11. Krach
Myslím, že ani jeden z mých kamarádů tomu upřímně nevěřil, že se strýcův plán zdaří. Jestli se dobře pamatuju, tak ještě žádný z velkolepých Chrobákových plánů nevyšel.
Někteří lidé jsou totiž tak už svým osudem předurčeni, že mají smůlu. Ne že bych Chrobákovi nepřál úspěch, ale zřejmě jsme si vzali společně s ním větší sousto, než jaké jsme byli schopni ukousnout. Hlavně nás zradily různé zákony a předpisy, které Chrobák – ostatně jako vždy – zcela ignoroval. Takže jsme na nejrůznějších pokutách museli nakonec zaplatit i to, co jsme na hašlích vydělali. To krásné zlatokopecké období na tenisových kurtech bylo pryč. Celkem se to obešlo bez incidentů, až na jeden. Šéfík kiosku při zatýkání pokousal dva policisty. Obvinili ho totiž z blouznivosti a znevažování zákona, když tvrdil, že zboží mu dodával jakýsi ošklivý malý chlapec.
To se mě ovšem dost dotklo. Ne že bych už dorostl Mirka, ale za ošklivého se nepokládám. To by přece Květa za mnou nedolejzala. Ačkoli… Když jsem se jí o tom zmínil, tak mi pravila, že u muže fyzická krása nerozhoduje. Že i velký šereda může být oblíbený u žen, jen když má dobrý charakter. Tak nevím, co si o tom mám myslet.
No ale když jsme se všichni čtyři sešli u Chrobáka, strýc byl naprosto zdrcený.
„Jsou věci mezi nebem a zemí,“ oznámil nám, „v nichž například já mívám téměř vždy smůlu. Je to smutné a politováníhodné, ale je to bohužel tak. I když zatím ještě pořád zůstávám optimistou.“
„V čem?“
„Ve všem,“ ujistil nás Chrobák. „Takový je můj základní životní postoj. Člověk se sice občas může dostat do průšvihu, ale když se z něj vykřeše, může směle pokračovat ve svých plánech dál.“
„Škoda, že to s těma hašlema tak stoprocentně nevyšlo,“ pokrčil Mirek rameny.
„Ovšem,“ zamyslel se Chrobák, „nebyl bych příliš upřímný, kdybych neregistroval, že se mi ty občasy mění v průšvihové přesčasy. Až mi jednou vybyde volná chvíle, pokusím se nad tím zamyslet.“
„Měl bys to, strejdo, učinit brzy,“ navrhl jsem. „To jako kvůli prevenci, chápeš?“
„Chápu,“ řekl smutně Chrobák a rozhlédl se po nás. „Nejspíš mi chcete jemně naznačit, že už s vámi do dalších akcí nemám počítat. Chápu i vaše rozpaky. Nu, co se dá dělat – stanu se opět vlkem samotářem.“
„Ale to ne,“ pravil chlácholivě Aleš, „to se jen Bořík blbě vyjádřil.“
„Ačkoli je to váš příbuzný,“ řekl Čenda, „nemá nic z vašeho silného ducha.“
„Je to prostě blbec,“ potopil mě definitivně Mirek.
Normálně bych se na kluky silně naštval, ale pochopil jsem, že všechno, co říkají, říkají jen proto, aby Chrobákovi udělali aspoň trochu radost.
„Máte pravdu,“ řekl Chrobák. „Je to zvláštní, ale silného ducha já opravdu mám. Jiný by se v mé situaci už dávno zhroutil. Možná by zanevřel nejen na budoucnost, ale i na celý svůj život. A skočil by třeba z Nuselského mostu.“
„To vás nesmí ani napadnout!“
„Taky by mě to v životě nenapadlo,“ ujistil nás Chrobák. „Sebevražda se mi zásadně příčí, a také se nepovede každému. Vyprávěl jsem vám někdy o Lumíru Hnojníkovi? Totiž o Lumíru Mrvovi? Jak už jeho křestní jméno napovídá, byl to básník, a protože příjmení Hnojník se mu nezdálo příliš důstojné, zvolil si básnický pseudonym Mrva. Ten spáchal celkem čtyři neúspěšné sebevraždy. On se často zamilovával, pochopitelně vždy neúspěšně. Zpočátku zkoušel klasické metody sebevrahů. Začal střelou do spánku, když předtím zanechal dopis na rozloučenou. Ale střela z pistole nevyšla, protože náboj se zasekl v komoře. Lumír byl tak zklamaný a rozrušený, že dopis na rozloučenou v rozčilení snědl. A přitom začínal tak hezky: Má drahá… Teď už mě vůbec nic nebolí a netíží… Bohužel se ukázalo, že to není pravda. Mrvu začalo bolet a tížit břicho, nenavyklé na papírovou stravu. Jako druhou klasickou metodu zvolil Lumír jed. Ovšem ten jed na krysy, co mu v drogerii prodali, měl už prošlou záruční lhůtu, a nejenže byl tedy neúčinný na krysy, ale i na Mrvu. Poté básník konečně veškerá klasická řešení zavrhl a odhodlal se pro řešení drastické: nechá se přejet vlakem! Lehl si tedy…
