JAK JSME SE UČILI SLUŠNĚ NADÁVAT
„To je katastrofa,“ oznámila nám naše paní učitelka, které přezdíváme Drábinka, jelikož se jmenuje Drábková. „Ano, je to katastrofa, jak spolu o přestávkách mluvíte a jak se titulujete. Měla jsem na chodbě dozor o hlavní přestávce, a musím proto konstatovat, že mají pravdu všichni ti, kdož tvrdí, že dnešní mládež je hrubá, ovšem já tomu nechci pasivně přihlížet. Víte vy vůbec, co to znamená pasivně?“
Přihlásil se Aleš a pravil, že pasivně nejspíš znamená od pasu.
„Nikoliv,“ řekla Drábinka. „Ale o to vlastně nejde. Zrovna teď vám nebudu vysvětlovat cizí slova, neboť mi jde především o to, abyste se přestali vyjadřovat primitivně a vulgárně. Kolik jen volů já o té hlavní přestávce potkala! To se nestydíte?“
„My to tak nemyslíme,“ přihlásil se Čenda.
„Jenže kdo vás poslouchá, tak by si měl zacpat uši, a ze všeho nejhorší je, že stejně hrubý slovník jsem nezaznamenala jen u hochů, nýbrž také u dívek.
Palhounová, vstaň a vysvětli mi to zmatení rodů. Jak například mi objasníš, že i své letité přítelkyni a spolužákyni Teckertové říkáš vole?!“
Palhounová se krvavě zarděla a nevysvětlila nic.
„No ovšem,“ řekla Drábinka. „Teď se nikdo z vás k ničemu nemá a k ničemu se nehlásí. Ovšem já jsem povinována něco s tím vaším příšerným slovníkem učinit.“
„Dejte jim všem pětky!“ zasyčel nenávistně Bohoušek, jelikož on z nás jediný je slušný.
„Ano,“ chopila se Bohouškovy iniciativy Drábinka.
„Mohla bych každého z vás, koho uslyším hanebně promluvit, nějak potrestat, jenže vám chci dát šanci.
Opravdu, tu šanci dám vám všem, i těm, kteří se až dosud hrubě vyjadřují.“
Dívali jsme se po sobě a nikdo nerozuměl, žádný nechápal.
„Mám takový nápad,“ pravila Drábinka. „Když už se musíte nějak titulovat či nějak si nadávat, proč byste to nemohli dělat kulturním a třeba i žertovným způsobem?“
Ani teď se nikdo z nás netvářil o nic chytřeji, jen Bohoušek znovu zasyčel:
„Za každý sprostý slovo by se měla dávat pětka, to mi nikdo nevymluví. Jestli chcete, paní učitelko, vezmu si o přestávkách dozor a po skončení vyučování vám předám jmenný seznam těch, co mluvili neslušně, včetně toho kolikrát a jaká slova vlastně říkali.“
„Ach ne, to raději ne,“ řekla Drábinka. „Ještě by se mohlo stát, že by ses sám těm hanebným slovům naučil, a pak by v této třídě nebylo už jediného slušného žáka. Navrhuji vám něco docela jiného. Každý z vás, kromě Bohouška, si na zítřejší vyučování, na první hodinu, kdy máme český jazyk, připraví uchu lahodně znějící nadávku či spíše odsudek, který byste mohli používat namísto zneužívání jména nebohého dobytčete.“
Zírali jsme na Drábinku s otevřenou pusou, jen Teckertová vyprskla.
„Co je?“ zeptala se paní učitelka. „Už jsi snad na takové slovo přišla?“
„Myslím, že ano,“ pravila Teckertová. „Přišlo by vám vhodné, paní učitelko, kdybych Palhounovou, když mě naštve, nazvala třeba třeštidlem?“
„Výborně,“ řekla pochvalně Drábinka. „No ovšem, třeštidlo! Nějak takhle si to představuji.“
Je fakt, že kromě středy, kdy se úkoly nedávají, dostáváme ve škole dost zabrat. Ale takhle podivný úkol jsme ještě nikdy nedostali.
Přišel jsem domů zasmušilý a máma to samozřejmě hned na mně poznala.
„Co se tváříš jak zmoklá slepice? Ukaž mi žákovskou knížku!“
„Náhodou, dneska jsem vůbec z ničeho nebyl vyvolanej,“ bránil jsem se.
„Může být i poznámka,“ pravila maminka. „Tak sem s tou žákovskou!“
Klidně jsem jí knížku ukázal.
„Na mou duši,“ zalistovala v ní máma. „Tak co se ti stalo?
A neříkej, že nic, víš, že na tobě vždycky poznám, když lžeš nebo když si vymýšlíš.“
Vzal jsem si utěrku a začal pomáhat s nádobím.
„Hele, mami, když tys chodila do školy, tak jsi vždycky mluvila slušně, nebo občas i jinak?“
„Jak jinak,“ řekla máma, „co tím chceš říct?!“
„No, jestli jsi příležitostně nepoužila nebo ti neuklouzlo nějaké takové slovo…“
„Jaké slovo?!“ přerušila mě výhružně máma.
„Třeba nějaké dobytče.“
„Proč by mi mělo ve škole vyklouzávat nějaké dobytče?
Co to meleš, kluku?“
Přestal jsem tedy …
