XVII.
Jiří Adam z Dobronína zamířil společně s Kateřinou Dolanskou do ložnice zavražděné bavorské princezny. Všichni už čekali uvnitř.
„Tak odhalíte nám konečně vraha princezny Anny?“ uvítal ho ne zrovna přívětivě Joachim Fugger. Bylo zřejmé, že je stále uražený tím, že usvědčením doktora Agrippy případ neskončil. Nesnášel, pokud se něco dělo proti jeho vůli.
Kateřina Dolanská se usadila do posledního volného křesla u okna vedle hraběnky z Pirny. Alžběta z Hradce si vybrala místo uprostřed řady vedle svého snoubence a držela ho za ruku.
„Shrneme tedy, co o vraždě víme,“ navrhl Jiří Adam. Neposadil se, ale pomalu přecházel kolem křesel s rukama složenýma za zády. Podobnou pózu viděl u soudců a často ji s úspěchem při podobných příležitostech užíval. Důstojné držení těla a silný hlas považovali totiž mnozí lidé za důležitější než argumenty.
„Řekl jste, že správce a služebníky nepodezíráte, urozený pane. Proč?“ skočil mu do řeči malíř Bertoluccio. Na klíně měl položený arch papíru a uhlem cosi kreslil. Vypadal velice spokojeně.
„Správce Eustach princeznu Annu vydíral,“ vysvětloval královský písař. „Šlo o takovou hloupost… ale neměla možnost se bránit. Proto mu zaplatila. Správce měl samozřejmě v úmyslu vylákat z ní peněz mnohem víc. Neměl tedy důvod zabíjet ji. A protože to je výstavní lotr, nepochybuji, že ji před ostatním služebnictvem ohlídal. Je lotr, ale s naším případem to nesouvisí.“
„Ale určitě to bude zajímat jeho pána. Řeknu to rytíři Volfovi z Vřesovic,“ podotkla chvatně Kateřina Dolanská a mračila se. Neměla ráda, pokud se před hosty rozebíraly nedostatky lázní.
„Jak už jsem řekl, celá zahrada byla střežená tak pečlivě, že do ní nikdo zvenku proniknout nemohl. Je tedy zřejmé, že vrah je mezi námi.“
„To už jste říkal… a nejsou tu dcery hraběnky z Pirny.“
„Vím,“ souhlasil trpělivě královský písař. „Téměř po celou dobu byly spolu. A když se rozdělily, byla princezna Anna už mrtvá. Je bych vynechal… alespoň prozatím. Takže mohu konečně začít?“
Rozhlédl se po tvářích hostů. Postupně z nich mizela roztěkaná nesoustředěnost či povýšený úsměv. Postřehl zájem, to byl první krok k úspěchu.
„Důležité je,“ pokračoval o něco důrazněji, „že zločinec měl vraždu promyšlenou. Nešlo tedy o zabití ze vzteku či v hádce. Vraždu princezny Anny zločinec pečlivě připravil. A měl k ní zatraceně dobrý důvod. Takže… kdo z vás důvod měl?“
Chvíli bylo ticho, i když bylo zřejmé, že skoro každý by rád něco řekl. Nakonec to nevydržel Diviš Slavata. Ukázal na norimberského bankéře a prohlásil: „Třeba on! Věděl přece o traktátu toho syrského mága. Doktora Agrippu vůbec nepotřeboval. Co když chtěl amulet pro svou vnučku opatřit sám a přitom se nechtěl zaplést s tím podvodníkem? Nezapomeňte, sám se přiznal, že Agrippu opustil. Co když si nešel ulevit, ale zamířil do lázní?“
Joachim Fugger seděl bledý hněvem a tiskl okraje křesla, až mu zbělely klouby na rukách. Než se stačil ohradit, královský písař prohlásil, že tohle podezření samozřejmě vezme v úvahu. Nemohl si dovolit, aby zase vypukla hádka, která k ničemu nevedla. Udělal několik kroků a zastavil se před Divišem Slavatou. Mladík měl na sobě honosný brokátový oděv, v jakém ho královský písař zahlédl první den ve sloupové chodbě u vřídla.
„Ale i vy, pane Slavato, jste měl důvod. Princezna patřila ke katolickému táboru. Copak jste před ní neklečel a vášnivě ji o něco neprosil? Mně jste tvrdil, že jste se přimlouval za arcivévodu Maxmiliána. Jenže oba víme, že to je lež. Přijel jste sem přece na základě pozvání, které vám poslal falcký kurfiřt Ludvík. Víc k tomu přece není třeba dodávat! V každém případě jste měl za úkol zasnoubení podporovat, ne ho rozbít. Mohu se jen domýšlet, co jste po princezně Anně chtěl. Ale pokud vás odmítla, mohl jste se chtít pomstít.“
„To je nehorázná lež!“ vybuchl mladý velmož, ale královský písař se zatím obrátil na Alžbětu z Hradce. Postřehl, že jeho ruku pustila a nepatrně si odsedla. „Ani vás, urozená panno, nemohu vynechat. Žárlila jste na pri…
