Kapitola sedmnáctá
ve které Reynevan v raubritterském sídle Kromolíně navazuje známosti, jí, pije, přišívá uťaté uši a účastní se thingu andělské armády. Do chvíle, kdy do Kromolína přijíždějí nezvaní hosté.
Z hlediska strategie a obranyschopnosti měla raubritterská osada Kromolín ideální polohu: ležela na ostrově tvořeném bahnitým ramenem řeky Jadkové. Ze břehu vedl na ostrov most skrytý pod vrbami, ale ten se dal snadno hájit, nasvědčovaly tomu zábrany? kozy a přenosné šance, nepochybně přichystané k tomu, aby v případě potřeby zatarasily jediný přístup k osadě.
I ve večerním soumraku bylo vidět další části opevnění – záseky a zaostřené kůly v bahnitém břehu. Navíc byl přes most natažen tlustý řetěz, avšak ten byl hlídkami spuštěn ještě dříve než stačil Notker von Weyrach zatroubit na roh. Jistě je už z dálky zahlédli ze strážní věže nad korunami olší.
Na ostrově vjeli mezi drnem kryté chalupy. Hlavní budova v osadí připomínala tvrz, ale ukázalo se, že to byl původně mlýn, a to, co považovali za říční rameno, byl vlastně náhon. Stavidla byla zvednuta, kolo se otáčelo a voda pěnila pod lopatkami. Mezi chalupami prosvítala červená záře ohňů. Bylo slyšet hudbu, zpěv, křik a smích.
"Tady se slaví," řekl Tassilo de Tresckow.
Zpoza rohu jedné z chalup vyběhla rozesmátá děvečka s vlajícím copem, následovaná tlustým mnichem. Oba vlezli do seníku, odkud se v následující chvíli ozvalo hihotání a pištění.
"Vida," podotkl Šarlej. "Jako doma."
Minuli v rákosí ukrytou, avšak smradem se prozrazující latrínu, vyjeli na náves plnou lidí. Planuly zde ohně, vyhrávala muzika, voněla pečeně. Nově příchozí nezůstali nepovšimnuti, okamžitě k nim přispěchalo několik štolbů a čeledínů. Rytíři sesedli a poručili jim, aby se postarali o koně. Šarlej mrkl na Samsona, hromotluk si povzdychl, odešel s pacholky a odvedl koně.
Weyrach sňal přilbu a podal ji armigerovi, avšak meč si ponechal.
"Sjelo se nějak hodně lidí," poznamenal.
"Hodně," potvrdil zbrojnoš. "A povídá se, že jich bude ještě více."
"Pospěšte si," pobízel je Řimbaba. "Mám hlad."
"Věru," přidal se Wittram. "A žízeň."
Obešli žárem dýchající, dýmem čpící a železem zvonící kovárnu, kde mělo plné ruce práce několik ukoptěných kovářů. Minuli stodolu přeměněnou na jatka. Dokořán otevřenými vraty bylo vidět několik za zadní nohy visících vepřů a jednoho vola. Před stodolou hořely ohně, na rožních se otáčely celé ovce. Maso se vařilo v kotlích a smažilo na pánvích. Na lavicích u stolů seděli hodovníci, za jejich zády se rvali psi o odhozené kosti. Lucerny osvětlovaly vchod do krčmy, odkud bylo právě vyvaleno několik sudů, k nimž se neprodleně vrhli žízniví hosté.
Mezi lidmi na návsi spatřili sedláky, rybáře, pacholky, děvečky, koňáky, kramáře, žáky, kejklíře, františkány, kurvy, židy a cikány. A značný počet rytířů a armigerů ve zbrojích a s meči u pasů anebo pod pažemi.
Zbroj každého rytíře prozrazovala jeho postavení a zámožnost. Většina z nich byla v plné plátové a ti nejbohatší se pyšnili výrobky norimberských, augšpurských či inšpruckých mistrů cechu platnéřského. Bylo zde však též dost takových, kdož se zmohli pouze na části zbroje, a tak nosili na kroužkové ?brni třebas jenom ormcejky, kůrky anebo šorce.
Na schodech špýcharu vyhrávala parta hudců. Hudlali na fiduly, pískali na fujarky, trylkovali na flétny, drumlovali na drumly. Vaganti poskakovali do rytmu, na jejich oděvech našité zvonky a rolničky cinkaly. Na dřevěném pódiu tančilo několik rytířů, pokud se tak dalo říkat neohrabanému křepčení a nakrucování, které připomínalo spíše tanec svatého Víta. Dupot jejich těžkých škorní na prknech takřka přehlušoval muziku, prach vířil ve vzduchu, šimral tanečníky v nosech a nutil je kýchat. Děvky a cikánky se chichotaly a pištěly stejně tence jako píšťalky šumařů.
Uprostřed návsi se na čtverci udusané země provozovala mužnější zábava. Pasovaní zde soutěžili, kdo z nich má pádnější zbraň a kvalitnější plechy. Čepele zvonily, štíty praštěly pod ranami seker a morfgensternů,…
