XIII.
Když se Jiří Adam z Dobronína spolu s Kateřinou Dolanskou vrátili do lázeňského domu, čekal na ně v hale malíř Bertoluccio. Ale zřejmé bylo, že chce hovořit jen s královským písařem. Paní Kateřina se jim uklonila a zamířila po schodech do své komnaty.
„Tady je máte,“ oznámil hrdě vlašský malíř a podal mu velké hnědé desky. Přitom skromně vysvětloval, že portréty maloval podle paměti, protože předpokládal, že jeho úkol je důvěrný.
„Hezké,“ souhlasil Jiří Adam, když si archy zběžně prohlédl. Kresby byly jednoduché, ale výstižné. Každý, kdo by se na ně podíval, musel podle nich muže snadno poznat.
„Jen hezké?“ zachmuřil se malíř. Ale nebylo jasné, zda to myslí vážně, nebo jen žertuje, protože vzápětí roztáhl ústa v širokém úsměvu, který odhalil jeho bělostné zuby. „Je to belissimo!“
„Jak jinak,“ přikývl královský písař. „Jménem českého krále vám děkuji. Ale počkejte, chci se vás ještě na jednu drobnost zeptat. Prý jste se včera odpoledne nahoře na chodbě pohádal s princeznou Annou.“
„Kdo to tvrdí?“
„Hraběnka z Pirny!“
„Ta vysušená kůže? Lže. Co jsem tu, s bavorskou princeznou jsem nepromluvil. Neměl jsem důvod.“
„Jste si tím jistý?“
„Absolutissimo!… Pokud bych měl namalovat ženského Jidáše, hraběnka z Pirny by mi mohla stát modelem.“
„A co kdybyste chtěl namalovat vraha princezny Anny, kdo by vám měl stát modelem?“ optal se nevzrušeně Jiří Adam. Přemýšlel o vlašském malíři, a i když se nikdy neřídil jen svými pocity, neuměl si ho jako vraha představit.
„Malířské řemeslo se neřídí rozumem, ale vzhledem tváře,“ usmál se vlašský malíř a bylo vidět, jak ho ta otázka zaujala. Chvíli váhal, než pokračoval: „Pokud bych chtěl v nějaké tváři hledat ďábla, ošklivostí se mu tady blíží jen dva lidé. Lázeňský mistr Kryštof, který si říká rytíř z Dobré Vody, a Joachim Fugger. Já netvrdím, že to udělali, ale modelem by stát mohli.“ Uklonil se a zamířil do hodovní síně.
O doprovod na teplickou rychtu požádal Jiří Adam z Dobronína lazebnici Františku. Počasí se nezlepšilo, vítr ještě zesílil a mrholení se změnilo v nepříjemný déšť. Správce Eustach jim nabídl novinku, kterou loni přivezl jeho pán z Benátek. Vypadala jako široký klobouk na holi. Prý se to jmenovalo deštník. Kráčeli vedle sebe prázdnými ulicemi, na zemi se rozstřikovaly kapky deště, ale oni sami byli v suchu.
„Najdete vraha princezny Anny?“ optala se lazebnice a pečlivě se vyhnula louži.
„Myslím, že ano. Možná budu potřebovat tvou pomoc.“
„Proč ne. Jsem přece dcera rychtáře.“
„Když ses včera převlékala v lázních za princeznu Annu, nevšimla sis něčeho? Nemohl tam být někdo ukrytý? Nebo když jsi odcházela, nepotkala si někoho?“
„Ne, nic takového.“
„Je mi totiž divné, že si nikdo ničeho nevšiml. Mezi tanečním parketem a lázní je široký trávník a část byla dobře osvětlená lampiony. Vzpomínám si, že jsem byl zrovna u kašny s vřídlem, když jsi z lázní odcházela v princeznině kostýmu. Pamatuji se na to přesně, ještě mi bylo divné, že princezna jde tancovat s malířem Bertolucciem. Ale nepamatuji se, že bych zahlédl někoho, jak jde do lázní.“
„Vrah tam mohl být dřív než já. Samozřejmě ne uvnitř, to bych si ho asi všimla. Co když se ukrýval venku? Je tam živý plot a ten se táhne skoro až k lázeňskému domu. V noci je tam tma, mohl přijít podél zdi, aniž by ho kdokoli zahlédl.“
„Jenže to by pak musel předpokládat, že si vyměníš s princeznou masku. Před lázní byla skoro tma. Jak mohl poznat, že postava ve zlaté masce slunce jsi ty a ne bavorská princezna?“
„Co tím chcete naznačit?“
„Je to samozřejmě jen jedna z možností, ale já nesmím vynechat žádnou. Co když chtěl vrah zabít tebe, ale spletl se?“
„To je nesmysl! Proč by mě chtěl někdo zabít?“
„Na to se právě ptám.“
„Ne… nemyslím. Ovšem, teď se mi vybavuje, že když jsem si s princeznou Annou měnila oblečení, poznamenala něco v tom smyslu, že to tak po ní chce… Nebo jí to poradil? Už přesně nevím, jak to řekla. V každém případě chtěla, aby si ostatní mysleli, že je pořád v zahradě.“
„Neprozradila, s kým …
