Kapitola dvanáctá
RUKOJMÍ
Člověk může být důvěřivý, ale nesmí být blbý. Blbý člověk je takový, který věří úplně všemu. Když se například takovému člověku řekne, že z nebe padaly trakaře, tak vás pokárá, že si vymýšlíte, ačkoliv to není pravda, protože jste jen užili lidové moudrosti, ale když mu řeknete, že jste viděli létající talíř nad holešovickým přístavem, tak vám klidně věří. Blbých lidí je podle mého soudu hodně a i když jsem možná ty příklady nezvolil zrovna šťastně, určitě je vám jasné, že bych nerad sebe nebo své kamarády mezi ně počítal. Ale člověk míní a situace mění. To je taky moudrost, která se dá vysvětlit tak, že člověk je najednou v maléru a nemůže se z něj vyškrábat, i když měl jinak velmi ušlechtilé a dobré úmysly.
Hostinský pan Jezer alias Gabriel si z nás dělal legraci, protože měl mazaný plán a ani já, ani Mirek jsme nebyli schopni zjistit, jaký ten plán vlastně je. Připadali jsme si jako rukojmí a Jezer se pobaveně divil, že si tak připadáme.
„Když už jsme u těch rukou,“ upozornil ho jemně Mirek, „nezdá se vám, že jsme poněkud připoutáni?“
„Ano?“ zarazil se Jezer, vytáhl z kapsy klíčky a rychle nás osvobodil. Želízka mu zmizela v kapse.
„Ještě si připadáte jako rukojmí?“
„Já jsem už z toho dočista blázen,“ prohlásil upřímně Mirek, „vy nám snad za chvíli budete tvrdit, že jsme nikdy připoutáni nebyli a že v kapse máte akorát bonbóny a ne ty naše ocelový obojky.“
„Výborně,“ zvolal nadšeně Jezer.
„Prosím?“ zeptal jsem se zdvořile, „můžeme se dozvědět, nad čím a proč jásáte?“
„Protože tvůj kamarád uhodil hřebík na hlavičku.“
„Já?“ řekl nedůvěřivě Mirek.
„Ty,“ pochválil ho Jezer alias první pan Gabriel, „já mám totiž v kapse skutečně jen bonbóny, žádný želízka, žádný lidi, žádný bedny, to prostě nikdy neexistovalo, chápete?
Leda ve vaší fantazii.“
„A tenhle hausbót?“
„Ten ano, jenže do něj jste se v touze po romantice vloupali. Já to dovedu pochopit, a protože jste tady neudělali ani žádnou škodu, proč bych měl na vás podávat trestní oznámení? Proč bych vám měl kazit život? Přišli byste nejspíš do pasťáku, zanechali po sobě usouzený rodiče… Už vám svítá?“
„Svítá,“ řekl jsem, „ale zapomněl jste, pane Jezer, na Malého Lojzíka.“
„Můžeš mi klidně říkat pane Gabriel,“ usmál se hostinský, „vůbec jsem na Lojzíka nezapomněl. Osvobodili jste ho, a co? Podle mého nového plánu teď Lojzík peláší někam na druhý konec republiky. Nerad by se znovu dostal do kriminálu. On už teď ví, kdo já jsem a taky zná sebe. Nikdo mu neuvěří ani slovo, jelikož je nepolepšitelný recidivista.“
„My ale můžem dosvědčit a taky odpřisáhnout,“ rozčilil se Mirek, „že je to všechno jinak!“
„Skutečně si myslíš, že to můžete odpřisáhnout? Vy dva?
Já těch svědků budu mít víc.“
„Ale falešných nebo podplacených!“
„A ty myslíš, že na tom záleží?“
„Samozřejmě!“
„Mrzíš mě, hochu, já už málem myslel, že pomalu dostáváš rozum.“
„No řekni, Boříku,“ Mirek se na mě zoufale otočil, „tohle, co se po nás chce, je přece drzost!“
Nestačil jsem Mirkovi a tím vlastně taky Jezerovi odpovědět. Auto, které přistávalo v loděnici, muselo být podle zvuku úžasně předpotopní typ.
Byl to LAURIN a KLEMENT a chvíli, po mocném výbuchu výfuku, vstoupil do naší kajuty Kvido Lorenc.
„Co tu chcete, člověče?“ nasupil se Jezer, „tady jste na soukromém majetku, dědku. Vypadněte!“
„Vřelé díky za přivítání,“ pravil Kvido, posadil se mezi nás a rozvážně si nacpal lulku, kterou vzápětí zamířil na Jezera.
„Hostinský pan Gabriel, jestli se nemýlím.“
„V životě jsem vás neviděl.“
„Já vás taky ne,“ řekl rozvážně Kvido, „a přesto toho o vás vím dost.“
„To jsou mí synovci,“ zakoulel po nás Jezer očima, „dneska tu budou spát a ráno všichni společně začneme opravovat hausbót. Je to tak, kluci?“
Ani jsme nemuseli odpovídat. Kvídova lulka se rozklepala perličkovým smíchem.
„Nemusíte se namáhat. Ti vaši synovci jsou mí kamarádi.
Hahá?“
„Cože?“ řekl Jezer.
„Fakt,“ potvrdil Mirek a zamrkal na mě.
Jenže já vůbec nechápal, jak se tu Kvido octnul. Dobře, dali…
