Zlatý déšť vpadl mezi flotilu malých plavidel a jeho děla spustila svou pekelnou melodii. Marně se čluny snažily uniknout; fregata je bez námahy doháněla a jeden po druhém rozstřílela nebo převrátila dnem vzhůru. Těžké odění a krunýře rychle stáhly pod vodu jejích pasažéry. Masakr nabyl hrůzných rozměrů a muži u děl už dávno přestali jásat. Bojový zápal vyprchal a zbyla jen úporná morbidní dřina.
Hal kráčel podél baterií a napomínal jejich obsluhy. „Vím, jak se cítíte, chlapci. Když je ale nyní ušetříte, zítra se mohou proti vám postavit znovu, a kdo zaručí, že vám dají milost, když budete v úzkých?“
Ale i jemu samotnému se vraždění protivilo a čekal na západ slunce či jinou příležitost, jak děsivá jatka ukončit. Aboli opustil své stanoviště u baterie na levoboku a přiběhl k Halovi. Hal na něho pohlédl přísným okem a už se chystal na ostrou výtku, ale Aboli ukázal vpravo od přídě.
„Ta loď s rudou plachtou. Poznáváš jejího kormidelníka, Gundwane?“
Halovi se zatočila hlava, když poznal statného muže sklánějícího se nad ramenem kormidla, a po zádech mu začal stékat studený pot. Muž byl hladce oholen; po jeho někdejším šviháckém kníru nezbyla ani památka. Na hlavě měl žlutý turban a přes bílé pytlovité kalhoty, končící pod koleny ve vysokých kožených botách, mu splýval bohatě vyšívaný plášť islámského šlechtice. Jeho bledý obličej svítil mezi osmahlými zarostlými tvářemi, jako by byl z porcelánu. Široká ramena a postava těžkého atleta mohla patřit leckomu, ale ne už meč v pochvě vykládané zlatem u jeho boku.
„Otoč loď, mistře Tylere, a přiraz k bárce s červenou plachtou,“ přikázal kormidelníkovi.
Ned pohlédl směrem, kam mířila špička Halova meče. „To je přece ten zkurvysyn Schreuder! Ať ho sám ďábel odnese do pekel!“
Jakmile Arabi na palubě bárky spatřili připlouvající fregatu, naskákali do vody a pokoušeli se doplavat zpět k pláži. Šavle etiopské kavalerie se jim zřejmě jevily přijatelnější než hlavně děl Zlatého deště. Schreuder zůstal na zádi sám a pozoroval fregatu s chladným, sveřepým výrazem. Když se přiblížili dostatečně blízko, Hal uviděl v jeho tváři prach a saze. I jeho oblečení neslo zřetelné stopy špíny z bitevního pole. Hal přistoupil k zábradlí a opětoval plukovníkův pohled. Už byli tak blízko, že nemusel ani příliš křičet.
„Plukovníku Schreudere! Máte můj meč.“
„Čekám, sire, že se budete obtěžovat dolů a vezmete si ho,“ opáčil Schreuder
„Mistře Tylere, buď tak laskav a převezmi velení na dobu mé nepřítomnosti. A dovez mě blíž, abych mohl na palubu bárky.“
„To je šílenství, Gundwane,“ varoval ho Aboli tiše.
„Ručíš mi za to, že nikdo z posádky nebude zasahovat,“ odpověděl mu Hal a odešel k výlezu. Jakmile se bárka houpala vedle trupu Zlatého deště, Hal sjel po žebříku dolů a přeskočil úzkou mezeru, která obě plavidla dělila. Schreuder vykročil od kormidla a shodil z ramen plášť.
„Jste romantický blázen, Henry Courteneyi,“ zamumlal a Neptunův meč bezhlučně vyklouzl z pochvy.
„Na smrt?“ zeptal se Hal, když tasil vlastní zbraň.
„Přirozeně,“ odpověděl Schreuder. „Konečně vás zabiju.“
Blížili se k sobě s pomalou elegancí tanečního páru při úvodních krocích menuetu. Jejich oči spojené pohledem zůstaly nehybné na rozdíl od nohou, které se nezastavily ani na okamžik. Čepele jejich zbraní kolem sebe kroužily, dotýkaly se, hladily a třely, jako by se seznamovaly v jemném flirtu.
Drobnými pohyby kormidla a manipulací zkrácených plachet držel Ned Tyler fregatu v odstupu padesáti metrů a muži shromáždění u bočního zábradlí tiše sledovali duel. I když jen málo z nich znalo jemnější finesy šermířského umění a techniky boje, do jednoho si uvědomovali eleganci a krásu předváděného rituálu smrti.
„Oko nespusť z jeho oka!“ Halovi se zdálo, že slyší otcův hlas.“Vyčti z něj jeho duši!“
Schreuderova tvář zůstávala neměnná, ale Hal v jeho studených modrých očích zahlédl první stín obav. Nebyl to strach, spíš respekt. Z lehkých doteků čepelí Schreuder vyhodnotil kvality svého soka a po zkušenostech z prvního souboj…
