I. KAPITOLA
Když ráno opouštěl královský prokurátor Oldřich z Chlumu se svým doprovodem staveniště nového královského hradu Bezdězu, bylo nebe zatažené šedivými mraky. Slibovalo déšť, po kterém vyprahlá krajina tolik volala. Záhy se ale mračna začala trhat a z oblohy dopadly na zem sluneční paprsky. Opět tu byl nemilosrdný letní žár, který měnil krajinu ve výheň, jako když se na pánvi taví olovo.
Oldřichova družina patnácti ozbrojenců jela pomalu a tiše kopcovitou krajinou. Pod kopyty koní se zvedal šedavý prach, jen občas zazvonila podkova o kámen nebo bylo slyšet zařinčení zbroje. Vojáci jeli nalehko v nepříliš čistých plátěných halenách a drátěných košilích. Na hlavách měli šedavé přílbice, protažené na vršku do špice. Ve slunečním žáru se všem na čele perlil pot. V rukách trochu ledabyle drželi kopí s korouhvemi, na nichž byla černá orlice – znak českého království. Uprostřed ozbrojenců klusal na koni královský prokurátor Oldřich z Chlumu se svým panošem. Od vojáků se lišili jen tím, že měli místo kopí u pasů zavěšené meče. Zaprášení a žízniví byli stejně.
„Řeknu ti, milý Oto, že se na tu slávu už těším,“ obrátil se královský prokurátor na svého panoše. Přitom si bezděčně přejel rukou přes rty, jako by už seděl na hostině u bohatě prostřené tabule. Oldřich z Chlumu byl vysoký, silný muž s černým hustým vousem a tmavým obočím, jež nad nosem srůstalo v přísnou linku. Jeho tvář budila dojem vzteklého mrzouta, ale přátelský výraz očí hovořil o opaku. Ti, kteří ho znali blíže, věděli, že ač mu bylo teprve třicet let, vyniká moudrostí, jež by spíše slušela zralému stáří. Vědělo se, že dokonce umí číst a psát, což bylo umění mezi severočeskými rytíři naprosto neobvyklé.
„Za zády věčně nespokojené šlechtické rody,“ pokračoval Oldřich z Chlumu. „K tomu hlídat zemské stezky před lapky a ještě navíc ty nekonečné hádky se stavitelem, jak má vlastně Bezděz vypadat. Pár dní odpočinku si určitě zasloužíme!“
„Jeden nikdy neví, co se může stát,“ zakroutil pochybovačně hlavou Ota ze Zástřizlí. Bylo mu již více než dvacet let a vzhledem ke svému věku by mohl zastávat důležitější místo než být pouhým panošem. Jenže jeho otec byl jiného názoru a ani Otův starší bratr nenaléhal na jeho návrat domů. Otovi navíc jeho služba vyhovovala, zvláště proto, že s ním Oldřich z Chlumu jednal spíše jako s přítelem než jako s panošem. Bavilo ho pomáhat při vyšetřování složitých zločinů. Měl pocit, jako by trocha slávy, kterou si královský prokurátor vysloužil, padala i na jeho hlavu.
„A co by se mohlo stát?“ nadhodil lehkomyslně Oldřich z Chlumu. „Bezděz bez nás nespadne, a pokud si lapkové usmyslí, že okradou nějakého kupce, stejně jim v tom nezabráníme. Všechna místní šlechta se sejde na slavnosti, takže ji budu mít pod dohledem. Uvědomuješ si vůbec, jak významná je ta zítřejší svatba? Sňatek dětí dvou nejmocnějších severočeských rodů není každý den.“
„Lidé v okolí se těší už několik měsíců. Hned jak se začalo proslýchat, že se o sňatku jedná, spousta si jich oddechla. Věčné šarvátky a spory pánů z Dubé s Vartemberky už všechny unavily. Ostatně, co dobrého může prostým lidem přinést drancování a boj mezi urozenými rody? Jen utrpení a zmatky!“
„To máš pravdu! Jestli ovšem ta svatba přinese opravdu mír, to tedy nevím,“ odpověděl zamyšleně Oldřich z Chlumu. „Sám víš, jak to chodí, dnes spojenec, zítra nepřítel. Už teď určitě severočeská šlechta přemýšlí, jak bojovat dál. Je jedno, na které straně. Rytíři bohatnou na válce, ať vyhlášené, nebo nevyhlášené. Přepadat nepřítele, drancovat jeho území, plenit a brát si kořist. Každý se ohání rytířskou ctí, ale ve skutečnosti jde všem jen o to, co nejvíce naloupit. Co ti budu povídat, copak tvůj otec je jiný? Starost mi dělá něco jiného,“ řekl vážně královský prokurátor. „Ještě v zimě jsem nevěřil, že by se oba rody mohly usmířit a dokonce uzavřít mír prostřednictvím sňatku. Ale stalo se. Prostý lid si může oddechnout, ale král určitě ne. Prosazovat jeho vůli tu teď bude ještě těžší.“
„Já vím,“ us…
