Na pláži je to senzační
Na pláži se člověk nikdy nenudí. Našel jsem si tu spoustu kamarádů. Je tady Pankrác, Servác a Bonifác... Servác — to vám je číslo! A ještě Ignác, Horác a taky Pafnuc - ale ten tu není na prázdninách, jelikož je odsud a bydlí tady pořád. A my všichni si spolu hrajeme a taky se hádáme a potom spolu nemluvíme, no zkrátka, je tu fakt bezva zábava.
„Hezky si hraj s dětmi,“ řekl mi tatínek ráno, „já si dám dneska pohov a budu se opalovat.“
Pak se začal natírat po celém těle opalovacím olejem a smál se přitom: „Když si vzpomenu na kamarády, co zůstali v kanceláři!“
Začali jsme si házet Horácovým míčem. „Jděte si hrát kus dál,“ řekl tatínek, který si právě natřel poslední kousek kůže, a vtom bing! Míč mu spadl na hlavu. To se tatínkovi nelíbilo. Strašně se naštval, zuřivě kopl do míče a ten odletěl daleko do moře. Byla to fantastická šupa. „To se mi teda povedlo,“ řekl tatínek. Horác pádil pryč jako namydlený blesk a vrátil se se svým tatínkem. Horácův tatínek je děsně velký a tlustý a tvářil se namíchnuté.
„Tenhleten!“ řekl Horác a ukázal na tatínka prstem.
„To vy jste hodil do vody míč našeho kluka?“ zeptal se Horácův tatínek mého tatínka.
„To ano,“ odpověděl mu tatínek. „Jenže já jsem tím míčem předtím dostal do obličeje.“
„Děti jsou na pláži proto, aby si tu odpočinuly a vyvztekaly se,“ řekl Horácův tatínek, „a když se vám to nelíbí, měl jste zůstat doma. Koukejte pro ten míč dojít.“
„Vykašli se na to,“ řekla tatínkovi maminka. Ale tatínek si raději řekl, že se na to nevykašle.
„Tak já tu zatracenou mičudu přinesu,“ zabručel.
„To bych vám doporučoval,“ řekl Horácův tatínek, „na vašem místě bych to udělal taky.“
Tatínkovi to trvalo děsně dlouho, než se vrátil, jelikož vítr zanesl míč daleko do moře. Když tatínek vylezl z vody, vypadal unaveně. Dal míč Horácovi a řekl nám:
„Poslyšte, děti, rád bych si v klidu odpočinul. Co kdybyste si nehráli s míčem, ale s něčím jiným?“
„S čím například?“ zeptal se Servác - to je to číslo, je to fakt kluk za všecky peníze.
„Nevím,“ pokrčil tatínek rameny. „Dělejte třeba jámy. To je ohromná zábava, dělat do písku jámy!“
Uznali jsme, že je to senzační nápad, a šli jsme si pro lopatky. Tatínek se mezitím chtěl znovu namazat, ale nemohl, jelikož v lahvičce už nebyl žádný olej.
„Koupím si novou tamhle v tom krámu na konci pláže,“ řekl tatínek a maminka se ho zeptala, proč proboha nemůže být chvíli v klidu.
My jsme se dali do kopání. Vyhloubili jsme fantastickou jámu, velkou a nepředstavitelně hlubokou. Když se tatínek vrátil s lahvičkou oleje, zeptal jsem se ho:
„Viděls naši jámu, tatínku?“
,Je nádherná,“ odpověděl tatínek a pokusil se otevřít lahvičku zuby.
Ale potom přišel pán v bílé čepici a zeptal se nás, kdo nám dovolil udělat na pláži takovou díru. „Tamhleten, pane!“ řekli všichni moji kamarádi a ukázali na tatínka. Já jsem byl pyšný, jelikož jsem si myslil, že půjde tatínkovi gratulovat k tomu nápadu. Jenomže pán se netvářil moc nadšeně.
„Nepřeskočilo vám?“ řekl tatínkovi. „Navádět děti k něčemu takovému!“
Tatínek pořád ještě pracoval na odzátkovávání lahvičky s olejem, a tak jen broukl: „No, a co má být?“
A ten pán s bílou čepicí začal křičet, že to je neuvěřitelné, jak jsou lidé nesvědomití, že by si někdo mohl zlomit nohu, kdyby do té jámy spadl, a až nastane příliv, můžou do ní žuchnout lidé, co neumějí plavat, a utopit
se a písek se nám může sesout pod nohama a někdo z nás tam může zůstat a vůbec by se mohlo kolem té jámy stát fůra neštěstí, a tak je nutné ji okamžitě zasypat.
„No tak dobrá,“ vzdychl tatínek. „Děti, zaházejte tu jámu!“
Jenomže klukům se do toho nechtělo.
„Kopat jámy je zajímavé,“ prohlásil Ignác, „ale zasypávat je, to je nuda.“
„Pojďte do vody,“ navrhl Bonifác a všichni utíkali pryč. Já jsem tam zůstal, jelikož jsem viděl, že tatínek má dopal.
„Děti, děti!“ volal za nimi, ale pán v bílé čepici mu řekl:
„Nechtě děti na pokoji a hezky zčerstva zaházejte tu jámu!“ A odešel.
Tatínek zhluboka vzdychl a pomohl mi zasy…
