Návrat z prázdnin
Jsem strašně rád, že jsem zase doma, ale kluci z prázdnin, Pankrác, Servác, Bonifác, Ignác, Horác ani ostatní, tu nejsou, a kamarádi ze školy, Vendelín, Augustýn, Celestýn, Fridolín, Viktorín, Albín a Kryšpín, jsou ještě na prázdninách, a tak jsem tu sám a to je nespravedlivé. Dal jsem se z toho do breku.
„Tak tohle teda ne!“ rozčilil se tatínek. „Zítra jdu zase do práce, chci si dnes ještě odpočinout, a ty mi tu svým řevem rvát uši nebudeš!“
„Prosím tě, měj s tím klukem trochu trpělivosti,“ řekla tatínkovi maminka. „Víš, jaké jsou děti, když se vrátí z prázdnin!“
Potom mi dala pusu, umyla mi obličej, utřela mi nos a řekla mi, abych si hezky hrál. Já jsem mamince řekl, že bych rád, ale že nevím, co mám dělat.
„Co kdybys nechal vzklíčit fazoli?“ navrhla mi maminka. A potom mi vysvětlila, jak je to zábavné, jak se vezme fazole, uloží se do kousku namočené vaty a potom se člověk už jenom kouká, jak z ní vyráží stonek, pak listy a nakonec má člověk krásnou rostlinu a je to ohromně zajímavé a tatínek mi ukáže, jak se to dělá. A potom šla nahoru uklidit můj pokoj.
Tatínek ležel v obýváku na gauči. Těžce vzdychl a řekl mi, abych si donesl kousek vaty. Šel jsem do koupelny a ani jsem tam nepřevrátil tak moc věcí - pudr na podlaze, to se snadno setře troškou vody, vrátil jsem se do obýváku a řekl jsem:
„Tak tady je ta vata, táti.“
„Dobře.“ řekl tatínek. „A teď dones fazoli.“
Zeptal jsem se ho, kde tu fizuli najdu, a tatínek mi vysvětlil, že se neříká fizule, ale fazole - on totiž zná hrozně moc věcí, jelikož když byl tak starý jako já, byl nejlepší ze třídy a dávali ho za příklad všem spolužákům. Potom mi tatínek řekl, že fazoli najdu v kuchyni.
Ale v kuchyni jsem fazoli nenašel. Nebyl tam ani koláč, ani sušenky, poněvadž maminka před odjezdem všecko vyklidila, zapomněla jenom na kus romadúru v almaře, kvůli čemuž jsme museli po návratu otevřít dokořán všechna okna.
Vrátil jsem se do obýváku a řekl jsem, že jsem žádnou fazoli nenašel, a tatínek řekl:
„Tak to se nedá nic dělat,“ a četl si dál noviny.
Já jsem se dal do pláče a začal jsem křičet:
„Já chci nechat vzklíčit fazoli! Já chci nechat vzklíčit fazoli!“
„Mikuláši,“ řekl tatínek, „ty si koleduješ o pohlavek!“
No to se teda povedlo! Člověku se poradí, aby nechal vzklíčit fazoli, a když fazole není, ještě ho za to potrestají! Teď už jsem začal brečet doopravdy a přišla maminka a já jsem jí všecko pověděl a ona mi řekla:
„Dojdi si do krámu na rohu a popros, ať ti dají jednu fazoli.“
„To je nápad!“ řekl tatínek. „A dej si načas.“
Šel jsem k panu Kompanimu, to je hokynář, co má krám na rohu naší ulice, a je hrozně prima, poněvadž když tam přijdu nakupovat, dává mi občas sušenky. Ale tentokrát mi nedal nic, jelikož jeho krám byl zavřený a bylo tam napsáno, že je to z důvodu prázdnin.
Utíkal jsem honem domů a tatínek pořád ještě ležel na gauči, ale už nečetl, měl novinami přikrytý obličej.
„Žádnou fazoli nemám,“ volal jsem na něho, „pan Kompani má zavřeno!“
Tatínek se prudce posadil.
„Cože? Co se děje?“ zeptal se. Musel jsem mu to znovu vysvětlit. Tatínek si přejel rukou přes obličej, těžce vzdychl a řekl mi, že mi nemůže pomoct.
„Tak co mám tedy nechat vzklíčit v tom kousku vaty?“ zeptal jsem se ho.
„Mikuláši, už toho mám dost!“ rozkřikl se tatínek. ,Jdi si hrát do svého pokoje!“
Šel jsem s brekem do svého pokoje a zastihl jsem tam maminku, která tam zrovna uklízela.
„Ne, Mikuláši, teď mi sem nechoď,“ řekla mi. „Jdi si hrát do obýváku. Proč nenecháš vzklíčit tu fazoli, jak jsem ti poradila?“
Když jsem se vrátil do obýváku, začal jsem tatínkovi vysvětlovat radši hned zkraje, než se na mne rozkřikne, že mě tam posílá maminka, a kdyby slyšela, že zase brečím, že by se určitě zlobila.
„Tak dobrá,“ řekl tatínek, „ale buď hodný.“
„Kde bych sehnal fazoli, abych ji mohl nechat vzklíčit?“ zeptal jsem se.
Tatínek se nadechl a chtěl něco říct, ale pak se na mě podíval, podrbal se na hlavě a poradil mi:
„Přines z kuchyně čočku. Ta může fazol…
