Sedmá kapitola
SLEČNA ANDACHTOVÁ MÁ ŠPIČKU
V automatu často sedávali a postávali prapodivní lidé. Kulička sem chodila velmi ráda a vše jí zde připadalo nadmíru zajímavé. Někdy tam dokonce byli i opilci!
Toník zíval, oči se mu klížily únavou. „To je hrozné!” stěžoval si. „Dnes při matematice jsem doopravdy usnul. Pan Bremser se na mne osopil, že jsem div s lavice nevypadl. Abych prý se styděl, křičel - v poslední době prý ani mé úlohy nestojí za nic, a bude-li prý to takhle pokračovat, napíše mamince.”
„To by tak ještě chybělo, pro pána krále!” ulekla se Kulička. „Cožpak neví, že ti maminka stůně, že musíš vařit a shánět peníze?”
„Odkud by to věděl?”
„No, od tebe!”
„Raději bych si jazyk ukousl!”
Tomu Kulička nerozuměla. Pokrčila rameny a obrátila se k slečně. Ta seděla v koutku a hleděla do prázdna. „Vy jste nás, tuším, pozvala?”
Slečna sebou trhla, vzpamatovala se. „Co chcete?”
„Pomeranče se šlehačkou,” navrhla Kulička a Toník přisvědčil. Slečna vstala a šla k bufetu.
„Kde jsi vzala peníze, které jsi mi podstrčila?” vyptával se Toník.
„Andachtová dává všechny peníze svému ženichovi. Proto jsem tu maličkost zpronevěřila. Pst! Žádné námitky! Ani muk!” zvolala přísně. „Dej pozor, jistě zase pije kořalku! Slečna vychovatelka pije. Dnes seděla ve svém pokoji a čmárala na papíře jakési obdélníky. V jednom čtverci bylo napsáno: »obývací pokoj«, a v druhém: »pracovna«. Víc jsem, bohužel, nezahlédla.”
„To byl plán bytu,” řekl určitě Toník.
Kulička se ťukla do čela. „Já hloupá! Na to jsem nepřišla! K čemu kreslí bytové plánky?” To ovšem nevěděl ani Toník. Vtom se slečna vrátila. Přinesla dětem pomeranče. Sama pila koňak.
„Stržili jsme nejmíň tři marky,” prohlásila, „a v brašně mám jen marku osmdesát. Nevíš, jak to přijde?”
„Není v tašce díra?” ptala se Kulička.
Slečna tašku prohlédla. „Není. Kabela je v pořádku.”
„To je divné,” podotkla Kulička. „Skoro bych řekla, že nás někdo okradl. Jsou to teď časy!” povzdechla.
Slečna mlčela. Vyprázdnila skleničku, vstala a šla pro druhou. „Napřed prostojíme celé hodiny na mostě a potom celý výdělek propije!” hubovala Kulička.
„Neměla bys s ní chodit!” napomínal Toník Kuličku. „Až se to dovědí rodiče, bude strašný rámus.”
„Pro mne za mne!” ušklíbla se Kulička. „Já jsem si vychovatelku nevybrala.”
Toník vzal papírový ubrousek, stočil jej do kornoutu, vložil tam šest dílů pomeranče a schoval kornout do kufříčku. „Pro maminku,” vysvětloval, když se na něho Kulička tázavě podívala.
„Počkej! Ukážu ti něco!” zvolala Kulička. Chvilku se hrabala v kabelce, potom řekla: „Podívej se!” Držela cosi v ruce.
Toník se shýbl. „Zub! Už je venku?”
„To je otázka!” urazila se Kulička. „Dám ti ho, chceš?”
Toník nejevil o zub zájem, proto jej Kulička opět schovala. Vtom přišla slečna, mírně podroušená, a vybídla je, aby šli. Kráčeli společně až k Weidendammskému mostu. Tam se rozešli.
„Tvůj třídní se jmenuje Bremser?” zeptala se Kulička.
Tonik přisvědčil.
„Zítra odpoledne k tobě zase přijdu,” slibovala Kulička. Toník jí radostně potřásl rukou, uklonil se slečně a odběhl.
Slečna a Kulička došly šťastně domů. Rodiče byli stále ještě na návštěvě u konsula Ohlericha. Děvčátko vlezlo do postele a naráz usnulo. Slečna šla do svého pokoje. Žebrácké šaty pečlivě uzamkla do skříně a šla rovněž spat.
Toník ještě nemohl jít spat. Proplížil se chodbou kolem ložnice, rozsvítil v kuchyni, schoval kufříček, sedl ke stolu, podepřel si hlavu a zíval, div si čelisti nevymkl. Potom vyňal z kapsy tužku a modrý sešitek. „Vydání” stálo na první stránce, „Příjmy” na druhé. Z kapsy u kalhot vyhrábl hromádku mincí, položil je na stůl a počítal. Dvě marky patnáct! Nebýt Kuličky a toho hodného pána, měl by teď jen pětačtyřicet feniků, pomyslil si a zapsal sumičku mezi příjmy.
Včetně přebytku, který tajně uschoval v krabici na tuš, měl pět marek šedesát feniků. Pouze činže dělá pět marek! Na jídlo zbývá tedy jen šedesát feniků! Nahlédl do malé spížky. Trochu brambor tu ještě je. Na prkénku leží kus slaniny. K…
