VI. KAPITOLA
Oldřich z Chlumu čekal, až ostatní usnou. Oči se mu zavíraly a nejraději by se vyspal. Objevení se inkvizičního exorcisty ovšem znamenalo, že nemá příliš času. Nedělal si iluze, že se o něm inkvizice brzy nedozví, pokud o něm už nevěděla.
Teprve když se mu zdálo, že kolem slyší jen hluboké oddechování, vstal a tiše se vyplížil z dormitáře. Opatrně se rozhlížel. Chodbu osvětlovaly dvě dohasínající louče, ale byl si jistý, že je prázdná. Doběhl ke dveřím na konci a vklouzl do ambitu. Klekl si na podlahu, aby se skryl za zábradlí. Podél něho se plížil za roh, kde se vedle fresky o utrpení svatého Šebestiána nacházel vchod do podzemí.
Oddechl si teprve ve tmě na vlhkém schodišti. Po paměti šátral po zdi, až našel výklenek. Vykřesal oheň a zapálil připravenou lojovou svíci. Pak začal opatrně sestupovat do podzemí. Jestliže na místě rajské zahrady stávalo před staletími původní opatství, mohla se pod zemí skrývat pořádná spleť chodeb a sklepů.
Konečně byl dole. Levá chodba vedla do zahrad a byla velice krátká. To už věděl. O té pravé mu bratr Peregrýn tvrdil, že vede do nekonečného bludiště, kde nedávno jeden mnich zmizel. Důrazně ho před vstupem do ní varoval. Jemu se však nezdálo, že by mohly být podzemní chodby tak rozsáhlé, aby tam člověk beze stopy zmizel. Pokud se v klášteře děly nepravosti, odehrávaly se možná právě tam. Bylo dokonce možné, že mnich nezabloudil, jen viděl něco, co neměl. Stejně jako Oldřich z Chlumu. Zimomřivě se otřásl.
Chvíli nerozhodně přešlapoval a pak zamířil do prostřední chodby. Ta pravá mu neuteče. Štola se pomalu snižovala, až musel jít v předklonu. Byla rovná, nepatrně se svažovala dolů a neměla žádné odbočky. Většinou byla vysekaná v pevné skále, ale někdy zřejmě procházela hlinitým terénem. Tam byly stěny obloženy starými cihlami a strop podepírala trouchnivějící výdřeva. Na jednom místě kapala ze stropu voda a tvořila na zemi bahnitou louži.
Oldřich z Chlumu si klekl a se svící v ruce si ji pozorně prohlížel. V půdě byly otisknuty stopy nohou v sandálech i škorních, směřující oběma směry. Těžko se odhadovalo, jak byly staré, ale spíše pocházely z nedávné doby, protože okraje stop byly ještě poměrně ostré. Kdyby byly staré, kapající voda by je ohladila.
Vstal a pokračoval dál, ale po několika stech krocích se zastavil. Konec chodby stále neviděl a podle směru, kterým postupoval, mu bylo jasné, že se už dostal za zdi kláštera. Někde nad ním se musely rozkládat ulice města Magdeburku. Chodba mohla být dávnou kanalizační štolou anebo spíše tajnou chodbou, kterou se dalo v případě nebezpečí opustit klášter.
Bylo zřejmé, že se občas používala, i když určitě ne často. Stop našel pramálo, ale to neznamenalo, že právě tudy nemohli mniši dívku do kláštera tajně dopravit. Pokud by se ovšem bránila, musela by s ní být v tak úzké štole pořádná dřina. Buď šla dobrovolně, nebo se do kláštera dostala jinudy.
Zajímalo ho, kam štola vede, ale neměl tolik času, aby ji prozkoumal až na konec. Navíc si nebyl jistý, kde může ústit východ. Co když ho někdo hlídá a Oldřich z Chlumu by se prozradil? Směr znal, a to mu zatím muselo stačit. Otočil se a rychle se vrátil na křižovatku u schodiště do ambitu.
„A teď poslední,“ zabručel pro sebe polohlasně a trochu se strachem dodal: „Ta, co je prokletá.“
Chodba se na rozdíl od zbylých dvou po několika krocích pomalu rozšiřovala a končila dřevěnými dveřmi. Zvedl závoru, otevřel je a vstoupil do rozlehlého klenutého sklepa. U stěn ležely ztrouchnivělé zbytky sudů a kádí, zřejmě se tu kdysi skladovalo víno. Oldřich z Chlumu věděl, že v hospodářském dvoře mají mniši velké sklepy, novější a lépe větrané. Tenhle mu připadal trochu vlhký. Kromě rozličného harampádí, pokrytého prachem a zelenkavým povlakem plísně, byl sklep prázdný. V protilehlé stěně byly vedle sebe tři východy.
Došel k nim a zvědavě do nich nahlížel. Byly to obyčejné chodby se stěnami z drolících se cihel. Pak si na stěně levé všiml skoro setřeného vyrytého znamení, které zobrazova…
