Celá e-kniha Tichý Don I. ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
23
Koršunovovi přijeli, až když ženich a nevěsta odjeli do kostela. Do té doby vycházel Pantělej Prokofjevič stále před vrata a vyhlížel na silnici, ale šedá cesta, vroubená pichlavým křovím, byla jako když vymete. Sklouzl pohledem na Don. Tam se zřetelně žlutal les a zralý rákos se unaveně skláněl nad jezírkem a močálem za Donem jako třásně.
Smutná modravá ospalost pozdního léta splývala se soumrakem a zahalovala chutor, křídové ostrohy, zadonské lesy, které se ztrácely v nafialovělém oparu, step. Za záhybem cesty na křižovatce se rýsoval špičatý vršek kapličky.
K sluchu Pantěleje Prokofjeviče se donesl jedva slyšitelný rachot kol a štěkání psů. Z návsi se vyřítily na silnici dvě bryčky. V první se na sedátku vedle sebe kymáceli Miron Grigorjevič a Lukinična, naproti nim děd Grišaka v čisté uniformě se svatojirskými kříži a medailemi. Koně řídil Miťka, seděl nedbale na kozlíku, bič zastrčil pod sedátko, na vykrmené vraníky, rozdivočelé jízdou, jej ani nevytáhl. Na druhém voze jel Michej, nakláněl se dozadu, škubal opratěmi a snažil se přimět cválající koně do klusu. Špičatý bezvousý Michejův obličej byl pokryt fialovým ruměncem, zpod štítku čepice, prostřed prasklého, mu stékal hojný pot.
Pantělej Prokofjevič rozevřel dokořán vrata a bryčky jedna za druhou vjely do dvora.
Ze zápraží vyplula jako husa Iljinična, smetala sukní ošlapky hnoje, nanesené na práh.
„Vítám vás, drazí hosté. Prokažte čest našemu chudému domu,” a poklonila se celou korpulentní postavou.
Pantělej Prokofjevič s hlavou na stranu nakloněnou rozhodil doširoka ruce:
„Pokorně prosím, drazí hosté! Pojďte dál.” Křikl, aby vypřáhli koně, a šel uvítat Mirona Grigorjeviče.
Miron Grigorjevič přejížděl rukama šarovary a smetal z nich prach. Pozdravili se a šli k zápraží. Děd Grišaka, roztřesen nezvyklou jízdou, zůstal poněkud pozadu.
„Jen pojďte dál, kmotříčku, pojďte dál,” zvala ho Iljinična.
„Pěkně děkujeme... už jdem.”
„To jsme se vás navyhlíželi, tak pojďte dál. Hned přinesu koště a očistím kmotříčkovi uniformu. To je teď prachu, až k zalknutí.”
„Pravda, je sucho... Proto tolik prachu... Neobtěžujte se, kmotřičko, já jenom tentononc...” Děd Grišaka se ukláněl nedovtipné Iljiničně, šoural se pozpátku ke kůlně a zmizel za natřenou stěnou mlýnku na obilí.
„Co se na toho dědu tak lepíš, huso!” obořil se Pantělej Prokofjevič na Iljiničnu, když ji potkal na zápraží. „Je to starý člověk a jde za svou potřebou, a ona... můj ty bože, fuj, jak je hloupá!…”
„Jak jsem mohla vědět?” bránila se Iljinična zmateně.
„Mohla ses dovtípit. No, nechme toho. Jdi a zaveď kmotřičku.”
Za prostřenými stoly se ozýval opilý hluk podroušených hostí. Starosvaty usadili ve světnici ke stolu. Brzy nato přijeli z kostela novomanželé. Když Pantělej naléval ze čtvrťáku vodku, zaslzel.
„Tak tedy, drazí svatebčané, na zdraví našich dětí. Aby se dobře snášeli jako my... a aby žili ve zdraví a štěstí…”
Dědovi Grišakovi nalili břichatou sklenku; polovinu mu vlili do úst obrostlých nazelenalým vousem a druhou polovinu za stojatý límec uniformy. Pili a přiťukávali si. A znovu pili. Hluku bylo jako na jarmarku. Vzdálený příbuzný Koršunovových, starý atamanec Nikifor Kolovejdin, který seděl na nejzazším konci stolu, zvedl ruku a zařval:
„Přisladit!”
„Přisladit!” přidali se všichni za stolem.
„Juj, přisladit!” přizvukovala přecpaná kuchyň.
Grigorij, zamračen, políbil mdlé rty své ženy a otráveně se díval kolem sebe.
Červené tváře. Necudné, pitím zakalené pohledy a úsměvy. S chutí žvýkající ústa, z nichž tekly na vyšívané ubrusy opilecké sliny. Jedním slovem pitka.
Nikifor Kolovejdin šklebil kolozubá ústa a zvedal ruku.
„Přisladit!” Na rukávě,jeho modrého atamanského kabátce se krabatily tři zlaté klikyháky, odznak délesloužícího.
„Přisladit!”
Grigorij se díval pln nenávisti na Kolovejdinova kolozubá ústa. Při slově „přisladit” mu štěrbinou mezi zuby jako trubička vyskakoval oslizlý rudý jazyk.
„Tak se polibte, ťulpasové!” sípěl Petro, pohybuje špičkami kníru, zmáčenými…
