Ferda Mravenec (Ondřej Sekora)

JAK SE OCHOČÍ DIVOKÝ KŮŇ, ABY PĚKNĚ POSLOUCHAL.

Byl to takový krásný zelený koník, s dlouhými tykadly, oči mu bujností jen hrály a kopal na všechny strany. Ferda jej přivázal ke kůlně a celou noc stavěl kolem něho pěknou ohrádečku.

Ráno, ač ani oka nezamhouřil, šel hned koníkovi pro krmení. Vrátil se s velikou nůší, až se pod ní prohýbal. Když jej koník spatřil, začal zase kopat, ale jak viděl, že mu Ferda nese krmení, zabzučel vesele nohama o křídla. A Ferda ho hned po každém krmení‘ pěkně pohladil.

Ach, ach, co toho takový koník sní! Ferda nestačil ani běhat, ale za to viděl, že je koník k němu den ze dne přítulnější. Už se dal pohladit i po nose a pak už neměl ani nic proti tomu, když mu Ferda nasadil ohlávku.

Jednou se dokonce odvážil Ferda vyvést koníka na procházku. Koník poskakoval, nohy mu hrály jako strunky a nejraději by se byl rozběhl.

Ale všeho se lekal. Uviděl lesklý kamínek, lekl se. Uviděl bílý lístek sedmikrásky, lekl se, zahlédl malou macešku, lekl se, a když proti nim za lístkem jitrocelů najednou kdosi vystoupil, všecek se poplašil.

Však také bylo, proč se plašit! Neznámý pocestný byl plný prachu, hlavu měl ovázanou, ruku v pásce a opíral se o berlu. Když uviděl, jak koníka poplašil, zašeptal provinile „Pardon, pardon!“

Kdo myslíte, že to byl? Brouk Pytlík, vracel se z dalekých krajin, až tam ho před týdnem zatáhlo s lasem sídlo. Ach, ten se tenkráte potloukl!

Ale, jak poznal Ferdu Mravence, hned se hnal ke koni. „Vy chcete učit koně jezdit? Ach, to já znám! To já viděl v kině, jak se na takového koně musí!“ A než se Ferda nadál, odhodil Pytlík berlu a hup na koníka!

Sotva však koník ucítil na svých zádech nezvyklé břímě, vzepjal se bleskem a přeskočil velikým skokem celou mez. Ferdovi zůstala v ruce jenom ohlávka a za chvíli k němu přilezl jen belhající se brouk Pytlík, který samozřejmě s koně spadl.

„Moment, moment,“ volal, „to byla mýlka, ten kůň mi nerozuměl, já vám ukážu znovu, jak se na něm jezdí!“

Ale po koníkovi jakoby se země slehla. Byl pryč. Ferda byl zdrcen; beze slova odstrčil brouka Pytlíka a šel domů. Měl oči plné slz a v chaloupce se dal do takového pláče, až z toho usnul.

Když se druhý den ráno probudil, stál koník před jeho domkem a vesele na Ferdu bzučel. Ferda vykřikl: „Můj milý, hodný koníčku!“ A vrhl se mu kolem krku.