Tři dny před odplutím Rozhodnosti Sukeena opustila kuchyně rezidence v kuželovitém slamáku proti slunci a proutěnou taškou přes rameno. Její odchod nebyl pro příslušníky domácnosti ničím neobvyklým, protože běžně vycházela do hor i několikrát v týdnu. Sbírala kořínky a léčivé byliny. Znalost a zkušenosti v použití rostlin při léčení neduhů ji proslavila po celé kolonii. Kleinhans ji pozoroval z verandy sídla a v útrobách mu jako čepel nože hlodala úporná bolest. Cítil, jako by mu uvnitř krvácela otevřená rána a jeho stolice bývala často černá sraženou krví. Ale nebyla to jen sama dyspepsie, která ho ničila. Věděl, že jakmile jednou vypluje na palubě galeony, už nikdy víc Sukeenu nespatří. Nyní, když se termín rozloučení přiblížil, nemohl v noci spát, a dokonce i čistá vařená rýže s mlékem se mu v žaludku měnila na kyselinu. Mevrouw van de Velde se k němu po předání sídla chovala jako laskavá hostitelka. To ona poslala dnes ráno Sukeenu pro zvláštní bylinu, jejíž předestilovaný vývar ho dokázal zbavit bolesti alespoň na pár hodin přerušovaného spánku. Na Katinčin příkaz měla Sukeena opatřit dostatečné množství nápoje, který by dokázal udržet Kleinhanse při životě po dobu dlouhé plavby na sever. Bývalý guvernér věřil, že ho lékaři v Holandsku zbaví sužující choroby. Sukeena se tiše proplétala křovím na svahu hory. Občas se ohlédla, ale když ji nikdo nesledoval, šla bez odpočinku dál. Zastavila se jen jednou, aby odlomila zelenou větvičku z nějakého keře. Za pochodu z ní oloupala kůru a nožem zařízla její konec na krátkou vidlici.
Třebaže vládla zima, kolem všude zářily květy v překvapivém množství a nádheře. Některé z nich byly velké jako hlavy zralých artyčoků a jiné sotva větší než nehet Sukeenina malíčku. Jejich barevná pestrost přesahovala hranice umělecké představivosti i výběru barev na malířské paletě. Sukeena je znala všechny. Šla zdánlivě bezcílně, zahýbala náhodně a vracela se, ale její výsledný postup vytrvale směřoval k hluboké rokli, která se zařezávala do úbočí Tabulové hory. Po několika nenápadných ohlédnutích náhle zmizela La příkrým, hustě zarostlým svahem. Na dně průrvy tekl potok přerušovaný sérií drobných vodopádů a snivých jezírek. Když se blížila k jednomu z nich, zpomalila. Ve skalní puklině při okraji tmavé hladiny zahlédla malou hliněnou misku, kterou tam položila při poslední návštěvě. Byla prázdná. Mléčně bílá tekutina, kterou do ní nalila, byla pryč a na dně zbylo jen pár opalizujících kapek. Opatrně slézala níž do místa, odkud by do pukliny viděla líp, a dech se jí zastavil, když zahlédla měkký lesk šupin hadího těla. Otevřela víko košíku, vzala do ruky prut zakončený vidlicí a plížila se blíž. Had stočený vedle misky nebyl velký; závity těla silného asi jako její ukazováček pokrývaly šupiny sytě bronzové barvy. Když ji zpozoroval, zvedl hlavu s párem černých korálkovitých očí, ale nesnažil se odplazit hlouběji do pukliny, jak to udělal, když ho objevila poprvé. Plaz, líný a ospalý mléčnou směsí, kterou ho napájela, po chvíli hlavu znovu položil. Zdánlivě usnul, ale Sukeena nepospíchala. Věděla dobře, že jediné škrábnutí hadích zubů by stačilo přivodit člověku smrt v jedné z nejděsivějších a nejbolestivějších forem. Pomalu natahovala ruku s prutem, ale když se vidlice ocitla několik centimetrů nad hadí hlavou, strnula. Had znovu zvedl hlavu, nic však nezpozoroval a pomalu ji zase položil. V té chvíli mu ji Sukeena vidlicí přišpendlila ke skále. S tichým syčením se ovinul kolem klacku. Sukeena pohotově sevřela prsty krk hada těsně za lebeční kostí a počkala, až se jí tenké tělo omotá kolem předloktí. Pak druhou rukou uchopila hada za ocas, uvolnila závity, vhodila ho do košíku a současně zaklapla víko.
* * *
