V.
Poté, co Jiří Adam z Dobronína opustil hrad, navštívil ještě velhartického purkmistra a také několik měšťanů. Všichni písaře Daniela znali a s náležitou hrdostí to neopomněli zdůraznit. Ale nic důležitého se od nich nedozvěděl. Tvrdili, že psal jakousi kroniku a byl to tichý a zdvořilý muž, jako by ani nebyl úředník. Co však královského písaře překvapilo, popírali, že by se nějak zvlášť zajímal o dolování. Jezdíval sem několik let a podle lidí se na něj nikdy neptal. Teprve letos v létě si šel důlní jámy prohlédnout. Většina se domnívala, že to bylo vůbec poprvé za celou dobu, co sem jezdil.
Poobědval spolu s rytmistrem Silvestrem v šenku U Svatého Kryštofa. Kachna na medu se švestkami byla výtečná a královskému písaři se mihlo hlavou, že pomluvy na tuhle hospodu, které se včera dozvěděl od koželuhovy ženy, vyplývaly spíše ze závisti než ze skutečnosti. Byla přece šenkýřovou sestřenicí. I rytmistr ho překvapil. Když odložil svou vojáckou bodrost, byl to celkem příjemný společník.
Po obědě se vydal na faru, která stála hned v sousedství, přilepená z boku ke starobylému kostelu Narození Panny Marie. Velhartický farář Paulus byl ještě mladý muž, jen o něco starší než bakalář Petr. Byl štíhlý s tváří jako svatý Šebestián na vlašských malbách. Měl velké modré oči a dlouhé slámové vlasy stočené do vlnitých kadeří. Vyholená tonzura na temeni nebyla skoro vidět. Královského písaře uvedl zdvořile do své komnaty. Na rozdíl od jeho trochu marnivého vzhledu byla zařízená jen tím nejnutnějším nábytkem. Přesto nepůsobila chudobně, ale vyzařovala z ní důstojná zbožnost.
„Ano, bratře v Kristu, znal jsem samozřejmě písaře Daniela,“ vykládal farář melodickým, příjemným hlasem, „Byl jsem to já, kdo na něj upozornil svatovítského probošta. Jistě víte, že byli bratři.“
„Vím,“ přikývl Jiří Adam z Dobronína. „Psal jakousi kroniku. Ale to snad není důvod, aby se o něj zajímala církev.“
„Knihy můžete psát nejen ke slávě boží, ale můžete jimi i Boha tupit. Tenhle kraj byl vždycky zbožný. Velhartičtí páni stáli v čele Strakonické jednoty katolických pánů a bojovali proti zpupnosti kališníků. Ale ďábel si vždy najde cestu. Stříbro přineslo do tohoto kraje nejen bohatství, ale také zkázu duší. Přišli sem horníci ze Saska a s nimi se tu usadil had luteránské pošetilosti.“
„Písař Daniel se zajímal o protestanty?“
„Bylo to ještě horší,“ povzdechl si bolestně farář Paulus a pokřižoval se. „On se zajímal o černou magii!“
Jiří Adam z Dobronína si okamžitě vybavil list z písařovy pozůstalosti, na němž byl seznam hřbitovů. A také se na to zeptal.
Farář Paulus chvíli mlčky přikyvoval, teprve pak pokračoval ve stížnostech: „Nechtěl jsem o tom hovořit. Stačí zmínit se o ďáblovi a už tím mu otevíráte dveře do našeho světa… Písař Daniel navštívil snad všechny hřbitovy na tomhle panství. Vím to od vesnických farářů. Původně jsem si myslel, že v tom je úcta k předkům. Jeho otec tu zahynul, i když nepocházel z tohoto kraje. Není tu ani pohřbený. Ale pak…“
Farář se znovu pokřižoval a zmlkl. Měl rty pevně stisknuté a královský písař by přísahal, že v jeho očích zahlédl slzy. Paulus patřil k nové generaci duchovních, kteří věřili nejen v Boha, ale také v Tridentský koncil. Byli vychováni k boji s luteránstvím. Jiří Adam z Dobronína nenaléhal. Trpělivě čekal.
Farář Paulus si povzdechl a po chvíli tiše s očima sklopenýma k podlaze pokračoval: „Za městem je hřbitov s kaplí svaté Maří Magdaleny. Možná jste si ho všiml. Starobylá stavba s novou střechou z břidlice. Teď, když se tu doluje, je kámen skoro zadarmo… Měl bych mít radost, ale nemám. Tahle kaple je těžší než okovy. Vypráví se, že se na tomhle hřbitově konaly za časů kališníků podivné rituály… Ne, počkejte, já vím, že to se o kališnících vypráví i jinde. Ale tady je to pravda! Jistému mladíkovi se podařilo přivést k životu mrtvou dívku. Možná by se na to zapomnělo, ale písař Daniel se to nějak dozvěděl a všude se na tu bezbožnost vyptával. Jenom živil hloupé kacířské pověry. Pak začal navštěvova…
