16. Co z vás bude?
I když jsem toho dneska v noci moc nenaspal, tak jsem se ráno probudil docela svěží. Čile jsem vyskočil z postele a dal si vlažnou sprchu. Já vím, správně jako začínající otužilec bych si měl dát studenou, jenže já s otužováním ve skutečnosti vůbec začít nehodlám. Je to podle mě metoda zvláště po ránu hodně drastická. Tělo, ještě rozehřátý z postele, by nemělo utrpět šok studenou vodou. Naopak voda vlažná je mnohem přijatelnější, jelikož na sotva se probouzející tělo tak surově nepůsobí.
Ale to vlastně na dnešním ránu nebylo vůbec podstatný. Podstatný bylo, že jsme se odpoledne měli sejít u Chrobáka a definitivně se na našem plánu domluvit.
Takže mi ani nepřišlo, že ještě před tím musím absolvovat vyučování, a cestou do školy jsem si naopak hvízdal.
Ale osud je ve své záludnosti krutý a nevyzpytatelný. Kdybych věděl, co mě čeká, určitě by mě hvízdot přešel. A nejen mě, pakliže si cestou do školy také hvízdali Aleš, Mirek a Čenda.
Postupně, ale zcela systematicky, nás totiž Hamáček začal vyvolávat. Napřed zdeptal Mirka. Následoval Aleš, pak já a nakonec i Čenda.
Po těch čtyřech popravách pak Hamáček procházel mezi lavicemi a lítostivě nad námi hořekoval: „Co z vás čtyř jednou bude? Škola, to je základ života – a vy, jak se zdá, tento základ zcela ignorujete! Copak vás nikdy nenapadlo zamyslet se nad svou budoucností?!“
Důstojně jsme mlčeli, jelikož bychom těžko u našeho třídního našli pochopení pro svoji volbu – o naší budoucnosti bylo přece už rozhodnuto: budeme žebráci!
Ale spravedlivě musím přiznat, že tu kulovou smršť, která nás od Hamáčka postihla, jsme jen tak lehkomyslně nehodili za hlavu. Naopak jsme ji probírali u oběda a hlavně jsme litovali své rodiče a Alešovu babičku.
Copak my, my jsme ještě mladí a plní sil, lecčemu se dokážeme postavit a čelit, avšak naši rodiče jsou unavení, otřískaní ranami osudu a každá podobná nepříjemnost, jaká nás ve škole dneska potkala, je dovede rozzuřit až k nepříčetnosti. Proto se musím vždy pousmát nad Hamáčkovým tvrzením, že se neučíme kvůli němu, ale kvůli sobě.
Omyl! Učíme se především kvůli rodičům a jejich špatnému svědomí, které spočívá ve zbožném přání, abychom i za ně dohnali to, co oni kdysi zameškali.
Ale tak už to na světě chodí a nic se s tím dělat nedá. K obědu jsme měli knedlíky, poněkud tvrdší kousek masa a omáčku neidentifikovatelné chuti. Ani Aleš, uznávaný kulinární expert, nedokázal tu krmi určit.
No a po obědě jsme se vypravili za Chrobákem. Strýc pečlivě vyslechl všechny naše připomínky k našim jednotlivým žebráckým rolím a vůbec nijak se s námi nedohadoval.
„Bude to vaše kůže, se kterou půjdete na trh,“ prohlásil vzletně. „Proto je třeba, abyste se v ní cítili co nejlíp.“
„A kde vlastně budou naše stanoviště?“ zeptal se Čenda.
„To je právě to, co bych teď s vámi ještě rád probral. Výběr správného strategického místa,“ prohlásil Chrobák, „bychom rozhodně neměli podcenit.“
„Nejlepší by to asi bylo před hotelama,“ navrhl Mirek. „Hlavně před těma, kde jsou cizinci. Když už má člověk na to, aby se ubytoval v hotelu, tak jistě na nějakou tu korunu, na euro či jinou valutu nekouká.“
„Tak bohužel tohle je pravda jen částečná,“ pravil Chrobák. „V hotelu se, pravda, ubytovávají i velmi zámožní lidé, ale je také fakt, že bývají velmi dobře střeženi.“
„Máš na mysli, strejdo, ochranku?“
„Ne, nemám na mysli ochranku,“ řekl Chrobák. „Mám na mysli hotelový personál, především vrátné a vyhazovače. Tihle lidi žijou v přesvědčení, že hotelový host patří výhradně jim. Že je to jejich slepička, kterou jen oni mají právo oškubávat.“
„Já rozumím,“ řekl Aleš. „Člověk si udělá štafl u hotelu a hned se na něj vyřítí banda goril v hotelových livrejích a začne ho vyhánět.“
„Bohužel,“ opakoval Chrobák. „Tak nějak to skutečně chodí a měli bychom s tím počítat.“
„Já mám jinej nápad,“ řekl Čenda. „Co takhle se rozmístit rovnou na Václaváku? Tam přece chodí spousta turistů.“
„Ovšem nejen turistů,“ upozornil Chrobák. „Je tam i vysoká koncentrace p…
