Kapitola dvacátá pátá
v níž, jako u Béroula a Chrétiena de Troyes, jako u Wolframa von Eschenbach a Hartmanna von Aue, jako u Gottfrieda ze Štrasburku, Guilhelma de Cabestaing a Bertranda de Born, je řeč o lásce a smrti. Láska je krásná, smrt ne.
V podstatě mohl mít pravdu jeden z pražských mistrů, když Reynevanovi přednášel o vzdušných letech. Učil, že jsou podřízeny mentální kontrole magickou mastí namazaného čaroděje anebo čarodějky. Předměty, na nichž se létá, pometlo, hrábě, lopata či cokoli jiného, jsou pouze neživé věci, ovládnuté mágovou vůlí a na ní zcela závislé.
Něco na tom muselo být, neboť lavice se vznesla do výše ochozu hradní věže a kroužila do té doby, dokud se Reynevan nepřesvědčil, že bránu hradu opouštějí dva jezdci, z nichž jeden nezaměnitelně mohutné postavy. Lavička chvíli letěla za nimi, snad aby svého letce uklidnila, že žádný z uprchlíků není vážně zraněn a že nejsou pronásledováni. A jako kdyby vycítila jeho úlevu, ještě jednou zakroužila kolem Bodáku a potom se vznesla vzhůru nad světlem měsíce zalité mraky.
Pravdu měl ovšem i Huon von Sagar, když tvrdil, že všechno je šedá teorie, na kterou se nelze bezvýhradně spolehnout. Mentální kontrola, o níž se zmiňoval pražský mistr, měla svá omezení. Značná omezení. Sotva lavice Reynevana ujistila, že jeho druhům nehrozí žádné nebezpečí, úplně ho přestala poslouchat. V žádném případě nebylo Reynevanovým záměrem vzlétnout tak vysoko, až se jemu i Nicolettě zuby rozcvakaly jako hispánské kastaněty a měsíc se jim zdál být doslova na dosah ruky. Neměl v úmyslu kroužit po obloze jako lovící myšilov. Chtěl letět za Šarlejem a Samsonem, nicméně toto jeho přání létající lavice naprosto ignorovala.
Stejně tak Reynevan nehodlal studovat zeměpis Slezska z ptačí perspektivy, proto si neuměl vysvětlit, z jakého důvodu a pod čí mentální kontrolou se lavice snesla níže a nabrala směr na severovýchod. Vpravo za sebou zanechala masív Javorníku a zanedlouho doletěla nad město hrazené dvojitými valy. Mohl to být jedině Pačkov. Let pokračoval nad údolím řeky. Mohla to být jedině Nisa. A tak přiletěli až nad věže biskupského Otmachova. Tady učinila lavice široký oblouk, vrátila se nad Nisu a pokračovala proti jejímu proudu. Řeka se v měsíčním jasu leskla jako stříbrná stuha. Reynevanovi se rozbušilo srdce, poněvadž ho napadlo, že nevypočitatelný kus nábytku se chce vrátit zpět na Bodák. Nechtěl. Opět změnil směr letu a zamířil k severu. Když přelétali nad klášterním komplexem v Kamenci, mladík znovu zneklidněl. Koneckonců se magickou mastí natřela i Nicoletta a také její vůle mohla mít vliv na jejich let. Mohli letět – směr tomu nasvědčoval – na hrad Štole, sídlo rodu Biberštejna. Reynevan pochyboval, že by tam byl vítaným hostem.
Lavice však mířila o něco západněji. Přeletěla nad dalším městem, ale Reynevan již ztratil orientaci a přestal rozeznávat noční krajinu, která ubíhala před jeho větrem slzícíma očima. Alespoň se však již netřásli zimou a nejektali zuby. Lavice se držela v menší výšce a zanechala veškeré vzdušné akrobacie. Nicolettiny nehty se Reynevanovi přestaly zarývat do paží a cítil, jak se dívka uvolnila. Také jemu se dýchalo lépe, nezalykal se ani náporem větru, ani adrenalinem. Vznášeli se pod měsícem ozářenými oblaky, pod nimi se odvíjela šachovnice polí, luk a lesů.
"Aucassine…" zavolala do šumění větru. "Víš… kam?"
Přitiskl ji silněji k sobě, věděl, že to od něj očekává.
"Ne, Nicoletto, Nevím."
Nevěděl. Ale měl tušení. Správné tušení. Nebyl ani příliš překvapen, když ho dívčin tlumený výkřik upozornil, že nejsou sami.
Čarodějnice po jejich levici, žena středního věku, letěla klasicky – na koštěti. Na hlavě měla čepec vdané matrony a vítr vzdouval šosy jejího beránčího kožíšku. Přiblížila se k nim a pozdravila je zamáváním rukou. Po chvilce rozpaků jí na pozdrav odpověděli stejným způsobem a ona je předhonila.
Dvě vědmy, které letěly vpravo, je nepozdravily a nejspíše si jich ani nevšimly, jak byly zaujaty jen sebou navzájem. Obě velmi mla…
