14
„...Usoužím se pro něho, babičko milá. Na vlastní oči vidím, jak schnu. Nestačím sukni zmenšovat, den ode dne je mi větší... Jde kolem dvora a srdce div se mi nerozskočí... padla bych na zem a líbala jeho stopy... snad mi učaroval. Pomoz, babičko! Chystají se ho oženit. Pomoz, má milá! Ať to stojí co stojí, dám. Třebas poslední košili svleču, jen mi pomoz!”
Světlýma očima, vroubenýma krajkovím vrásek, dívá se baba Drozdice na Axiňju a při jejích trpkých slovech pokyvuje hlavou.
„Čí je to chlapec?”
„Pantěleje Melechova.”
„Turka?”
„Turka.”
Babka žvýká vpadlými rty a hned neodpovídá.
„Přijď, děvečko, zítra časně ráno. Přijď hned jak začne svítat. Půjdeme k Donu, k vodě. Žal odplavíme. Vezmi z domu štipec soli. Tak.”
Axiňja si zahaluje obličej žlutým šátkem a shrbena vychází za vrata.
Její temná postava se ztrácí ve tmě. Suše vržou podešve střevíců. Kroky zanikají. Kdesi na okraji vsi se někdo pere, někdo huláká písně.
Axiňja celou noc ani oka nezamhouřila a za svítání je znova u okna báby Drozdice.
„Babičko!”
„Kdo to je?”
„Já, babičko, vstávej!”
„Hned se oblíknu.”
Jdou uličkou dolů k Donu. u přístavu vedle můstku leží ve vodě pohozený předek arby. Písek u vody je bodavě studený. Od Donu se táhne vlhká, ledová mlha.
Drozdice bere Axiňju za ruku a táhne k vodě.
„Sůl jsi vzala? Dej ji sem. Pokřižuj se k východu.”
Axiňja se křižuje. Mrzutě se dívá na šťastnou, růžovou záři vycházejícího slunce.
„Naber do dlaně vody. Vypij ji,” nařizuje Drozdice.
Axiňja se napila, zmáčela si přitom rukáv blůzy. Babka se rozkročila nad líně plynoucí vodou jako černý pavouk, pak si sedla na bobek a zašeptala:
„Studené prameny, co prýštíte ze dna... Prudká náruživost... Jako šelma v srdci... Tesknota horečná... A křížkem svatým... přečistá, přesvatá... služebníka božího Grigorije...” doléhalo k Axiňjinu sluchu.
Drozdice posypala zvlhlý písek pod nohama solí, špetku soli hodila do vody a zbytek Axiňje za ňadra.
„Šplíchni si přes rameno vodu. Honem!”
Axiňja poslechla. Smutně a nevrle se dívá na Drozdičiny hnědé tváře.
„To je všecko?”
„Jdi, děvečko, a ještě si trochu lehni. To je všecko.”
Axiňja přiběhla domů celá udýchaná. Na dvoře bučely krávy. Melechovovic Darja, rozespalá a ruměná, pomalu pohybujíc krásným obočím, hnala své krávy do stáda. Usmála se na Axiňju běžící kolem.
„Dobře ses vyspala, sousedko?”
„Chválabohu.”
„Kdes tak časně běhala?”
„Ale měla jsem tamhle co dělat.”
Vyzváněli k ranní mši. Nad chutorem se tříštil a lámal měděný hlas znovu. V uličce práskal bičem mladý pastevec.
Axiňja rychle vyhnala krávy a odnesla do síně mléko, aby je přecedila. Utřela si o zástěru ruce s rukávy až po loket vysoukanými; zamyšleně lila mléko do zapěněného cedníku.
Venku ostře zarachotila kola. Zaržáli koně. Axiňja postavila dížku a šla se podívat oknem.
Štěpán šel k brance, přidržuje si šavli. Kozáci jako o závod cválali na náves. Axiňja usedla na lavici a žmoulala zástěru. Na zápraží kroky... Kroky v síni... Kroky u samých dveří...
Štěpán stál na prahu, pohublý a cizí.
„Tak co...”
„Axiňja mu šla vstříc, pohupujíc velkým plným tělem.
„Bij!” řekla protáhle a otočila se k němu bokem.
„Tak co, Axiňjo?”
„Nezapírám, zhřešila jsem. Bij, Štěpáne!”
Hlavu vtaženou mezi ramena, celá schoulená, stála Axiňja proti němu a jen břicho si chránila rukama. Z tupého obličeje, strachem znetvořeného, se dívaly strnulé oči s černými kruhy. Štěpán sebou trhl a prošel kolem ní. Zavál zápach mužského potu a pelyňkový hořký pach neprané košile. Aniž si sundal čepici, lehl si Štěpán na postel. Chvíli ležel, pak pohodil ramenem a setřásl opasek. Vždy švihácky nakroucené kníry mu schlíple visely. Axiňja se na něho dívala ze strany, aniž otočila hlavu. Občas se zachvěla. Štěpán si položil nohy na čelo postele. Z bot kapalo mazlavé nalepené bláto. Díval se ke stropu a pohrával si s koženým střapcem šavle.
„Ještě jsi nevařila?”
„Ne...”
„Připrav něco k jídlu.”
Srkal z hrnečku mléko a olizoval si vousy. Chléb žvýkal dlouho, na tvářích …
