Kapitola šestá
Zlatoslav Lockhart
Za celý další den se však Harry usmál nanejvýš jednou. Všechno začalo jít od desíti k pěti už při snídani ve Velké síni. Čtyři dlouhé kolejní stoly se prohýbaly pod mísami ovesné kaše, talíři s uzenými rybami, horami topinek a miskami s vejci a slaninou, ale kouzelný strop nad nimi byl toho rána kalně, zamračeně šedivý. Harry a Ron seděli u nebelvírského stolu vedle Hermiony která měla o džbánek s mlékem opřené svoje Cestování s upíry. Když jim popřála „Dobré jitro“, znělo to poněkud upjatě a Harry pochopil, že ji pořád ještě pohoršuje to, jak přijeli. Neville Longbottom je naopak srdečně pozdravil; byl to chlapec s kulatým obličejem, který šel z maléru do maléru a měl tu nejhorší paměť ze všech lidí, které kdy Harry v životě potkal.
„Každou chvíli už musí dorazit pošta – počítám, že mi babička poslala pár věcí, které jsem zapomněl.“
Harry se právě pustil do ovesné kaše, když shora opravdu uslyšeli tlukot křídel a dovnitř vlétla snad stovka sov; kroužily po síni a shazovaly mezi tlachající studenty dopisy a balíčky. Nevillovi se odrazil od hlavy ohromný, těžký balík a vteřinu nato spadlo Hermioně do džbánu cosi velikého šedého a všechny je to pocákalo mlékem.
„Vždyť to je Errol!“ podivil se Ron a vytáhl zmáčenou sovu za nohy. Errol se bezvládně zhroutila na stůl, s nohama ve vzduchu a s mokrou červenou obálkou v zobáku.
„Ne, to ne! „ vyjekl Ron.
„Jen klid – ještě je naživu,“ řekla Hermiona a špičkou prstu do sovy lehounce šťouchla.
„Errol nemyslím – já myslím tohle.“
Ron ukazoval na červenou obálku. Harrymu připadala docela obyčejná, Ron i Neville však na ni koukali, jako by měla každým okamžikem vybuchnout.
„Co se děje?“ zeptal se Harry.
„Poslala mi... mamka mi poslala Huláka,“ řekl Ron zemdleným hlasem.
„Radši ho otevři, Rone,“ zašeptal ustrašeně Neville. „Jestli ho neotevřeš, bude to ještě horší. Babička mi taky jednou poslala Huláka, já dělal, že o něm nevím, a –“ polkl naprázdno, „bylo to strašné.“
Harry sklouzl pohledem z jejich vystrašených tváří na červenou obálku.
„Co je to Hulák?“ zeptal se.
Ron se však soustředil jen na ten dopis, z kterého se teď v rozích začalo kouřit.
„Otevři ho,“ naléhal Neville. „Za pár minut to budeš mít za sebou...“
Ron vzal roztřesenou rukou obálku sově Errol ze zobáku a roztrhl ji. Neville si prsty ucpal uši – a vzápětí Harry pochopil proč. Chviličku si myslel, že dopis opravdu vybuchl; rozlehlou síň naplnil hromový řev, při kterém ze stropu padal prach.
„...UKRÁST AUTO! VŮBEC BYCH SE NEDIVILA, KDYBY TĚ VYLOUČILI ZE ŠKOLY. JEN POČKEJ, AŽ MI PŘIJDEŠ POD RUKU! NEJSPÍŠ TĚ ANI NENAPADLO ZAMYSLET SE, JAKÉ TO PRO TÁTU A PRO MĚ BYLO, KDYŽ JSME ZJISTILI, ŽE AUTO JE PRYČ...“
Křik paní Weasleyová, stokrát silnější než obvykle, se odrážel od kamenných stěn, div z toho neohluchli, a talíře i lžíce na stolech hlasitě řinčely. Všichni v síni se rozhlíželi, kdo to dostal Huláka, a Ron se v židli sesul tak dolů, že z něj nebylo vidět víc než sytě rudé čelo.
„...VČERA VEČER DOPIS OD BRUMBÁLA – MYSLELA JSEM, ŽE TVŮJ OTEC UMŘE HANBOU! NEVYCHOVALI JSME TĚ, ABYS DĚLAL TAKOVÉ VĚCI – TY I HARRY JSTE MOHLI PŘIJÍT O ŽIVOT...“
Harry už chvíli čekal, kdy zaslechne svoje jméno. Usilovně se snažil předstírat, že vůbec neslyší ten hlas, z kterého ho brněly bubínky.
„...NAPROSTO ZNECHUCENÁ, TVÉHO OTCE ČEKÁ V PRÁCI VYŠETŘOVÁNÍ. JE TO JEDINĚ TVOJE VINA, A JESTLI JEŠTĚ JEDNOU PROVEDEŠ NĚCO TAKOVÉHO, ROVNOU SI TĚ VEZMEME ZPÁTKY DOMŮ.“
Zvonivé ticho, jež nastalo, jako by se rozléhalo po celé síni. Z červené obálky, která vypadla Ronovi z ruky, vyšlehly plameny a za okamžik po ní zbyl jen popel. Harry i Ron ohromeně seděli, jako by se přes ně převalila přílivová vlna. Několik studentů se zasmálo a postupně se všichni znovu rozpovídali.
Hermiona zaklapla Cestování s upíry a shlédla dolů na Ronovu hlavu.
„Nevím dost dobře, co jsi čekal, Rone, ale –“
„Nemusíš mi vykládat, že si to zasloužím,“ utrhl se na ni. Harry odstrčil ovesnou kaši. Naráz ho zaplavil palčivý …
