4.
Ženy jsou mnohem chytřejší než my, muži
Už jsem se vám zmínil, že mě naše třídní Hermína Knotková přesadila. Domnívala se totiž, že spolužáka Mikyho neustále dráždím k hovoru. Ale pak se ukázalo, že Miky vůbec nepotřebuje právě mě, aby byl k hovoru drážděn. Takže nás opět Hermína sesadila, neboť pravila, že je lepší mít nás na očích pohromadě, zatímco když každý sedíme jinde, musela by dozajista začít šilhat, aby nás zvládla.
No a po vyučování jsme se opět všichni sešli na našem starém ostrově.
„Tak jsem se nenápadně poptával,“ začal Čenda, „a něco bych pro tebe měl.“
„Povídej.“
„V našem baráku,“ rozhlédl se Čenda po klucích, „bydlí jistej pan Malina.“
„K věci, Čendíku,“ řekl netrpělivě Mirek, „já jsem se taky něco dozvěděl.“
„Já taky,“ poznamenal Aleš.
„Ten pan Malina se náhodou naší věci týká,“ pravil Čenda dotčeně. „Jeho žena už od něho třikrát utekla!“
„Ta samá,“ zeptal jsem se, „nebo tři různý ženy?“
„To je právě to, že ta samá: Vždycky utekla a vždycky se vrátila. A proč?!“
„Třeba maj ty Malinovi děti a paní Malinový nakonec vždycky dojde, že jen z alimentů by je neuživila,“ pokrčil jsem rameny. „Podobnej případ je v našem baráku taky.“
„Nemaj žádný děti,“ řekl důrazně Čenda. „Jenže on ten pan Malina má takovou speciální fintu, jak ženu vždycky přivést domů.“
„Jakou?“
„Pokaždý, když ji najde, tak jí nafackuje a pak se paní Malinová poslušně vrátí. On mi to pan Malina vysvětloval,“ napodobil Čenda hluboký hlas patrně notorického alkoholika. „Holt ta moje Růža – to jako myslel paní Růženu Malinovou – už bez těch facek ani nemůže bejt!“
„Mně se to moc nezdá,“ řekl jsem opatrně. „Táta určitě nikdy mámu neuhodil.“
„No a třeba právě v tom je ta chyba,“ objasnil mi Čenda. „Dospělí jsou zvláštní lidi a některý jsou pořád jako děti. Takže třeba na ně takovej nářez platí.“
„To já mám docela jinou radu,“ prohlásil Mirek. „Žádný surovosti, ba právě naopak. Chce to okamžitě úplně změnit domácí chování.“
„Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„Vysvětlím,“ ujistil mě Mirek. „Když jsou manželé spolu už dlouho, tak muž začne zapomínat, že by měl svý ženě nosit květiny a pozvat jí třeba do kina nebo do divadla.“
„No, ty kytky každej den, dejme tomu,“ řekl jsem pochybovačně. „Ale kdyby v jednom kuse chodili do kina nebo do divadla, kdo mi udělá večeři?“
„Nebuď sobec,“ napomenul mě Mirek. „Než se to u vás doma upraví, budeš holt o chlebu, másle a zavařenině.“
„Nejlepší zavařenina je podle mě meruňková,“ podotkl okamžitě Aleš. „Ale nesmí bejt šizená podřadnějším ovocem. Když jednou babička zpívala v lázních se svým sborem Polnice, tak tam dostala od jedný pacientky z jižní Moravy sklenici pravý meruňkový marmelády. Pánové, takovou lahůdku bych vám přál ochutnat!“
„Moh jsi ji klidně přinýst,“ pravil Čenda.
„Když ta sklenice,“ pravil Aleš lítostivě, „nebyla zas tak moc velká.“
„Kdyby táta nosil mámě každej den kytky,“ pravil jsem po chvilce uvažování rozhodně, „tak by si nejspíš pomyslela, že se zbláznil.“
„No a o to právě jde!“ zvolal Mirek.
„Už předtím jsem ti moc nerozuměl,“ přiznal jsem se, „a teď ti nerozumím vůbec.“
„Copak nevíš,“ zaťukal si Mirek na čelo, „že tyhle dvě věci spolu velmi úzce souvisejí?“
„Jaký věci?“
„Zamilovat se a zbláznit,“ poučil mě náš vytahovák. „Přece se běžně říká, že někdo do někoho byl učiněnej blázen, čímž se chce říct, že se do ní zamiloval. A o to právě jde, aby tvá máma měla pocit, že se do ní tvůj táta znovu zamiloval a že je do ní zase učiněnej blázen.“
„Můžu vědět,“ zarazil jsem Mirka, „kdo ti tohle poradil?“
„Tak tohle mi náhodou neporadil nikdo,“ prohlásil Mirek. „To jsem vyčet z jedný vědecký knihy, kterou přede mnou rodiče pečlivě, i když zbytečně skrývají, jelikož si myslí, že mám na ni ještě dost času.“
„To jsem si moh myslet,“ řekl opovržlivě Čenda, „že to Mirek nemá ze života, ale z knížky. S takovejma neskutečnejma radama se běž vycpat, jelikož takový rady možná ještě fungujou v knížkách, ale v praktickým životě jsou leda k smíchu!“
„Tak podle tebe pra…
