28.
Boží hod velikonoční, stejně jako následující pondělí, strávil Martin ze Stvolna ve zbraslavském zájezdním šenku. Pil, dokud mu stačily peníze. Teprve pak ho hospodský vyhodil, protože už neměl, čím by zaplatil. Potácivě se vydal zpět do města. Koně vedl za otěže, neboť byl tak opilý, že by se do sedla nevyškrábal. Měl však ještě tolik rozumu, aby věděl, že by si srazil vaz, pokud by mu někdo na koně pomohl. Jenže i kdyby si vaz srazil, co by na tom záleželo? Jeho Johanka byla mrtvá!
Klátil se po břehu Vltavy a sešel z kupecké cesty k řece, kde rostlo rákosí. Usedl a rozplakal se. Potřeboval se napít, ale neměl u sebe ani měďák. Pokusil se vstát, ale nešlo to. Nakonec rezignovaně mávl rukou, svalil se na záda a skoro ihned usnul.
Když se vzbudil, byl večer. Cítil hořko v ústech, bolela ho hlava a v první chvíli si nedokázal vzpomenout, kde je a proč se válí v bahně u řeky. Posadil se a rukama si tiskl spánky, aby zahnal protivné bušení. Pomalu se mu vybavovalo, že je v Praze a jeho Johanka loni zemřela. Těžce vstal. Zapotácel se, ale udržel rovnováhu. Svého koně nikde neviděl. Sklopil oči k zemi a v měkké půdě uviděl otisky jeho kopyt. A pak ještě stopy po úzkých mužských škorních. Někdo jeho koně odvedl. Všichni ho jen okrádali. Agáta mu nevrátila peníze, kdosi mu ukradl koně a Bůh si vzal Johanku. Nenáviděl lidi i svět. Ověřil si, že má pod pláštěm stále ukrytý meč. To byla vlastně jediná věc, která mu zbyla.
Několikrát se rychle zhluboka nadechl. S potěšením zjistil, že ho hlava bolí méně. Pomalu se vydal po stopách svého koně. Měl jedinou utkvělou představu. Už nikomu nedovolí, aby ho stále okrádali. Celý život se rval s osudem, jenže teď nechtěl bojovat, chtěl se mstít.
Stopa kopyt vedla zpět ke kupecké cestě. Tam se ztratila. Od zbraslavského kláštera k bráně Menšího Města pražského jezdilo denně několik desítek povozů. Cesta byla tvrdá jako mlat. Zastavil se a zamyšleně se díval na obě strany. Nakonec si vybral tu zbraslavskou. Pomalu se vracel zpět k zájezdnímu hostinci, kde se tak opil. Překvapilo ho, jak leží blízko. Měl pocit, kolik toho včera ušel. Teď zjistil, že to bylo vlastně jen pár kroků. Hned za zatáčkou cesty stál šenk.
Vstoupil do dvora. První, co uviděl, byl jeho kůň přivázaný k železnému kruhu, zatlučenému do zdi vedle stodoly. Zamířil k němu, aby si ho vzal zpátky. Ale sotva sáhl po kožené ohlávce, ozvalo se za ním ostře: „Nech toho koně, lotře!“
Otočil se a uviděl slušně oblečeného muže s baretem na hlavě. Na nohách měl široké střevíce, nikoli úzké škorně. Muž měl široký, hladce oholený obličej.
„Nejsem lotr,“ zamračil se nerudně Martin ze Stvolna. „A ten kůň je můj. Odpoledne mi ho někdo ukradl.“
„Odpoledne jsem ho řádně koupil od hospodského,“ namítl klidně cizí muž. Podle způsobu řeči to byl vzdělaný člověk. Baret, jaký měl na hlavě, nosívali mistři vysokého učení pražského. Nerozčiloval se, hovořil s převahou člověka, který je zvyklý poroučet.
„V tom případě by ti měl hospodský vrátit peníze. Ale to není moje věc,“ řekl Martin ze Stvolna nevzrušeně a odvázal koně. Uchopil ho za otěže a pomalu vedl k vratům ze dvora. V tu chvíli vyběhl ze dveří hospody šenkýř. Začal křičet, aby mu všichni pomohli chytit zloděje. Vzápětí se za ním vyhrnuli hosté, kteří seděli uvnitř.
