Jak točili s křemínkovými zrcátky
K tůňce přišel skřivánek.
"Pročpak jsi nepřiletěl?" povídá žabka Márinka.
A žabák Josef:
"Já se taky dívám, že jdeš takovou dálku pěšky."
Skřivánek jen pokrčil křídly:
"Nepřiletěl jsem, protože už mě od samého lítání bolí peroutky."
"A pročpak tolik lítáš?" řekla Márinka.
"Ale sháním kousek mlhy na záclonky, aby mi jestřáb nekoukal do hnízda," povídá skřivánek. "A nikde jí není ani přadýnko."
"Přemýšleli, kde vzít kousek mlhy pro skřivánka, až Márinka řekla:
"Ta mlha by se musela uvařit. Ale to umí jen sluníčko."
Josef dal sluníčku znamení a ono k nim přišlo.
"Copak je, Josefe, že mi dáváš znamení?"
"Ale skřivánek by potřeboval kousek mlhy na záclonky," odpověděl Josef.
Sluníčko kývlo zlatou hlavou:
"To já ji rádo uvařím."
Někam sáhlo, už drží v rukách zlatý hrneček a usadilo se s ním do rákosí.
"Víte, já musím tajně. To by to vypadalo, kdyby každý na světě uměl vařit mlhu!"
Sluníčko sedělo za rákosím, chvilku se na hrneček usmívalo, chvilku se na něj zas mračilo. A hrneček začal vařit mlhu. Nejdřív jen po nitkách.
Jedna mlhová nitka vklouzla pod břeh do děravého bytu vodního myšáka Harýzka. Zapletla se mu do myšáckých vousů. Harýzek se rozzlobil a křikl:
"Kdopak to tu vyvádí něco s mlhou?"
Vyběhl na břeh. A ono tam za rákosím sedí sluníčko a usmívá se a přimračuje se na zlatý hrneček. Mlha už jde z hrnečku po přadýnkách. Harýzek se rozběhl a vrazil do hrnečku, až se převrhl. Hned tam všude bylo mlhy jako mlíka. Harýzek se schoval pod břeh.
"Já tě, Harýzku, dobře vidělo," chtělo říct sluníčko, ale zakuckalo se mlhou.
Když se sluníčko zakucká, je zle na všecky strany. Chvíli prší, chvíli padá sníh a chvilku se sypou kroupy.
Přiběhli tam Márinka s Josefem, co se děje.
"Za všecko může myšák Harýzek," řeklo sluníčko.
Odstříhlo z rozbité mlhy krajíček, aby měl skřivánek na záclonky, a zbytek vymetlo přes louky větrným koštětem.
A bylo vidět, jak se Harýzek krčí pod břehem.
Sluníčko řeklo:
"Už toho mám, Harýzku, dost. Teď ode mne dostaneš, co ti dávno patří."
Udělalo k Harýzkovi krok. A ještě krok. A zastavilo se a přešlapuje na zlatých nohách.
"Copak je?" řekli Márinka s Josefem.
"Ale tak jsem si všimlo," povídá z rozpaků sluníčko, "že ten Harýzek je jen mrňavý vodní myšák. Já na něj zkrátka mám moc síly."
A udělalo dva kroky zpátky.
Harýzek začal Josefovi s Má rinkou strouhat na drápkách mrkvičku, že to zas vyhrál.
Jenže Márinka se zamyslela a řekla:
"A nevyhrál!"
Našla si křemínkové zrcátko a Josef taky jedno.
Potom Márinka sluníčko poprosila:
"Udělej hodně přísný sluncový obličej, jako před bouřkou.
A josef s Márinkou otáčeli s křemínkovými zrcátky a nejpřísnější sluncový obličej pořád běhal za Harýzkem.
Vodní myšák Harýzek se vylekal, až mu zemdlely vousky.
Utíkal přes louku, ztratil se v lese a už tam zůstal ztracený.
