Kapitola první
ve které má čtenář možnost poznat Reinmara z Bělavy zvaného Reynevan, a to hned z několika jeho silných stránek současně, mezi než je možno započítat znalost ars amandi, Starého zákona a jízdy koňmo. Kapitola pojednává rovněž o Burgundsku – jak zeširoka, tak do hloubky.
Otevřeným okénkem světničky bylo na pozadí po nedávné bouřce ještě ztemnělého nebe vidět tři věže: nejbližší na radnici, vedle ní vysokou a štíhlou zvonici kostela svatého Jakuba a o kus dále válcovitou hlásku knížecího hradu. Kolem kostelní věže poletovaly vlaštovky vyplašené nedávným vyzváněním. Při bouři bily také zvony kostelů Nejsvětější Panny Marie a Božího těla, jejich věže však z okénka v zadním traktu kláštera a hospice augustiniánů vidět nebyly.
Byl čas sexty – poledního modlení. Řeholníci začali Deus in auditorium. A Reinmar de Bielau zvaný Reynevan políbil rozpálené rameno Adély von Sterza, vymanil se z její náruče a ulehl po jejím boku na potem zvlhlé prostěradlo.
Přes klášterní zeď sem z města doléhal křik, rachot povozů, dunění prázdných sudů a řinkot měděného i cínového nádobí. Byla středa, den trhu, na který do Olešnice pravidelně přijížděly a přicházely houfy kupců i kupujících.
Memento, salutis Auctor
quedi nostri quondam corporis
ex illibata virgine
nascendo, formam sumpseris.
Maria mater gratiae,
mater misericordiae,
tu nos ab hoste protege,
et hora mortis suscipe…
Už zpívají hymnus, pomyslel si Reynevan a paží objal z dalekého Burgundska pocházející choť rytíře Gelfrada von Sterza. Hymnus. Jak rychle pomíjejí chvilky štěstí. Člověk by si přál, aby trvaly věčně, leč ony odletí jako prchavý sen…
"Reynevane… Mon amour… Můj sladký…"
Adéla dychtivě a náruživě přerušila jeho ospalou melancholii. Též si uvědomovala, jak čas utíká, ale zjevně jej nehodlala ztrácet filosofickými úvahami.
Adéla byla docela nahá. Nahá jako prst.
Jiný kraj, jiný mrav, přemítal Reynevan, jak zajímavé, ba vzrušující může být poznávání světa a lidí. Kupříkladu Slezanky a Němky, když už k tomu dojde, si nikdy nenechají vyhrnout košile výše než k pupku. Polky a Češky si je ochotně vyhrnují samy a až nad prsa, ale ani za nic je nesvléknou úplně. A Burgunďanky, ach, ty ze sebe v mžiku shazují vše, jejich žhavá vášnivost, jak se zdá, nesnese na těle ani hadřík. Jak krásná země musí být to Burgundsko, jak nádherný kraj. Tyčící se hory, povlovné pahorky. A doliny…
"Ach, aaach, mon amour…" vzdychala Adéla, tisknouc se k Reynevanovým dlaním celou svou burgundskou krajinou.
Mezi námi, Reynevanovi bylo teprve třiadvacet let a přílišným znalcem světa rozhodně nebyl. Znal málo Češek, ještě méně Slezanek a Němek, jednu Polku, jednu Cikánku a pokud jde o jiné národy, jednou dostal košem od Maďarky. Jeho erotické zkušenosti nebyly nikterak impozantní – ani kvantitativně, ani kvalitativně. Ovšem i tak byl na ně patřičně hrdý. Jako každý žlázami ovládaný cucák se považoval za nepřekonatelného svůdce a milovníka, před nímž něžné pohlaví neukryje žádné tajemství. Po pravdě řečeno: dosavadních jedenáct dostaveníček s Adélou von Sterza naučilo Reynevana o ars amandi více než celé tři roky studií v Praze. Přitom se nedovtípil, že Burgunďanka vlastně učí jeho, byl si jist, že z jeho strany jde o vrozené nadání.
Ad te levavi oculos meos
qui habitas in caelis
Ecce sicut occuli servorum
ad marním dominorum suorum,
Sicut oculi ancillae in manibus dominae suae
ita oculi nostri ad Dominum Deum nostrum,
Donec misereatur nostri
Miserere nostri Domine…
Adéla chytila Reynevana za krk a strhla ho na sebe. Reynevan popadl to, co bylo třeba, a miloval ji. Miloval ji a jako by to nestačilo – šeptal jí do ouška vyznání své vroucné lásky. Byl šťasten. Nesmírně šťasten.
* * * * *
Za své štěstí Reynevan vděčil, samozřejmě nepřímo, církevním světcům. Bylo to tak:
Jako pokání za hříchy, jenž byly známy výlučně jemu a jeho zpovědníkovi, slíbil slezský rytíř Gelfrad von Sterza vykonat pouť ke hrobu svatého Jakuba. Cestou však změnil plány. Dospěl k názoru, že d…
