Něco víc
I.
Když na trámoví mostu náhle zaduněla kopyta koní, Yurga dokonce ani nezvedl hlavu. Pouze tiše zavyl, pustil obruč kola, s níž se potýkal a vlezl pod vůz tak rychle, jak jen to šlo. Roztažený jako žába otíral se hřbetem o zablácený spodek vozu, přerušovaně vzdychal a celý se třásl strachy.
Kůň se pomalu přiblížil k vozu. Yurga viděl, jak opatrně našlapuje po nahnilých trámech mostu.
„Vylez,“ řekl neviditelný jezdec. Yurga zajektal zuby a vtáhl hlavu mezi ramena. Kůň zafrkal a udeřil kopytem o trámoví mostu.
„Jen klid, Klepno,“ řekl jezdec. Yurga uslyšel, jak poplácává koně po šíji. „Vylez, člověče. Neublížím ti.“
Kupec tomu, co neznámý řekl, vůbec nevěřil. Avšak v jeho hlase bylo něco, co uklidňovalo a zároveň i vzrušovalo, i když to v žádném případě nebyl hlas, který by mohl být pokládán za příjemný. Yurga, mumlaje si v duchu modlitby přinejmenším ke dvanácti božstvům najednou, vystrčil opatrně hlavu zpod vozu.
Jezdec měl vlasy bílé jako mléko, stáhnuté na čele koženou čelenkou a černý, vlněný plášť spadající na hřbet jeho kaštanově hnědé kobyly. Na Yurgu ani nepohlédl. Nachýlený kupředu, drže se hrušky sedla, díval se na kolo vozu, které bylo do poloviny zapadlé mezi ztrouchnivělými trámy mostu. Náhle zvedl hlavu, přejel po kupci svým pohledem a s nehybnou tváří si začal prohlížet křoviska rostoucí nad břehy úvozu.
Yurga se vydrápal zpod vozu, zamrkal a otřel si rukou nos, rozmazávaje si přitom po celé tváři kapku kolomazi. Jezdec na něm spočinul svýma tmavýma, přivřenýma, pronikavýma, jak trny ostrýma očima. Yurga mlčel.
„Sami dva ho nevytáhneme,“ řekl konečně neznámý a ukázal přitom na kolo uvázlé mezi trámy. „Jel jsi sám?“
„Se svými sluhy, pane,“ vyjekl Yurga. „Ale utekli, psi…“
„Vůbec se jim nedivím,“ řekl jezdec, dívaje se pod most na dno hlubokého úvozu. „Domnívám se, že bys měl udělat totéž, co oni. Je na to nejvyšší čas.“
Yurga nechtěl následovat pohyb cizincových očí. Nechtěl se znovu dívat na hromadu lebek, žeber a jiných kostí rozházených mezi kamením a sem tam vyčnívajících zpod listů lopuchů a kopřiv rostoucích na dně vyschlé říčky. Bál se, že stačí ještě jeden jeho pohled do prázdných očnic lebek, na vyceněné zuby a popraskané hnáty, aby v něm všechno prasklo, aby poslední zbytky jeho rozpačité odvahy z něj unikly jako vzduch z proděravělého rybího měchýře, aby se tryskem nerozběhl zpátky nahoru, zalykaje se přitom strachem, stejně jako to učinili jeho vozka a pacholek zhruba před hodinou.
„Na co čekáš?“ zeptal se tiše jezdec a pomalu obrátil koně. „Na soumrak? Pak už bude pozdě. Oni si pro tebe přijdou sotva se setmí. Možná, že ještě dříve. Dělej, vyskoč za mě na koně. Padáme odtud, a to co možná nejrychleji!“
„A můj vůz, pane?“ zavyl silným hlasem Yurga, nevěda, zda strachy nebo vztekem. „A co moje zboží? Raději chcípnu! Nenechám to všechno tady! Nenechááám!“
„Zdá se mi, příteli, že stále ještě nevíš, kam ses to vlastně dostal,“ řekl klidně neznámý a natáhl ruku směrem k příšernému pohřebišti pod mostem. „Říkáš, že tady nechceš nechat svůj vůz? A já ti zase říkám, že až se setmí, nezachrání tě ani poklad krále Desmoda, natož tvůj prašivý vůz! K čertu, co tě to napadlo, aby sis zkrátil cestu právě přes toto začarované místo? Nevíš, co se tady po válce usídlilo?“
Yurga zakroutil hlavou na znamení, že neví.
„Nevíš,“ pokýval neznámý několikrát hlavou. „Ale to, co leží dole, jsi viděl, ne? To jsou všichni ti, kteří si tudy zkracovali cestu. A ty říkáš, že tady nenecháš svůj vůz! Máš v něm snad něco zajímavého?“
Yurga neodpovídal. Díval se mlčky na jezdce a přemýšlel, zda má říci „veteš“ anebo se rozhodnout pro označení „jakési haraburdí“.
Jezdec však ani v nejmenším nebudil zdání, že by ho příliš zajímala jeho odpověď na otázku. Uklidňoval svou kaštanově hnědou kobylu hryzající neklidně udidlo a potřásající živě hlavou.
„Pane,“ vysoukal ze sebe kupec nakonec, „pomozte mi. Zachraňte mě. Do konce svého života vám za to budu vděčný… Nenechávejte mě tady samotného! Dám vám všechn…
