31.
Bylo pošmourno, lehce poprchávalo a foukal vítr. Staré Město pražské se probouzelo do nového rána. Martin ze Stvolna se vyplížil z domu U Růžové studně. Opatrně se rozhlížel. Teď si ovšem dával pozor spíše na to, aby ho neviděla paní Agáta, než aby nepadl do rukou služebníků pražského arcibiskupa. Určitě by bylo lehčí zpovídat se inkvizici z kacířství než Agátě vysvětlovat, co tam dělal přes noc.
Důvodem opatrnosti však nebylo jen to, že strávil noc s Klaudií. Paní Agáta vlastnila přepychový hampejz a na věrnost se dívala jinak než vdané ženy. Asi by se mračila, ale tím by to skončilo. Nejvýše by potrestala Klaudii několika dny půstu. Co by však určitě nepřenesla přes srdce, byl fakt, že ji Martin ze Stvolna nezasvětil do svého plánu. A přitom se jí do jisté míry týkal.
Původně to sice udělat chtěl, ale když už mu náhoda přivedla do cesty Klaudii, řekl si, že bude lepší udělat to jinak. Už jednou ho paní Agáta tak trochu zradila. Kde měl jistotu, že by to neudělala znovu? Jistě, minule šlo o peníze, ale přece jen. Být opatrný nebyla nectnost. Na druhou stranu by k ní nechtěl být nespravedlivý. Mnohokrát už mu pomohla a byl si jistý, že neslibovala do větru, pokud mu vzkazovala, že to s pražským arcibiskupem nějak v jeho prospěch zařídí. Jenže za každou pomoc se v životě muselo platit. Pokud by si pomohl sám, nebyl by nikomu nic dlužný, a to by se mu líbilo mnohem víc.
Neměl ve zvyku žebrat o peníze, o lásku ani o pomoc. Udělal v životě už spoustu chyb, ale za většinu z nich musel zaplatit. Tak to bylo správné. Rytíř by měl platit svou krví a bolestí, než aby se doprošoval o milost. Ať už u nepřátel, nebo u žen. Ale přes to všechno cítil, že má Agátu svým způsobem rád.
Pomalu kráčel přes staroměstský rynek k řece. Zpátky do vězení šel nejkratší cestou, nikoli přes brod, ale k přívozu, který stál u trosek kamenného mostu, který byl kdysi zasvěcen svaté Juditě. Když došel na břeh, všiml si dvou zamračených mužů v pláštích, kteří dělali, jako že u řeky okolkují náhodou. I hlupák by pochopil, že čekají na něj. Ale nic si z jejich přítomnosti nedělal. Nepředpokládal, že by ho služebníci pražského arcibiskupa odvlekli nebo dokonce zabili. Dokud nebude Arnošt z Pardubic vědět, co vlastně má Martin ze Stvolna v ruce a hlavně kam to ukryl, nepodnikne proti němu vůbec nic.
Převozník přirazil s bachratou pramicí k chatrnému dřevěnému můstku a počkal, až nastoupí a sedne si na dřevěné sedátko.
„Počkej ještě,“ nařídil mu Martin ze Stvolna a pak přátelsky křikl na oba zamračené muže, jestli s nimi nechtějí jet také. „Řekl bych, že stejně míříte na druhou stranu. Mě se nebojte, já vám neublížím.“
Jeho hlas zněl tak výsměšně, že starší z nich si odplivl, pak se oba otočili a beze slova zamířili k městské bráně, aby se vrátili do Starého Města pražského.
„Tomu nerozumím,“ podivil se převozník, špinavý muž s dobromyslnou tváří a pomalými rezignovanými pohyby. „Říkali, že čekají na nějakého mladíka. Skoro bych přísahal, že mluvili o vás.“
Když se Martin ze Stvolna vrátil do Bílé věže, jednooký žalářník oznámil, že mu teď asi bude ve vězení smutno. Petr ze Zdířce je pryč.
„Snad neutekl?“ zeptal se překvapeně Martin ze Stvolna.
„Z vězení, které střežím já, se neutíká,“ opáčil důležitě žalářník. „A víte proč, urozený pane? Protože se o vás starám jako o vlastní syny. Kde jinde by vám bylo tak dobře, no nemám pravdu?“
„Tak kde je?“
„Opil se a vypadl z okna. Ráno ho našli v příkopu pod věží. Srazil si vaz.“
„Snad mi nechceš namluvit, že pil sám. Kdo ho včera navštívil?“
„Tohle je přece vězení, ne hospoda,“ odpověděl uraženě jednooký žalářník. Sotva však dostal pár stříbrňáků, pokračoval: „Ovšem já mám srdce, to jistě víte nejlépe vy sám. Teď jsem si vzpomněl! Včera tu byli dva rytíři. Ale když odcházeli, žil, to přísahám. A nebyl opilý. Musel se opít až v noci. Asi mu tam ti rytíři něco k pití nechali. Ode mě si žádné víno neobjednal.“
„To tě asi mrzí nejvíce,“ ušklíbl se Martin ze Stvolna jízlivě a pak se pomalu vyd…
