Kapitola sedmnáctá
Zmijozelův dědic
Stál na konci velice dlouhé, chabě osvětlené síně. Před ním se tyčily kamenné sloupy ovinuté dalšími vytesanými hady a podpírající strop, který se ztrácel kdesi ve tmě. V podivném zelenavém šeru místnosti vrhaly sloupy dlouhé černé stíny.
Harry se zaposlouchal do mrazivého ticha a srdce mu prudce bušilo. Může se bazilišek skrývat v nějakém temném koutě nebo za některým sloupem? A kde je Ginny?
Vytáhl hůlku a vykročil mezi hadími sloupy vpřed. Každý opatrný krok se od temných stěn odrážel hlasitou ozvěnou. Harry postupoval s přimhouřenýma očima, připraven pevně je zavřít, jakmile by postřehl sebemenší pohyb. Prázdné oční důlky kamenných hadů jako kdyby ho sledovaly; několikrát se mu zdálo, že se některý z nich pohnul, a žaludek se mu zahoupal.
Potom, když dorazil k posledním dvěma sloupům, vynořila se před ním socha vysoká jako sama Komnata. Za ní byla černá stěna.
Harry musel natáhnout krk, aby dohlédl do obrovité tváře nahoře. Byla stařecká a jakoby opičí a řídký plnovous jí sahal málem až k spodnímu okraji kouzelnického hábitu, dlouhého až na zem; tam na hladké kamenné podlaze stály dvě obrovské šedé nohy. Mezi nimi ležela tváří dolů malá postavička v černém hábitu a s ohnivě rudými vlasy.
„Ginny!“ zašeptal Harry, vrhl se k ní a padl na kolena. „Ginny! Nesmíš být mrtvá! Prosím tě, nebuď mrtvá!“ Odhodil hůlku stranou, uchopil Ginny za ramena a převrátil ji. Tvář měla bílou jako mramor a stejně studenou, oči však měla zavřené, takže nebyla zkamenělá. To ovšem znamenalo, že musí být...
„Ginny, prosím tě, probuď se,“ šeptal Harry zoufale a třásl s ní.
Ginnyina hlava se však bezmocně klátila ze strany na stranu.
„Ta se neprobudí,“ pronesl jakýsi tlumený hlas.
Harry sebou trhl a otočil se na kolenou.
O nejbližší sloup se opíral vysoký černovlasý chlapec a pozoroval ho. Po okrajích ho Harry viděl jen rozmazaně, jako by se na něj díval přes zapocené okno. Ani v nejmenším však nepochyboval, kdo to je.
„Ty jsi Tom – Tom Raddle?“
Chlapec přikývl a nespouštěl oči z Harryho tváře.
„Jak to myslíš, že se neprobudí?“ vyhrkl Harry zoufale. „Není přece – řekni, že není –“
„Ještě je naživu,“ řekl Raddle. „Ale už jen taktak.“
Harry na něj vytřeštil oči. Tom Raddle chodil do Bradavic před padesáti lety, teď tu stál, ozářen jakýmsi podivným, mlhavým světlem – ani o den starší než šestnáct let.
„Ty jsi duch?“ zeptal se Harry nejistě.
„Vzpomínka,“ řekl Raddle klidně. „Vzpomínka, která se padesát let uchovala v deníku.“
Ukázal na podlahu vedle obrovských prstů sochy. Ležel tam otevřený malý černý deník, jejž Harry svého času našel na umývárně Ufňukané Uršuly. Na okamžik ho zaujalo, jak se sem asi dostal, teď se však musel zabývat naléhavějšími věcmi, než je deník.
„Musíš mi pomoct, Tome,“ řekl a znovu zvedl Ginnyinu hlavu. „Musíme ji odtud dostat. Někde je tu bazilišek... nevím kde, ale může se tu objevit každou chvíli. Prosím tě, pomoz mi...“
Raddle se však nehnul z místa. Zpocenému Harrymu se konečně podařilo zdvihnout Ginny napůl z podlahy a shýbl se pro hůlku.
Byla pryč.
„Neviděl jsi –“
Zvedl hlavu. Raddle ho pořád ještě pozoroval – a v dlouhých prstech točil Harryho hůlkou.
„Díky,“ řekl Harry a vztáhl po ní ruku.
Koutky Raddleových úst se zkřivily úsměvem. Dál zíral na Harryho a ledabyle točil hůlkou.
„Slyšíš mě?“ vyzval ho Harry naléhavě a kolena se mu podlamovala pod tíhou nehybného břemene. „Musíme pryč! Kdyby přišel bazilišek...“
„Nepřijde, dokud nedostane rozkaz.“ řekl Raddle klidně.
Harry složil Ginny zpátky na podlahu, protože už ji neunesl.
„Jak to myslíš?“ zeptal se. „Poslyš, vrať mi tu hůlku. Třeba ji budu potřebovat.“
Raddle se usmíval ještě víc.
„Nebudeš ji potřebovat.“
Harry na něj vytřeštil oči.
„Jak to myslíš, že ji nebudu –“
„Čekal jsem na tuhle chvíli hodně dlouho, Harry Pottere,“ řekl Raddle. „Na to, abych se s tebou konečně setkal. Abych si s tebou mohl promluvit.“
„Poslechni,“ namítl Harry, který už ztrácel trpělivost. „Ty mi nejspíš nerozumíš. …
