KAPITOLA OSMÁ
Jeden cent
ODHODLANĚ JSME VSTOUPILI DO PALÁCE.
„Je to na tobě,“ sykl Aleš, „a jsem náramně zvědavej, cos vymyslel.“
Taky jsem byl náramně zvědavý. Až dosud jsem totiž nevymyslel vůbec nic. Nakonec jsem se rozhodl říct čistou pravdu, což vyžaduje velkou statečnost. Když totiž čistou pravdu řeknete, tak máte na vybranou pouze dvě možnosti. Buď vypadáte jako pitomec, anebo jako idiot.
To nejsou zrovna hodnocení, po kterých by člověk upřímně toužil. Proto se lidé tak rádi vymlouvají, a někdy vysloveně i lžou.
Lež sice budí odpor, ale pravdomluvný pitomec nebo idiot na tom bývá ještě hůř. Takže můj vztah k pravdě je více než rezervovaný, přesto jsem se jí však chtěl dopustit. Prostě jsme my dva idioti zabloudili ve sklepě a vůbec nic jsme nevypátrali.
Užuž jsem se nadechoval, jak to na hraběnku statečně vychrlím, avšak nebylo třeba. Ačkoliv nám dobrodružství ve sklepě a seznámení s bezdomovcem Hovorkou připadalo jako věčnost, paní hraběnka se dosud z finančního úřadu nevrátila. Patrně ji tam podrobovali mučení za ten pronájem prodejny sportovních potřeb.
Aleš se na mě podíval s úlevou a já se s úlevou podíval na Aleše.
„Někdy má člověk víc štěstí než rozumu,“ komentoval to můj silný kamarád. |
Schválně zdůrazňuji výraz silný, protože vím, že existují slova, která silní lidé nesnášejí. Například tlustý, to kulatí lidé Alešova typu nesnášejí ze všeho nejvíc.
A když tak někdy v médiích vídám a slýchám, jak je to u nás těžké s vymáháním práva, musím se jen pousmát. Aleš si své právo nebýt nazýván tlusťochem či tlouštíkem vymůže vždycky, a vždycky ručně. A to proto, že je silný hoch, a v žádném případě tlouštík či tlusťoch.
Spokojeně jsme v hraběnčině pracovně klesli do křesel. Já do toho pro hosty, Aleš usedl přímo za psací stůl, kde normálně sedává paní hraběnka. Na jeho omluvu budiž řečeno, že jiná křesla v pracovně nebyla.
Ovšem neomluvitelné bylo, co udělal vzápětí. Zatáhl za pozlacenou šňůrku, aby spustil hrací obraz. Normálně by to nevadilo, ale Aleš je opravdu velmi silný hoch. Takže jak za šňůrku zatáhl, tak ji urval.
Z původní minuty, kterou děj na obraze obvykle trval, se všechno vešlo do dvaceti vteřin. Jenže to trojnásobné zrychlení mělo tragické následky. Obraz se rozklepal jako sulc a co na něm nebylo úplně pevný, to teď lítalo po pracovně. Stříška kostelíku poletovala pokojem, ovečka spadla do popelníku a jeden z trojnásobných blesků byl tak silný, že se mu podařilo přeskočit až na záclony.
Kdyby to člověk neviděl na vlastní oči, tak by nevěřil, jakým fofrem začnou záclony hořet. Z jedný strany jsem se na ně vrhl já a z druhý Aleš. Společně se nám je podařilo strhnout a začali jsme dusit plameny. Celkem úspěšně, zvlášť když jsem Aleše polil vodou z vázy, protože už taky začínal trochu doutnat.
Samozřejmě, když se provádějí záchranný práce, bez drobnějších malérů se to neobejde. Tak například sošku čínskýho bůžka jsem shodil ze stolu, když jsem na Aleše potřeboval vylejt vázu. Což se přihodilo naprosto neúmyslně.
Taky by se tý sošce nic nestalo, kdyby třeba byla bronzová. Jenže ona jako na potvoru byla z porcelánu. A ani vám snad nemusím vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi bronzem a porcelánem. Bůžek se roztříštil na tisíc střepů, a i kdybysme v pracovně našli super lepidlo, tak ty porcelánový puzzle by už dohromady stejně nikdo nedal.
Ale ta uštípnutá trnož od psacího stolu, kterou jsem neměl na svědomí já, ale Aleš, by se možná spravit dala. Totiž spravit by se nedala, ale šikovně, truhlář by jistě vyrobil novou. Tyhle starožitný psací stoly totiž vůbec nic nevydržej. Netvrdím, že všechny, třeba takový ty barokní, ty by to možná vydržely, ale tohle bylo snad rokoko či co. Zkrátka nic festovního.
Taky s kobercem bysme si nejspíš poradili. Stačilo by vyluxovat ty porcelánový střípky z bůžka a pak ho někde pověsit, aby proschnul. A s tím, že nám vypadnul jeden květináč z okna, s tím bych si taky zbytečný starosti nedělal. Hlavní je, že i když spadnul na chodník, tak vůbec nikoh…
