JAK JSME ŠLI S TÁTOU NA FOTBAL
Přitiskl jsem ke stěně pokoje svůj oblíbený odposlouchávací špagetový hrnec.
„Ty, Bedřichu,“ řekla máma mému otci, „ty si snad ani neuvědomuješ, v jakém choulostivém věku se právě teď Bořík nachází.“
„Ale uvědomuju,“ namítl otec Bedřich. „Jenže bych ten věk nenazýval choulostivým, jako spíš drzým.“
„Zkrátka a dobře,“ uzavřela máma válečnou poradu za mými zády. „Musíme se teď Boříkovi víc věnovat, abychom formovali jeho budoucí život. Já s ním například budu chodit na koncerty, protože hudba člověka povznáší, a ty navrhni něco stejně ušlechtilého.“
„Tak dobrá,“ odpověděl po krátkém zaváhání otec. „Tebe povznáší hudba, mě zase fotbal. Hned tuhle sobotu může se mnou jít Bořík na Slavii.“
A tak jsme skutečně s tátou v sobotu na Slavii šli.
„Je tu dobrá atmosféra,“ oznámil mi otec a koupil mi limonádu. „Dneska určitě ty moravský saláty vezmeme do presu a uděláme z nich dressing.“
„Co je to dressing?“ zeptal jsem se.
„Copak ty nesleduješ televizní reklamy?“ podivil se táta.
„Udělat z někoho dressing, to je velice jednoduchý špás.
Znamená to vyždímat ho jako citrón. Jen aby ten kretén rozhodčí byl skutečně objektivní a držel se při našich chlapcích.“
Kretén odpískal začátek utkání a moravští saláti měli výkop.
„Vem ho po haksně,“ radil otec hlasitě jednomu z našich záložníků. „Přece si od něj nenecháš udělat kličku a za ten invalidní důchod ti ještě nakonec možná bude vděčnej!“
Slávistický záložník bohužel mého otce neposlechl a na salátovu kličku naletěl.
Salát se řítil na branku a otec Bedřich se chytil za srdce.
„Nenechte ho vystřelit, hoši, nebo zaručeně dostanu infarkt!“
Jeden ze slávistických obránců otce poslechl a saláta zkosil.
Jenže kretén odpískal pokutový kop, který jeden ze salátových spoluhráčů spolehlivě proměnil.
„Doprdele,“ ulétlo otci. „Začátek utkání se pro naše barvy nevyvíjí příliš příznivě.“
Napadlo mě, v rámci objektivity, jestli bych třeba nemohl fandit moravským salátům.
„To bych tě napřed vydědil a potom zabil,“ ujistil mě vlídně otec.
Naštěstí do konce poločasu bylo srovnáno. Slavie vyrovnala, otec mi koupil ještě další limonádu a také párek s hořčicí. Sobě pak zakoupil plzeňskou dvanáctku.
„Druhý poločas bude už plně v naší režii,“ tvrdil mi. „A jestli ne, tak po tom kreténovi rozhodčím mrštím tuto láhev,“ zatřepal otec prázdnou láhví od plzeňské dvanáctky, kterou vypil na dva mocné doušky.
Naštěstí k tomu nedošlo, protože Slavie se ve druhém poločase opravdu zlepšila a přidala ještě dva góly, zatímco moravští saláti jen jeden.
„Tři dva je slabota,“ mrmlal otec, když jsme opouštěli stadión. „Ale zaplaťpánbůh, že jsme vyhráli. Tři bodíky do tabulky, to se počítá.“
„Ale saláti taky nehráli špatně,“ odvážil jsem se podotknout.
„Takhle nemluv,“ zamračil se otec. „Všichni naši soupeři hrajou mizernej fotbal, a basta! Kdybysme si totiž připustili, že jsou pro nás rovnocenní partneři, podrejvalo by to naši bojovou morálku!“
„Aha,“ zamyslel jsem se a u večeře se mě máma zeptala: „Tak co? Fotbal se ti s tátou líbil?“
„Líbil,“ řekl jsem. „Dozvěděl jsem se mnoho nových a zajímavých věcí.“
„To mě poněkud překvapuje,“ povytáhla máma obočí.
„Ale třeba jsem se ve tvém otci zmýlila. Já s ním na fotbale byla jen jednou a bylo mi z toho vysloveně špatně. Na každý pád tu příští sobotu jdeme spolu na koncert. Doufám, že se celý týden budeš těšit.“
„Taky doufám,“ řekl jsem zdvořile, protože mi nic jinýho nezbejvalo.
„Nejsi náhodou drzý?“ znejistěla máma.
„Ne, myslím, že ne,“ ujistil jsem ji vlídně a šel si na videu pustit Supermana.
