8.
Šestý den se Martin ze Stvolna cítil tak slabý, že na schodech div neupadl, ještě že ho biřic zachytil. Vrtěl káravě hlavou a plísnil ho: „Co z toho máš? Stejně tě upálí, tomu se nevyhneš, tak proč se zbytečně trápíš? Nebylo by lepší, aby to skončilo co nejrychleji? Přiznej se a budeš mít klid. Ti, co se doznají, dostávají lepší jídlo. To snad za to stojí, nemyslíš?“
Martin cítil, že má v břiše křeče z hladu. Představil si misku s omáčkou a masem a teplou placku. Udělalo se mu slabo, div neomdlel. Jidáš prodal Krista za třicet stříbrných. Prodal by svou Johanku za jídlo? Chtělo se mu křičet, že ne. Ale cosi mu našeptávalo, že i Jidáš má v křesťanském světě své místo. Ano, inkvizice si dokázala podrobit duše věřících. Co nedokázal laskavý Bůh, to hravě zvládl Konrád z Wormsu.
„Vidím, že se trápíš. Nevypadáš dobře,“ řekl laskavě malý prelát, když Martin ze Stvolna stanul před tribunálem. „Již skoro týden hledáš odpověď na otázku, zda se chceš vrátit mezi poctivé křesťany. Zapřísahám tě, vrať se na správnou cestu!“
„Pokud se vám podvolím, řeknete mi alespoň, co je s mou Johankou?“ optal se tiše s pohledem sklopeným k zemi. Chtělo se mu ještě dodat, že by také rád něco snědl. Ale stále ještě cítil zbytky vzdoru a hrdost mu nedovolila žebrat.
„Bohu se křesťan podvoluje bez smlouvání,“ opáčil přísně Konrád z Wormsu. „Tvá odpověď budiž ano či ne!“
„Abrahám také s Bohem smlouval, když chtěl zničit Sodomu. Bůh přece chtěl, aby mu jmenoval padesát spravedlivých, pro které by Sodomu ušetřil, ale Abrahám to nakonec usmlouval na deset spravedlivých. Snad nechci tak moc,“ opáčil unaveně Martin ze Stvolna, i když mu v žaludku kručelo hladem tak, že to muselo být slyšet až ke stolu, u něhož seděl inkviziční tribunál. Sám se otočil a zamířil ke dveřím ven ze sálu.
„Počkej!“ zarazil ho pánovitý hlas, který ještě neslyšel. Zastavil a ohlédl se. Kardinál Bartolomeo di Ferarra stál. Během uplynulého týdne nepronesl jediné slovo. Měl přísný obličej a živé oči. „Vrať se. Nikdo ti nedal svolení, abys odešel!“
Martin ze Stvolna se apaticky obrátil a pomalu se vracel na místo pro vyslýchané. V obličeji Konráda z Wormsu postřehl překvapení a snad i zmatek. Uvědomil si, že ho to potěšilo. Jeho dávný přítel byl chorobně ješitný. Těžko snášel, pokud mu někdo dával okázale najevo svou převahu. Bleskurychle se rozhodl. Stejně se bude jednou muset inkvizičnímu tribunálu podrobit. Byl už na konci se silami. Pokud to udělá teď, bude to těžká rána pro Konrádovu samolibost. Nepatrně sklonil hlavu a tiše řekl, že Jeho Ctihodnost poslouchá.
Kardinál mlčky pokyvoval hlavou a pozorně si ho prohlížel. Martinovi ze Stvolna se zdálo, že na chvíli postřehl na jeho přísných rtech úsměv. Rychle se napomenul, aby nebláznil. I kdyby se všichni usmívali, nemohl nikomu z nich věřit ani slovo. Stál před inkvizičním tribunálem.
Konečně Bartolomeo di Ferarra prolomil napjaté ticho: „Hovořil jsi o proroku Abrahámovi. Ten měl vzhledem ke svým šedinám a především vzhledem ke své víře právo žádat našeho Pána o ústupek. Ale ty ne. Tvá pyšná slova jen dokazují, že bloudíš. Ale to ještě neznamená, že jsi kacíř. Posláním inkvizice je nejen trestat, ale také léčit. Zachraňovat duše těch, kteří se dobrovolně vrátí zpět do lůna matky církve. Jsi ochoten podrobit se nám?“
„Jsem,“ přikývl Martin ze Stvolna a zbožně se pokřižoval. Zlomyslně přitom sledoval Konráda z Wormsu. Maličký prelát zbledl a rty se mu chvěly vztekem.
„Bůh budiž pochválen!“ přikývl spokojeně kardinál. „Biřici, odveď ho a dej mu pořádně najíst. Budeme pokračovat zítra!“
„Přinesl jsem ti masový vývar, trochu vařené zeleniny, kousek bílého pšeničného chleba a pár hltů piva,“ hlásil přátelsky biřic, když Martina ze Stvolna zase zavřel do temné kobky. „Dlouho jsi hladověl. Nemůžeš toho sníst najednou moc. To by tě mohlo zabít. Ale neboj, večer ti přinesu jídla víc. Možná i kus masa.“
„Jak dlouho jsem tady vlastně zavřený?“
„Já počítat neumím, ale už byly dva svátky Páně, takže určitě déle než tý…
