Jak byl pátek třináctého
JEDNOU JSEM ČETL O CHLAPEČKOVI, CO všechno znal, všechno uměl a rád chodil čistě oblečený, v bílých ponožkách a s vyleštěnými knoflíky na kabátku. Je jasné, že to byla veliká prolhanost, protože jestli ten chlapeček chodil rád čistě oblečený, tak nemohl například umět vyklízet starou kůlnu.
Jelikož v takové kůlně se kromě nějakého zázraku jako třeba perpetua mobile a několika bezvadných věcí nacházejí většinou jen klumpry, což je oblíbené slovo mého táty a znamená nepotřebné, staré harampádí.
Zrovna jsme s Mirkem ty klumpry vyklízeli, když jsme slyšeli zvenku Alešův radostný ryk: „Je-dém, pánové, jedém!“
„Tohle je práce na sto let,“ bručel Mirek a narovnal se, protože mi podával různé klumpry z beden, které stály v koutě, a já ty věci dával na hromadu uprostřed kůlny a třídil z nich ještě ty, které by se nám později mohly hodit
„Sehnali vozejk,“ upozornil jsem Mirka na Alešův pokřik.
„Fajn,“ řekl Mirek.
Zatímco my dva jsme pracovali v kůlně, Aleš s Čendou se vydali shánět vozejk, na kterém bychom všechny krámy odvezli na smetiště.
„Beztak toho už máme nejmíň na tři fůry,“ podotkl Mirek a utřel si zpocené čelo.
Čímž si na tom čele udělal pěknou černou šmouhu a vypadal legračně, asi jako ten katolík, co byl černý vzadu a vystrkoval na nás bradu. Což je taková říkanka, kterou určitě všichni znáte.
„Ten je, co?“ řekl pyšně Čenda, když jsme s Mirkem vyšli před kůlnu.
A Čenda ukazoval na vozejk, který s Alešem přivlekli. Vozejk měl drátěnou ohrádku a dvě kola jako od letadla, tak byly tlustý.
„Dobrý,“ řekl uznale Mirek, a to byl na něj výkon, protože Mirek většinou uznává jen to, co udělá sám.
„No jo,“ řekl Aleš, „ale jakou dalo práci ten vozejk sehnat!“
„To je fakt,“ přikývl Čenda.
„No jakou?“ zeptal jsem se zvědavě a Aleš si položil ruku na břicho.
„Musel jsem se aspoň miliónkrát vohnout, pánové, vozejk nám půjčili na tý stavbě u nádraží, ale napřed jsme jim museli pomoct vyložit cihly.“
„To je toho,“ řekl opovržlivě Mirek, „my s Boříkem jsme se tu v kůlně vohli taky aspoň miliónkrát“
„No jo,“ řekl Aleš, „ale ne pro cihly. Schválně to někdy zkus. Já mám z toho strašnej hlad.“
Načež se Aleš kolem sebe zoufale rozhlédl a dodal, že jestli nedostane do pěti minut nic k jídlu, tak nejspíš umře.
„Ty?“ řekl opovržlivě Mirek, „nevykládej. Máš přece zásoby.“
„Jaký zásoby?“ podivil se náš tlouštík.
„No přece tady,“ ušklíbl se Mirek a ukázal na Alešův silně vyklenutý hrudník. „Přece tukový zásoby.“
A to Aleš nerad slyší.
„Jakej tuk?“ rozčílil se, „tos ještě v životě neviděl propracovaný svaly?“
Aleš žije totiž v domnění, že těch šedesát kilo, co váží, tvoří samé svalstvo.
„Viděl,“ řekl Mirek klidně, „a proto to taky říkám.“
Aleš se zhluboka a chmurně nadechl, načež řekl, že vidí, že tady si někdo koleduje o pořádnou ránu, čímž se uvidí, jestli on, Aleš, má propracované svalstvo nebo ne, a taky se uvidí, že kdo má hloupé řeči, tak za ně musí pykat, a že jestli se s těma řečma nepřestane, tak taky ta rána nemusí být jedna, ale třeba dvě, anebo větší počet, jak si Mirek bude přát. Mirek řekl, že si žádnou ránu nepřeje a že se Aleš nemusí hned urážet.
„Já se neurážím,“ řekl Aleš a začal si soukat rukávy, „já ti chci jen něco vysvětlit.“
Načež se Aleš rozpřáhl, Mirek uskočil a Čenda zařval:
„Nechte toho, jdou sem ňáký kluci!“
„A hele,“ řekl Aleš a otočil se, „to sou přece ty kluci, Čendo, co po nás házeli šutrama!“
„Fakt?“ řekl jsem se zájmem.
„Fakt,“ přikývl Čenda, „jsou to voni. Toho dlouhýho znám, jmenuje se Čára, a když jsme s Alešem táhli vozejk, tak po nás házeli kamenama.“
„A ten vpředu se jmenuje Bedřich a ten za ním, co jde vedle Čáry, Hamouně,“ kývl Mirek, „já je taky znám. To jsou zdejší, Zátoráci.“
„Co asi chtěj?“
„No, že by se tvářili zrovna přátelsky, to se teda netvářej.“
Zátoráci došli až k nám a nejsilnější z nich – Bedřich – nejspíš vůdce party, na nás houkl: „Co tu děláte?“
„Klubovnu,“ odsekl Mirek a všichni jsme se srazili blíž k sobě, jelikož Zátoráci byli…
