Hugo a Dračí jeskyně
Je docela v pořádku, když má parta kluků svou vlastní klubovnu. Také my čtyři, tedy Mirek, Aleš, Čenda a já, jsme vždycky nějakou klubovnu měli.
Ovšem už méně v pořádku bylo, že nás vždycky z té klubovny někdo vyhodil.
V takovém případě máte vždycky tři možnosti.
Brečet – nepomůže.
Vztekat se – taky ne.
Takže zbývá ještě možnost třetí, a jedině ta je správná. Najít si klubovnu novou.
A nemusíte hledat nijak usilovně. Někdy stačí, když se spolehnete na šťastnou náhodu. Jako se to stalo nám, když jsme s Hugem podél Vltavy putovali za dobrodružstvím.
Narazili jsme na Dračí jeskyni. Vzhledem k tomu, že už předtím získal Hugo amulet Dračího srdce, považoval to za nadpřirozené znamení.
Ale dneska jsme se vypravili k Dračí jeskyni sami, bez Hugáče.
Jeli jsme na kolech a nepokoušeli se předjíždět jeden druhého, protože na té úzké pěšině, která vedla kolem řeky, to ani dost dobře nešlo.
Odhadoval jsem čas, za který bysme měli k Dračí jeskyni dorazit, tak na čtvrt hodiny, a skutečně jsem se nemýlil. Ostatní kluky jsem tím přesvědčil, že jejich obavy, že naše nová klubovna je příliš daleko, byly zbytečné.
Hostinský seděl na lavičce před hospodou a vyhříval se na sluníčku.
„To jste vy? Čekal jsem vás spíš o příštím víkendu. Jestli jste si to náhodou nerozmysleli.“
„My o tuhle klubovnu opravdu stojíme,“ řekl Mirek.
„A kde máte toho staršího?“
Hostinský měl jistě na mysli Huga, a tak jsme mu na přeskáčku začali vysvětlovat, že Hugo k nám vlastně nepatří, i když částečně patři.
Ale hostinský nad našimi zmatenými řečmi jen mávl rukou. „Život je holt složitej.“
To byla velká a moudrá pravda. Sami jsme se o ní mohli už mockrát přesvědčit.
„Vlastně jsme se pořádně ještě ani nepředstavili.“
Tak jsme se dozvěděli, že hostinský se jmenuje Arnošt Vaněček, a on se zase dozvěděl, že my se jmenujeme Čenda, Aleš, Mirek a Bořík.
Přinesl nám limonády a přisunul si k našemu stolu svou speciální vyztuženou židli.
„Je hezky, co? Ještě nemáme konec května a už skoro jako o prázdninách. Kam vy se na ně chystáte? Někam k moři?“
Upřímně jsme panu Vaněčkovi řekli, že kdyby to záleželo jen na nás, tak bysme moře klidně oželeli a radši budovali Dračí jeskyni. Jelikož jsme však ještě nezletilí, musíme ovšem také přihlížet k mínění svých rodičů. A ti by nám určitě neschválili, abychom celé léto strávili v Praze a jejím okolí.
„Voda je voda,“ řekl pan hostinský. „A moře je moře. Pro každýho, kdo má rád vodu, je moře ta nejkrásnější voda, která existuje. Častokrát jsem si klad otázku, proč my Češi vlastně moře nemáme.“
„A k čemu jste dospěl?“
„Že praotec Čech byl línej. Prostě to zapích uprostřed Evropy a dál se mu šlapat nechtělo. Že prej tahle končina oplývá mlékem a strdím, cha! Co je to strdí, to už pomalu dneska nikdo neví, a mlíko, po všech těch umělejch úpravách, už taky není pomalu k pití. Brr!“
Vždycky, když se dáte do řeči s pamětníkama, tak je potíž v tom, že oni často vzpomínají na věci nebo na události, které člověk vzhledem k svému věku logicky zažít nemohl.
Takže můžete jen uctivě naslouchat, anebo naopak se neuctivě šklebit.
To záleží na tom, jaký vztah k pamětníkům máte.
Ještě jsme ani nestačili dopít limonády a hostinský nás požádal, abychom mu neříkali pane Vaněčku, ale Arnošte, jak činí jeho stálí zákazníci.
„Kolik jich máte?“ zeptal se Mirek.
Ukázalo se, že se jedná pouze o jednu osobu, jistého Emanuela Nováka, přezdívaného Eman, mořský stařec.
„Ale ten chodí jen ve středu odpoledne,“ vysvětlil nám Arnošt. „I když pravidelně. Takže poznat ho můžete až pozejtří, jestli teda opět přijedete.“
Ujistili jsme Arnošta, že přijedeme i zítra, jelikož si s ním nehodláme jen povídat, ale taky něco dělat, a úplně nejradši bysme začali čištěním Dračí jeskyně.
„To vám chválím,“ řekl Arnošt a ponechal nás o samotě.
Začali jsme tedy s vyklízením Dračí jeskyně. Těch pár přepravek jsme měli venku hned a po nich jsme vytahali i soudky od piva.
Dračí jeskyně se nám hned zdála mnohem větší.
„Chtělo by t…