Dvanáctá kapitola
KLEPPERBEIN SI VYDĚLÁ DESET MAREK A POHLAVEK
Pan Pogge stál uprostřed ulice před Komickou operou a hleděl upřeně na Weidendammský most. Viděl, jak dítě vztahuje ruce k chodcům a při tom se uklání. Tu a tam se některý člověk zastavil a podal dítěti peníze. Holčička se pak vždycky znovu poklonila a zdálo se, že děkuje. Vzpomněl si na nedávnou polední scénu: jak Kulička stála v obývacím pokoji tváří ke zdi a naříkala: „Zápalky! Kupte zápalky, dámy a pánové!” Cvičila se! Ne, není pochybnosti: tam naproti stojí jeho dítě a žebrá! Zamrazilo ho.
Pozoroval tu vyčouhlou, hubenou osobu vedle dítěte. Slečna Andachtová, toť se ví! Na hlavě šátek, na očích tmavé brýle. Ale je to ona!
Jeho dítě stojí v starých, lehkých, chatrných šatech na mostě, bez kloboučku, vlásky má deštěm splihlé. Vyhrnul si límec ke krku. Při tom si uvědomil, že stále ještě drží v ruce nezapálený doutník. Byl už docela promoklý. Mrštil jím vztekle do kaluže, jako by vším tím byl vinen doutník. K panu Poggeovi přikročil strážník a vyzval ho, aby šel na chodník.
„Poslyšte, pane strážmistře,” oslovil ho ředitel, „to se trpí, aby tu malé děti večer postávaly a žebraly?”
Strážník pokrčil rameny. „Myslíte ty dvě na mostě? Co se dá dělat? Kdo má tu slepou ženu vodit?”
„Ona je slepá?”
„No ovšem. A při tom ještě mladá. Stojí tu skoro každý den. Co chcete? Takoví lidé chtějí být také živi.” Strážník se podivil, neboť ten cizí pán mu prudce stiskl paži. „Inu, ano! Je to bída!” dodal.
„Jak dlouho tam ty dvě obyčejně žebrají?”
„Nejméně dvě hodiny. Asi do deseti hodin.”
Pan Pogge sešel opět s chodníku do jízdní dráhy. Tvářil se, jako by se chtěl rozběhnout na druhou stranu, ale vzpamatoval se a poděkoval strážníkovi. Ten zasalutoval a šel dál.
Kde se vzal, tu se vzal, před panem ředitelem stál Bohouš Klepperbein. Smál se na celé kolo. „Co jsem vám povídal, pane řediteli?” řekl šeptem. „Přeháněl jsem?”
Pan Pogge mlčel a díval se přes ulici.
„Na druhé straně mostu stojí přítelíček slečny dcery,” poučoval ho nenávistně Klepperbein. „Ten taky žebrá. Ale doopravdy. Jmenuje se Antonín Gast a patří dávno někam do polepšovny.”
Pan Pogge mlčel a prohlížel si Toníka. Jeho dceruška se přátelí se žebrákem? A proč vlastně vychovatelka s Kuličkou prodávají sirky? Co za tím vězí? Nač potřebují tajně peníze? Nevěděl, co si o tom myslit.
„Pane řediteli, honorář je splatný,” připomněl Klepperbein a ťukl pana Poggeho po kabátě. Ředitel vytáhl náprsní tašku, vyndal desetimarku a podal mu ji.
„Tu peněženku nechte rovnou venku,” pokračoval Klepperbein. „Přidáte-li ještě desítku, budu držet jazyk za zuby a o tom, co jste tu viděl, nikomu nepovím. Jinak to rozhlásím a zítra to máte v novinách. To by vám jistě nebylo milé!”
Panu řediteli došla trpělivost. Dal klukovi pohlavek, až to mlasklo. Několik chodců se zastavilo. Byli zřejmě odhodláni zakročit. Ale když viděli, že kluk vzal do zaječích, pomyslili si, že asi dostal právem. Klepperbein utíkal, co mu nohy stačily. Ta historie už mu vynesla několik pohlavků. Tenhle je třetí. Rozhodl se, že se raději spokojí s deseti markami. Deset marek a tři pohlavky - to prozatím stačí.
Pan Pogge nesnesl déle pohled na vlastní dítě, stojící v dešti na mostě. Což aby se tam rozběhl a odvedl je domů? Ale vtom ho napadlo něco lepšího. Kývl na drožku.
„Jeďte co nejrychleji k opeře Pod lipami!” poručil řidiči a vsedl do auta.
Co má asi za lubem?
Toníkovi se obchod nedařil. Stál jednak na „mrtvé” straně, a za druhé pršelo. Za deště chvátají lidé víc než jindy a nechce se jim zastavovat a vytahovat peněženku. Obchod mu nešel dobře, ale Toník měl výtečnou náladu. Blažilo ho, že se usmířil s maminkou.
Náhle sebou trhl. To je přece ženich slečny Andachtové?! To je Robert Ďábel? Přešel kolem v nepromokavém plášti, s čepicí vraženou do čela. Toníka si nepovšiml. Chlapec sklapl víko kufříku a klusal v odměřené vzdálenosti za ním.
Muž došel na konec mostu, tam přešel na druhou stranu a kráčel po druhém chodníku zvolna zpět. Toník v…
