3.
Jak jsme si s paní Mráčkovou popovídali o životě
V naší rodině to vypadá tak, že se schyluje k manželskýmu rozvratu, a táta mě požádal, abych v té věci nic nedělal, jelikož soudí, že bych spíš uškodil, než pomohl. Což mě z jeho strany dost naštvalo, jelikož jsem svou nabídku pomoct myslel vážně.
Máma se vrátila někdy kolem půlnoci a hned druhý den mě pozvala do cukrárny.
Cukrárna na našem sídlišti se vyznačuje tím, že vznikla v bývalým agitačním středisku, jelikož aby si na sebe aspoň trochu vydělávala. Když už ničím jiným, tak rozhodně prodejem zmrzliny a různých čokoládových tyčinek, na což sem pravidelně chodily davy lačných zákazníků.
„Tak co si dáme?“ zeptala se mě máma, když jsme se posadili k jednomu ze stolků. „Na co máš chuť?“
„Pche,“ řekl jsem.
„Prosím?“
„No ty si fakt myslíš, že mám ještě pořád chutě jako malej.“
„A jaký máš teď chutě?“
„Spíš než něco sladkýho bych si dal…,“ zamlaskal jsem, „třeba takovej kaviár nebo syrečky.“
„Ach tak,“ řekla máma. „Obávám se však, že tenhle sortiment tu nevedou. Kaviár bych si taky dala říct, to je na úrovni, ale proč, proboha, syrečky?“
„To je přece známá věc a taky vědecky dokázaná,“ poučil jsem mámu, „že jak mladý organismus dospívá, pozvolna se mu mění chutě.“
„Že jsem si toho ani nestačila všimnout,“ vylovila máma z kabelky rtěnku a přetřela si rty. „Takže žádný laskonky, větrníky a kremrole?“
„No, když už jsme tady,“ zaváhal jsem a zatěkal po cukrárenských pultících. „Tak bych si možná dal jednu laskonku a jednu kremroli. Větrník rozhodně ne.“
„Chtěla bych si s tebou vážně promluvit,“ upřela na mě máma pohled.
„To předpokládám.“
„Jakto…, jakto…,“ zakoktala se máma, „jaktože to předpokládáš?“
„Co si pamatuju,“ zamyslel jsem se, „tak jsi mě nikdy do cukrárny brát nechtěla. Už jako dítě jsem si to vždycky musel vynutit hlasitým řevem.“
„No a právě teď bych ti chtěla něco říct, protože už žádné dítě nejsi,“ řekla máma a kabelka jí sklouzla na zem. „Víš, poslední dobou si s tátou nerozumíme.“
„Jakýpak poslední dobou,“ zdvihl jsem kabelku. „Všechno začalo, když ses seznámila s panem inženýrem, s tím frajerem Delongem!“
„Ty o něm víš?“
„Nejsem ani slepej, ani hluchej.“
„Tak moment,“ řekla přísně máma. „Co víš o mně a o panu inženýrovi?“
„O tom frajerovi?“
„Pro tebe to není žádný frajer,“ nasadila máma poučovací tón, „ale pan inženýr! Je to velmi seriózní člověk a mimochodem by docela klidně mohl být…“
„Jo, mým novým tatínkem,“ přerušil jsem mámu. „Děkuju pěkně, nechci!“
„To je hrůza!“ nadskočila máma. „A já si myslela, že si spolu promluvíme už skoro téměř jako dva dospělí lidé!“
Konečně fronta u pultu prořídla, takže jsem se do ní zapojil a máma mě s peněženkou následovala.
„A co takhle trochu zodpovědnosti, matko?“
„Cože?!“
Máma zaplatila a já odnesl sladkosti na táckách ke stolku.
„Jsi snad tak naivní,“ svraštil jsem čelo, „že si o mně myslíš, že bych nějak mohutně toužil po tom, abych byl dítě z rozvrácený rodiny?“
„Co to meleš, prosím tě?“
„Nemelu.“
„Ale meleš,“ ujistila mě máma. „Jakápak rozvrácená rodina?! Copak se o tebe s tátou nestaráme?!“
„Táta jo,“ řekl jsem žalobně. „Ale ty poslední dobou zanedbáváš teplý večeře. Chudák táta kuchtí z konzerv – a mý čestný slovo, není to ono.“
„On si ti stěžoval?“
„Ba přímo naopak!“ Už jsem se neovládl a mluvil jen a jen čistou pravdu. „On mi zakázal, abych si ti stěžoval, abych ti vůbec něco říkal!“
„A ty bys mi chtěl říct co?“
„To je složitý.“
„Jak – složitý?“ Máma si otřela kapesníkem pusu. „Proč složitý?“
„Ty už nemáš tátu ráda, viď?“ řekl jsem tiše.
„Co sem zas pleteš tohle?“
„Taky klidně můžu mlčet,“ upozornil jsem mámu a pustil se do kremrole.
„Počkej,“ chytla mě máma za ruku. „Já už jsem celá popletená, ale vlastně zrovna o tom jsem si s tebou chtěla vážně pohovořit.“
„Tak mluv.“
„O čem?!“ zvolala zoufale máma. „Co si to vlastně dovoluješ?!“
„Jen jsem ti chtěl usnadnit začátek,“ pokrčil jsem rameny. „Že samozřejmě všechno vím. Totiž o tobě a o panu inženýrovi.“
„J…
