VII. KAPITOLA
Snídani v refektáři Oldřich z Chlumu téměř nestihl. Naštěstí se do velikého sálu trousili v hloučcích mniši s laickými bratry. Mezi nimi nenápadně proklouzl dovnitř. Ještě než si sedl na lavici ke stolu noviců, zastavil ho bratr Peregrýn. Přísně si ho chvíli měřil a pak ho odvedl stranou.
„Nebyl jsi na ranní mši,“ řekl klidně, spíše konstatoval, než vyčítal.
„Cosi jsem zařizoval,“ pokrčil Oldřich z Chlumu rameny. Už si zvykl říkat jenom to nejnutnější.
Bratr Peregrýn přikývl. „Předpokládám, že to bylo důležitější než slovo boží a náš Pán by tvé důvody pochopil. Nebo se mýlím?“
„Nemýlíte se, bratře Peregrýne.“
„Pak ani já nemohu nic namítat,“ klidně přisvědčil hubený benediktin a chtěl se otočit, aby se vrátil ke stolu noviců. Oldřich z Chlumu ho však s naléhavostí uchopil za ruku a řekl: „Počkejte bratře. Ještě jsem vám nestihl poděkovat za pomoc. Zařídil jste, abychom uklízeli v rajské zahradě, a také jste nás zbavil toho protivného inkvizitora.“
„To byla maličkost,“ rozzářil se bratr Peregrýn, něžně se usmál na svého žáka a nepatrně si povzdechl.
„Povězte mi,“ pokračoval Oldřich z Chlumu rychle, „když jste oznámil bratru převorovi, že nás posíláte do rajské zahrady, pohádali jste se. Co přesně vám řekl?“
„Když se rozčílím, moc si potom nepamatuji,“ zabručel trochu rozpačitě mnich. Stiskl rty a sepjal ruce, ve tváři se mu zračila námaha jako při těžké práci. Usilovně vzpomínal a teprve po krátkém mlčení pokračoval: „Říkal, že už tam uklidil a je to tedy zbytečné. Jenže předchozí den nechal zametat pouze ambit. Upozornil jsem ho, že já odpovídám za rajskou zahradu a ta potřebuje spoustu práce, aby byla, jak má být. Křičel, že několik čeledínů onemocnělo a on potřebuje, aby novicové uklidili před stájemi. Nakonec řekl, že půjde za opatem, aby náš spor rozhodl. Vrátil se za chvíli a tvářil se, jako by měla přijít apokalypsa. Chladně řekl, že nechápe, proč opat dbá víc o rajskou zahradu, která klášteru nepřinese ani měďák, zatímco stáje, které plní klášterní pokladnici, jsou mu lhostejné. Konečné rozhodnutí je ale právem našeho představeného a jemu nepřísluší o něm pochybovat. Ať si prý dělám, co chci. Pak se otočil a s prásknutím dveří odešel.“
„Děkuji,“ přikývl Oldřich z Chlumu zamyšleně a bezděčně dodal: „Můžete jít.“
Bratr Peregrýn udiveně nadzvedl obočí, pak se otočil a bez dalších námitek zamířil ke stolu noviců.
Oldřich z Chlumu si uvědomil, co řekl. Rychle ho dohnal a zkroušeně se omlouval. Ale mnich se jen usmál: „Jsi takový, jaký jsi. Bůh dal každému takový jazyk, jaký pro něj vybral osud. Ty ses nenarodil pro klášterní pokoru. Proč bych se měl za to na tebe zlobit?“
„Jste učitel a pečujete o nás,“ trochu rozmrzele bručel Oldřich z Chlumu. Měl na sebe vztek, protože nechtěl bratra Peregrýna urazit.
„Víš, Oldřichu,“ ztišil důvěrně hlas mnich, „tebe bych byl ochotný poslouchat ve všem. A dělal bych to rád.“ Pak se zatvářil se svou obvyklou přísností a dodal, aby to slyšeli ostatní novicové: „A ať se to příště neopakuje. Mše je potravou po křesťanovu duši. Pokud se to bude opakovat, zůstaneš bez snídaně!“
„Stejně by se nic nestalo,“ ušklíbl se obtloustlý novic, když se Oldřich z Chlumu posadil ke stolu mezi ostatní žáky. Ukázal do své misky, kde měl řídkou polévku, v níž plaval lístek kapusty se zčernalými stopami počínající hniloby. „To si raději přispat než tenhle hnus.“
„Nechápu, proč inkvizice nevyšetřuje kuchaře. Jestli ďábel řádí v našem klášteře, pak v kuchyni nebo ve spíži,“ přidal se vesele druhý žák.
Všichni novicové vyprskli v halasný smích. Vzápětí je přerušil zlostný opatův hlas, doprovázený několika důraznými údery opatskou berlou o podlahu. „Nemůže obracet tvář k Bohu, kdo ji křiví jako vepř ve stáji,“ vykřikl hněvivě. „Bratře Peregrýne, svědomitěji se starej o žáky. Měli by se především modlit, neboť víra je základ pravého vědění. Místo toho ruší zbožné bratrstvo mnichů. Už to, co provedli a co tak znepokojuje nás všechny, si zaslouží nejpřísnější potrestání. Bože, d…
