Nádherná kytice
Maminka má narozeniny a já jsem se rozhodl, že jí koupím nějaký dárek jako každý rok počínajíc od loňska, jelikož předtím jsem byl ještě moc malý.
Vzal jsem si všechno, co jsem měl našetřeno v pokladničce, a bylo toho dost, protože zrovna včera mi maminka náhodou dala nějaké peníze. Už jsem se rozhodl, co mamince dám: květiny do velké modré vázy v salóně, nádhernou kytici, obrovskou jako keř.
Ve škole už jsem se nemohl dočkat, až skončí vyučování a já půjdu ten dárek koupit. Abych neztratil peníze, držel jsem je celé dopoledne v ruce a tu jsem měl v kapse, dokonce i o přestávce, když jsme hráli kopanou, ale to mi nevadilo, jelikož nejsem brankář. V brance je pokaždé Vendelín, to je jeden kluk, který je hrozně tlustý a rád se pořádně nacpe.
„Proč pořád běháš jenom s jednou rukou?“ zeptal se mě Vendelín. Když jsem mu vysvětlil, že chci odpoledne jít koupit mamince květiny, řekl mi, že on by dal přednost něčemu k jídlu, třeba dortu, nebo bonboniéře, nebo bílé klobáse, ale proteze ten dárek nebyl pro něho, nevšímal jsem si toho, co říká, a vstřelil jsem mu branku. Vyhráli jsme 44:32.
Když jsme vyšli ze školy, šel se mnou Vendelín do květinářství a cestou jedl čokoládový chlebíček, který mu zbyl z hodiny mluvnice. V krámě jsem položil všechny své peníze na pult a řekl jsem prodavačce, že chci obrovskou kytici květin pro maminku, ale žádné begónie, jelikož těch máme fůru na zahradě, a tak nemá cenu kupovat je jinde.
„Chceme něco moc krásného,“ řekl Vendelín a strčil nos do kytek ve výloze, aby zjistil, jestli voní.
Prodavačka spočítala moje peníze a řekla, že mi bohužel nemůže dát velikánskou spoustu květin. Tvářil jsem se zklamaně. Paní se na mne zadívala, chvíli přemýšlela a potom mě poplácala po hlavě a řekla, že jsem roztomilý malý chlapec a že to nějak zařídí. Vybírala květiny napravo i nalevo a nakonec k tomu přidala spoustu zeleného listí, což se líbilo Vendelínovi. Přiznal se, že mu to připomíná tu zeleninu, která se přidává při vaření k hovězímu masu. Kytice to byla nádherná a strašně velká a ta paní ji zabalila do průhledného papíru, takže to krásně šustilo, a řekla mi, že mám dát pozor, až to ponesu. Protože jsem měl svou kytici a Vendelín se už dost načichal vůně květin, poděkoval jsem prodavačce a šli jsme ven.
Kráčel jsem pyšně se svou kyticí, když jsme potkali Augustýna, Kryšpína a Viktorína, to jsou tři kluci z naší třídy.
„Kluci, koukněte na Mikuláše, ten s tou kytkou vypadá jako puchejř!“ vykřikl Augustýn.
„Máš vztek, že mám květiny, a závidíš,“ řekl jsem. „Dej si pozor, abys nedostal facku!“
„Dej mi tu kytku, já ti ji podržím, abys mu mohl jednu ubalit!“ nabídl se mi Vendelín.
Dal jsem tedy kytici Vendelínovi a Augustýn mi vlepil pohlavek. Začali jsme se prát, ale pak jsem si vzpomněl, že už je pozdě, a tak jsme přestali.
Ale ještě jsem se přece jen chvíli zdržel, jelikož Kryšpín najednou řekl:
„Koukněte se na Vendelína, teď vypadá s tou kytkou jako puchejř zase on!“
A Vendelín ho praštil mou kyticí.
„Moje květiny!“ volal jsem. „Zničíte mi mou kytici!“
Taky jsem měl bohužel pravdu. Vendelín otloukl mou kytici Kryšpínovi o hlavu a květiny lítaly na všecky strany, jelikož se papír při tom roztrhal, a Kryšpín křičel:
„Heč, mě to nebolí, heč, mě to nebolí!“
Když Vendelín přestal, měl Kryšpín hlavu celou obalenou zeleným listím a je fakt, že to vážně vypadalo jako bobkový list. Začal jsem sbírat kytky ze země a řekl jsem klukům, že jsou zlí.
„Mikuláš má pravdu,“ řekl Viktorín, „to, co jste udělali s jeho kytkama, je sprosťárna.“
„Co se do toho pleteš, nikdo se tě na nic neptal!“ odpověděl mu Augustýn a začali se pohlavkovat. Vendelín odešel, jelikož pohled na Kryšpínovu hlavu v něm probudil hlad, a nechtěl přijít pozdě na večeři.
Já jsem se taky sebral a šel jsem domů se svým dárkem. Moc kytek chybělo, neměl jsem už ani tu zeleninu kolem, ani papír, ale přesto to byl ještě docela hezký pugét, a hned nato jsem potkal Albína.
„Nezahraješ si partii kuliček?“ zeptal se.
„Nemů…
