Jak jsme jeli domů
SOUDRUŽKA UČITELKA PROHLÁSILA, ŽE SE nemůžeme pořád jen opalovat, koupat a spát, že musíme taky vyvíjet nějakou sportovní činnost, a ne jen to plácání s míčem, aby byla zábava, neboť je spousta sportovních činností, které vůbec žádná zábava nejsou, nýbrž jsou užitečné.
„A co budeme tedy hrát?“ ptali jsme se, vlastně křičeli jeden přes druhého, v čemž vynikl zvláště Bohoušek, protože on má jednak dost pisklavý hlas, jednak je strašně horlivý a vždycky, když soudružka učitelka něco řekne, tak se strašně rád hlásí, protože všechno ví, všemu rozumí a všechno udělá. Což je vidět, že je hloupý.
„Budeme hrát takovou zajímavou hru, ve které se najdeme,“ řekla vážně Miroslava, načež jsme se začali divit, proč se máme hledat, když se nikdo neztratil a všichni jsme pohromadě na jednom místě, i když to místo za nic nestojí, protože je tu spousta komárů, což je zvláštní hmyz, neboť ho nejvíc baví píchat do člověka, který za nic nemůže. Jelikož ten hmyz nejvíc píchal do mne.
Já tedy fakticky proti komárům nic nemám, ať si klidně ničí různé lidi, třeba všechny a hlavně ty, které nesnáším, ale proč zrovna já se musím pořád škrábat, to mi není jasné, jelikož mě to štve.
„Buďte zticha,“ řekla soudružka učitelka, „a já vám to vysvětlím. Jak vám mám něco objasnit, když křičíte jeden přes druhého a já neslyším vlastního slova!“
„My už jsme zticha!“ začali jsme křičet a třídní řekla: „No právě, to jste celí vy, zase křičíte a já vás překřikovat nebudu, jelikož mám jen jedny nervy.“
Tak jsme zmlkli a Mirce to zase nebylo vhod, jelikož prohlásila, že jí všechno děláme naschvál, jako teď, že jsme schválně zticha, ale ve skutečnosti bychom nejraději řvali jako paviáni, protože patříme do džungle, a ne do školy, což ona dobře ví, ale nemůže s tím nic dělat, protože kam by to došlo, kdybychom se ve třídě houpali na lustrech jako opice a vyráželi divoké skřeky, když nás vyvolá, ačkoliv, dodala ještě soudružka učitelka, někdy by jí byl milejší divoký skřek než ty hlouposti, co občas vykládáme, když nás tedy vyvolá.
Tak jsme honem začali křičet, že jsme hodní a vůbec ne tak špatní, jak si naše třídní myslí, což soudružce učitelce udělalo radost, mávla rukou, usmála se a řekla: „Nu tak dobře, milé děti, utište se a poslouchejte.“
Pěkně jsme poslouchali a vůbec mi nebylo jasné, proč Miroslava dělá kolem té hry tolik řečí, protože nešlo o nic jiného než o hru na lupiče a na četníky, kterou všichni dobře známe, jenže trochu šmrncnutou, což je bezvadné slovo, které jsem se naučil od Čendy, výchovnými nápady soudružky učitelky. Zkrátka se celá třída měla rozdělit na dvě půlky, na lupiče, kteří se půjdou schovat do lesa, a na četníky, kteří je zase musí nejdéle za hodinu vypátrat, přičemž jsme se rozdělili tak, že každý lupič měl svého četníka, a když ho objevil někdo jiný, to by to neplatilo.
„A co potom?“ zeptal se Mirek, protože po rozpočítání na něj zůstal četník, zrovna tak jako na mne.
„Potom,“ řekla Miroslava, „až se lupiči poschovávají, začnu sledovat čas na hodinkách a za hodinu zapískám na píšťalku, že je konec. Tady v táboře bude vězení, a když nějaký četník chytne svého lupiče, tak ho sem přivede a basta.“
„Aha,“ řekl nespokojeně Mirek, „a to je všechno?“
„Ne,“ zdvihla prst soudružka učitelka, „to vůbec není všechno. Teprve potom přijde to nejlepší z celé hry. Uděláme soudní tribunál a každý chycený lupič dostane nějaký trest. Největší dostane samozřejmě ten, kdo se dá nejdřív chytit.“
„No jo,“ ozval se Aleš, na kterého vybyl lupič, „to ale není spravedlivý. Což když mě můj četník za tu hodinu nenajde, tak to se mu nic nestane?“
„I stane,“ usmála se spokojeně třídní, neboť na ní bylo vidět, že má radost, jak má všechno ohromně promyšlené, „četníka, který nechytí svého lupiče, bude zase soudit tribunál složený z lupičů.“
„No to je docela fajn,“ řekl Čenda, „a jaký budou tresty?“
„To už nechám na vás,“ řekla soudružka učitelka, „na vaší fantazii. Třeba odříkat za trest vyňatá slova po L nebo vyřešit nějakou slo…
