Kapitola patnáctá
v níž vychází najevo, že pojmy "prodejné umění" a "umělecký kšeft" sice nemusí nutně znamenat contradictio in adiecto, nicméně v kulturní oblasti ani epochální objevy nenacházejí snadno sponzory.
Jako každé větší město ve Slezsku hrozila též Svídnice pokutou každému, kdo by porušoval zákaz znečišťování ulic a veřejných prostranství. Nebylo vidět, že by se uvedený zákaz prosazoval přehnaně přísně, ba naopak se zdálo, že na něj obyvatelstvo zvysoka kašle. Po krátkém, leč vydatném ranním dešti pokryla ulice města mazlavá slámovo-blátivo-lejnová břečka, z níž jako začarované ostrovy z moře čněly kupy smetí a odpadků, nezřídka dekorované exempláři mršin různého původu a různého stupně rozkladu. V hustém hnoji hrabaly slepice, v řídkých splašcích čvachtaly husy a kachny. Lidé se pohybovali po vratkých chodnících z prken a tuze často každý z nich šlápl vedle. Třebaže vyhlášky magistrátu zakazovaly rovněž volný pohyb živého hospodářského inventáře po ulicích, běhaly po nich v obou směrech kvičící prasata. Zdivočelá z pouličního ruchu porážela chodce a plašila koně.
Poutníci minuli Bednářskou ulici, z níž se ozýval tlukot palic, potom ulici Vysokou a za ní už byl rynk. Reynevana lákalo pomyšlení nahlédnout do blízké lékárny "U zlatého lindwurma", navštívit jejího majitele pana Krištofa Eschenloera, u kterého se učil základům farmacie a bílé magie. Vzápětí svůj nápad zapudil, neboť poslední tři týdny ho naučily mnohému z pravidel konspirace. Krom toho Šarlej pospíchal. Nezpomalil ani před žádnou z pivnic, kde se čepovalo proslulé svídnické pivo. Tak rychle, jak jim to dovolila tlačenice, prošli Zelným trhem a za radnicí odbočili do povozy ucpané Kraševické ulice.
Šarlej je zavedl pod nízkou klenbu temného tunelu brány, kde to smrdělo, jako by tu už od pradávných dob chcávali příslušníci starousedlých kmenů Slezanů a Dědošanů. Branou prošli na malý dvorek, zavalený všemožným harampádím. Bylo zde tolik koček, že by se za ně nemusel stydět ani chrám kočičí bohyně Bastet v egyptském Bubastis.
Tři strany dvorku byly obehnány podkovou pavlače na kterou vedlo strmé dřevěné schodiště. Vedle něj stála stará dřevěná socha, na které se zachovaly už jen zbytky barev a pozlátka.
"Nějaký světec?"
"Lukáš Evangelista," vysvětlil Šarlej a vstoupil na skřípající schody. "Patron umělců malířů."
"Mohu se zeptat, proč jdeme za umělci malíři?"
"Pro rozličné vybavení na cestu."
"To je ztráta času," reptal netrpělivý, po své lásce tesknící Reynevan. "Jaké vybavení? Nechápu…"
"Pro tebe," přerušil jej Šarlej, "objednáme nové onuce. Věř mi, že je nutně potřebuješ. Až se zbavíš starých, všichni si oddechneme."
Na schodech se povalující kočky neochotně uhýbaly návštěvníkům z cesty. Nahoře Šarlej zabušil na jedny dveře, ty se otevřely a stanul v nich drobný, hubený a rozcuchaný chlapík s promodralým nosem a v haleně pokryté různobarevnými skvrnami.
"Mistr Justus Schottel není přítomen," oznámil a směšně mhouřil oči do denního světla. "Přijďte později, dobří… Proboha, koho to vidím? Vážený pan…"
"Šarlej," upozornil jej pohotově demerit. "Necháš nás stát na prahu, pane Ungere?"
"Jak bych mohl? Račte, prosím, jen račte vstoupit."
Uvnitř voněly barvy, lněný olej a pryskyřice. Několik silných mladíků v umaštěných a začerněných zástěrách obsluhovalo dva stroje opatřené vratidly a dřevěnými šrouby. Stroje připomínaly vinné lisy a lisy to skutečně byly – ovšem na deskotisk. Před Reynevanovýma očima dělníci povolili šroub a zpod přítlačné desky vytáhli papír s obrázkem Madony s dítětem.
"Zajímavé."
"He," odtrhl modronosý pan Unger zrak od Samsona Medáka. "Cos říkal, mladý pane?"
"Že je to zajímavé."
"Tohle je zajímavější," zvedl Šarlej arch vytažený z druhého lisu. Byl rozdělen na stejně velké obdélníky. Byly to vytištěné hrací karty – esa, svršci, spodci – moderní, dle francouzského vzoru, v barvách pique a trefle.
"Plnou sadu," pochlubil se Unger, "to jest dvaatřicet listů, vyrobíme za čtyři dny."
"V Lipsku," rýpl si Šarlej, …
