JAK SE TO PANU ZLATOHLÁVKOVI V RADIU NEPOVEDLO.
Tribuna postavená z nového, ještě vonícího dřeva byla už úplně obsazena a ještě venku stáli ve frontě! Panečku, tam bylo nějaké parády! Zlaté mušky, broučci s červenými, modrými, fialovými fráčky, mandelinky se strakatými puntíčky, paní včela celá popudrovaná žlutým pelem a ovšem také Beruška. Měla zvláštní loži.
Nahoře pak byla uzavřená kabina pro Zlatohlávka, chvalně známého rozhlasového hlasatele. Ten to dával do radia. Cucal právě větrové cukrátko, aby měl dobrý hlas.
Dole se tlačili obyčejní brouci, umazaní, uprášení, červi a žížaly a na prostranství uprostřed byla umístěna veliká lavice, skoro stůl, pokrytý velikou plachtou až k zemi.
To bylo popraviště. A u něho stáli kováříci, řemeslníci, kteří je postavili.
– Co, kováříci? – Jak to? –
Koukejte, koukejte, vždyť jsou to ti kováříci, kteří vždycky pomáhali Ferdovi při práci!
I vy proradníci! Dával vám vydělávat a vy jste mu teď postavili popraviště?
Obecenstvem to najednou zašumělo, ohlíželi se, zase vystupovali na špičky a volali: „Už ho vedou!“
Ferda šel bledý jako stěna a za ním roháč s důkladnou rákoskou.
Před lavicí se Ferda zarazil, když tam uviděl stát své známé kováříky. Podíval se jim překvapeně do očí, ale kováříci nic, jakoby Ferdu neznali, jen tak oba pomrkávali, jako by jim něco spadlo do oka.
„Tak, hybaj na lavici!“ pobídl roháč Ferdu.
Ferda musel lehnout na lavici a kováříci jej k ní přivazovali, aby sebou při těch pětadvaceti tak neházel. Zase se jim Ferda podíval přímo do očí, ale kováříci zase, jakoby jej neznali, jen oba mrkali, jakoby jim něco padlo do oka.
„Vše připraveno?“ optal se konečně roháč. „Vše připraveno,“ odpověděli kováříci a stoupli si opodál do pozoru. Jen jeden z nich se ještě sklonil k lavici a cosi tam zašeptal.
Ale vůbec nikdo o tom nevěděl.
Ale, teď poslouchejme, co při tom vykládal do radia zlatohlávek:
„Halo, halo, právě bere statný roháč pěknou rákosku. Je to pořádný chlapík a nechtěl bych od něho držet ani jednu ránu, natož pětadvacet.“
„Pozor, pozor, roháč se právě připravuje k první ráně a rozkošná Beruška právě vytahuje kapesník, aby se vysmrkala. Pozor, pozor, roháč právě… Óóóóóóóóó…!“ vykřikl hlasatel a umlkl na chvíli.
Z radia bylo jen slyšet praskání, křik, zmatené hučení a teprve za chvíli se ozval znovu zlatohlávkův hlas.
„Promiňte, vážení posluchači, mé odmlčení. Stalo se totiž něco úžasného a ještě dosud se z toho nemohu vzpamatovat.“
„Když se roháč rozehnal k ráně a rákoska už jen taktak, že nedopadla, vzepjala se celá lavice i s odsouzeným Ferdou Mravencem a odletěla pryč. Ze spodu jsme zahlédli, že pod lavicí asi byla připravena kobylka, celá zelená a ta nám teď utekla i s Ferdou.“
„Dole pode mnou je strašlivá panika.“
„Katovi pomocníci, kováříci, se totiž ve zmatku tak zamotali roháčovi pod nohy, že ten, místo aby švihl rákoskou po Ferdovi, švihl do Berušky a důkladně ji přetáhl.“
„Vedle seděl jeden prskavec a ten se tak polekal, že Buuum! – slyšeli jste tu ránu? – vystřelil přímo Berušce do obličeje.“
„Berušku teď vzali dva potápníci pod ramena a letí s ní do rybníka, aby s ní honem tu škaredou voňavku omyli. Beruška křičí, že se nechce koupat, a prskavec naříká, že prý to udělal nerad, že to nechtěl.“
„Špinaví a umazaní brouci dole křičí, že chtějí zpátky vstupné, ačkoliv vůbec žádné neplatili, a žížala volá, že prý od někoho dostala blechy. Právě se začalo prát několik chrobáků a už porazili…“
Víc už nebylo slyšet z radia nic. Asi někdo zlatohlávkovi přetrhl drát.
