Hugo a souboj v Dračí jeskyni
Do vysvědčení chyběly ještě tři neděle, ale my jsme měli převážně docela jiné starosti. Ne že by tedy člověku vysvědčení starosti nedělalo, ale konečně jsme zase po delší době měli svou vlastní klubovnu.
Dračí jeskyni nám dokonce záviděly i holky, jmenovitě tedy Palhounová s Teckertovou.
Zrovna ty dvě přišly o velké přestávce k lavici, kde seděli Aleš s Mirkem.
„Tak jak žijete, vy jeskynní muži,“ řekla Palhounová. „Vsadila bych se, že v té své Dračí jeskyni máte pěkný nepořádek.“
„Dokonce možná přímo bordel,“ dodala Teckertová.
Mně a Čendovi to přirozeně neuniklo, protože sedíme jen o jednu lavici za klukama, a docela nás zajímalo, čím nás tentokrát chtějí holky provokovat.
A že měly nějakou provokaci v plánu, to bylo víc než jasné, poněvadž s těma dvěma máme bohaté zkušenosti.
„Co se staráte?“ řekl Aleš.
Tuhle velkou přestávku jsme všichni museli zůstat ve třídě, jelikož pan ředitel vyhlásil zákaz vycházení kvůli zvýšenému znečištění ovzduší. Toto znečištění je v našem hlavním městě časté, takže na školním dvoře se pohybuje jen náš školník pan Vinš a ostřížím zrakem sleduje, zda jsou všechna okna zavřená a neproniká jimi do tříd ten smrdutý smog.
„My se nestaráme,“ řekla Palhounová. „Ale nerady bychom od vás něco chytly. Máte v Dračí jeskyni také vši?“
„Mraky,“ řekl Mirek a začal se zuřivě drbat na hlavě. „Ostatně, jestli máte zájem, můžete se přijet podívat.“
„To si ještě rozmyslíme,“ pravila Teckertová. „Ale každopádně nás dneska odpoledne můžete očekávat.“
Načež se obě dámy vzdálily a já si směrem k Mirkovi poklepal na čelo. „Tos tomu dal, člověče. Copak o podobnou návštěvu stojíme?“
„To je fakt,“ řekl Aleš. „Tos moh radši rovnou pozvat Bohouška. Toho aspoň můžeme zmlátit.“
I když tohle nebyla tak docela pravda. Podobně jako holky, tak i našeho šplhouna nemůžeme beztrestně mlátit, protože třídní Hamáček je odpůrcem veškerého násilí.
„Možná nepřijedou,“ řekl nejistě Mirek. „Třeba to byly jen řeči.“
„Jen se teď nesnaž z toho vykroutit,“ řekl Čenda. „Až přijedou, tak máš naše zkažený odpoledne na svědomí, ty chytráku a vejtaho.“
Mirek zahanbeně mlčel a já ho ještě dorazil slovy: „Pěkně jsi těm dvěma naletěl!“
Ale co se dalo dělat, sám moc dobře vím, jak nedozírné následky můžou mít některá neuvážená slova.
Takže když jsme odpoledne na kolech dorazili k Dračí jeskyni, všichni jsme byli na Mirka naštvaní a nikdo s ním nemluvil.
Mirek s námi taky nemluvil a šel radši štípat dříví.
Hostinský Arnošt nám načepoval limonády a dost netaktně se nás zeptal, jak se těšíme na vysvědčení.
Nechápu, co dospělé k podobným zlomyslným dotazům vede. Nejspíš škodolibá radost a úleva, že oni už do školy chodit nemusejí.
Holky samozřejmě opravdu přijely. Chladně jsme je uvítali. Jen Mirek se k nám nepřipojil, protože dál štípal dříví. Role průvodce jsem se tedy ujal já.
„Tak tohle je, milé dámy, naše zvelebená Dračí jeskyně. Jsou zde dvě palandové postele a je využit i váš nápad, abysme si sedačky udělali z bývalých pivních soudků. Ten velký sud uprostřed nám bude sloužit k pořádání čajových dýchánků a podobných orgií. Ta petrolejka na něm je určena k četbě hodnotné literatury a k provádění pravidelných zápisů do naší Dračí kroniky. To je tento řádkovaný sešit.“
„Není v něm ještě vůbec nic,“ vzala mi Teckertová kroniku z ruky.
„Pochopitelně,“ řekl jsem. „Jednak je na petrolejku ještě brzy, jednak jsem ten sešit přinesl teprve dneska.“
„Takže ty budeš kronikář?“ zeptala se Palhounová.
„Demokraticky jsem se jím zvolil,“ přikývl jsem. „A právě dnes učiním první zápis. V něm se také zmíním, že jste nás poctily svou milou návštěvou. Jen škoda, že jste nám nepřinesly žádné dary.“
„Jaký dary?“
„Poselstva vždycky přinášela nějaké dary,“ pokrčil jsem rameny. „Alespoň z historické literatury je mi to známo.“
„No tak, ne že by se vám sem něco nehodilo,“ řekla Teckertová. „Například vám tu chybí zrcadlo.“
„Nechybí,“ řekl Čenda, „to tady není schválně. Přece se nebudeme dívat na svoje zavši…