Martin ze Stvolna si ho nevšímal a pokusil se vyhoupnout do sedla, ale šenkýř ho popadl za nohu a stáhl zpátky na zem. Přitom křičel, že měl právo koně prodat, protože ho řádně získal. Vykládal, že tenhle lotr tu vypil spoustu vína a neměl na zaplacení, proto si nechal místo peněz koně, jak mu dovoluje právo.
„Opravdu?“ řekl tiše Martin ze Stvolna a pevněji sevřel rukojeť meče pod pláštěm. „Opravdu mne chceš i ty okrást?“
„Ty jsi zloděj,“ trval na svém šenkýř.
„Kolik jsem tedy u tebe vypil za dva dny vína?“ zeptal se Martin ze Stvolna. Mluvil klidně, ale pokud by ho šenkýř znal, raději by ho nechal odjet. Jenže hospodský ho viděl poprvé v životě. V obličeji rudý zlostí odpověděl: „Spoustu!“
„Kůň stojí asi tak deset kop grošů,“ řekl Martin ze Stvolna, jako by diskutoval s přítelem. „Džbánek vína stojí pět grošů. V tom případě jsem musel vypít skoro celý sud vína. Nezdá se ti, že ten, kdo lže, jsi ty?“
„Dejte mu co proto, lháři jednomu,“ rozkřikl se hospodský a rukou si přivolal na pomoc svého podomka a pár hostů, kteří byli místní a dobře je znal. Jak si Martin ze Stvolna stačil ještě všimnout, šenkýřův podomek měl na nohou úzké kožené škorně. S chladnou nenávistí sáhl pod plášť a tasil meč. S krutým šklebem ho zvedl nad hlavu a srazil šenkýřovi hlavu. Vzápětí se vyhoupl do sedla a vyrazil vraty pryč ze zájezdního hostince. Teprve když byl venku, začali všichni křičet a vzápětí se několik z nich rozběhlo pro své koně. Ale nevyrazil za ním nikdo. Rytíře s mečem se báli.
Martin ze Stvolna se rozhodl, že se do Prahy nevrátí. Ostatně nevěděl, co by tam hledal. Na Agátu měl neuvěřitelnou zlost a dvůr krále Karla ho nelákal. Vysoké učení pražské opustil už dávno a mezi studenty žádné opravdové přátele neměl. Ani mezi mistry. Cválal údolím Košířského potoka k lesům, které se rozkládaly na svazích Bílé hory. Zatím se setmělo. Noc strávil za vesnicí Motol.
Probudil se za svítání. Byl vlhký od rosy a byla mu zima. Měl jen meč a svého koně. Ve váčku u opasku ani měďák a v žaludku mu kručelo hladem. Slyšel, jak v nedaleké vesnici kokrhají kohouti a bučí krávy, které po ránu dojily ospalostí zívající hospodyně. Věděl, že by nebyl problém zajít do některého statku a s mečem v ruce si vzít něco k jídlu. Přísahal přece, že se bude mstít světu. Vzpomněl si na Vlka. Samotáře, který si také bral, co potřeboval. Většinou se mračil a cenil zuby, jako by byl skutečné zvíře. Posadil se a zavřel oči. V duchu si říkal: Copak chci opravdu žít takhle?
Jistě, existovala spousta lidí, kteří mu ublížili. Ale byla i spousta těch, kteří mu pomohli a měli ho rádi. A pak tu byla ještě spousta dalších, které neznal, a ani těm nemohl nic vyčítat. Copak by bylo spravedlivé, aby přepadl vesnickou rodinu a vzal jí jídlo? Když sloužil ve vojsku, musel občas něco podobného udělat, ale vždycky ho z toho bolelo srdce. Copak se opravdu stal zvířetem?
Vstal, zastrčil meč do pochvy, vyhoupl se do sedla a se sklopenou hlavou zamířil po úzké cestě údolím zpět k Vltavě. Před polednem vjel na nádvoří Pražského hradu. Koně předal podomkovi a pak zamířil k paláci, v němž sídlil nejvyšší komoří českého království. Měl by se sice jako křesťan nejprve vyzpovídat, ale ač zpytoval svědomí sebepečlivěji, jeho duše netoužila po církevní útěše. Chtěl jen předstoupit před soud a očistit své jméno.
