17.
Celé dva dny s ním abatyše Marie nepromluvila jediné slovo. Jídlo vždy přinesla na dřevěném podnose, postavila ho na podlahu za dveře a beze slova zase zmizela. Martin ze Stvolna s nelibostí zaznamenal, že dveře opatřila závorou a zvenku ji pokaždé pečlivě zasunula. Jednou je zkusil otevřít, ale i když se do nich opíral vší silou, nešlo to. Byl znovu ve vězení. Alespoň tak mu to připadalo.
Třetí den postával u dveří, neboť se rozhodl, že tentokrát ji nepustí tak snadno pryč. Měl právo alespoň na pár slov. Napjatě poslouchal, kdy uslyší tiché ženské kroky. Čekal dlouho a stále nic. Podle hladu, jaký cítil, muselo být už dávno po večeři. Dokonce uslyšel zvon, který oznamoval večerní pobožnost. Ale abatyše Marie se neobjevila.
Hlavou se mu mihla obava, zda se jí něco nestalo. Protože se o něho starala jen ona, zemře tu hlady. Zasmál se té hloupé představě, uchopil loutnu a začal tiše hrát. Jen pro sebe. Proto přeslechl zavrzání dveří. Vyskočil a měl zlost, že mu zase unikne. Ale tentokrát abatyše Marie nepostavila podnos s jídlem na zem. Vstoupila, opatrně za sebou dveře zavřela a jídlo donesla na malý stolek pod oknem. V obličeji měla ustaraný výraz.
„Co jsem ti udělal?“ optal se. I když se těšil, až ji zase uvidí, neubránil se tomu, aby jeho hlas nezněl hádavě.
„I abatyše je jen žena a může žárlit,“ opáčila klidně. „To, že jsem tady, ale neznamená, že jsem ti odpustila. Mám starost. Před chvílí tady byl Konrád z Wormsu.“
„A sakra,“ ulevil si Martin ze Stvolna. Abatyše po něm přísně šlehla pohledem, ale mlčela. Zvedla z podnosu džbán a nalila do dvou číší. Tentokrát v něm nebyla voda, ale rudé jiskřivé víno. Došla k lůžku a posadila se vedle něho. Jednu číši mu podala a tiše navrhla, aby si připili na usmíření.
„Na usmíření se lidé obvykle také políbí,“ upozornil hned.
Abatyše Marie přikývla a nastavila tvář. Počkala, až se jí dotkne rty, a pak se rychle odtáhla. „To by mohlo stačit,“ napomenula ho přísně. „Konrád z Wormsu o tobě ví skoro všechno. Dokonce i to, žes tady byl a já ti půjčila kutny pro divadelní představení. Zítra si mne kvůli tomu předvolal náš arcibiskup. Nemá sice žádné právo mluvit do našich řádových záležitostí, ale přesto ten rozhovor nebude pro mne příjemný…“
„Zlobíš se na mě? Zdá se, že se počasí trochu zlepšilo. V noci zmizím.“
Unaveně se usmála a zavrtěla hlavou. „Nezlobím se, že jsi přišel za mnou. Dokonce jsem ráda. Já už to nějak zařídím. Ale zlobím se na tebe, že se chováš jako sobec. Tehdy, když jsme byli ve špitálu za malomocnými, myslel jsi na ně. Proto ses mi tak líbil.“
„Tady jsme ale jen my dva. Když nesmím myslet na tebe, tak na koho jiného?“ bručel trochu rozpačitě. Nerozuměl jí. Jenže ženě se většinou rozumět nedalo. A pokud byla nevěstou Kristovou, pak ještě méně.
„Nechme toho,“ povzdechla si a vstala. Pohár měla prázdný. Přinesla ze stolku džbán a dolila si. Tentokrát byl džbán mnohem větší, než jaký nosívala obvykle. Počítala, že se tu s Martinem zdrží. Posadila se zpět na lůžko a opřela se zády o stěnu. Chvíli mlčela a najednou se tiše zasmála. „Víš, co je legrační? Ten malý prelát zpovídal několik sester. Všechny popřely, že by tu byla nějaká nová řeholnice. A přitom moc dobře vědí, že jsem tě přivedla. Zřejmě jim došlo, kdo ve skutečnosti jsi. Víš, že jsi měl vlastně pravdu? Všechny ženské tě chrání. I ty v mém klášteře.“
„Tak nevím, co odpovědět. Když budu žertovat, urazíš se. A když se budu divit, jak je to možné, urazíš se taky.“
„Tak mlč,“ poradila mu přísně. „Proč musíš pořád na všechno odpovídat? Prostě to ber jako fakt. Co s tím inkvizitorem?“
„Zřejmě se usadí ve městě a bude se vyptávat. Ideální by bylo, pokud by se k němu doneslo, že mne zahlédli, jak jsem prošel městskou bránou a zamířil pryč. Pak by třeba zase odtáhl.“
„Možná,“ přikývla neurčitě. Natáhla ruku a uchopila loutnu. Podala mu ji a poprosila, zda by jí nezahrál.
„Rád, ale pod jednou podmínkou. Nebudeš mě tu zavírat jako ve vězení.“
Zavrtěla hlavou. „Je to pro tvé bezpečí. Víš dobře,…
