O víle Amálce a žabce Márince (Václav Čtvrtek)

Jak přirazili vodní vrátka

Žabka Márinka a žabák Josef seděli na polštářkách ze zelené řasy. Plave kolem švec, taková malá rybička na všecky strany pichlavá, a povídá:

"Nevíte, kde bych tu našel pár korejšků k obědu?"

Josef ukázal tlapkou do kouta tůňky:

"To musíš tamhle."

Když se švec nazobal korejšků, řekl:

"A co jsem dlužen?"

Márinka povídá:

Už je zaplaceno."

"Jenže mě by trápilo, že jsem zůstal někde něco dlužen," řekl švec.

"Tak až jindy," mávla tlapkou Márinka.

A švec odjel. Josef s Márinkou dál seděli na polštářkách ze zelené řasy.

Vtom se udělala taková vlna, až se Márinka zajíkla.

"Asi jsme zapomněli zavřít vrátka od strouhy a někdo tam vyvádí," řekl Josef a rozběhl se k vodním vrátkům. Ve vteřince byl ale zpátky.

"Copak je, Josefe?" lekla se Márinka.

A udělala se druhá vlna, div to Márinku neshodilo z polštářku.

"Zapomněli jsme zavřít a jede sem štika Rafika," řekl tenkým hlasem Josef.

A udělala se třetí vlna, tůňka se div nepřevrhla dnem vzhůru.

Je tu štika Rafika. Kdo by ji chtěl změřit, naměřil by trám.

"Proč jste mě nepřišli přivítat, když jsem klepala u vrátek?" řekla hlasem, co chřestil jako křemeny.

"My jsme mysleli, že jde velká voda. A ta přijde vždycky sama," pokrčila rameny Márinka.

"Když velká voda, tak tedy velká voda!" křikla na Márinku Rafika a začala rejdit po tůňce.

Žábrami přebírala vodu, až se dělal dvojí proud. Ploutvemi točila vír a ocasem bila až hrůza.

Nakonec povídá:

"To jsem se příjemně unavila. Teď si trochu odpočinu. A vy mi zatím seženete něco pro štičí chuť."

Položila se od břehu k břehu a hověla si.

"Poručí si, jedna taková! Ale jak má žába vědět, jaká je štičí chuť?" stěžovala si Márinka.

"Dáme jí ode všeho trochu, řekl Josef.

A přinesli zelenou řasu, puškvorcový kořínek a poupě z blatouchu.

Štika Rafika se ale od zlosti až zakuckala:

"Tohle že má být pro štičí chuť?"

Potom křísla stem zoubků o sto zoubků.

"Tak já vám tedy povím, co je pro štičí chuť!"

A dívá se z Márinky na Josefa a z Josefa na Márinku a z Márinky na Josefa. Tak si vybírá.

Jenže vtom tam přijel švec. Ošvihl se štice Rafice okolo huby. Rafika nechala vybírání a rovnou za ševcem.

Švec se žene na hlubinu, Rafika za ním sotva na jedno štičí dosáhnutí.

"Abys už myslel na modlitbičku!" volá Rafika.

Švec jí uklouzl mezi lekníny.

Rafika za ním, až se lekníny rozhoupaly jako zvony.

"To zvoní tobě!" křikla Rafika, vypletla se z leknínů a má k ševci už jen půl štičího dosáhnutí.

Švec zatočil k vodním vrátkům.

"Mám tě!" křikla štika Rafika.

Jenže švec uhnul a Rafika, jak se hnala, vyjela z tůňky do strouhy.

Josef s Márinkou za ní přirazili vrátka.

Za chvíli připlaval švec a povídá:

"Teď už vám nejsem za korejšky nic dlužen."