Celá e-kniha Mikulášovy prázdniny ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Návštěva v galerii
Na dnešek jsem se moc těšil, jelikož nám paní učitelka řekla, že nás vezme do umělecké galerie, abychom se podívali na obrazy. Jít někam takhle pohromadě, celá třída najednou, je fantastická legrace. Škoda že paní učitelka, která je jinak docela prima, nechce s námi takhle chodit častěji.
Do galerie nás měl odvézt autobus. Jelikož nemohl parkovat před školou, museli jsme přejít ulici. Paní učitelka nám řekla:
„Seřaďte se po dvou, chyťte se za ruce, a hlavně dávejte pozor!“
Já jsem z toho neměl moc velkou radost, jelikož chodím vždycky vedle Vendelína, to je můj kamarád, který je děsně tlustý a pořád jí, a není tudíž žádná slast podat mu ruku. Mám Vendelína rád, ale když on má věčně mastné nebo lepkavé ruce - podle toho, co zrovna jí. Dneska jsem ale měl štěstí. Měl ruce suché!
„Co dneska jíš, Vendelíne?“ zeptal jsem se ho.
„Sušenky,“ odpověděl mi a vyprskl mi do obličeje vodotrysk drobků.
Před námi, vedle paní učitelky, šel Celestýn. Je nejlepší ze třídy a mazánek paní učitelky. My ho nemáme moc rádi, jelikož ho kvůli brýlím nemůžeme praštit, kdy se nám zachce.
„Kupředu, pochodem v chod!“ zvolal Celestýn a my jsme začali přecházet ulici a stál tam taky strážník a zastavoval auta, abychom mohli přejít.
Vendelín najednou pustil mou ruku a řekl, že se hned vrátí, že si zapomněl ve škole karamely. Vracel se opačným směrem a trhal tím dvojstupy, takže nastal parádní zmatek.
„Kam jdeš, Vendelíne?“ volala na něho paní učitelka. „Hned se vrať!“
„To se ví, kam jdeš, Vendelíne?“ opakoval po ní Celestýn. „Okamžitě se vrať!“
To, co řekl, se nelíbilo Albínovi. Albín má hrozitánskou sílu a rád rozdává rány pěstí do nosu.
„Co se do toho pleteš, mazánku? Chceš dostat jednu do nosu?“ řekl a pohrozil Celestýnovi.
Celestýn se schoval za zády paní učitelky a řekl, že mu nemůžeme dát pěstí do nosu, jelikož má brýle. Albín, který je hrozně velký, a chodí proto v poslední dvojici, se začal prodírat dopředu a odstrkoval všecky kluky, aby mohl Celestýnovi sundat brýle a jednu mu vrazit.
„Vrať se na své místo, Albíne!“ volala paní učitelka.
„To se ví,“ řekl Celestýn, „vrať se na své místo!“
„Nechci vás rušit,“ vmísil se do toho strážník, „ale zdržuji tady dopravu už hodnou chvíli. Jestli máte v úmyslu pokračovat ve vyučování uprostřed vozovky, stačí říct. Budu posílat auta přes školu!“
To by se nám hrozně líbilo, dívat se na něco takového, ale paní učitelka pekelně zrudla a podle toho, jakým tónem nám řekla, že máme nastoupit do autobusu, jsme pochopili, že nemá náladu na legraci. Tak jsme urychleně poslechli.
Autobus vyjel, strážník za námi dal pokyn autům, že můžou taky jet, a vtom jsme uslyšeli skřípění brzd a křik. Vendelín vběhl do vozovky se svými karamelami a chtěl přejít.
Nakonec všecko dobře dopadlo, Vendelín nastoupil do autobusu a mohli jsme v klidu vyjet. Když jsme odbočovali za roh, zahlédli jsme ještě strážníka, jak háže pendrek na zem a kolem něho je nepropustná zácpa aut.
Do galerie jsme vstoupili ve vzorných dvojstupech a byli jsme děsně hodní, jelikož máme rádi naši paní učitelku a všimli jsme si, že vypadá dost nervózně, úplně stejně jako naše maminka, když tatínek oklepne popel z cigarety na koberec. Vstoupili jsme do velkého sálu, kde visela na stěnách spousta obrazů.
„Tady vidíte díla velkých mistrů vlámské školy,“ vysvětlovala nám paní učitelka.
Dál se nedostala, jelikož přiběhl hlídač a rozčileně křičel, jelikož Vendelín zkoušel prstem na jednom obraze, jestli je malba ještě čerstvá. Hlídač řekl, že se nesmíme ničeho dotýkat, a pak se chvíli hádali s Vendelínem, který tvrdil, že když je olejomalba suchá, nemůžeme ji ušpinit. Paní učitelka řekla Vendelínovi, aby dal pokoj, a slíbila hlídačovi, že na nás dohlédne. Hlídač šel pryč, ale vrtěl přitom hlavou.
Zatímco paní učitelka pokračovala ve výkladu, my jsme se klouzali. Bylo to senzační, jelikož tam byly naleštěné dlaždice a bezvadně to klouzalo. Klouzali jsme se všichni kromě paní učitelky, která k nám byla otočená zády a vysvět…
