9. Vemínko
Dopoledne ve škole jsme všichni my kluci, co spolu kamarádíme, byli nervózní. Ale odnesl to akorát Čenda, který byl vyvolaný z dějepisu a poněkud si popletl osudy Jana Žižky z Trocnova s Karlem IV. Tak například o loupeživém hejtmanovi tvrdil, že založil univerzitu, a zase naopak o Karlu IV. se domníval, že zvítězil v bitvě u Sudoměře, a to zpěvem tehdejší popmusic.
Byli jsme totiž hrozně zvědaví, jak uspěje strýc Chrobák na tenisových kurtech. Když jsme se konečně odpoledne sešli, strýc radostně zářil.
„A je to všechno jasný!“
Jelikož nám jasný nebylo nic, žádali jsme po Chrobákovi bližší podrobnosti.
„Pomocí padělaného Vemínka jsem v klidu a pohodě provedl svůj průzkum. Většina konzumentů z tenisových kurtů považuje hašle za náhradní drogu, něco jako metadon, a někteří dokonce otevřeně přiznávali, že jak přešli na hašle, jejich zdravotní stav se pronikavě zlepšil.“
„Například jak?“
„Například mnozí z nich účinkem hašlí přestali kašlat. I ti, co předtím kašlali úplně na všechno.“
„Ale copak jim hašle mohou nahradit opravdovou drogu?“
„Zřejmě mohou,“ pokrčil strýc rameny. „A to mě přivedlo na geniální myšlenku. Zanecháme zbytečných pokusů prosadit hašle na běžný trh, a naopak založíme síť pro odvykání drogových závislostí.“
„A co v těch poradnách budeme radit?“
„Nic,“ řekl poněkud lehkomyslně Chrobák. „Akorát budem nabízet hašle.“
„Jenže je jen otázkou času, kdy lidi přijdou na to, že to žádná náhrada za skutečnou drogu není.“
„Čas…“ pravil filozoficky strýc. „Copak ho někdy někdo z vás viděl? Voní nebo zapáchá?“
„No smrdět by to mohlo, kdyby se stálí zákazníci na nás naštvali,“ mínil Mirek.
„Vidím, chlapci,“ řekl Chrobák, „že vaše všeobecné vzdělání je zanedbané. Co je hybným principem života?“
„Jistota,“ navrhl Aleš.
„Právě naopak,“ zavrtěl Chrobák hlavou. „Hybným principem života je změna. Ne nadarmo už staří Řekové říkali, že nikdy nevstoupíme dvakrát do téže řeky. Ba právě naopak, každým dnem, kdy se probudíme, vždy znovu a znovu vstupujeme do něčeho jiného.“
„To je sice pravda,“ řekl jsem, „ale někdy by se nám mohlo stát, že vstoupíme i do toho, do čeho jsme v žádném případě vstoupit nechtěli.“
„Nemusíš dál pokračovat, rozumím ti,“ řekl Chrobák. „Ale takové je už riziko života.“
„Taky tomu rozumím,“ pravil šťastně Aleš. „Jednou ráno, když jsem šel do školy, vstoupil jsem do psího hovna. Dokonce jsem po něm uklouz tak, že jsem si do něj málem sed. Strašně jsem nadával, ale během dne jsem zjistil, že mi to naopak přineslo velké štěstí. Nebyl jsem vyvolán z předmětů, které jsem neuměl, a naopak jsem byl vyvolán z předmětu, na který jsem se perfektně připravil.“
„Co to bylo?“ řekl nedůvěřivě Mirek.
„Čeština.“
„Ty – a čeština?“
„Jo, já a čeština. Zarecitoval jsem báseň a dostal jedničku. Náhodou má Hamáček pravdu, že bysme si doma měli opakovat. Babička mi ráno u snídaně sdělila, že nám nějak špatně odtýká záchod, a tak jsem se ponořil do jeho útrob. A přitom jsem si jen tak recitoval: Znám křišťálovou studánku… Pak jsem dvakrát spláchnul a bylo to spravený. Z čehož jasně plyne, že ráno do hovna šlápnouti znamená štěstí po celý den zažíti.“
„Já na tyhle blbosti nevěřím,“ pravil ponuře Čenda. „Jednou jsem se třeba v horoskopu dozvěděl, že mě čeká den výhodnej pro obchody. Tak jsem bez váhání vyměnil tři cíněnky za pytlík normálních kuliček. Jenže ten kluk mě pěkně napálil, protože to nebyly normální kuličky, ale kuličky proti molům!“
„Jděte do háje,“ řekl Mirek. „Začneme se bavit o životě a skončíme u psího hovna. Já nevím, jak vy, ale já mám na podobný řeči dost slabej žaludek.“
„Správně, chlapci,“ zasáhl Chrobák, „i když je pravda, jak praví básník, že naše životy jsou truchlivé jak pláč, měli bychom své zraky upínat stále k výšinám.“
„Možná je to hezký, ale ne moc praktický,“ namítl Aleš. „Když totiž člověk ráno vyleze z baráku a upíná zraky k výšinám, lehce se mu může stát, že naopak do něčeho šlápne.“
„Tak dost,“ zachmuřil se Čenda. „Alešovi sice hajzlík připomíná křišťálovo…
