Hugo a poplach v Dračí jeskyni
Když jsem se vrátil z prázdnin a začal obvolávat kluky, tak první zpráva, kterou jsem se dozvěděl, byla, že umřel hostinský Arnošt.
Jak jsem si to tak spočítal, tak právě v té době jsem byl se svými rodiči v Itálii. A zatímco já skákal ve vlnách a sbíral na břehu zajímavý šutry, tak Arnošta odvezli do nemocnice a ještě tu samou noc, prý už nad ránem, umřel.
Nechtěl jsem vám o tom původně ani povídat, já mám taky radši dobrodružný a veselý příběhy, jenže Arnošt umřel a na pohřbu jsme mu byli akorát my čtyři a pak ještě Eman, mořský stařec.
Byl to takový malý venkovský pohřeb s panem farářem a Mořský stařec nám pak v hostinci vyprávěl, že poslal telegram i Arnoštovu synovci, ale ten je snad pořád na cestách, takže ho nejspíš nedostal včas.
Byli jsme zaražení a smutní, ještě nikdo z nás nezažil, že by umřel někdo, koho dobře znal. Alešovi rodiče se sice kdysi dávno zabili v autě, ale to byl ještě dítě a neměl ze smrti pojem.
My ten pojem už dneska máme, ale co je to platný, když smrti se člověk akorát bojí.
Můžete si sice namlouvat, že vás se to přece netýká, ale o to je to pak horší, když to někoho z vašeho blízkýho okolí potká.
Tak a už dost. Hodil jsem za Arnoštovou rakví ten nejhezčí kamínek, který jsem si od moře přivez, ale nebrečel jsem. Asi to ještě neumím.
Anebo to bylo proto, že jsem vzpomínal jen na samé veselé historky, které jsme v Dračí jeskyni s naší partou prožili.
Zrovna ta poslední byla o tom, jak se holky z naší třídy, Palhounová a Teckertová, pokusily s námi o naši klubovnu v Dračí jeskyni dělit.
To nás zachránily blechy a až dosud jsme se nedozvěděli, jestli za to mohla šťastná náhoda, nebo amulet Dračího srdce, který Hugo zavěsil nad práh naší klubovny.
A když už jsem se zmínil o Hugovi, tak byste měli také vědět, že právě díky Arnoštovi jsme získali Dračí jeskyni, protože scházet se u Huga na jeho hausbótu už nám šlo silně na nervy.
Ne kvůli hausbótu, ale kvůli Hugovi. Hausbót je vždycky fajn, ale Hugo je často nesnesitelný.
Chtěl by být naším starším duchovním rádcem, ale ve skutečnosti je příšerně dětinský. Což má jedinou výhodu v tom, že si vedle něj připadáme moudří a dospělí.
Navíc je Hugáč strašný smolař a jeho život se právě v takovém kruhu pohybuje.
Sotva jeden průšvih skončí, druhý začíná, a tak to jde pořád dokola.
Ale to uvádím jen pro ty, kdo nejsou tak zcela v obraze. O většině z vás však nepochybuji, že v obraze jste.
Takže ještě než nám opět začala škola, absolvovali jsme pohřeb a dohadovali se, co bude s Dračí jeskyní dál. Jestli o ni přijdeme, anebo uzavřeme dohodu s novým majitelem.
Teprve asi po týdnu se Arnoštův synovec objevil. Protože Arnošt po sobě nezanechal žádnou závěť, stal se jeho synovec jediným pravoplatnými dědicem.
Takže zdědil nejen hospodu, ale i Dračí jeskyni.
Synovec se jmenoval Emil a po pravdě řečeno, moc se nám nezamlouval.
Aby se nám taky zamlouval, když nás okamžitě z Dračí jeskyně vykázal.
Chtěl po nás písemnou smlouvu, ale protože jsme všechno s Arnoštem měli dohodnutý jen na čestný slovo, museli jsme se pakovat.
S nezletilci že prý vyjednávat nebude, a jestli máme zájem Dračí jeskyni koupit, tak ať prý pošleme někoho dospělého.
Jenže koho? Rodiče pochopitelně nepřicházeli v úvahu, takže ať jsme si namáhali mozky sebevíc, nikdo jiný než Hugo nás nenapadl.
„To nedopadne dobře,“ varoval jsem kluky.
„A máš lepší řešení?“
Je fakt, že lepší řešení jsem neměl.
„Tak vidíš,“ řekl Mirek. „Lepší Hugo než nic. Přece Dračí jeskyni jen tak bez boje nevzdáme.“
Myslel jsem si o tom svý, ale podrobil se vůli většiny. Taková je v naší partě demokracie.
Bylo tedy nutné vyslat Hugáče do boje, a proto jsme ho na hausbótu navštívili.
„Zase máte nějaký problém?“^
„Jo,“ řekl Čenda.
A pokusil se Huga s problémem seznámit. Dalo to dost velkou práci, protože Hugo příliš chápavý nikdy nebyl.
„Mám tomu rozumět tak, že bysme mohli o Dračí jeskyni přijít?“
„Velmi správně,“ chválili jsme ho všichni za jeho bystrý a logick…
