Kapitola třináctá
Přísně tajný deník
Hermiona zůstala na ošetřovně několik týdnů. Když se ostatní studenti po vánočních prázdninách vrátili do školy, určitou dobu si o jejím zmizení vzrušeně šuškali, protože se pochopitelně všichni domnívali, že se stala obětí dalšího přepadení. Kolem ošetřovny se motala spousta studentů, kteří se ji snažili zahlédnout, a tak madame Pomfreyová znovu vytáhla závěsy a pověsila je kolem Hermioniny postele, aby ji ušetřila ostudy, kdyby ji spatřili s obličejem porostlým srstí.
Harry a Ron za ní chodili každý večer, a když začalo nové pololetí, nosili jí dennodenně domácí úkoly.
„Mně kdyby narostly vousy, dal bych si načas pohov,“ mínil Ron, když jednoho večera složil na Hermionin noční stolek celý stoh knih.
„Nemluv hlouposti, Rone, přece nemohu zůstat pozadu,“ ohradila se Hermiona rázně. Velice ji povzbudilo, že už jí z obličeje zmizela všechna srst, a dokonce i její oči zase začínaly mít hnědou barvu. „Asi jste mezitím neobjevili žádné další řešení?“ dodala šeptem, aby to madame Pomfreyová neslyšela.
„Nepřišli jsme vůbec na nic,“ přisvědčil Harry ponuře. „Byl jsem si tak jistý, že je to Malfoy,“ prohlásil Ron snad posté.
„Co to máš?“ zeptal se Harry a ukázal na něco zlatého, co čouhalo Hermioně zpod polštáře.
„To je jen přání brzkého uzdravení,“ řekla Hermiona a rychle se to pokoušela schovat, Ron však byl rychlejší než ona. Vytáhl lístek, rozložil jej a předčítal nahlas:
„Slečně Grangerové s přáním brzkého uzdravení od jejího učitele, kterému na tom velice záleží! Profesor Zlatoslav Lockhart, nositel Merlinova řádu třetí třídy, čestný člen Ligy na obranu proti mocnostem zla a pětinásobný vítěz Ceny za nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek.“
Ron se na Hermionu znechuceně podíval.
„To spíš s tímhletím pod polštářem?“
Hermionu ušetřila odpovědi madame Pomfreyová, která zrovna dorazila s její večerní dávkou léků.
„Ten Lockhart je vážně nejúlisnější chlápek, jakého jsme kdy viděli, nezdá se ti?“ zeptal se Ron Harryho, když vyšli z ošetřovny a vydali se po schodišti do nebelvírské věže. Snape jim uložil tolik domácích úkolů, až měl Harry dojem, že se s nimi určitě bude mořit ještě někdy v šestém ročníku. Ron právě říkal, že se Hermiony zapomněl zeptat, kolik se přidává myších ocásků do lektvaru pro růst vlasů, když k nim z hořejšího poschodí dolehl hněvivý křik.
„To je Filch,“ zamumlal Harry, Vyběhli trapem po schodech, zůstali stát tak, aby je neviděl, a natahovali uši.
„Myslíš, že zas někoho přepadli?“ šeptal Ron a bylo cítit, že má nervy jako špagáty.
Stáli bez hnutí, hlavy natočené směrem, odkud se ozýval až nepříčetný Filchův řev.
„...a zas to musím udělat já! Celý večer abych to stíral, jako kdybych i tak neměl dost na práci! A to teda ne, to už je ta poslední kapka, a teď půjdu rovnou za Brumbálem...“
Jeho kroky se vzdalovaly a potom zaslechli, jak někde v dálce bouchly dveře.
Oba natáhli krk a nakukovali za roh. Filch zřejmě hlídkoval na svém obvyklém stanovišti: znovu se ocitli na místě, kde před časem kdosi přepadl paní Norrisovou, Od prvního pohledu jim bylo jasné, proč Filch předtím tak křičel. V půli chodby stála kaluž vody velká jako rybník a vypadalo to, že zpode dveří umývárny Ufňukané Uršuly vytéká pořád další. Teď, když přestal Filch řvát, zaslechli Uršulino kvílení, které se odráželo od stěn umývárny.
„Prosím tě, co se jí stalo?“ řekl Ron.
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl Harry. Přidrželi si hábity nad kotníky a prošli rybníkem uprostřed chodby až ke dveřím s nápisem Mimo provoz. Jako obvykle mu nevěnovali pozornost a vešli.
Ufňukaná Uršula plakala ještě usedavěji než kdy jindy, pokud to vůbec bylo možné. Zřejmě se schovávala jako obvykle v nádrži. V umývárně byla tma, poněvadž všechny svíce pozhášel příval, po kterém byly stěny úplně promáčené a na podlaze stála voda.
„Co se stalo, Uršulo?“ zeptal se Harry.
„Kdo jste?“ zakloktala Uršula zoufale. „Přišli jste po mně ještě něčím hodit?“
Harry se přebrodil k její kabince a zeptal se: „Ale proč …
