21. Konkurence
Jako třetí vypravěč jsem měl být na řadě já, ale protože můj příběh znáte, tak ho snad klidně mohu vypustit. Ovšem klukům a Chrobákovi jsem ho vyprávěl, i když o Barborce a Renatě jsem se zmínil jen letmo. Chtěl jsem být totiž ušetřen pubertálních poznámek svých kamarádů.
S tou pubertou je to vůbec zvláštní. Všichni tvrdí, že ji máme. Tvrdí to nejen rodiče, ale i náš třídní Hamáček. Jenže nikdo vám nedovede solidně odpovědět na otázku, kdy to vlastně propuklo a kdy to skončí. Ne že by mě to nějak bralo, ale prostě mám rád pořádek. I když máma tvrdí, že bych si napřed ten pořádek měl hlavně udělat ve svým pokoji, a diví se, jak v takovým bordelu mohu žít.
Jenže já mám na mysli především pořádek v duši, a ne na židli přehozenej svetr nebo pod židlí pohozený ponožky. Ale o tom je asi zbytečný se šířit. Jako poslední líčil své zážitky Čenda.
„Já,“ řekl Čenda, „jsem zvolil bar a hernu U Šišky. Vycházel jsem z toho, že tam spíš než v restaurantu narazím na lidi, kteří mohou pro žebrotu mít větší pochopení. Jednak se v baru rychlejc pije, jednak hráč spíš dovede ocenit, co je to bejt na mizině. U Šišky jsou nejen hrací automaty, ale taky karetní stolky a dokonce i ruleta, kterou jsem do tý doby znal jen z televize. A ta ruleta měla všechno, co k ní patří, žetony i krupiéra. To jsem ovšem viděl jen oknem, protože svý stanoviště jsem rozbil na chodníku.
A čekal. Než jsem něco do klobouku vybral, tak to trvalo poměrně dlouho. Ono v těchhle podnikách je rušno většinou až večer. No ale najednou se z baru vypotácel jeden zoufalec. Kravatu měl na půl žerdi a ve tváři výraz štvance.
„Pryč a pryč je všechno, pryč je má naděje,“ slyšel jsem ho zcela zřetelně. Ale nezpíval to, spíš to jen hořce konstatoval. Všiml si mě, když si zapaloval cigaretu.
„Hele, mladej, všechno jsem prohrál, ale možná ještě po kapsách najdu nějakýho drobáka. Ten bude tvůj.“
Pak obracel jednu kapsu po druhý, ale pořád ne a ne nějakýho drobáka najít. Když už to vypadalo úplně beznadějně, vypadl z něj poslední žeton. Měl nominální hodnotu dvacet korun, což nebyla suma nijak závratná, ale na druhý straně se za poctivou dvacetikorunu dal vyměnit.
„Ber,“ nutil mi ho zoufalec, „já vážně už nic jinýho nemám.“
„Pane,“ řekl jsem, „a co já s tím?“
„Mám nápad,“ škytl zoufalec. „Na chvíli si to prohodíme. Ty půjdeš prohrát tenhle poslední žeton a já zatím za tebe budu žebrat. Pak si poctivě vyměníme to nic, co nám zůstane, a pudem domů.“
Opilcům se prý nemá odporovat, jak vím z odborný literatury, a tak jsem souhlasil.
U Šišky to sice zrovna jako v Monte Carlu nevypadalo, ale kolem rulety byla atmosféra pěkně vzrušená.
„Sázím na černou,“ řekl jsem co možná nejvíc ledabyle krupiérovi. Ale on spíš věnoval pozornost mouše, která se mu hodlala utopit v hrnku kávy. Patrně už taky všechno prohrála. Kulička si několikrát vesele zarejdila a padla černá.
Krupiér vylovil mouchu a vyplatil mi výhru. Pochopitelně zase jen v žetonech. Pro prachy se muselo ke kase.
Při dalším kole jsem si vsadil na lichou. Jak vím z odborný literatury, tak začátečník by měl hrát při zemi.
„Lichá,“ oznámil krupiér.
Do třetice jsem se už trochu odvázal. Vsadil jsem všechny žetony na šestku červenou, abych zoufalce, který za mě venku žebral, nenechal dlouho čekat.
„Šestka červená,“ oznámil krupiér.
Spoluhráči po mně začali nedůvěřivě pošilhávat.
Vrátil se zoufalec z chodníku.
„Tak jak to jde?“ zeptal se, a když uviděl hromádku žetonů, kterou jsem měl před sebou, zalapal po dechu.
„Kde je moje karimatka a můj žebrací klobouk?“ zeptal jsem se přísně. „Buď to vezmete za mě, anebo…“
„Radši anebo,“ řekl spěšně zoufalec. „Hraj, máš šťastnou ruku, já zatím dál budu žebrat.“
Ne že bych se chtěl vytahovat nebo vás napínat. Když jsem si vsadil dvojkombinaci a zase jsem vyhrál, U Šišky to začalo šumět.
Všichni byli strašně zvědaví, na co vsadím teď. Jenže já žádnou hráčskou závislostí ještě netrpěl, a tak jsem zamířil ke kase, abych proměnil žetony.
Ty čtyři tisícovky, co j…