Věděl, že ho čeká trest, ale znal zemské právo a předpokládal, že se to nejspíše vyřeší pokutou za prolitou krev, kterou bude muset zaplatit rodině zabitého šenkýře. Nějaký čas stráví ve vězení a pak bude zase svobodný. Už neměl kam pospíchat. Johanka zemřela, a tak bylo jedno, kdy ho zase pustí.
Vilém Zajíc z Valdeka ho přijal okamžitě. Byl oděný do honosného kabátce vyšívaného stříbrem a na krku se mu houpal masivní zlatý řetěz, odznak jeho vysokého úřadu. Usmál se a nabídl mu číši rudého vína. „Pamatuješ, pane ze Stvolna, kdy jsme spolu hovořili naposledy?“
„Ale jistě, Milosti,“ uklonil se dvorně Martin. „V Třeboni při jednání o smíru mezi naším králem a Rožmberky. A byl jste to právě vy, kdo mi prozradil, že o mé služby má zájem náš nejmilostivější panovník.“
„Opravdu? To už se ani nepamatuji,“ zasmál se suše velmož. „Ale vím, že jsem obdivoval tvou odvahu, s níž jsi před Rožmberkem Třeboň ubránil. Jen tak mimochodem, pán z Landštejna, jehož barvy jsi hájil, nedávno zemřel. Byl to statečný rytíř. Stejně jako ty. Takoví jsou ozdobou našeho království. Co přinášíš mému úřadu?“
„Odevzdávám se do rukou zemské spravedlnosti,“ odpověděl prostě, odepjal si meč a položil ho na stůl před zemského komořího, jak předepisovala tradice. Pak rychle vyprávěl, jak zabil zbraslavského šenkýře.
Vilém Zajíc z Valdeka ho zachmuřeně poslouchal, a když Martin ze Stvolna skončil, nařídil vojákům, aby ho odvedli do žaláře.
Na Pražském hradě byla spousta míst, která sloužila jako vězení. Byly zde odporně zapáchající sklepní kobky pro nejhorší zločince stejně jako pohodlně zařízené komnaty pro urozené vězně. Jedna taková byla i v podstřeší Bílé věže. Martin ze Stvolna kráčel v doprovodu vojáků po úzkém dřevěném schodišti do nejvyššího patra a vstoupil do otevřených dveří. Čekal, že se s prásknutím zase zavřou, ale nestalo se tak. Zvědavě se ohlédl a za sebou uviděl stát na prahu jednookého muže ve starodávné kožené zbroji, pošité kovovými plíšky. Jednooký muž se zdvořile uklonil. Řekl, že je místním žalářníkem, a optal se, zda si bude urozený pán něco přát.
„Ale jistě, Jednoočko, přines víno,“ zahlaholil obtloustlý muž, který seděl u okna a díval se ven. Jakmile žalářník zmizel, muž vstal a řekl, že je také vězeň. Představil se jako Petr ze Zdířce. Byl rytíř a král ho uvěznil proto, že odmítl dát svému mladšímu bratrovi podíl z dědictví po otci. Bratra vyzval na souboj a v čestném boji ho zabil.
„Už skoro týden jsem tu sám,“ žaloval Petr ze Ždírce. „Toho, co tu byl zavřený před tebou, před Velikonoci popravili. Nevěřil bys, jaká je tady od té doby nuda. Hraješ vrhcáby nebo šachy?“
„Hraji na loutnu,“ pokrčil Martin ze Stvolna rameny, jako by se omlouval za svou neznalost. „Ale tu tady asi těžko seženu.“
„Tady?“ zasmál se uvězněný rytíř. „V tomhle žaláři dostaneš všechno. Vím to dobře, protože tu sedím už potřetí.“
Jakmile přinesl žalářník víno, Petr ze Ždírce mu zaplatil a poručil, aby někde sehnal loutnu.
Ještě se ani nestačili pořádně napít a jednooký žalářník přiběhl zadýchaný zpět. V ruce nesl skvostný nástroj vykládaný slonovinou. Pak se posadil na práh dveří a řekl, že si rád nějakou pěknou píseň poslechne.
