Kapitola dvanáctá
v níž svátek svatého Jiljí připadá na pátek a Reynevan s Šarlejem jedí postní oběd v benediktinském klášteře. Po jídle se pouštějí do vyhánění ďábla. S naprosto nečekaným výsledkem.
Klášter uslyšeli dříve než jej spatřili, poněvadž již při cestě lesem k nim dolehl zvuk zvonu. Než zvonění skončilo, uviděli skrze větve habrů budovy obehnané zdí. Jejich červené střechy se odrážely v zelené vodě rybníků. Bylo bezvětří, hladiny rybníků však neustále čeřila rozbíhající se kola – známka hojného výskytu ryb. V rákosí kvákaly žáby, kejhaly kachny a skřekaly vodní slípky.
Koně šli za sebou pod stromy na zpevněné hrázi.
"Hleďme," natáhl krk Šarlej, "jaký pěkný klášter. Kterému řádu asi patří? Známé čtyřverší praví:
Bernardus valles, montes Benedictus amabat
oppida Franciscus, celebres Dominicus urbes.
Zde si ale někdo oblíbil rybníky. Určitě ne pro jejich dekorativní vzhled, nýbrž kvůli kaprům. Co říkáš, Reinmare?"
"Neříkám nic."
"Ale rybu by sis dal. Kapra? Anebo lína? Dnes je pátek a mniši právě zvonili na nonu. Možná nás pozvou k obědu."
"Pochybuji."
"Proč?"
Reynevan neodpověděl. Díval se na pootevřenou klášterní bránu, z níž vyběhl strakatý koník s mnichem v sedle. Řeholník ihned pobídl svého oře do běhu, avšak skončilo to špatně. Ačkoli měl strakáč daleko do plnokrevníka, projevil bujný temperament, zato mnich, podle černé kutny benediktin, v jezdeckých schopnostech rozhodně nevynikal. Navíc usedl na koně v sandálech, jenž očividně nechtěly držet ve třmenech. Výsledek se záhy dostavil. Strakáč uběhl sotva čtvrt honu, když vyhodil zadkem, neobratný jezdec vyletěl ze sedla a blýskaje holými lýtky, skutálel se mezi vrby. Strakáč spokojeně zařehtal a volným klusem se rozběhl po hrázi vstříc přijíždějícím poutníkům. Když je míjel, Šarlej ho chytil za uzdu.
"Jen se podívej," řekl, "na toho kentaura. Uzda z postraňku, sedlo z deky, tkané popruhy. Nevím, zda regule svatého Benedikta z Nursie dovoluje anebo zakazuje jízdu koňmo. Ovšem takovou by pro jistotu zakázat měla."
"Někam pospíchal. Bylo to vidět."
"To není žádná omluva."
Stejně jako prve klášter, slyšeli též mnicha dříve než jej spatřili. Seděl totiž pod širokými listy lopuchů s hlavou položenou na kolenou a hlasitě vzlykal.
"No, no," oslovil ho z výše sedla Šarlej. "Přestaň ronit slzy, frátere. Nic se nestalo, koník ti neutekl, máme ho tady. A jízdě na koni se ještě můžeš naučit. Jak vidím, máš na to ještě dost a dost času."
Šarlej měl pravdu. Mnich byl dosud mníšek, holobrádek, výrostek, jemuž se usedavým pláčem třásly ruce, ramena a hlava.
"Bratr Deodat…" zanaříkal. "Bratr Deodat… Umře… Kvůli mně…"
"Co?"
"Mou vinou… Umře… Zklamal jsem…"
"Jel jsi pro lékaře?" domyslel se Reynevan. "K nemocnému?"
"Bratr…" štkal zoufale chlapec. "Deodat…"
"Mluv souvisle, člověče!"
"Do bratra Deodata," zakvílel mníšek a zvedl zarudlé oči, "vstoupil zlý duch! Posedl ho! Opat mi přikázal… Přikázal mi zajet do Svídnice k bratřím predikantům… Pro exorcistu!"
"To není v klášteře lepší jezdec?"
"Není… Já jsem nejmladší… Ó já nešťastný!"
"Šťastný," opravil ho s vážnou tváří Šarlej. "Máš skutečně štěstí, synu. Najdi v této bujné zeleni svou obuv a uháněj domů. Oznam opatovi dobrou novinu, že Boží prozřetelnost bdí nad vaším klášterem. Žes na hrázi potkal magistra Benigna, velezkušeného exorcistu, jehož bezpochyby nějaký strážný anděl zavedl do těchto končin."
"Ty, dobrý pane? Ty jsi…"
"Upaluj k opatovi, jak jsem pravil, a ohlas mu náš příjezd."
* * * * *
"Pověz, že jsem se přeslechl, Šarleji. Nebo že ty ses přeřekl. Anebo že se mi všechno, cos před chvíli napovídal tomu mníškovi, jenom zdálo."
"Co jako? Že vyženu ďábla z bratra Deodata? To si piš, že vyženu! S tvou pomocí, příteli."
"Tak to ne, se mnou nepočítej! Beztoho mám už dost potíží. Nestojím o nové."
"Ani já ne. Ale stojím o oběd a peníze. Oběd nejlépe ihned."
"To je nejhloupější nápad ze všech hloupých nápadů," konstatoval Reynevan rozhlížeje se po sluncem zalitém klášterním nádvoří…
