30.
„Jak je možné, že tě zase zavřeli do vězení, když už tě nejvyšší komoří osvobodil?“ dorážel obtloustlý spoluvězeň. „Nebo tě obvinili ještě z něčeho, o čem jsi mi neřekl?“
„Nevyznám se v zemském právu,“ pokrčil rameny Martin ze Stvolna a napil se vína. Bylo trpké a zdaleka ne tak dobré jako předešlé dny.
„Zato já ano.“
„Jistě, vždyť jsi zavřený už potřetí.“
„Právě proto,“ souhlasil Petr ze Zdířce, jako by si nevšiml jízlivé poznámky. Pak najednou vyskočil, nečekaně popadl Martina za krk a začal křičet: „Já vím, proč tě zase uvěznili! Abys na mne donášel. Máš mne špehovat, protože by mě tentokrát chtěli potrestat na hrdle. Ale nic proti mně nemají. Za tuhle jidášskou službu ti nabídli svobodu!“
Martin ze Stvolna překvapeně zíral na tu neuvěřitelnou drzost. Hravě se vymanil z jeho sevření a snažil se mu říci, aby se uklidnil a posadil zpět. Jenže obtloustlý rytíř jako by ztratil rozum. Znovu se na něj vrhl a rvali se jako dva darmošlapové před hospodou. Teprve jednooký žalářník spolu se dvěma biřici je roztrhl.
„Pokousal vás bazilišek?“ křičel na ně pobouřeně. „Nebo jste přebrali vína?“
„Po takovém patoků bychom se spíše rvali s tebou,“ odpověděl zadýchaně Martin ze Stvolna. Jeho sok byl v obličeji rudý a funěl tak těžce, že nemohl ani mluvit. Pouze zvedal ruku a ukazoval na Martina, jako by chtěl žalovat, že za všechno může on.
„Co s vámi?“ vrtěl starostlivě hlavou žalářník. „Podle zemského práva bych vás měl předvést před nejvyššího komořího, aby vás potrestal. Zaplatili byste pokutu, ale možná by vám také nechal vysázet pár ran holí na záda. Pokud se urozený člověk chová jako darmošlap, pak ho soud jako lotra potrestá. Hmm… ale dalo by se to vyřešit i jinak. Dáte mi každý kopu grošů a já a tihle dobří mužové, kteří mne doprovázejí, zapomeneme na všechno!“
„Dám ti tři kopy, ale pustíš mne na noc do města,“ navrhl Martin ze Stvolna okamžitě. Měl svůj plán a rvačka s otylým rytířem se mu výtečně hodila. „Ráno se vrátím, neboj se. Navíc jsem už skoro svobodný. Soud případ uzavřel.“
„A co ty?“ obrátil se jednooký žalářník na Petra ze Zdířce. „Zaplatíš? A budeš o dnešní noci samozřejmě mlčet!“
„Nevím, co to do mě vjelo,“ zadýchaně se omlouval zkroušený rytíř. „Zaplatím. Ale mám ještě přání. Chtěl bych se vyzpovídat. Nejednal jsem křesťansky a teď mne to tíží na duši. Oznam to v kapitule, chci dostat rozhřešení.“
„Nejdřív peníze,“ opáčil jednooký žalářník a mrkl na biřice, aby je ujistil, že se s nimi rozdělí.
Sotva osaměli, začal se Petr ze Zdířce ještě jednou zkroušeně omlouvat. Ale Martin ze Stvolna velkoryse vrtěl hlavou na znamení, že se nezlobí. Pak se k němu naklonil a důvěrně začal vysvětlovat, že ho tu drží nikoli proto, aby ve vězení špehoval jeho, ale protože ví o jistém hříchu, jehož se dopustil samotný pražský arcibiskup. A protože se nejvyšší komoří bojí, aby ho nějaký zákeřný vrah neumlčel, ukryl ho raději pod dohledem tady v Bílé věži.
„Proč jsi mi to neřekl hned? A já hlupák tě neprávem podezříval,“ vrtěl lítostivě hlavou Petr ze Ždírce. Martin ze Stvolna si všiml, jak se mu rozzářily oči, protože měl konečně zprávu, kterou bude moci předat svým církevním ochráncům. Obtloustlý rytíř starostlivě poznamenal, zda není v tom případě noční návštěva Prahy pro Martina příliš nebezpečná.
„Žádný arcibiskupův služebník o ní přece neví. Biřic bude mlčet, protože by jinak dostal napráskáno on a ne my,“ vykládal s hranou bezstarostností. Ale nedokázal si odpustit poznámku: „A ty o tom při zpovědi přece nebudeš nikomu vykládat.“
„To je samozřejmé,“ horlivě přikyvoval Petr ze Zdířce. Pak jakoby bez zájmu dodal: „Ale stejně zbytečně riskuješ. Proč vlastně?“
Martin ze Stvolna znovu ztišil hlas a důvěrně začal šeptat: „S tím mým svědectvím je to složitější. Existuje důkaz proti našemu milostivému arcibiskupovi. Ukryl jsem ho u jednoho důvěryhodného člověka na Starém Městě pražském. Teď ho musím vyzvednout.“
„A to ho chceš vzít sem do vězení? Co když ho u tebe najdou?“
„Tak hloupý nejsem,“ zasmál se b…
