„Land!“ zašeptal Althuda.
Hal znal holandský název pro losa, ale tvorové, které pozoroval, se vůbec nepodobali velkým rezavým jelenům severu, jak si je pamatoval z dětství. Zvířata byla mnohem statnější, a dokonce větší než dobytek, který pěstoval strýc Thomas doma na statku v High Weald. Hal s Althudou a Abolim leželi v dolíku zarostlém hustou travou a před nimi se v otevřeném lesíku hlohu popásalo stádo. Hal napočítal dvaapadesát kusů včetně krav a telat. Býci se pohybovali pomalu jako v dřímotě. Pod krky samců při chůziklimbaly tučné laloky a břicha se zadky se jim natřásaly jako huspenina. Při každém kroku se ozval podivný praskavý zvuk připomínající lámání větviček.
„To jim praská v kolenou,“ šeptal Aboli. „Nkulu Kulu, největší z největších, je tak potrestal za domýšlivost.
Vychloubala se, že jsou nejsilnější z antilop, a proto na ně seslal takovou nemoc. Od těch dob je každý lovec slyší už na dálku.“
Hal se usmál kuriózní zkazce, ale jak Aboli pokračoval, úsměv se mu vytrácel ze rtů.
„Znám ta zvířata dobře. Lovci mého kmene si jich velmi cenili. Býk, jako je ten v čele stáda, má srdce obalené takovým množstvím bílého tuku, že ho dva muži neunesou.“
Po dlouhé měsíce nikdo z nich neochutnal tuk, protože zvěř, kterou se jim dařilo ulovit, ho postrádala. Už po něm všichni toužili a Sukeena dokonce vyhrožovala, že při jeho trvalém nedostatku brzy onemocní a podlehnou chorobám. Hal pozoroval vůdce stáda, jak mohutnými spirálovými rohy stahuje níž horní větve a okusuje čerstvé listí. Na rozdíl od samic, které měly hebkou, sametově hnědou srst s bílými pruhy přes lopatky, býci s věkem měnili barvu do šedomodrých odstínů. Mezi základnami silných rohů jim rostl trs tmavších chlupů.
„Nevšímej si býka,“ radil Aboli. „Jeho maso je tuhé a nechutné. Vidíš tu krávu za ním? Bude jemná a křehká jako panna a její tuk se ti v ústech promění v med.“
Přes Aboliho rady, které se nakonec vždy ukázaly jako nejlepší, lovecký instinkt Hala nutil dál pozorovat velkého býka.
„Jestli se chceme dostat bezpečně za řeku, budeme potřebovat tolik masa, kolik jen budeme schopní unést. Každý si zastřelíme své zvíře,“ rozhodl konečně. „Vyberte si s Althudou mladší kusy a já si nechám býka,“ dodal a začal se po břiše plazit blíž.
Druzí dva ho následovali. Jakmile sestoupili z hor, zjistili, že zvěř na pláních se téměř nebojí lidí. Zdálo se, že silueta vzpřímeného dvounohého tvora, jak se jim člověk jevil, zvířatům nenahání hrůzu. Většinou dovolila lovcům přiblížit se na jistou ránu z muškety. Tak nějak tomu bylo v ráji před vyhnáním prvních lidí, napadlo Hala, když se plížil k býkovi. Mírná bríza mu přála a odnášela proužky modrého dýmu ze zapáleného doutnáku pryč od stáda. Už byl tak blízko, že rozeznával jednotlivé řasy lemující velké vodnaté oči zvířete a rezavě zlaté chomáče klíšťat přisátých k měkké kůži mezi předníma nohama. Býk se spokojeně krmil a modrým jazykem jemně obíral z trnitých větviček mladé, svěže zelené lístky. Z obou stran okusovaly stejný hloh dvě mladé krávy. Jedné se u nohou pletlo tele a druhá byla březí. Hal pomalu otočil hlavu k mužům zalehlým vedle a pohybem očí ukázal na krávy. Aboli přikývl a pozvedl mušketu. Hal si ještě jednou prohlédl býka.
Našel pod kůží obrys lopatky a na ploše šedomodré srsti určil bod, kam zamířit. Zvedl mušketu, opřel pažbu do ramene. Ale zvíře udělalo dva kroky a Hal musel s výstřelem počkat. Teprve když zvíře v pokusu dosáhnout na horní větve s nejšťavnatějšími výhonky zvedlo vysoko hlavu, vystřelil. O zlomek vteřiny později zahřměly v těsné blízkosti další dva výstřely. Vířící clona bílého kouře zaclonila výhled. Hal odhodil mušketu, vyskočil a odběhl stranou, aby líp viděl.
Jedna z krav ležela na zemi a z prostřeleného krku jí tryskala krev, zatímco druhá se po třech nohách belhala pryč. Přeražená přední noha jí bezvládně klimbala. Aboli již k ní běžel s tasenou šavlí. Zbytek stáda se v okamžení změnil v jednolitou pádící hnědou masu. Velký býk viditelně nestačil; jasná známka, že h…
