II. KAPITOLA
„Já ho najdu,“ slíbil Oldřich z Chlumu klidně, bez jediné známky strachu. Mluvil, jako by konejšil děcko. „Mám jedinou podmínku, můj králi. Tu, že nám řeknete všechno, co o té věci víte. Ale opravdu všechno! Ukrást králi zlatý řetěz je veliké riziko. Nezmizí jen tak, proto bychom měli toho zloděje chytit rychle.“
„Jen málo lidí si dovolí klást mi nějaké podmínky,“ řekl Přemysl II. Otakar, jako by ho hosté začali nudit. „Je to ale zřejmě v mém zájmu, takže ti tvou neomalenost odpustím. Tak poslouchej! Odpoledne jsem řetěz sundal z krku a položil sem, na truhlici,“ řekl a ukázal na masivní kus nábytku u stěny. Truhlice byla z tmavého dřeva, rohy měla okované železem a zdobila ji řezba. Rázně poklepal rukou na víko, aby zdůraznil, kde zlatý řetěz ležel. „Pak jsem odešel, a když jsem se vrátil, řetěz byl pryč. Dveře hlídal můj panoš a přísahá, že dovnitř nikdo nevstoupil. Jemu věřím a jsem si jistý, že on řetěz nevzal. Jak vidíte, okno je malé a celý den bylo zavřené. To je všechno. Kdybych věděl víc, poradil bych si sám.“
„Jak dlouho jste byl pryč?“ zeptal se zvědavě Oldřich z Chlumu, pomalu se procházel ložnicí a prohlížel si ji. Truhlice byla přiražená těsně ke kamenné zdi, přesto si pro jistotu klekl a podíval se pod ni, zda klenot nemohl sklouznout na zem.
„Byl jsem pryč skoro celé odpoledne, nepočítám čas,“ pokrčil mladý král rameny a kousavě dodal: „Díval jsem se úplně všude. I pod postel a mezi polena na zátop tamhle u krbu.“
„Když jste si ten řetěz sundal a položil ho na víko truhlice, navštívil vás někdo, než jste odešel pryč?“ pokračoval klidně Oldřich z Chlumu. Zůstal klečet na podlaze a prohlížel si ji píď po pídi, jako by královu kousavou poznámku neslyšel.
„Nikdo,“ odpověděl okamžitě Přemysl II. Otakar. Pak se zarazil a opravil se. „Vlastně tu byl nějaký mladík, který přinesl konvici s vínem. Dolil číši, konvici postavil na stůl, uklonil se a odešel. To už řetěz ležel na truhlici, ale byl tam ještě pak, když jsem odcházel já. On ho určitě nevzal.“
Oldřich z Chlumu vstal ze země, došel ke stolu a zvědavě si stříbrnou konvici prohlížel. Byla až po okraj plná červeného vína, které lákavě vonělo. Dlaní si začal mnout bradu a přivřel oči. Pak se ledabyle zeptal: „Víno jste, předpokládám, dopil. Tuhle konvici vám přinesli později, až když jste zjistil ztrátu svého řetězu. Je to tak?“
„Co na tom záleží?“ zabručel mladý král. „Hledej řetěz a nestarej se o víno. To přenech sklepníkovi, ten tomu rozumí lépe.“
„Že vám tuhle konvici přinesl ten samý mládenec jako tu první?“ otázal se Oldřich z Chlumu, natáhl ruku a z police na stěně sundal tři číše. Čtvrtá, do poloviny plná, stála na stole před mladým králem. Zběžně všechny tři prázdné číše prohlédla vrátil na místo.
Přemysl II. Otakar vstal, ruce si založil v bok, zamračil se a přísně houkl: „Posloucháš mě vůbec? Pořád si meleš svou, jako bych tu nebyl.“ Ve tváři však neměl zlost, ale opravdový zájem. Zarputilost toho mladíka ho začala bavit.
„Vznešený králi, pokud budete odpovídat jen na to, co vám připadá samozřejmé, zjistím jen, co už dávno víte. Abych přišel na něco nového, musím se ptát na věci, do kterých mi podle vás nic není. To je práce vyšetřovatele. Co když jste něco přehlédl? Mnohé drobnosti, které spolu zdánlivě nesouvisejí, mohou patřit do stejného příběhu. Jenom to není na první pohled vidět.“
„Proč děláš písaře?“ rozesmál se mladý král. „Spíše by ti slušelo roucho některého z biskupových kanovníků. Ti také rádi hovoří, aby jim nikdo nerozuměl. Staň se kazatelem. Nebo raději ne. Když si vzpomenu na to, co umíš s mečem, nechtěl abych, abys stál na biskupově straně, až s ním někdy budu bojovat.“
Děkan Wohlheinzel se zamračil a už otevíral ústa, aby se ohradil, ale pak si to rozmyslel. Chápal, že je tu zbytečný, protože na jeho názor se mladý král neptal. Nakonec se alespoň rozkašlal. Přemysl II. Otakar po něm přísně šlehl pohledem. Uměl si v děkanově chmurném pohledu přečíst, na co asi myslí. Chvíli si ho tiše prohlížel a pak ře…
