6
Na noc se zastavili u širokého kurhanu se žlutou písčitou lysinou.
Od západu se blížil mrak. Z jeho černého křídla crčel déšť. Napojili koně v rybníce. Nad hrází se pod nárazy větru ohýbaly smuteční vrby. Ve vodě pokryté žabincem a šupinami drobných vlnek se lámal odraz blesku. Vítr řídce rozséval dešťové kapky, jako by sypal almužnu do černých dlaní země.
Na stráž určili tři muže, koním přivázali uzdy na přední nohy a pustili je na pastvu. Ostatní kozáci rozdělali ohně a zavěsili kotle na oje bryček.
Christoňa kuchtil. Míchal vařečkou v kotli a vykládal kozákům, kteří seděli kolem něho:
„...Tak teda ten kurhan byl vysoký asi jako tenhle. Povídám nebožtíku tátovi: ,A co ataman, nezavře nás, když teda tak beze všeho začneme kuchat kurhan?'”
„Co to tu žvaní?” zeptal se Štěpán, který se vrátil od koní.
„Vypravuju, jak jsme s nebožtíkem otcem, bůh mu dej nebe, hledali poklad.”
„A kde jste ho hledali?”
„Až za Fetisovou dolinou, kamaráde. Znáš přeci Merkulův kurhan...”
„No bodejť...” Štěpán si sedl na bobek a položil na dlaň uhlík. Převracel žhavý uhlík na dlani, bafal a dlouho si připaloval.
„Tak teda povídá táta: ,Pojď, Christane, rozkopeme Merkulův kurhan.' Od dědy slyšel, že je v něm zakopaný poklad. Nojo, ale poklad k sobě každého nepustí. Táta sliboval pánubohu: ,Když dáš poklad, postavím ti nádherný kostel!' A tak teda jsme se tam vypravili. Půda byla staniční, a nikoho jiného než atamana jsme se nemusili bát. Přijedem tam takhle navečer. Čekáme, až se setmí, pak jsme přivázali kobyle uzdu na přední nohu a sami s lopatami lezem na vršek. Začali jsme do něho bušit přímo shora. Vykopali jsme jámu tak na dva lokte, země je jako kámen, ztvrdlá věkem. Byl jsem celý mokrý. Otec se pořád potichu modlí a mně, věřte, bratři, tak škrundá v břiše... Však víte, co se v létě jí: kyselé mlíko a kvas... Žaludek se člověku stáhne, v očích má smrt — a myslí si: konec. Nebožtík otec, dej mu bůh nebe, povídá: ,Fuj, jsi ty ale ničema! Já se modlím a ty ani jídlo neudržíš. Dýchat tu člověk nemůže. Lez dolů,' povídá, ,nebo ti hlavu lopatou useknu. Kvůli tobě, ničemo, ještě nám poklad zaleze do země!' Lehnu si pod kurhanem, břicho mě bolí, chytlo mě píchání, a nebožtík otec — ten vám byl zdravý jako řípa — kope teda sám. Dokopal se ke kamenné desce a volá mě. Podeberu to teda sochorem a tu desku zdvihnu... Braši, to byste nevěřili, noc byla měsíčná a pod deskou se to jen leskne...“
„Ty ale prášíš, Christoňo!” nezdržel se už Petro, směje se a tahá za kníry.
„Jak to, že práším? Táhni ke všem čertům!” Christoňa si povytahoval šarovary a očima přelétl posluchače. „To teda nepráším! Na mou duši, je to pravda!”
„Koukej se dostat ke konci!”
„Tak teda, braši, jen se to leskne. Kouknu, a ono je to vyžehlé uhlí. Na čtyřicet věder ho tam bylo. Otec povídá: ,Vlez tam, Christane, a vyber to.' Tak jsem tam teda vlezl. Vyhazoval jsem, vyhazoval a měl jsem s tím neřádem práci až do rána. A ráno koukám — a on, nikdo jiný než on.”
„Kdo?” projevil zájem Tomilin, který ležel na houni.
„Přeci ataman, kdo jiný. Jede v kočáře. ,Kdo vám to dovolil, vy chlapi zatracení?' Mlčíme. Tak nás teda sebral a marš do stanice. Předloni nás volali do Kamenské k soudu, ale otec na ně vyzrál — umřel. Napsali jsme, že již není mezi živými.”
Christoňa sundal kotel s kouřící kaší a šel k vozu pro lžíce.
„A co otec? Slíbil postavit kostel, a pak najednou nepostavil?” zeptal se Štěpán, když se Christoňa vrátil se lžícemi.
„Jsi ty ale povedený, Štepáne, to jako ho měl postavit za to uhlí?”
„Když slíbil, tak měl.”
„O uhlí nebyla žádná úmluva — a poklad...“
Od smíchu se až oheň třásl. Christoňa zdvihl od ohně prostoduchou tvář, a nepochopiv oč jde, přehlušil hlasy ostatních hřmotným chechotem.
