaragdové oči. Zaklínač si všiml, že její obličej, teď, když z něj zmizela špína a grimasa zlobivého ďáblíka, byl celkem hezký.
Eithné jí česala dlouhé vlasy, pomalu a pečlivě. „Vejdi, Gwynbleidde. Sedni si.“
Usedl, obřadně přiklekl nejdříve na jedno koleno. „Odpočinul sis?“ zeptala se dryáda a pohlédla na něj, aniž by přerušila česání.
„Kdy můžeš vyrazit na zpáteční cestu? Co bys tomu řekl, kdybys odjel zítra ráno?“
„Když přikážeš,“ řekl chladně, „paní Brokilonu. Stačí jenom jedno tvé slovo, abych tě přestal dráždit svou přítomností v Duén Canell.“
„Geralte,“ Eithné pomalu otočila hlavu. „Špatně jsi mě pochopil. Znám tě a vážím si tě. Vím, že jsi nikdy neublížil žádné dryádě, rusalce, sylfidě nebo nymfě, naopak, několikrát ses jich zastal a zachránil jim život. Jenže to nic nemění. Hodně nás rozděluje. Patříme do jiných světů. Nechci a nemůžu dělat výjimky. Pro nikoho. Nebudu se ptát, zda to chápeš, protože vím, jak to chodí. Ptám se tě, jestli jsi s tím srozuměn.“
„Co to změní?“
„Nic. Ale ráda bych to věděla.“
„Jsem,“ potvrdil. „A co bude s ní? S Ciri? Ona také patří do jiného světa.“
Ciri na něho plaše pohlédla, potom se podívala nahoru, na dryádu.
Eithné se usmála.
„Už ne nadlouho,“ odpověděla.
„Eithné, prosím tě, uvažuj.“
„Nad čím?“
„Dej mi ji. Ať se vrátí se mnou. Do světa, do něhož patří.“
„Ne, Bílý Vlku,“ dryáda opět ponořila hřeben do popelavých vlasů. „Nedám ti ji. Ať jsi kdo jsi, ty bys to ale měl pochopit.“
„Já?“
„Ty. Dokonce i do Brokilonu přilétají zvěsti ze světa. Zvěsti o jistém zaklínači, který za poskytnutí služby někdy vyžaduje podivné přísahy. ,Dáš mi to, co neočekáváš, že najdeš doma. Dáš mi to, co už máš a o čem ještě nevíš.‘ Zní ti to nějak povědomě, že? Vždyť přece se od jisté doby pokoušíte takto ovlivnit osud, hledáte chlapce, které osud předurčil za vaše nástupce, chcete se zachránit před vymřením a zapomenutím. Před nicotou. Tak proč mě nechápeš? Já se bojím o osud dryád. Je to snad špatné? Za každou lidmi zabitou dryádu chci jedno lidské děvče.“
„Ponecháš-li si ji, probudíš nepřátelství a touhu po odplatě, Eithné. Probudíš zahořklou nenávist.“
„Lidská nenávist pro mě není nic nového. Ne, Geralte. Nedám ti ji. Obzvlášť, když je zdravá. To není tak časté.“
„Tak časté?“
Dryáda do něj zabodla své velké, stříbrné oči. „Podhazují mi nemocné holčičky. Záškrt, spála, zápal plic, posledně dokonce neštovice. Myslí si, že nejsme imunní, že nás epidemie zničí, anebo alespoň zdecimuje. Rozčaruj je, Geralte. Máme něco víc než imunitu. Brokilon se o své děti postará.“
Zmlkla, naklonila se k Ciri a opatrně rozčesala proud jejích spletených vlasů, pomáhajíc si druhou rukou.
„Můžu už,“ odkašlal si zaklínač, „přistoupit k poselství, s nímž mě sem vyslal král Venzlav?“
„Není to ztráta času?“ nadzvedla hlavu Eithné. „Proč se chceš namáhat? Já přece dobře vím, co král Venzlav chce. K tomu nepotřebuji prorocké schopnosti. Chce, abych mu vrátila Brokilon, určitě až po říčku Vde, kterou, jak je mi známo, považuje, nebo by chtěl považovat, za přirozenou hranici mezi Bruggy a Verdenem.
Výměnou za to mi, jak se domýšlím, daruje kousek země, malé a divoké lesní zákoutí. A určitě mi zaručí královským slovem a královskou záštitou, že to malé a divoké zákoutí, ten kousek pralesa, mi bude patřit až navěky a že si tam nikdo nedovolí dryády vyrušovat. Že tam budou moci žít v míru. Co, Geralte? Venzlav by cht…
