O VŠELIČEMS OKOLO TÉTO KNÍŽKY
(A výjimečně ji nenapsal Erich Kastner)
Dočetli jste knížku o Kuličce a Toníkovi a říkáte si: „To byla pěkná nová knížka!"
Já, když ji (nevím už po kolikáté) dočítám, říkám si: „To je jedna z mých nejpěknějších starých knížek!"
Tak tedy - jak je to? Nová nebo stará?
Mám v rukou její první německé vydání - je na něm černé na bílém vytištěno: 1932.
Zdálo by se, že tedy vedu rozdílem třídy, ale nechtěl bych nad vámi, novými čtenáři, tak lehko vítězit.
Knížka je skutečně starší než vy, a přece jí dobře rozumíte. Nezestarala... Ovšem leccos v ní skutečně patří minulosti. Kdopak to viděl, aby někdo měl byt o desíti pokojích, a to všechno pro tři členy rodiny! A navíc k tomu kuchařku, šoféra, slečnu vychovatelku k jediné holčičce! Dnes by si taky ta slečna nemohla dovolit, vytáhnout dítě večer na ulici a žebrat s ním - lidé by si nejvýš myslili, že hrají do nějakého filmu z roku, z roku... no třeba 1932.
Snad neuškodí, když se na chvíli do těch let podíváme...
Když mi bylo devět, žil jsem na velkém nádraží v severních Čechách. Denně tu projíždělo šest rychlíků, dvanáct osobních vlaků, osm motoráků a nespočet nákladních. Řekli byste, že jsem se celý den díval jen na vlaky. Ale byly také chvilky, kdy nádraží bylo docela pusté, a pan přednosta se šel natáhnout do zadní kanceláře na kanape.
Tehdy jsem se vracel z peronu do velké bílé kuchyně nádražní restaurace a mizel jsem ve svém království. Byl to takový výklenek pod vysokým oknem, se dvou stran uzavřený stěnami, se třetí složeným ručním mandlem na prádlo a se čtvrté vysokým pultem na všelicos. Pokud se nemandlovalo (a mandlovalo se jen jednou za měsíc, po prádle), patřil ten kout jen a jen mně.
V kuchyni byl neustále ruch a hluk, v mém království však bylo ticho. Všechny ty zvuky, šelesty a šramoty se slévaly a zaznívaly odkudsi zdaleka, a já si tam jako v jiném světě stavěl ze stavebnice, válčil s vojáčky - i četl.
Jednou v dubnu, když jsem ráno přišel do kuchyně, ležela na kraji toho dlouhého a vysokého pultu, zrovinka na hranici mého království, knížka zabalená v hedvábném papíře. To proto, že jsem toho dne měl narozeniny. Byly tam ještě jiné věci - jen k přání se babička nedostavila; přijel vlak a pro shon a práci na ně nezbyl čas.
Ani jsem nesnídal, rozbalil jsem balíček - a četl jsem a četl, dokud jsem se nedostal na poslední stránku. Byla to zrovna tahle knížka: KULIČKA A TONÍK. Měl jsem už Emila, Létající třídu a jiné Kastnerovy knížky, Kulička mi však chyběla a moc jsem si ji přál.
Vylezl jsem ze své skrýše - a místo přání jsem dostal pár pohlavků, že si nevážím dárků, že knížku hned přečtu a nenechám si nic na podruhé.
Vy, kteří jste si KULIČKU A TONÍKA přečetli, víte, že je nadmíru těžké v téhle knížce přestat někde v půli.
Vy, kteří jste si KULIČKU A TONÍKA přečetli, víte, že mezi dětmi a dospělými dochází někdy k nepochopitelným nedorozuměním.
Povídal jsem, že jsem už znal i jiné Kastnerovy knížky, a tak jsem taky věděl něco o zemi, v níž se odehrávají, o Německu. Ostatně od nás do Německa bylo jen asi čtyřicet kilometrů - k hranicím.
Tehdy byl v Německu nejmocnějším pánem Hitler, a ten hrozně rád mluvil před mnoha lidmi. Navíc nařizoval, aby ty jeho řeči vysílali rozhlasem. Když mluvil do radia, chodili někteří hosté z lokálu do kuchyně a přáli si, aby jim pan šéf vyladil Berlín, aby si mohli Hitlera poslechnout.
Já jsem mu nerozuměl, ale bál jsem se ho. Hitler křičel, sípal, řval a ti, kdo ho poslouchali, mu hrozně tleskali. Klidil jsem se vždycky raději z kuchyně - kdežto pánům z lokálu se zřejmě jeho řvaní líbilo.
Brzy jsme o hitlerovcích slyšeli i u nás, v Československu; vždyť už příští rychlíková stanice byla v Sudetech a pan přednosta tam uměl jenom německy.
Ten rok, co jsem dostal k narozeninám KULIČKU A TONÍKA, mi umřel dědeček, z nádražní restaurace jsme se odstěhovali a dodnes jsme se tam nevrátili. Vzpomínám jen na projíždějící vlaky, dresiny a motoráky a vracím se ke svým knížkám z té doby.
Ke k…
