Kapitola devatenáctá
v níž naši hrdinové zavítají v Minstrberku na velmi evropský rytířský turnaj. Pro Reynevana je kontakt s Evropou zážitkem nepříjemným, ba dokonce bolestivým.
Když objížděli úpatí zalesněného kopce, pozvolna se před nimi otevíral výhled na hradby a věže města Minstrberka. Blížíce se k podhradí, míjel množství zemědělských usedlostí. Kolem cesty pracovali na polích a lukách rolníci, na pastvinách se pásla stáda ovcí a kolem rybníků hejna hus. Po silnici kráčeli vesničané nesoucí rozličné rance, koše a nůše a zvolna šlapali volská spřežení s vozy naloženými tu senem, tu pro změnu zeleninou. Zkrátka kamkoli pohlédli, zřeli známky pracovitosti a dostatku.
"Utěšený, blahobytný kraj," ohodnotil okolí Samson Medák. "Pilné obyvatelstvo…"
"A ctící zákony," ukázal Šarlej na šibenici prohýbající se pod tíhou visících těl. Vedle oklovávaly vrány několik mrtvol vpletených v kolech.
"Vskutku," zasmál se demerit, "je na první pohled vidět, že zde vládne právo a spravedlnost."
"Kde jako?"
"Tady před námi."
"Aha."
"Tímto způsobem," pokračoval Šarlej, "se rodí blahobyt, o němž ses zmínil, Samsone. Takováto místa se vyplatí navštěvovat se smysluplnějšími záměry nežli je ten, s nímž jsme sem přibyli my. Například ošulit, napálit a zbalamutit někoho z dobře situovaných obyvatel tohoto města. Nebylo by to nic těžkého, neboť je dokázáno, že blahobyt plodí přímo hromadně hlupáky, omezence, trubce a kořeny. Jenže my sem přijíždíme, abychom… Eeech, škoda slov."
Reynevan na to neřekl ani slovo. Poslouchal podobná prohlášení už dostatečně dlouho.
Cesta je dovedla na druhou stranu chlumu.
"Prokrista," vydechl Reynevan. "Tolik lidí. Co se děje?"
Šarlej zadržel koně a postavil se ve třmenech.
"Turnaj," oznámil. "To je turnaj, vážení pánové, torneamentum. Co máme dnes za den? Víte to někdo?"
"Osmý," spočítal na prstech Samson. "Mensis Septembris, pochopitelně."
"Není možná," pohlédl na něj úkosem Šarlej. "Copak máte v tom vašem jiném světě stejný kalendář jako my?"
"Ptal ses na datum, odpověděl jsem," nezareagoval Samson na uštěpačnou narážku. "Přeješ si ještě něco? Bližší údaj? Je svátek Narození Panny Marie – Nativitas Mariae"
"V tom případě," konstatoval Šarlej, "se turnaj koná při této příležitosti. Kupředu, pánové."
Pláň pod hradbami byla plná lidí. Prosté obecenstvo stálo kolem hrazeného kolbiště, diváci z vyšších vrstev obsadili tribuny potažené barevným suknem, ozdobené girlandami a stuhami a dekorované piastovskými orlicemi a erbovními štíty pánů a rytířů. Kolem tribun stály stánky prodavačů jídla, upomínkových předmětů, relikvií a všelijakých tretek a nad tím vším vlály vlajky, prapory, korouhve a gonfalony. A ještě výše se nad hukotem davu břeskně neslo k nebesům troubení trubek, cinků a pozounů.
Celá ta sláva je vlastně vůbec neměla udivit. Minstrberský kníže Jan patřil s některými dalšími slezskými knížaty a velmoži k Rudenbandu – Společenstvu obojku, jehož každý člen se zavazoval uspořádat turnaj a účastnit se jej nejméně jednou do roka. Na rozdíl od většiny ostatních šlechticů, kteří plnili finančně náročný závazek nepříliš ochotně a pravidelně, pořádal Jan Minstrbersk rytířská klání často a rád. Jeho panství bylo nevelké a vzdor prvnímu dojmu málo výnosné, ne-li nejchudší v celém Slezsku, přesto však kníže utrácel za svou turnajovou vášeň částky, které si nemohl dovolit. Až po uši se zadlužil u židů, prodal, co šlo prodat, pronajal, co šlo pronajmout, propachtoval, co šlo propachtovat. Od bankrotu ho zachránil sňatek s Alžbětou Melštýnskou, bohatou vdovou po krakovském vojvodovi Spytkovi. Kněžna Alžběta – tedy dokud byla naživu – Jana poněkud krotila a brzdila jeho marnotratnost, ale když se odebrala na věčnost, leskumilovný kníže se dal s dvojnásobnou vervou do utrácení dědictví. Minstrberk se stal opět místem halasných hodokvasů, okázalých honů a zvláště nádherných turnajů.
Znovu zaryčely trubky a znovu vykřikl dav. Byli již tak blízko, že ze svahu viděli kolbiště – klasické, široké sto, dlou…
