JAK JSME SBÍRALI HOUBY
Měli jsme se sejít na Smíchovském nádraží v jednu hodinu, ale jelikož se tramvaj s náma čtyřma poněkud zdržela v dopravní zácpě v centru města, dorazili jsme až o celou čtvrthodinu později.
„Tak to jste vy?!“ vyjel na nás obrýlený mužík. „A víte, mládenci, že máte zpoždění? Tak teď honem, ať stihneme vlak!“
Abych vám vysvětlil, o co vlastně šlo. Koncem srpna jsme všichni my kluci, co spolu kamarádíme, zjistili, že už jsme v Praze, ačkoliv ještě máme prázdniny. No a tak jsme ten poslední týden, než zase začne škola, hodlali nějak rozumně využít.
„Hele,“ ukázal nám Čenda inzerát v novinách. „Tady je taková zajímavá nabídka: Chcete poznat všechny jedlé houby a nesbírat jen hříbky? Dostavte se v pátek ve třináct hodin na Smíchovské nádraží!“
„To není marný,“ řekl Mirek. „Houby jsou přece součástí naší stravy, kterou zdarma získáváme od přírody. A já se musím přiznat, že chutnou holubinku od mochomůrky tygrované nerozeznám.“
„To je fakt bezvadnej tip,“ prohlásil náš šéfkuchař Aleš.
„Sezóna hub právě vrcholí.“
„Co ty na to, Boříku?“ zeptal se mě Mirek.
Jelikož situace byla taková, že už tři mí kamarádi se rozhodli, kývl jsem i já.
No a tak jsme se tedy v pátek po poledni vypravili na Smíchovské nádraží.
Vlak jsme stihli jen tak tak. Jako poslední nastupoval Aleš, a to už jsme ho do vlaku museli málem vtáhnout.
„Dovolte, abych se vám představil,“ řekl obrýlený mužík.
„Jsem doktor Potlacha a loupežníkem Cipriánem se vědecky zabývám už pomalu třicet let. Takže první naší zastávkou bude hájovna, kde se slavný loupežník narodil.“
Vrhli jsme s klukama po sobě vyděšené pohledy.
„Jaký loupežník?“
„No přece Ciprián,“ řekl nervózně doktor Potlacha.
„Copak vy nejste ta skupina, která se přihlásila na vlastivědný výlet po stopách loupežníka Cipriána?“
„Ne,“ řekl Mirek. „My jsme ta skupina, co se přihlásila, že chce poznat veškeré jedlé bohatství našich lesů. Nejen hříbky, ale i holubinky a další podobnou jedlou havěť našich hvozdů.“
„To je ovšem velmi trapné nedorozumění,“ otřel si Potlacha strakatým kapesníkem čelo. „Já jsem spíš odborník na Cipriána.“
„Takže houbám nerozumíte?“
„Ale ano, rozumím.“
„Pak tu není žádný problém,“ vzal jsem si slovo. „Říkal jste přece, že začneme náš vlastivědný výlet u hájenky. No a hájenka, jestli se nemýlím, musí být v lese nebo u lesa.
Takže vy nám cestou, po které budeme sbírat a určovat houby, budete vyprávět o Cipriánovi.“
„To by snad šlo,“ souhlasil doktor Potlacha. A ještě než jsme z vlaku vystoupili, poučil nás, že Ciprián byl jeden z nejznámějších loupežníků, který měl své pracoviště v brdských lesích. A že to byl typický loupežník-lidumil, poněvadž všechno, co nakrad po zámcích, vzápětí prohýřil v podzámčí mezi prostým lidem.
Proto byl velmi oblíben a lid ho láskyplně nazýval Mazavkou Cipriánem.
„Dzíí-ííí,“ zaskřípěly vlakové brzdy, náš vlastivědný kroužek ukázněně vystoupil a pak se vydal k obzoru, kde se černal les.
„A ta hájenka je dosud v původním stavu?“ zajímal se Čenda.
„Doufám,“ řekl doktor Potlacha. „Vy jste totiž první zájemci, i když, pravda, poněkud omylem, s nimiž se po Cipriánových stopách vypravuji. Ale nebojte se, nezabloudíme, prostudoval jsem mnoho odborné literatury a pak mám taky s sebou mapu.“
K lesu vedla polní pěšina a najednou se Mirek sklonil do trávy: „Pane doktore, není tohle čirou náhodou bedla jedlá?“
Potlacha si na čele posunul brýle, chvíli houbu znalecky zkoumal a pak prohlásil:
„Bohužel, chlapci, musím vás zklamat. Nejedná se o bedlu jedlou, ale o hromník bystřičný, nepoživatelný.“
„Škoda,“ zalitoval Mirek, a to už jsme došli k lesu.
Potlacha vytáhl mapu. Rozložil ji na pařezu a přiložil na ni kompas.
„Hájenka by měla být směrem severovýchodním.“
„Musíme tudy,“ ukázal Aleš s jistotou naopak směrem severozápadním.
„Jak jsi na to přišel?“
„Docela jednoduše,“ pravil Aleš a ukázal na turistické značky na kůlu, který byl schovaný za košatým bukem. Ta jedna hlásala, že Ciprián je vzdálen dva kilometry, a míři…
