KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Kamion
TENTOKRÁT UŽ PRO NÁS NÁVŠTĚVA na Mazníkově, té hradní novostavbě, nebyla takovým šokem jako minule. Nejspíš je to tím, že člověk si rychle zvykne, a jak si rychle zvykne, přestane se divit.
Samozřejmě ještě předtím, než limuzína s Tedem a Nedem pro nás dorazila, jsme s Čendou a Alešem stačili probrat, co všechno jsme se včera v noci, díky počítači a Puchmajerovi, dozvěděli.
Ale to, co jsme se dozvěděli, jen prohloubilo naše znalosti, nezměnilo však naše rozhodnutí. Jdeme do toho na Mazníkově straně, protože jeho životopis nevypadal zdaleka tak strašlivě jako Kuchýnův.
Když si totiž máte vybrat jednu ze dvou možností, z nichž ani jedna se vám příliš nezamlouvá, tak si pochopitelně vyberete tu míň děsivou.
Mazník nad naší volbou neskrýval své uspokojení.
„Rozhodli jste se moudře,“ pochválil nás, „takže teď před vámi odkryji karty, protože se dočasně stáváte mými společníky. Náš cíl je prostý, i když poněkud komplikovaný. Musíme zabránit spojení Cosa Nostry a Kuchýna. Od svých lidí mám zprávy, že diamanty z Antverp se na naše území dostanou nejspíš v kamionu. Ten kamion by bylo dobré přepadnout a narafičit to tak, jako že to udělali Kuchýnovi muži. Tím bychom Kuchýna a Cosa Nostru poštvali proti sobě, a bude-li nám štěstí přát, ty dva gangy se vybijí mezi sebou. No a nám ještě navíc spadnou do klína ty diamanty.
Obyčejně velmi nerad hovořím o penězích, považuji to za trapné, ale poněvadž jste se svobodně rozhodli se mnou spolupracovat, je nejvyšší čas, abychom se domluvili na honoráři pro vaši detektivní agenturu.“
Mazník udělal dramatickou pauzu a napil se své oblíbené Šaratice.
Byli jsme všichni samozřejmě hrozně zvědaví, jakou sumu nám podsvětí za tenhle případ navrhne.
„Tedy v případě, že společně uspějeme, přibude na kontě vaší detektivní agentury miliónek. Zdá se vám to přijatelné?“
Podíval jsem se na kluky. Nikdo ani nemuk, takže miliónek byl odsouhlasen. Opět jsem si vzpomněl, na našeho mecenáše Pokštefla a jeho moudrá slova, která pronesl, když mi propůjčoval na konci školního roku zlatou kreditku. Možná si na ně taky ještě vzpomenete: „Lépe je peníze rozmnožit, než utratit. Utratit je dokáže každý blbec, a ty, Boříku, jak alespoň doufám, snad blbec nejsi.“
Lhal bych, kdybych tvrdil, že tato sponzorova slova mě nezahřála u srdce. Nejen já, ale i mí kamarádi jsme blbci rozhodně být nechtěli. Měli jsme ještě plno velkých plánů, a stát se blbci rozhodně mezi ně nepatřilo. Na to má člověk času dost, to přichází v úvahu jedině až tehdy, když už na své velké plány zcela rezignuje.
Tuhle moudrou úvahu nemám z vlastní hlavy. Vyčetl jsem ji ve vzpomínkové knize Jak jsem se stal blbcem jednoho našeho předního politika.
Mezitím se o slovo přihlásil Mirek. Chtěl vědět, jak přepadneme kamion. Mazník prohlásil, že to není naše starost, na to má svých lidí dost. Mirek poznamenal, že naši lidé, jak si všimnul, jsou převážně Ukrajinci, takže Cosa Nostra by si mohla podle přízvuku odvodit, že to nejsou Kuchýnovi lidé, ale naši.
Tato zdánlivě logická námitka vyvolala u mafiána značnou veselost. Smál se tak, že mu až tekly slzy z očí. A když se dosmál, tak Mirkovi vysvětlil, že i Kuchýno zaměstnává především Ukrajince, takže podle přízvuku se nic rozhodně poznat nedá.
„V mých plánech budete něco jako volavky, rozumíte?“ oznámil nám Mazník.
Okamžitě jsem si vzpomněl na Palhounovou a Teckertovou. Tedy hlavně na tu první. Ta v našich plánech kdysi splnila svou roli volavky naprosto perfektně.
A najednou že bysme volavkami měli být my? Copak na to nemáme taky svoje lidi? Tak tohle mi problesklo hlavou, když nám Mazník postupně odhaloval své záměry.
„A copak je vlastně s Hugem?“ zeptal se zničehonic náš momentální šéf.
„Dali jsme mu mimořádný volno,“ pravil Mirek. „Byl poslední dobou strašně přetaženej.“
„To jste udělali moc dobře,“ prohlásil Mazník. „Nejsem sice příliš pověrčivý, dalo by se říct, že jsem v mezích normálu, ale Hugova přítomnost by mě znepokojovala. Nerad to říkám, dobrák Hug…