Martina ze Stvolna nijak nepřekvapilo, když se večer téhož dne, kdy byl uvězněn v Bílé věži, objevil v žaláři Eybert z Radduschbergu. Tenhle urostlý rytíř mu byl i po letech, co se znali, tak trochu záhadou. Objevoval se a zase mizel, věděl o všem důležitém a několikrát Martinovi ze Stvolna zachránil život. Pokaždé jen velkoryse poznamenal, že si někdy ten dluh vybere zpět. Ale dosud nic nechtěl. Také tentokrát se tvářil spíše pobaveně než pohoršené.
„Jen tě nechá člověk bez dohledu, už provádíš hlouposti,“ řekl káravě. Pak se zamračil na Petra ze Ždírce a povýšeně upozornil, že není zdvořilé poslouchat rozhovory jiných lidí, pokud se ho netýkají. A že to může být i nebezpečné, protože jsou tajemství, která cizí uši slyšet nesmějí.
„A to mám vyskočit z okna?“ rozmrzele odsekl obtloustlý rytíř a pak si přitiskl dlaně k uším, aby naznačil, že ho tajemství druhých nezajímají. Ale Eybert z Radduschbergu zavrtěl hlavou, ukázal na dveře, které nechal pootevřené, a poradil mu, aby se šel na chvíli projít ven. Přitom pobaveně dodal: „Žalářník o tom ví. Neboj se, až budeš chtít zpátky, pustí tě sem. A teď koukej zmizet!“
„To jsme si mohli popovídat venku raději my dva,“ upozornil trochu mrzutě Martin ze Stvolna, sotva osaměli. „Tady moc zábavy není.“
„Těžko,“ vysvětloval Eybert z Radduschbergu. Už se netvářil pobaveně. Měl starostlivě pokrčené čelo a mračil se. „Nesmí nás vidět spolu. Jsi hlupák!“
„Pokud mne chcete urážet, nemusel jste sem vůbec chodit.“
„Nepřišel bych,“ souhlasil zamračený velmož. „Ale paní Agáta mě prosila, abych pro tebe něco udělal.“
„Agáta?“
„Jistě. I když si to vůbec nezasloužíš, má pro tebe zvláštní slabost. Přiznám se ti, že raději neposlechnu našeho krále, než bych nevyhověl jí. Pozdravuje tě a vzkazuje, že až tě propustí, máš se přijít přesvědčit, jak to vypadá s jejím dluhem.“
Martin ze Stvolna přikývl a poznamenal, že to udělá brzy. Ale Eybert z Radduschbergu hned pokračoval: „Nejde o toho zabitého pitomce ve zbraslavském šenku. Takové věci se stávají a nikoho na královském dvoře z toho hlava nebolí. Soud dá za pravdu tobě. Jsi přece rytíř. Ale je tu jiné nebezpečí. I když v českých zemích inkvizice příliš silné slovo nemá, zcela bez vlivu není. Náš král sice docílil toho, že Svatý otec jmenoval nejvyšším inkvizitorem pražského arcibiskupa, ale to pro tebe není žádná výhoda. Arnošt z Pardubic tě vůbec nemá v lásce. V žaludku mu nejspíše leží relikvie, které jsi získal pro krále Karla. Víš, kolik peněz mohl dostat, pokud by je opatřil on? Ostatky jsou přece výsadním majetkem církve. Zvláště tvůj úspěch u benátského dóžete ti nemůže zapomenout. Už se dal slyšet, že se budeš zpovídat i z jiných hříchů. Výslovně hovořil o jakémsi Konrádovi z Wormsu. Nevím sice, co za tím obviněním stojí, ale počítej, že to nebude tak snadné, jak sis asi myslel. Navíc král Karel právě není v zemi, aby tě ochránil. Vrátí se až na podzim.“
„Budu muset zase utéct?“
„To snad ne,“ zasmál se suše urostlý rytíř. „Nejdříve musím zjistit, co se ve skutečnosti děje. Proto bude lepší, pokud dvořané nebudou vědět, že se známe.“
„Nevíte něco o mé Johance? Prý zemřela.“
„To je pravda,“ přikývl. Ale jinak to dál nekomentoval. Martina ze Stvolna to trochu překvapilo, protože Eybert z Radduschbergu ji přece znal už z doby, kdy ho zachránil ve Stříbře, když tam hledal v chrámu ochranu před nařčením z vraždy. Ale nepřemýšlel o tom. Hlavou se mu honilo jiné jméno – Konrád z Wormsu.
