18. Slepice
„Budííčééék!“
Hamáček mě ze stanu vytáh za nohy a musel jsem klusat spolu s ostatními k potoku.
Hamajda si stoupl na obrovský balvan uprostřed potoka a komandoval: „Aleši, mej se pořádně, já tě vidím!“
„Když já jsem někde čet, že otužovat se má člověk postupně,“ bránil se náš včerejší vítězný kůň. „Takhle najednou skočit do studený vody, to může být pro netrénovaný tělo nebezpečný!“
„Prosím tě,“ potopil se hrdě Čenda, „voda je náhodou docela teplá.“
„Jak pro koho,“ odsekl Aleš. „U nás doma máme i kohoutek s teplou.“
Podplul mě Mirek, a když si vycákal vodu z očí, zamrkal: „Pojď, Boříku, trošku Alešovi pomůžem.“
„Jo,“ řekl jsem, „to není špatnej nápad.“
Aleš se sice mydlil, ale na namydlená místa přikládal vodu jak náplasti. Nenápadně jsme se k němu přiblížili, a když si zrovna přikládal náplast na oči, podtrhli jsme mu nohy.
„Zrádci! Zbabělci!“ řval Aleš. „Dva proti jednomu! Pomóóóc, chtějí mě utopit!“
Tím pádem se ovšem ve vodě osmělil a začala bitva v cákání. Je sice pravda, že jsme s Mirkem byli dva proti jednomu, avšak Alešovy paže pracovaly jako vodní turbína. Konec téhle kratochvíli učinil až Hamáček. „Dostříkat, vylézt z potoka a poklusem do tábora, ať se zahřejeme!“
Jenže hned k snídani nás čekalo překvapení. Podával se jen čaj.
„Co to má znamenat?“ bouřil se Aleš a významně poklepával na víko svého ešusu, určené pro chleba s máslem, a možná i zavařeninou.
„Začal náš další středověký den,“ pravil s úsměvem Hamáček. „Den, ve kterém se budeme sytit jen tím, co nám poskytne štědrá matka příroda. Vyhlašuji soutěž o nejlepší oběd. No a teď se rozdělíme do skupin, ve kterých budou zastoupeni jak kluci, tak holky.“
Tohle rozdělování se nelosovalo, a tak se jaksi rozumělo samo sebou, že se k naší partě přidaly Palhounová a Teckertová.
„Holky,“ podrbal jsem se ve vlasech, „je to na vás. Co dobrýho uvaříme?“
„Můžem v lese najít nějaký houby a udělat třeba řízky,“ navrhla Palhounová.
„Nebo guláš,“ poradila Teckertová.
Vyrazili jsme do lesa, kterého tady všude kolem bylo plno. No a hned po pár krocích, ještě než jsme přivykli lesnímu šeru, Palhounová zajásala: „Co to vidí mé bystré oči? Támhle se v jehličí zrovna bělá taková sympatická houba. Není to žampion?“
„Zrovna tak dobře,“ namítl skepticky Mirek, „by to mohla být ještě správně nevybarvená muchomůrka zelená.“
„Fuj,“ nakrčil nos Čenda, „aby mi hned po obědě dělali výplach žaludku, pakliže bych vůbec ještě dejchal a pulz měl aspoň nitkovitý, to teda není zrovna lákavý program.“
„Zbabělci!“ změřila si nás všechny čtyři pohrdavě Teckertová. „Já náhodou umím od svý tety z Berouna houby perfektně rozeznávat.“
„Jo?“ ukázal Aleš na pěkně vybarvený fialový klobouček. „Tak co na příklad tahle?“
„Tu nech bejt,“ zadržela Aleše Teckertová, když už se po fialovém kloboučku sápal. „Ta je nabeton a stoprocentně jedovatá.“
„Jak to víš?“
„Všechny houby, co mají nápadně barevný klobouky,“ poučila nás Teckertová, „jsou jedovatý. Jedlý houby se poznají podle toho, že jsou nenápadný.“
„Pavěda,“ utrousil pohrdavě Mirek.
„Cha-chá,“ zachechtal se Čenda.
„Pámbu s námi a zlej pryč,“ ušklíbl se Aleš.
„To stačí, Teckertová,“ jako poslední z kluků jsem promluvil já.
„Je vidět, že jsi opravdu znalec, takže tetičku z Berouna necháme pozdravovat. Ale houby se radši sbírat nebudou, jelikož nám všem je zatím život milý.“
„A co chcete teda k obědu uvařit?“ otázala se bojovně Palhounová.
„Vnikneme hlouběji do lesa,“ navrhl Aleš. „Třeba se nám podaří nasbírat vhodné bobule a kořínky, z nichž by šel připravit, abych se alespoň částečně vrátil k původnímu návrhu ohledně hub, poustevnický guláš.“
„Podle mýho je docela jedno,“ protáhla líně Palhounová, „jestli se člověk otráví houbama nebo bobulema. Vždycky to totiž vyjde nastejno.“
„Žádný experimenty,“ ozval se Čenda. „V zásadě souhlasím s Palhounovou. Natrháme borůvky a lesní jahody, upeče se koláč a basta!“
„Ty seš pako, člověče,“ zaklepal si na čelo Mirek. „Tohle přece napadne všechny, a jestli chcem vyhr…
