Tahle třída, to je peklo
NAŠE SOUDRUŽKA UČITELKA MÁ CHLADNOU krev. „Jak to myslíš?“ zeptala se mě máma a tvářila se tak, jako že ona dopředu ví, že to nemyslím dobře. Rodiče člověka totiž rádi podezírají. A nic člověku nepomůže, ani kdyby se chtěl přetrhnout, že takové podezírání je zbytečné. Zvlášť když to Aleš slyšel na vlastní uši. A dal nám všem čestné slovo, že to slyšel. Tedy kromě mne dal taky slovo Čendovi a Mirkovi.
„No tak, na něco jsem se tě ptala, Boříku!“ zvýšila máma hlas. Moje chyba, že jsem o tom doma začal povídat To je vlastně mé největší neštěstí. Že si rád povídám. Kdybych si povídal jen s klukama, tak by to ještě šlo, ale já se rád dávám do řeči s každým, i s dospělými, ačkoliv vím, že bych neměl, protože dospělí mají odpovědnost, a proto se nedokáží bavit normálně, ale většinou záludně, a to tak, aby z člověka vytáhli všechny jeho tajné myšlenky. To platí pro všechny dospělé, a zase z dospělých to nejvíc platí pro vlastní rodiče.
„Jaké tajné myšlenky?“ už jako bych slyšel mámu – „co zase před námi skrýváš?“
Rodiče se totiž domnívají, že se před nimi nic schovávat nesmí a nemá.
I když jde třeba o věci, které je vůbec, ale vůbec nemohou zajímat A taky by je normálně nezajímaly. Protože jsou to věci, které zajímají jen kluky.
Vždycky po prázdninách, sotva začne škola, sejdeme se ve Stromovce na našem starém místě. Jsou to čtyři duby, kousek od Malé říčky. Každý tam máme svůj strom, a tohle přece rodiče vůbec nemusí zajímat.
Totiž nemuselo by, ale zajímá. Jako všechno, když se člověk podřekne.
„Na něco jsem se tě ptala. Boříku, mám to opakovat ještě jednou?“
To není dobrý začátek září. A všechno jen proto, že neumím držet jazyk za zuby.
„TAHLE TŘÍDA, TO JE PEKLO.“
To Aleš slyšel na chodbě naši třídní, jak si mumlá. A ještě slyšel: „Klid, Mirko, jen klid, buď chladnokrevná, už ti to zase začíná.“
A to, co si soudružka učitelka mumlala na chodbě, nám Aleš říkal pod čtyřmi duby.
„Peklo,“ řekl Mirek a zmizel do větví, „kdy já už naposledy byl v pekle?“
„Cože?“ nechápal Čenda a zkoušel luk. Zkoušel ho tak nešikovně, že jsem mu musel jít dát pohlavek, ačkoliv se Čenda vymlouval, že mířil na Aleše.
„Myslí to peklo v Parku kultury,“ řekl chlácholivě Aleš, „když jsou kolotoče.“
„Vozejčky?“
„Vozejčky,“ ozval se z větví Mirek. „Jednou mi tam kostlivec shodil čepici.“
„Ty nosíš čepici?“
„Už dávno ne,“ řekl Mirek a skočil ze svého dubu rovnou mezi nás. Já mydlil Čendu, Čenda mi to zkoušel oplácet a Aleš se tvářil, jako že to píská.
„Nechte toho.“
Nechal jsem toho dost nerad, protože jsem měl jasnou převahu. Stačilo se podívat na půlku Čendova obličeje. Já měl proti tomu jen natrženou košili Na září je totiž nejlepší, že jsou to vlastně protažené prázdniny. Dá se ještě chodit v tričku nebo v košili, ještě je pořád teplo a člověk si ani moc nepřipouští, že už je vlastně zase ve škole.
„Jako malí kluci,“ řekl Mirek.
Moc jsem litoval, jak jsem se potom večer doma podřekl. No prosím, tak má Miroslava chladnou krev, ale nemusel jsem to hned mámě povídat.
Totiž nesmysl. Když něco člověk chce, tak to přece znamená, že chce něco, co nemá. Žádný člověk přece nemůže chtít, co by už měl, ale naopak něco jiného. Já třeba, když jsem si přál kolo, tak jsem si ho přál jen do té doby, než jsem ho dostal. Pak jsem si začal přát něco jiného. Spoustu jiných věcí. Jenže teď už bylo pozdě vzít všechno zpátky a zrovna tohle mámě vysvětlit. Taky se špatně vysvětluje, když člověk musí vynechávat. A já věděl naprosto bezpečně, že jestli bych něco měl vynechat, tak rozhodně tu Stromovku a naše stromy u Malé říčky.
„Víš, co jsem ti zakázala?“ Jako bych mámu slyšel, protože ačkoliv mi dává hodně zákazů, všechny si je pamatuju.
„Aleš to slyšel,“ řekl jsem.
„Co Aleš slyšel?“
„Na chodbě. Jak si soudružka učitelka říkala, že musí být chladnokrevná.“
„To říkala?“
„Přece povídám, že to Aleš slyšel…“
„A tak,“ usmála se máma, „už rozumím, tak je to tedy, chce být chladnokrevná.“
„Říkala to.“
„Já se jí nedivím.“
…
