Jak jsme topili
PŘED DVEŘMA BOUNTY A KOLEM DOKOLA JE půlmetrový sníh a v klubovně je zima. Čenda si vzpomněl na jeden reklamní letáček a prohlásil, že kdyby se nás zima zeptala, co jsme dělali v létě, tak bysme jí museli říci, že jsme zapomněli na kamna. Neboť když jsme Bounty zařizovali, tak jsme do ní natahali všechno možné, například fotografii Mirkova dědečka na koni a půlku rozbité Romanovy motorky, ze které jednou hodláme postavit závodní mašinu, pro kterou jsme si už vymysleli jméno – Fialový ďábel, jelikož jsme taky sehnali plechovku téhle barvy. Teda, natahali jsme do klubovny všechny možné věci, ale sehnat kamna, jelikož rok se vyznačuje střídáním ročních dob, to nás fakticky nenapadlo. Takže když jsme dneska seděli, vlastně spíš pobíhali a podupávali kolem našeho kulatého stolu, byli jsme navlečení jako Amundsen, když dobýval severní pól, a přesto jsme drkotali zubama. Neboť zima je prevít. Před horkem si člověk může zalézt do stínu, ale před zimou se člověk nikam schovat nemůže, leda k těm kamnům, na která jsme zapomněli.
„Asi bude lepší,“ řekl Mirek, „když sem teďka nebudeme chodit V tomhle psím počasí se tu namouduši nedá vydržet“
„Zbabělce,“ sykl Aleš, „dyť je tu fajn.“
„Tobě se to mluví,“ ušklíbl se Mirek, „tebe hřeje podkožní tuk, ale co my?“
„Jakej podkožní tuk?!“ vykřikl Aleš, „co tím chceš říct, člověče?“
„Sádlo,“ vysvětloval ochotně Mirek, načež Aleš začal strašlivě koulet očima, takže to vypadalo, že ti dva si už našli způsob, jak se zahřát.
„Přece se nebudete hned rvát,“ zasáhl Čenda, „na kamna jsme sice zapomněli, ale to se dá napravit“
„Jak?“
„No, že je sem dáme teď.“
„A kde je vezmeme, ty máš snad peníze?“
„Na každý půdě jsou spousty kamen,“ prohlásil Čenda, „a dobrejch! Třeba lidi, co si koupili plynový kamna, tak ty starý na uhlí vždycky dají na půdu, ale vlastně vůbec starý nejsou, jelikož jsou zachovalý.“
„U nás na půdě určitě žádný kamna nejsou,“ pokrčil rameny Mirek.
„U nás, myslím, taky ne,“ řekl jsem já.
„Ale u nás jo,“ řekl vítězně Čenda.
Načež jsme zmlkli a Čenda před námi začal rozvíjet svůj báječný plán proti zimě. Dneska už je pozdě, ale zítra hned po škole se v poledne sebereme, půjdeme k Čendovi a Čenda zatím obstará klíče od půdy. Polední doba je velice výhodná, jelikož většinou jsou lidi v práci, takže si nás nikdo nevšimne.
„Jo, a co roury?“ podotkl Mirek.
„Roury budou na půdě určitě taky,“ prohlásil Čenda.
„A co komín?“ řekl jsem já.
„Na co komín, člověče? Prostě uděláme díru do střechy, tou prostrčíme rouru, a je to hotový.“
„Jasně,“ řekl Aleš, „bude to výborný. Jenže čím budeme topit? My přece nemáme žádný uhlí“
„Aha,“ řekl Mirek, „aha. To je to.“
„Jen klid,“ přidal jsem se na Čendovu stranu, „budeme topit dřívím. Před klubovnou je přece spousta klád, ne?“
Čímž jsme všechno rozřešili a spokojeně se rozešli domů. Druhý den v poledne mě maminka napomenula, že to jídlo do sebe házím jako lokomotiva uhlí, a abych se přitom nezadávil.
Pravil jsem, že pospíchám, jelikož hrajeme odpoledne mezitřídní zápas v hokeji. Načež maminka řekla, hlavně abych se nenastyd. Což jsem jí slíbil.
Mirek už u Čendy byl a Aleš přišel chvíli po mně.
„Máš klíče?“
„Mám,“ řekl Čenda, „jdeme.“
A tak jsme šli až do pátého patra na půdu, jelikož v Čendově domě nejezdí výtah.
Čenda fakticky nelhal. Na půdě byla spousta kamen, tedy troje, a taky tam byly různé roury.
„Já myslím, že by nám úplně stačily tyhle,“ pravil Aleš a ukázal na ty nejmrňavější kamna, co by se do nich vešly tak dvě polínka a jedna krabička od sirek.
„Pcha,“ řekl Mirek a obdivně zíral na největší, které stály v koutě, byly lesklé jako stříbro a porůznu pokryté pavučinami.
Smetl jsem pavučinu z dvířek a přečetl nápis – Musgraves originál.
„To jsou starý kamna,“ pravil Čenda, „ty budou fajnový.“
A víc už jsme se dohadovat nemuseli. Bylo jasný, že v klubovně musí stát Musgraves originál a nic jiného.
„No jo,“ podrbal se Mirek na hlavě a pokusil se kamna odšoupnout, „ale jak je dostaneme dolů? Jsou těžký j…