40.
Zima byla toho roku krátká. Záhy po Hromnicích se oteplilo a sníh rychle tál. Sedláci ve vsích kolem Prahy naříkali, že krátká zima přinese špatnou úrodu a je to trest boží za jejich hříchy. Voda ve Vltavě stoupla a vylila se z břehů. Povodeň sice každé jaro pravidelně zaplavovala všechna tři pražská města, ale letos byla potopa obzvlášť velká. Řeka se rozlila i do ulic, které jindy zůstávaly suché.
Hrad Okoř se nacházel v bezpečné vzdálenosti od vltavského údolí a ještě na návrší. Ale políčka ohrazená nízkými kamennými zídkami ležela většinou na svazích a tající sníh, který neměl kam odtékat, na nich vytvářel veliké kaluže. Jejich hladinu čeřil slabý vítr. A stejně jako bylo nevyzpytatelné jarní počasí, měnily se i nálady Jany z Rožmberka. Někdy zářila zamilovanou něhou a jindy se hádala kvůli každé hlouposti. Často měla oči zarudlé od pláče, i když plakat ji Martin ze Stvolna nikdy neviděl. Ale správce Pobita mu donesl, že ji několikrát zahlédl, jak klečí v kapli před oltářem a má v očích slzy. Donášet na druhé považoval zjevně Pobita za součást svých povinností.
Jana z Rožmberka měla dříve útlou a křehkou postavu. Teď ji hyzdilo veliké břicho, které nosila se zjevnými obtížemi, a měla proto na sebe zlost. Martin ze Stvolna jí ale často láskyplně opakoval, aby byla trpělivá, protože nosí jejich dítě. I když ji to potěšilo, nikdy nedávala najevo tak nefalšovanou radost jako on. Čím více se porod blížil, tím byla zamlklejší. Nebyl v tom strach, ale jakýsi divný smutek, který Martin ze Stvolna nechápal. Několikrát se snažil zavést na to řeč, ale vždy rozhovor skončil divokou hádkou. Jana z Rožmberka ho v takových chvílích osočovala úplně ze všeho.
Jednou to už Martin nevydržel, vyskočil popuzeně od stolu a chladně řekl, že podle ní on může určitě i za špatné počasí. Odešel z hodovní síně s prásknutím dveří. Druhý den se jí chtěl omluvit, ale jen povýšeně přikývla, jako by se to rozumělo samo sebou.
O tom, že se s paní Agátou dohodl na prodeji Okoře, doma raději mlčel. V duchu si připomněl radu, kterou mu kdysi pro podobné situace dával jeho učitel, johanita Petr ze Zvířetic, aby netahal spícího psa za ocas, pokud nemusí. Ze stejného důvodu se vyhýbal setkání s nejvyšším komořím. Aby splnil jeho přání, ještě jednou se pokusil nabídnout Janě z Rožmberka manželství. I když spíše kvůli dítěti než že by ji po všech těch hádkách ještě tolik miloval. Ale zle ho zpražila, a tak už se k tomu nevracel. Neměl ani chuť cokoli vysvětlovat Vilému Zajícovi z Valdeka.
Jediné, co mu dělalo radost, byl katedrální chór. Mnozí mniši, kteří v něm zpívali, byli dobří hudebníci a někteří prožili hodně bouřlivé mládí, než se stali mnichy. Často s nimi trávil u džbánku vína celé hodiny a vzpomínal na doby svého studentského mládí, kdy toho o životě věděl tak málo. Snad proto se tehdy cítil spokojený a šťastný. Jako každý mladík, který očekává velké věci a netuší, jak život ve skutečnosti vypadá.
V čase velikonočního půstu si ho k sobě pozval pražský arcibiskup. Martinovi ze Stvolna se hlavou mihlo, že to je přesně rok, kdy se vrátil do českého království. Za uplynulý rok toho však prožil méně než za měsíc v dobách, kdy se toulal křesťanskou Evropou. Usadil se, spravoval malé panství, pokoušel se dostavět hrad a hádal se se ženou, která měla v nejbližší době porodit jeho dítě. Řídil sbor mnichů a někdy si zašel do nevěstince U Růžové studně. To byl celý jeho současný život. Otřásl se hrůzou při představě, že by tak měl žít až do smrti. Narodil se s toulavou duší. K životu mu nestačilo jedno místo. A také jedna žena.
„Vedeš si dobře, synu,“ přivítal ho přátelsky Arnošt z Pardubic na nádvoří svého paláce. Neměl na sobě kněžský ornát, ale kožené nohavice a propocenou kazajku, protože se právě vrátil z lovu. Za ním stál podsaditý sokolník a pyšně se usmíval, neboť jeho pán získal vavřín nejlepšího lovce.
„Mé zásluhy jsou jen mizivé, protože katedrální chór je vynikající. I bez mého přičinění,“ odpověděl Martin ze Stvolna skromně. Řík…
