Kapitola desátá
ZÁHAD NEUBÝVÁ
Měli jsme v sobě už každý po dvou švédských chlebíčkách a doráželi jsme se karamelem. Na utišení hladu to naprosto stačilo, ale na zaplašení mých chmurných myšlenek ne.
Jelikož bylo po poledni, byli v bufáči různí zajímaví lidé.
„Dovolte, abych se představil,“ srazil před námi sešmaťchané podpatky svých bot stoletý stařík, „jsem kanonýr Jabůrek. Doufám, že píseň o mém otci znáte?“
A než jsme se s Mirkem stačili vzpamatovat, zapěl: „A u kanónu stál a pořád ládo, ládo, ládoval…“
„Pane Jabůrek,“ mihla se kolem nás paní, co odnášela použité nádobí, „kolikrát vám mám vyřizovat, že tady se zpívat nesmí, tady není hostinec, ale mléčná jídelna“
„Tisíckrát prosím za prominutí, madam,“ pravil pan Jabůrek a mušketýrským způsobem zamával před tou paní, co tu uklízela nádobí, kloboukem. Klobouk ovšem mušketýrský nebyl, byl snad původně myslivecký, měl za prýmkem vypelichanou štětku a sadu odznaků předních fotbalových klubů.
„Tak to vidíte, chlapci,“ řekl lítostivě kanonýrův syn, „zřejmě si tu nezazpíváme. Zpíváte rádi?“
Já se musel přiznat, že nemám hudební sluch a Mirek, který ho má, jen zamumlal, že ho zpívání nebaví.
„Což je ovšem tragédie!“ zvolal kanonýrův syn, „bývali jsme národem muzikantů a hle, vy dva jste toho důkazem, jaké otřesné konce!“
„Tak se na nás nezlobte,“ pokusil jsem se o smířlivý tón a mrkl na Mirka, že by jako nejvhodnější bylo zmizet.
„Žádný mrkání!“ zvolal stařík, „všechno vidím. Jsem učitelem hudby ve výslužbě! Pozor, žáci, přezpívejme si nejprve stupnici. Do, re, mi, ááá!“ To ááá do stupnice nepatřilo, ale starý muž ho procítěně vypískl, jelikož mu na nohu stoupla ta paní, co tady v bufáči odnášela nádobí.
„Co jsem vám říkala, profesore? Tady je mléčný bar. Ne hostinec, protože jestli chcete zpívat, tak si běžte do hospody!“
„V životě jsem nepozřel alkohol,“ vyděsil se učitel hudby, „nemohu tudíž do hostince.“
„Ale tady je zpěv zakázán.“
„Napíšu kanceláři prezidenta republiky,“ rozhořčil se stařík, „a vůbec na ta nejvyšší místa! Boj s alkoholem je nutné vést všemi prostředky!“
„Jděte radši domů.“
„Chlapci,“ obrátil se na nás stařík, „slyšeli jste to? Slyšeli jste ta slova, která nás, bojovníky, mají zbavit ohnivých mečů abstinence?“
„Jo, slyšeli jsme,“ řekl Mirek hodně nervózně, protože na lidi, co se vyjadřují podobnou husitskou češtinou jako profesor, máme dost malérové vzpomínky.
„A znáte tu ženu, co ke mně byla tak hrubě nevlídná?“
„Neznáme.“
„Vidíte,“ řekl stařík, „jak hrozné. Ona, ačkoliv tu sklízí nádobí, je původem hraběnka.“
Ani jsme s Mirkem nedutali.
„Skutečně hraběnka,“ sděloval nám důvěrně stařík, „jenže ona si nedovede vážit odkazu svých předků. Ba dokonce, prý z vyšší moci, nám tady zakazuje zpívat. Není to strašné?
Ano, vidím to na vašich obličejích. Mladých, ale naplněných spravedlivým rozhořčením, je to strašné. Mějte se hezky!“
Stařík, jak rychle se objevil, tak zmizel a přiloudala se k nám hraběnka.
„Vykládal vám ty svoje nesmysly? Že je šlechtickýho původu a hrabě?“
„To snad jste vy, ne?“
„Já?“ hraběnka se upřímně rozesmála. „Já jsem rozená Pyšvejcová. A řekněte mi, kterej Pyšvejc byl kdy hrabě?
Dyť můj táta byl domovník.“
„Tak to máš se vším,“ řekl jsem Mirkovi, když jsme opustili bufáč, „některý svědci jsou hrozně nevěrohodný.“
„Třeba Boťák,“ chytl se mých slov s nadšením Mirek.
„Tím se radši neutěšuj.“
„Hm,“ řekl Mirek, „poslyš, když se to tak vezme, jsme už vlastně po obědě.“
„Když se to tak vezme, tak jo,“ souhlasil jsem, „co to zas na mě šiješ?“
„Nic na tebe nešiju,“ řekl uraženě Mirek, „mám jen takovej menší nápad.“
„Zanech, strýče, skromnosti, a pochlub se!“
„Dneska máme oddílovku, viď?“
„Zajisté.“
„No jo,“ řekl Mirek, „ale co když po ní má už Kateřina svůj program? Přece jsme Lojzíkovi slíbili, že za ním přijde.
Jenže máme my jistotu, že bude mít čas? Copak nevíme, jak je citově rozháraná?“
„Myslíš Lubora?“
„Bohužel,“ řekl Mirek.
„Aha, je mi jasný, co chceš navrhnout. Jelikož jsme se zasytili, můžem vol…
