VRAŽDA V LÁZNÍCH
I.
Kočár se kodrcal po nerovné cestě. Písař královské komory Jiří Adam z Dobronína seděl proti obtloustlému muži, který měl na sobě plášť obšitý vydří kožešinou, i když byl konec léta. Muž samolibě vykládal, jak obtížné je řídit městskou radu. Jmenoval se Jakub a byl litoměřickým konšelem. Vedle něj seděla jeho stejně korpulentní manželka, která mlčela a přikyvovala na znamení, že se vším souhlasí. Ale Jiří Adam postřehl, že zřejmě vůbec netuší, o čem je řeč. Zato druhá žena, která seděla vedle královského písaře, neustále litoměřického konšela pobízela, aby vyprávěl, neboť je to podle ní nesmírně vzrušující. Představila se jako Elvíra z Konojed, měla zrzavé vlasy, výstřední oděv a líčením se marně snažila zakrýt věk. Jiří Adam odhadoval, že nebude o moc mladší, než byl on sám. Jenže stáří těla jen zřídka vypovídalo o věku duše. Jemu samotnému zdobila tvář důstojná bílá bradka a kolem očí měl drobné vrásky. Přesto se za starého nepovažoval.
Věděl, že to bude muset ve společnosti těch tří v kočáru vydržet ještě několik hodin, protože podle vozky zbýval do Teplic asi půlden cesty. Přivřel oči, jako by spal, aby se uchránil pozornosti hovorného konšela, kterému zřejmě obdiv paní Elvíry přestal stačit. Začal dorážet s dotazy, co si myslí o jeho postoji v jakémsi sporu, o kterém obšírně vykládal. Dělal, že ho neslyší. Hlavou mu rychle prolétly vzpomínky na události posledních dnů, díky nimž jel nyní do lázní.
Vlastně nic mu nemohlo zkazit dobrou náladu. Ani podkomoří Hynek, když za ním těsně před odjezdem přišel do kanceláře a přísně se začal vyptávat, jak je možné, že chce odjet právě teď, když je všude tolik práce. Jindy by ho Jiří Adam odkázal na listinu, v níž mu král Ferdinand I. Habsburský udělil za jeho věrnost svolení opustit na tři měsíce kancelář s nárokem na plný úřednický plat, a dál by se s ním nebavil. Měl ale tak výtečnou náladu, že se toužil pochlubit. Proto mu začal vyprávět, že se právě před týdnem jeho služebné Rozárce narodil zdravý a silný chlapec. Podkomoří Hynek přikývl a poznamenal, že slyšel o svatbě té dívky s jeho pomocníkem Petrem. Pak chápavě přimhouřil oči a dodal, že tak se to přece dělává, když se služebné urozeného člověka podobná nepříjemná věc stane. Chvíli Jiřímu Adamovi z Dobronína trvalo, než pochopil, co chce podkomoří Hynek naznačit. Okamžitě na sebe dostal zlost, že se s tím nafoukaným pitomcem vůbec baví. Ale pak nad tím mávl rukou, protože co mu bylo do podkomořího Hynka?
Nabídku jet do lázní uvítal. Svůj dům mohl alespoň dočasně uvolnit Petrovi s Rozárkou a jejich dítěti. Do lázní jel poprvé v životě. Už mnohokrát mu nejvyšší purkrabí doporučoval, aby svému tělu dopřál ozdravnou kúru. Zatím to vždycky odmítal, protože si neuměl představit, že by přestal pracovat. Nyní nabídku přijal. Nejasný pocit náhlé prázdnoty ho však neopustil ani teď, i když se do lázní těšil. Očekával, že tam bude klid. Na rozdíl od jeho domu v Kaprové ulici na Starém Městě pražském, kde křičel Rozárčin syn, a od královské komory na Pražském hradě, kde pro změnu křičel podkomoří Hynek. Vzápětí se zastyděl za to srovnání. Rozárčin malý Václav byl přece tisíckrát roztomilejší než nafoukaný podkomoří a křik těch dvou se vůbec nedal srovnávat.
Už dlouho nebyl Jiří Adam z Dobronína tak šťastný. Těsně před odjezdem do Teplic nechal do zemských desek zapsat, že odkazuje statek na Vysočině svým věrným služebníkům. Jeho kšaft, který rozhodně nebyl obvyklý, a notáři by v něm dokázali nalézt spoustu nedostatků, král potvrdil na znamení spokojenosti s výsledkem jeho pátrání ve Velharticích.
„Co se děje?“ vyhrkl Jiří Adam, jímž někdo opatrně třásl. Uvědomil si, že v kočáře doopravdy usnul.
„Jsme na místě, urozený pane,“ hlásil vozka. Pak se pousmál, ohlédl se, zda ti tři, které vezl, jsou dostatečně daleko, a tiše dodal: „Já myslel, že z jeho řečí usnu taky.“ Rychle se uklonil a zvedl truhlici, v níž měl Jiří Adam složené věci. Pak se vydal k nedalekému honosně vyhlížejícímu lázeňskému dom…