XIV. KAPITOLA
Král Václav II. vyhlédl oknem ven. Pomalu se začalo rozednívat a z šera se vynořily nejasné obrysy věže nedalekého hradu Žebráku. Tiše mlčel a přemýšlel. Cítil se mnohem lépe než včera večer. Těžké závaží, které mu svíralo prsa, jako by se uvolnilo. Lépe se mu dýchalo a přestal kašlat. Tohle dobře znal. Teď mu bude několik týdnů dobře, než se obtíže vrátí. Poslední dobou to bylo bohužel stále častěji.
„Arcibiskupa jsi potrestal,“ řekl král Oldřichovi z Chlumu spokojeně. „Ale co ten almužník? Potrestala někdy ruka boží také jeho?“
„Nebylo proč,“ zavrtěl stařec hlavou. „Když jsem si později dával celý příběh dohromady, uvědomil jsem si, že od začátku bylo zjevné, že on s těmi vraždami nic společného neměl.“
„Tomu nerozumím,“ namítl král Václav II. „Proč potom na tebe přivedl inkvizici?“
„On mě nechtěl umlčet. Právě naopak, chtěl, abych mluvil. Jsem si jistý, že almužník Luitprand záviděl opatu Heidenreichovi jeho postavení a usiloval o to, aby se opatem stal on sám. Když zjistil, že se v klášteře dějí nějaké zvrhlosti, pochopil, že je to jeho příležitost. Kdyby jen svrhl opata, neměl jistotu, že jeho úřad získá. Z vyprávění svého synovce Knuta ovšem pochopil, že jsem zřejmě viděl někoho, kdo je v hierarchii církevního kléru postavený vysoko. Kdyby věděl, koho jsem v ambitu viděl vraždit, mohl by ho vydírat. Proto tak naléhal, abych mu vše řekl. Teprve když zjistil, že mu nevěřím, zavolal inkvizici.“
„Ale tím tě přece vydal zpět do rukou toho strašného exorcisty, který stál zjevně na straně opata Heidenreicha,“ namítl zaujatě Václav II.
„Mýlíte se, můj králi,“ zavrtěl hlavou stařec. „V Sasku se v té době rozmohlo kacířství mnohem více než v našich zemích. Exorcista byl jen jedním z vyšetřovatelů inkvizičního soudu, nebyl nejvyšším inkvizitorem. V klášteře se sice snažil odhalit přisluhovače ďábla, ale to byla jeho běžná práce a nejvyššímu inkvizitorovi by se zpovídal, teprve až by případ uzavřel. Do té doby si mohl on i opat dělat, co by chtěli. Pokud by mne zavraždili, nejvyšší inkvizitor by se to nikdy nedozvěděl. Ale v tu chvíli, kdy almužník Luitprand zavolal služebníky nejvyššího inkvizitora, bylo vše jinak. Navíc si myslím, že ani nejvyššímu inkvizitorovi by nebylo proti mysli vědět něco na arcibiskupa a vydírat ho.“
„Dobře, ale jak jsi mohl, Oldřichu, vědět, že almužníkovi Luitprandovi jde hlavně o jeho osobní prospěch?“
„To jde prelátům skoro vždycky, můj králi. Tehdy jsem to ovšem pouze tušil, dneska už to vím,“ řekl Oldřich z Chlumu tvrdě. „Varovala mne jedna zdánlivá drobnost. Stále jsem přemýšlel, jestli mám Knutoví věřit. Nakonec jsem zjistil, že dělá všechno pro to, aby si získal mou důvěru. Donášel strýci a s ním také vymyslel trik se svým zabitím.“
„Trik se zabitím?“ vrtěl nechápavě hlavou král Václav II. „Co mi v tom příběhu uniklo?“
„Vzpomínáte si, jak jsem v podzemí slyšel brunátného muže hovořit s opatem Heidenreichem? Ten muž byl zřejmě arcibiskupův důvěrník, ale nikdy později jsem ho už nepotkal. Vůbec netuším, kdo to ve skutečnosti byl. Tehdy se rozzlobil na opata, že nechal uniknout svědka vraždy, a nařídil, aby ho dal neprodleně odstranit. Myslel samozřejmě Zbygniewa. Opat odešel s hlavou plnou starostí, aby to zařídil. Knuta se ale kdosi pokusil zabít už dřív. Kdo a proč? Opat chtěl přece odstranit Zbygniewa.“
„Netuším,“ kroutil zamyšleně hlavou král Václav II. a obrátil se na panoše, aby dolil pohár. Pobaveně zjistil, že chlapec sedí vedle krbu a spí. Proto se sám natáhl pro džbán a nalil sobě i Oldřichovi z Chlumu.
„Knuta nechtěl ve skutečnosti zabít nikdo. Dohodl se svým strýcem. Šel v noci k mému lůžku a předstíral, že se chce vyptávat. Zatím někdo z lidí almužníka Luitpranda přišel do dormitáře a sehrál tu scénu. Almužník Luitprand chtěl, abych jeho Knutovi věřil. Možná mi chtěl pohrozit, abych si myslel, že mému životu hrozí nebezpečí, pokud budu mlčet. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že opat neměl důvod Knuta zabíjet, jsem pochopil, jak to s almužníkem Luitpra…
