22. Naše desatero
„To ale opravdu jen v nejhorším případě,“ usmál se Hamáček a naše meditační papíry si rovnal. „Já bych navrhoval něco docela jiného…“
„Já taky!“ vyletěla okamžitě Palhounová.
„Prosím tě, co ty chceš navrhovat?“ zasyčela Teckertová. „Nebuď směsná!“
„Slyšel jste to?“ postěžovala si Hamajdovi Palhounová.
„Já jsem podle Teckertky směšná, a to jen proto, že s vámi absolutně souhlasím!“
„Klid, dámy,“ navrhl třídní. „Co kdybychom si u dnešního posledního táborového ohně sestavili naše nové desatero, a to právě na základě vašich meditací?“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Aleš.
„Normálně. Prostě dáme dohromady deset bodů, kterými se všichni budeme řídit.“
„A nejen kluci, my taky,“ řekla Palhounová. „Jelikož je emancipace, tak to desatero bude platit i pro holky!“
„Hele, Palhounová,“ řekl zlomyslně Čenda, „co je podle tebe emancipace?“
„Rovnoprávnost žen s muži, ty primitive,“ zasyčela Palhounová.
„To jako když mi dáš facku,“ pokračoval potměšile Čenda, „že ti ji klidně můžu vrátit?“
„Bohužel,“ řekla velmi vysokým hlasem Teckertová, „jsou mezi námi někteří primitivní jedinci, kteří si právě takhle emancipaci vykládají!“
Plameny táboráku vysoko vyšlehly, už dávno přestalo pršet a Hamáček ještě pár kluků poslal pro klestí.
„Takže,“ řekl Hamáček, „čím začneme?“
„Já bych napřed navrhnul takový menší rozptýlení,“ ozval se Aleš. „Desatero, to je vážná věc, a Kunhůta se v mé sušenkové krabici už celá třese, aby vám předvedla své umění.“
„Kunhůta! Kunhůta! Kunhůta!“ začala třída pekelně skandovat.
„Dobře,“ souhlasil náš třídní, „podvoluji se vůli většiny. Tak nám, Aleši, tu myší hvězdu předveď!“
Aleš se zatvářil blaženě a okamžitě vystartoval do stanu. „Už pro ni běžím!“
„Já teda nevím, jak kdo,“ řekla Palhounová, „ale já se myší štítím.“
„To já se myší vůbec neštítím,“ pospíšila si honem Teckertová. „Ale po pravdě řečeno se mi hnusej!“
Aleš se vrátil ze svého stanu a motal se jako zasažený bleskem.
„Co se děje, Aleši?“
„Není tam,“ řekl zoufale Aleš a zalomil rukama. „Zmizela!“
„To má být nějaké další překvapení?“ zeptal se opatrně Hamáček.
„Pro mě teda rozhodně jo,“ zakvílel Aleš a znovu se ponořil do tmy. „Okamžitě se vypravuju Kunhůtu hledat. Třeba není daleko!“
Dívali jsme se podezíravě na holky, ale ty jen nechápavě krčily rameny. No ale na každý pád Aleš ve tmě zmizel s baterkou, starou dobrou tříbuřtovou šajnovkou, a my jsme se dál bezstarostně bavili a zpívali.
„Jestli teda můžu navrhnout první bod do našeho desatera,“ odkašlala si Palhounová, „tak ten by podle mého mínění měl znít: Nikdy nepodtrhneš svýho kamaráda ani kamarádku!“
„Proč ne,“ sklonil se Hamáček nad čistý papír, „až na maličkost. Když desatero, tak by mělo být napsáno spisovně. Tedy ne svýho, ale svého kamaráda…“
„Souhlasím!“ vyletěla okamžitě Teckertová. „Jenže je to třeba správně pochopit a vysvětlit, což by podle mě mohl druhý článek: Nebudeš se nikdy vytahovat.“
„Co tím chceš říct nebo snad jen naznačit?“ napodobila Palhounová docela úspěšně sykot jedovatého plaza. „Že já jsem se vytahovala?!“
„Houby chci naznačit,“ prohlásila důstojně Teckertová. „Já jen chci, aby naše desatero bylo všem jasný, srozumitelný, a aby si ho pak každej nemoh vykládat po svým a jak se mu zlíbí, jelikož to by pak, alespoň podle mýho mínění, nemělo žádný smysl!“
„No počkej,“ řekla zaraženě Palhounová.
„Klid, dámy,“ řekl Hamáček. „Zapisuji i druhý bod. Jaký by měl být ten třetí?“
O slovo se přihlásila Vítková.
„Nebudeš lhát, aby sis pomohl.“
„Jak to myslíš, Vítková?“ zeptal se Mirek. „Já mám delší vedení, takže ti tak docela nerozumím.“
„Někdy člověk lhát musí,“ začala zeširoka objasňovat Vítková. „Třeba když jde člověk navštívit nemocnou tetičku, tak jí taky řekne: Ty dobře vypadáš – ačkoliv to vůbec není pravda. Ale to se prostě musí, poněvadž kdyby člověk tetičce řekl, že vypadá, jako kdyby měla smrt na jazyku, tak by se tý chuděře mohlo ještě přitížit.“
„Aha,“ chytil se Mirek, „jenže když člověk například rozbije okno a hodí to …
