Ferda Mravenec (Ondřej Sekora)

O TOM, CO BY BERUŠKA RÁDA, ALE MUSÍ SE NEJPRVE OPTAT MAMINKY.

A než si den s nocí a den s příštím ránem ruku podaly, stál na mezi u té hromádky kamení pěkný domeček. Spodek byl vyzděn písečkem slepeným maltou, kterou si mravenec udělal z hlemýždích slin, na rozích stály trámy z větviček, stěny byly vypleteny travou, střecha z kousků kůry, jeden komín byl z dutého stvolu pampelišky a vedle něho druhý, cihlový. Na dveřích pak nápis „Ferda Mravenec, práce všeho druhu“ a u dveří lavička a na té lavičce seděl Ferda a kouřil fajfku.

Co měl dělat? Měl plakat a naříkat, že se ztratil z mraveniště? A to ne! To se raději nějak protluče sám!

A jak kouří, slyší, že nad ním něco zabzučelo. Teď si to sedlo vedle na kámen, stáhlo křidýlka pod krovky, a chvíli upravovalo šaty. Byla to nějaká slečna Beruška. Dělala jakoby nic, jakoby mravence neviděla a jen čekala, až se k ní přiblíží.

„To jste vy, ten pán,“ začala pak najednou „který tu včera jel v tom kočáře?“

A vytáhla pudřenku a napudrovala si tváře.

„Ano, to jsem byl já. Že to byl pěkný kočár?“ otázal se jí Ferda. Ta Beruška se mu moc líbila.

„A jak! Já bych si moc takový kočár přála!“ zatoužila Beruška. „Ale ne takový s hlemýžděm, jako jste měl vy,“ přidala hned chvatně.

„A to já jsem si toho hlemýždě přece zapřáhl jen tak!“ honem vysvětloval Ferda. „Jen tak z legrace! Kdybyste chtěla sama jezdit, to byste musila mít koníka. Třeba nějakého zeleného. Ti hnědí, víte, ti jsou moc divocí. – A kdybyste chtěla, já bych vám takového ochočil!“ nabízel se nadšeně Ferda.

„No, já se zeptám maminky,“ řekla Beruška, jen tak, jakoby nic, pohodila hlavou, rozevřela krovky a frrr! odletěla pryč. Ferda se za ní dlouho díval, až se mu v dálce docela ztratila. Moc se mu líbila ta Beruška!