Jak jsme potkali rybáře
SOUDRUŽKA UČITELKA ŘEKLA, ŽE JE TŘEBA jít na nákup, pro mléko a pro chleba, a kdo se hlásí jako dobrovolník. Načež jsme se okamžitě přihlásili my čtyři, tedy Mirek, Čenda, Aleš a já. Protože jsme se v noci smluvili, že by bylo fajn se tajně vypravit na naše staré tábořiště, co jsme na něm loňský rok byli s Romanem.
„No dobře“ řekla Miroslava, jelikož nic z našeho plánu netušila, protože jinak by nás nejspíš nepustila. Náš loňský tábor byl totiž někde na protějším břehu, takže se musela přeplavat voda, a ačkoliv všichni čtyři umíme plavat, třídní by stejně měla strach, že se utopíme.
„No dobře,“ opakovala soudružka učitelka, „tak půjdete na nákup vy čtyři. Tady máte peníze, vemte si své batohy a hlavně, nikde se moc cestou neloudejte.“
Což jsme vesele slíbili a šli. Hned kousek za táborem si Mirek svlékl tričko a řekl: „A hup, pánové, do vody a na druhou stranu!“
„Počkej,“ zarazil Mirka Aleš, „nebylo by moudřejší, kdybysme nejdřív nakoupili a pak se teprve na druhým břehu porozhlídli po táboře?“
Mirek si zaťukal na čelo a klidně si dál svlékal kalhoty. „To by teda rozhodně moudřejší nebylo. Jak chceš, ty chytrej, přeplavat potok s baťohama plnýma mlíka a chleba?“
„To je fakt,“ přikývl jsem, „a kiosky s jídlem jsou na druhým břehu taky.“
„Fajn,“ řekl Čenda, „jenže to je úplně to samý, jelikož jak se potom s těma baťohama dostaneme zpátky do našeho tábora, aha?“
Mirek s převahou ukázal na řeku a řekl: „Stačí se dobře koukat, pánové. Na tomhle břehu žádný rybáři nejsou, ale na druhým…“
„A jo,“ skočil Mirkovi do řeči chápavě Aleš, „na druhým jsou a občas mají taky lodičky. Když některýho slušně požádáme, tak nás určitě převeze.“
„Chytrej,“ pochválil Aleše Mirek, „a teď už bysme snad konečně měli přestat žvanit a vlítnout do vody.“
Což jsme všichni učinili, nacpali si věci na sebe do baťohů a se zdviženými levačkami, co jsme v nich drželi ty baťohy, jsme přeplavali na druhý břeh.
„Drábice povídala, že co jsme loni měli tábor, by teď měl bejt autokempink,“ vzpomněl jsem si, když jsme vylezli z vody a oblíkli se.
„Jo, a mělo by to bejt blíž k hradu,“ ukázal Aleš před sebe, „támhle někde.“
Šli jsme asi čtvrt hodiny, když jsme uviděli naši starou louku a ten kempink.
„No nazdar,“ vzdychl Mirek, „tady to vypadá.“
Čímž chtěl určitě říct, že se mu takovéhle kempinky hnusí, jelikož je v nich plno lidí, aut a tranzistoráků a jen úplně mrňavý kousek podupané trávy, a to ještě napuštěný páchnoucím olejem.
„Támhle je kiosek,“ řekl Čenda, „pojďte nejdřív nakoupit a pak se mrkneme, kde jsme měli svý stany, jestli to teda ještě poznáme.“
Tak jsme nejdřív nakoupili na vršku v kiosku a pak jsme sešli do kempinku. Já náhodou místo svého stanu poznal, ale hned vedle si jeden člověk zrovna myl auťák a koukal po nás tak, jako by si myslel, že mu chceme snad ty jeho saponáty ukrást.
„Jdeme,“ mávl rukou Mirek, „já jsem, lidi, otrávenej a znechucenej.“
„Aby ne,“ podotkl Čenda, a když už nás ten člověk, co myl auťák, nemohl vidět, tak si odplivl.
„Až bráchovi napíšu, jak náš loňskej tábor vypadá…“
Načež si Čenda odplivl podruhé. Dost zamlkle jsme se po druhém břehu loudali směrem k našemu táboru.
„Hele, támhle jsou zrovna dvě lodičky,“ upozornil nás Aleš.
Došli jsme k lodičkám, na té jedné byl člověk a ta druhá byla přivázaná. A hned vedle bylo husté křoví a z něho šel kouř a vůně, protože se tam pekly ryby.
„Pane,“ řekl Mirek člověku na lodičce, „mohli bychom vás požádat o laskavost? Jestli byste nás totiž nepřevez na druhou stranu?“
Člověk na lodičce se skrz nás podíval jak skrz vzduch a zabručel, že mu můžeme vlízt na záda.
„To je pěkný,“ řekl hořce a hodně hlasitě Čenda, „a tak slušně jsme požádali. Já jsem, pánové, taky votrávenej až na půdu.“
Jenže Čendovi slova nebyla nic platná, poněvadž člověk na lodičce si s hvízdáním odvesloval. Jenže zrovna v té chvíli se taky rozhrnulo křoví, co v něm byl ten oheň a vůně z pečených ryb.
„Ahoj, pionýři, co byste rádi?“
Už jsem viděl, jak Aleš otevírá…
