II.
Ještě před večeří se Jiří Adam vydal na krátkou procházku. Po dvoudenní jízdě v kočáru se necítil nejlépe. Snažil se rozhýbat ztuhlé svaly na nohou a pobaveně ho napadlo, že lázně existují zřejmě jen proto, aby vyléčily člověka z bolestí a neduhů, které utrpí tím, že musí z Prahy cestovat takovou dálku. Kočár, který dostával od královské komory při úředních cestách, skýtal mnohem více pohodlí.
Honosný nápis „Palác desatera tělesných požitků“ byl i nad vchodem, který vedl do rozlehlé zahrady za lázeňským domem. Širokou cestu lemovaly keře zastřižené do bizarních tvarů. Vlevo byla otlučená zeď kláštera a vpravo tři pavilony, spojené sloupovou chodbou na způsob klášterního ambitu. Zamířil k pavilonům. Už když se blížil, pochopil, že to je ono místo tělesných požitků, které lázně nabízely. V prvém byla mramorová kašna, z níž tryskala vysoko do vzduchu voda a s pravidelným pleskáním padala zpět na hladinu. Kolem kašny se vznášel mlžný opar, který ale na rozdíl od podzimních mlh šířil dráždivou sirnou vůni.
Jiřímu Adamovi z Dobronína příjemná nepřipadala, ale skrze sirný opar zahlédl muže středního věku s vlnitými černými vlasy, který stál u kašny s rukama roztaženýma, jako by chtěl obejmout milenku. Původně si myslel, že tam skutečně nějaká žena je a jen ji nevidí, ale když udělal pár kroků, zjistil, že muž je sám. Měl přivřené oči a vdechoval sirnou vůni.
Královský písař rychle odvrátil pohled do zahrady, aby nevypadal vlezle. Jenže i tam kdosi stál. Za jedním z mramorových sloupů se ukrýval mladík s dívkou. Oba byli oblečení do honosného brokátu, který nikoho nenechával na pochybách o jejich zámožnosti. Mladík něco chvatně vysvětloval, dívka se zamračila, vytrhla se mu a přes trávník se rozběhla k lázeňskému domu. Mladík se chtěl rovněž rozběhnout, ale pak si všiml Jiřího Adama. Zakroutil hlavou, jako by se divil lidské zvědavosti, a vzápětí se pomalu vydal přes trávník na opačnou stranu zahrady.
„Proboha, kam se vlastně mám dívat?“ zabručel královský písař nespokojeně. Všiml si ještě lázeňského služebníka v zeleném kabátci, sedícího za kašnou u nízkého stolku, na kterém byly narovnané pohárky ze silného křišťálového skla. Sotva si ho služebník všiml, ochotně vyskočil, jeden pohárek naplnil vodou z kašny a úslužně mu ho podal. Královský písař upil spíše ze zdvořilosti, než že by měl na sirnou vodu chuť. Byla teplá a Jiří Adam měl co dělat, aby ji nevyplivl na zem. Napadlo ho, že pokud by měl být zdravý za cenu, že bude polykat něco tak odporného, pak se raději bude trápit svými neduhy. Pohárek služebníkovi vrátil a pokračoval sloupovou chodbou k druhému pavilonu.
Tam bylo teď v podvečer naštěstí prázdno. Uprostřed byl do podlahy zahloubený mramorový bazének, nad jehož hladinou se vznášela stejná sirná vůně. Vedle výklenku, v němž stála mramorová socha nahé pohanské bohyně, seděl na dřevěné stoličce další lázeňský služebník v zeleném kabátci. Nohy měl pohodlně natažené a spal. Jiří Adam ho po špičkách obešel a modlil se, aby ho nevzbudil. Obával se, že by ho mohl třeba přemlouvat, aby se v té páchnoucí vodě vykoupal.
Spíše z povinnosti zamířil ještě k třetímu pavilonu u kamenné zdi, která zahradu uzavírala. Vypadal omšelejší a jeho sloupy nebyly z bílého mramoru, nýbrž z jakéhosi narůžovělého kamene. Došel na konec chodby a překvapeně se zastavil. Pavilon byl totiž vchodem do budovy, která stála za ním, ale stavitel ji navrhl tak šikovně, že ze zahrady nebyla vůbec vidět. Nad vchodem byl opět nápis slibující desatero rozkoší. Chvíli váhal, než se rozhodl vstoupit.
Hala nebyla veliká a na rozdíl od vřídla voněla opojně jasmínem a sladkým medem. U tmavého stolku seděl další zeleně oblečený služebník a zíval. Jakmile uviděl nového hosta, vyskočil a zdvořile se uklonil.
„Bude si urozený pán přát lázeň nebo masáž?“ vyptával se s nezaměnitelným německým přízvukem, jakým mluvila většina lidí v teplických lázních. Rychle otevřel ušmudlanou knihu, prstem jel po popsaných sloupcích a vykládal, že volno mají zítra i po…
