KAPITOLA DEVÁTÁ
Magnetický mobil
LEŽELI JSME NA LEHÁTKÁCH NA PALUBĚ a opalovali se. Samozřejmě víme, že s opalováním se to nesmí přehánět a taky jsme to nijak nepřeháněli. Prostě to patřilo k našemu životu na hausbótu. Takový ranní brífink. Sice přesně nevím, co to je, ale běžně se tenhle výraz používá. Popíjeli jsme čaj a probírali nejnovější události.
Tak například Mirek chtěl vědět, jak jsem přišel na to, že k hraběnce Elznicové se pokusili vloupat její dva bratranci.
Aleš zase vykládal Čendovi, že je nutné neustále zkoušet nové harmonie chuti. Tak například on zkusil zkombinovat hraběnčiny medové koláčky s burgundskou paštikou a vřele to může Čendovi doporučit.
Čenda stejně vřele Alešovo doporučení odmítl se slovy, že zvracel minulý týden a v nejbližší době si to nehodlá zopakovat.
Já zase vysvětloval Mirkovi, že každý případ musí být dořešen do všech podrobností a že neshledávám důvod, proč by bratranci hraběnky Elznicové, i když je to jen má domněnka, těmi pachateli vloupání nemohli být.
Mirek mi sdělil, že podle něj nejsem žádný detektiv, ale spíš věštec té nejlacinější cenové kategorie, něco jako šarlatán.
Našeho šéfa Huga, který na palubě věšel prádlo, okamžitě zajímalo, jestli šarlatán není určitý stupeň vědecké hodnosti a jak dlouho se na takového šarlatána musí studovat.
Čenda se chtěl s Alešem vsadit, že Aleše každej považuje za hnusný prase, avšak on tuto sázku odmítl. Naopak navrhl Čendovi, že mu i bez sázky zmaluje ciferník. A to do tří, jestli Čenda to hnusný prase neodvolá.
Hugo rozvěsil poslední ponožky a zajímalo ho, jestli když doktoři používají titul MUDr., můžou šarlatáni používat titul ŠUDr.
Tak takhle nějak probíhal náš ranní brífink, a pak jsme se pochopitelně začali rvát. Já s Mirkem a Čenda s Alešem. My s Mirkem jsme na tom byli celkem nerozhodně, ale co se týče té druhé dvojice, pak hnusné prase mělo od začátku značnou převahu.
Vtom zazvonil Hugův mobil. Hugo bezradně pobíhal po palubě. Ne snad, že by nás chtěl od sebe odtrhnout, že se rveme, to se mu líbilo, ale protože špatně slyšel. Tiskl si mobil k uchu a vydával signály, ať se ztišíme. Neboť je pravda, že jsme při svých soubojích značně hekali, asi jako přední světové tenistky.
Nakonec Hugo s mobilem utekl do podpalubí a my se v klidu mohli dorvat. Po dorvání jsme se opět natáhli na lehátka a nechali se laskat dopoledními paprsky slunce. Také jsme pomalu, jako praví angličtí gentlemani, dopíjeli své šálky čaje.
Naše konverzace se, po předchozí únavě, značně zklidnila. Aleš připustil, že možná prase je, ale že ho prostě baví s různými a zdánlivě si odporujícími chutěmi experimentovat. Nato Čenda řekl, že to hnusné prase vůbec tak nemyslel, neboť je všeobecně známo, že kdyby nebylo Alešova kuchařského umění, určitě bychom už dávno zhebli hlady.
Mirek mi oznámil, že přes drobné výhrady mě považuje za skvělého detektiva, protože používám mozek. Na oplátku jsem Mirkovi potvrdil, že i já si ho vážím, i když mozek většinou nepoužívá. Prostě pohoda, bezvadný ranní brífink, a to nám ještě Aleš nabídl sušenky.
Zatímco jsme je s chutí chroupali, vynořil se z podpalubí Hugáč.
„Vy už se neperete?“ zeptal se zklamaně.
Vysvětlili jsme mu, že přece nejsme primitivové. Mě hlavně zajímalo, kdo volal.
„Další klient,“ oznámil suše Hugo, „ale je to strašně choulostivá záležitost. Asi to budeme muset odmítnout. Jelikož jsem z vás nejstarší, mám taky za vás určitou zodpovědnost. A taky proto, že jsem v podmínce, byl bych hrozně nerad, aby mi potom nějaký hejsek, nějaký mladý prokurátor, přišil ohrožování mravní výchovy mládeže. To snad jistě chápete.“
Víc nás Hugo napnout nemohl a my byli celí žhaví, o jakýho budoucího klienta se vlastně jedná. Celkem správně jsme tušili, že by to mohlo být velice zajímavé.
„Ne, ne,“ kroutil se Hugo, „případy z podsvětí prostě brát nebudeme!“
Tím naši zvědavost napěchoval až k prasknutí. Podsvětí, ta tajemná říše zločinu a zločinců… Doslova jsme našemu šéfovi viseli na rtech.
„Tak už nás přesta…
