14.
Kdo to všechno spískal
Nemůže být podle mýho horší rána palicí než slovy, a to od člověka, kterýho má člověk rád.
Když mi máma oznámila, že je vlastně ráda, že si táta našel jinou ženu, jako kdyby do mě uhodil blesk. Tak to je teda definitivní krach mýho bezvadnýho plánu!
Ale moment, uvědomil jsem si, copak jsem si tenhle plán vymyslel já? A kdybych měl v týhle chvíli po ruce Šírovku, tak bych ji roztrh jako hada!
Jenže ráno, jak praví opět to lidové přísloví, bývá moudřejší večera. Tím pádem ze mě zlost přece jen částečně vyprchala a Šírovku jsem si podal až po vyučování, při obědě ve školní jídelně.
„Copak já za to můžu?“ bránila se Zuzana, drtíc v zubech lžíci, kterou původně dlabala polévku.
„A kdo jinej?“
„Snažila jsem se ti v tvý zoufalý situaci pomoct, copak to nechápeš?“
Taky jsem ve svých rukou drtil polévkovou lžíci, i když já se jí snažil vnutit tvar boxera, vražedného to nástroje špatně adaptabilních skupin obyvatelstva.
„Já akorát chápu,“ ujistil jsem Šírovku a znehodnocenou lžíci zahodil, jelikož se mi vražedný nástroj vytvarovat nepodařilo, „žes mě dostala do ještě horší situace!“
„Musíme teď uvažovat chladně,“ navrhla mi Zuzana a pustila se do hlavního jídla, což byla rajská, špagety a hovězí podešev.
„To pude těžko.“
„Proč?“
„Poněvadž jsem tak rozpumpovanej,“ oznámil jsem své spolužákyni s neskrývanou ochotou, „že bych tě nejradši chladnokrevně zmlátil!“
„To by sis pomoh!“
„Já vím, že bych si nepomoh,“ zasyčel jsem. „Ale možná by mě aspoň trošku přešel vztek!“
„Náhodou, můj plán nebyl špatnej,“ zakousla se do mě Šírovka. „Odlákat od táty Danušku a tvou mámu zas přivést zpátky, to bylo dost chytře prokoumaný. Možná naše jediná chyba byla v tom, že jsme ty dvě věci spojili a chtěli je vyřešit naráz.“
„Já bych řek,“ zakoulel jsem temnýma očima po Šírovce, „že hlavně byla chyba v tom, že jsem s tím tvým pitomým nápadem vůbec souhlasil.“
Oba jsme měli pusy umazaný od rajský a oba jsme se potýkali s hovězí podešví.
„Musíš tak hulákat?“ okřikla mě Zuzana.
Taky jsem si všiml, že nejen spolužáci, ale i jiný lidi z naší školy, co byli momentálně na obědě, se po nás začínají ohlížet.
„Máš kliku,“ ujistil jsem jedovatým sykotem Šírovku, „že je tady příliš mnoho svědků a že bych za nářez spolužákyni moh klidně vyfásnout i dvojku z mravů!“
„Ty křováku,“ polichotila mi Zuzana. „Kdy ti konečně dojde, jak se máš chovat k dámě?“
„Jsou dámy, které bych nejradši viděl hluboko v zemi zakopány.“
„Jako rým je to dost ubohý,“ zaškaredila se má spolužákyně.
„Jako rým možná,“ souhlasil jsem, „ale jako pravda to sedí.“
„Tak dost,“ zamračila se Šírová a namotala si na vidličku špagetu potřísněnou rajskou. „Ještě jednou doporučuju chladnou hlavu.“
Ovšem právě v té chvíli se jí špageta sesunula z vidličky a Zuzana ji musela znovu namotat.
„Tvoje máma si je nějak moc jistá, že tě soud po rozvodu přidělí jí.“
„Ale tak to přece chodí.“
„Ne vždycky,“ poučila mě Šírovka. „Mě zrovna nepřidělil, ale o tom teď nechci vykládat. Do toho mají náhodou co mluvit taky psychiatři a psychologové.“
„Jednoho znám,“ zamumlal jsem zcela podle přísloví, že tonoucí se i stébla chytá, čímž se chce říct, že lepší je vrabec v hrsti nežli holub na střeše.
„No vidíš,“ pochválila mě Šírovka. „Třeba zrovna ten by nám moh pomoct.“
„Zkusit by se to možná dalo,“ a hned jsem zapřemýšlel, jak bych to měl na Přemdu Přemdu navlíct, a hlavně jak bych ho měl přesvědčit.
„A taky u soudu můžou svědčit sousedi z baráku,“ poučovala mě dál Šírovka a odstrčila talíř, ačkoliv ještě zdaleka nedojedla. „Tátu bych určitě zpracovala. To ať si zdaleka ještě tvoje máma nemyslí, že má vyhráno!“
„Potíž je v tom,“ přisunul jsem si Zuzanin talíř a odebral z něj na ten svůj nedojedenou rajskou a špagety, „že ona si tím nejspíš je jistá, a jak znám tátu, ten se s ní handrkovat nebude. Vždycky jí ve všem ustoupil,“ vymetl jsem talíř. „Takže ustoupí i tentokrát.“
„To ovšem znamená,“ zamyslela se Zuzana a podrbala se ve svých vrkočích, „že ho z…
