12
Do návratu kozáků z tábora zbývalo půl druhého týdne.
Axiňja se bezuzdně oddala své pozdní hořké lásce. Přes otcovy hrozby chodil k ní Grigorij tajně každou noc a vracel se za svítání.
Za čtrnáct dní byl ztrhaný jako kůň po vyčerpávajícím běhu.
Po bezesných nocích mu kůže na snědém obličeji s vysedlými lícními kostmi hrála do modra a z vpadlých důlků unaveně hleděly černé vyprahlé oči.
Axiňja chodila s nezahaleným obličejem a pod očima se jí smutečně černaly hluboké kruhy; plné žádostivé rty se neklidně a vyzývavě smály.
Tak neobvyklá a zjevná byla jejich šílená láska, tak divoce hořeli jedním nestoudným plamenem, před lidmi se neostýchali a netajili, před zraky sousedů hubli a vůčihledně se propadali, že se lidé při setkání najednou styděli na ně podívat.
Grigorijovi kamarádi, kteří dříve o jeho poměru s Axiňjou vtipkovali, nyní, když se sešli, mlčeli a v Grigorijově přítomnosti se necítili dobře a byli zaraženi. Ženské se závistí v duši Axiňju odsuzovaly, škodolibě čekaly na Štěpánův návrat a schly nedočkavostí. Všechny jejich myšlenky se točily jen kolem toho, jak to dopadne.
Kdyby byl Grigorij chodil k vojačce Axiňje a tvářil se, že to před lidmi tají, kdyby byla vojačka Axiňja žila s Grigorijem, chovala to jakžtakž v tajnosti a neodmítala zároveň jiné, pak by na tom nebylo nic neobvyklého, nic, co bije do očí. Chutor by si o tom popovídal a umlkl by. Ale oni se milovali a téměř se tím ani netajili, poutalo je cosi velkého, jiného než obvyklé krátké vzplanutí, a proto v chutoru soudili, že je to zločinná nemravnost, a chutor strnul pln napjatého očekávání: Štepán přijde — uzel rozetne.
V sednici nad postelí je natažen provázek. Na provázku jsou navlečeny bílé a černé prázdné cívky. Visí tu jako ozdoba. Přespávají na nich mouchy, od nich ke stropu se táhne příze pavučin. Grigorij leží na nahé chladné Axiňjině ruce a dívá se ke stropu na řetízek cívek. Axiňja druhou rukou — prsty zhrublými od práce — pročesává na zvrácené Grigorijově hlavě kudrny tvrdé jako koňské žíně. Axiňjiny prsty jsou cítit teplým kravským mlékem; kdykoli Grigorij otočí hlavu, nosem se dostane do Axiňjina podpaží a do nozder mu vnikne zápach ostrého nasládlého ženského pachu, připomínající nevykvašenou chmelovinu.
V sednici kromě natřené dřevěné postele s ozdobnými šiškami na rozích stojí u dveří kovaná objemná truhla s Axiňjinou výbavou a svátečními šaty. V předním koutě je stůl, na k praporům s třásněmi, před ním skloněným; dvě židle, na stěně obrazy svatých s křiklavými papírovými aureolami. Na postranní stěně fotografie, podělané od much. Skupina kozáků — čupřinaté hlavy, vypjatá prsa s řetízky od hodinek, čepele tasených šavlí: Štěpán se svými kamarády ještě v základní službě. Na věšáku dosud visí Štěpánova uniforma. Měsíc nakukuje skulinou okna a nedůvěřivě ohmatává dva bílé poddůstojnické pásky na nárameníku uniformy.
Axiňja vzdychá a líbá Grigorije na čelo mezi obočí.
„Griško, ty můj klásečku...”
„Copak?”
„Už jen devět dní...”
„To je tuze dlouhá doba.”
„Co si počnu, Gríšo?”
„Jak to mám vědět?”
Axiňja zadržuje vzdech a znovu hladí a pročesává Griškovu rozcuchanou čupřinu.
„Štěpán mě zabije...” táže se i tvrdí zároveň.
Grigorij mlčí. Chce se mu spát. S námahou otvírá víčka, která se mu klíží, přímo nad ním jiskří modravá čerň Axiňjiných očí.
„Přijde muž a ty mě opustíš, viď? Budeš se bát.”
„Co bych se bál, ty jsi jeho žena, ty se boj.”
„Teď, když jsem s tebou, nebojím se, ale ve dne, jak o tom začnu přemýšlet, jde na mne hrůza...”
Grigorij zívá, obrací hlavu a říká:
„Že přijde Štěpán, to není nic tak hrozného. Ale mě chce otec oženit.”
Grigorij se usmívá, chce ještě něco říci, ale cítí, jak Axiňjina ruka pod jeho hlavou náhle jaksi chabne, propadá se do polštáře, chvěje se, ale za vteřinu je znovu pevná a leží jako dřív.
„Koho ti dohodili?” ptá se tlumeně Axiňja.
„Teprve se chystají jet. Matka povídala, že prý ke Koršunovovým, za jejich Nataljou.”
„Natalja... Natalja... to je hezká holka... Moc hezká. Nu c…
