21
Statek Listnických, Jahodné, byl přilepen v široké, suché dolině jako hrb. Vítr se točil, foukal hned od jihu, hned od severu. V modravé běli oblohy plulo slunce. Podzim šlapal létu na paty, šustil padajícím listím, zima útočila mrazy a sněhem, ale Jahodné se krčilo ve stále stejné strnulé nudě; a dni, které oddělovaly statek od ostatního světa, míjely a byly si podobny jako vejce vejci.
Po dvoře se stále stejně batolily černé žvatlavé kachny s červeně obkrouženýma očima, jako kapky deště se rozlétaly perličky a na střeše stáje vyráželi kočičí křiklavé mňoukání opeření pávi. Starý generál měl rád ptactvo, ba choval i postřeleného jeřába, který v listopadu, když zaslechl nejasné volání ptáků chystajících se k odletu, brnkal na struny lidských srdcí měděným teskným pokřikem. Odletět však nemohl, křídlo přeražené v kloubu viselo mrtvě dolů, a generál, uviděv z okna, jak jeřáb s nakloněnou hlavou poskakuje a snaží se vzlétnout, smál se, otvíral pod šedivou stříškou knírů široká ústa a hluboký smích plul a kolébal se v prázdném bílém sále.
Také Benjamin stále stejně vysoko nosil sametovou hlavu, stehna se mu třásla jako sulc a po celé dni do omrzení hrál v předsíni na truhle sám černého Petra. Tichon stále stejně žárlil na svou poďobanou milenku kvůli Saškovi, čeledi, Grigorijovi, pánovi, ba i kvůli jeřábovi, jehož Lukerja zahrnovala zbytkem své vdovské, překypující něhy. Děd Saška se čas od času opil a chodil pánovi pod okna vyžebrat si svou dvacetikopejku.
Za celou tu dobu se přihodily pouze dvě události, které vyburcovaly život z plesnivé, tupé ospalosti: Axiňjin porod a ztráta plemenného housera. Děvčátku, které se narodilo Axiňje, brzy zvykli a po houserovi našli ve strži za hájem peří (zřejmě ho roztrhala liška) a uklidnili se.
Každý den ráno, když se pán probudil, volal k sobě Benjamina:
„Zdálo se ti něco?”
„Jak by ne, měl jsem takový nádherný sen.”
„Vypravuj,” nakazoval krátce pan Listnicki a kroutil si cigaretu.
A Benjamin vyprávěl. Když byl sen nezajímavý nebo strašidelný, tu se pán zlobil:
„Hlupáku, dobytku! Hlupák má i sny hloupé.”
Benjamin dostal nápad: bude si vymýšlet veselé a zajímavé sny. Jen jedno ho tížilo: že bude musit přemýšlet. Od toho dne, když vysedával na truhle a pleskal o přikrývku zohýbanými kartami, mastnými jako tváře hráče, snažil se vymýšlet veselé sny. Zakoukal se tupě na jedno místo a tak dlouho si vymýšlel, až se mu už vůbec nic nezdálo. Probouzel se a namáhal, aby si na něco vzpomněl, ale v hlavě měl pusto a prázdno, jako když vymete, a nejenže neviděl sen, ale neviděl vůbec nikoho.
A Benjaminovi s jeho hlupáckými výmysly brzy došel dech a pán se zlobil, když vyprávěče přistihl, že se opakuje.
„Ty potvoro jedna, ten sen o koni jsi mi již vypravoval ve čtvrtek. Co si vlastně myslíš? Jdi mi ke všem rohatým!”
„Zase se mi to zdálo, Nikolaji Alexejeviči. Jako že je bůh nade mnou, už podruhé se mi to zdálo,” lhal bez rozpaků Benjamin.
V prosinci zavolali Grigorije po poslovi do Věšenské na staniční správu. Dostal sto rublů na koně a oznámení, že na Štěpána musí jet do Maňkova na shromaždiště.
Grigorij se vrátil ze stanice celý nesvůj. Vánoce byly přede dveřmi a on neměl nic připraveno. Za erární peníze a za své úspory koupil v Obryvském za sto čtyřicet rublů koně. Šel ho kupovat s dědou Saškou a usmlouval pěkného koně. Byl to šestiletý Hnědák s nízkým zadkem; měl však jednu skrytou vadu. Děd Saška si potahoval bradku a řekl:
„Levnějšího nedostaneš a na velitelství na to nepřijdou. Nemají dost fištronu.”
Zpátky jel Grigorij na koupeném koni, aby vyzkoušel jeho krok a klus. Týden před vánocemi přijel do Jahodného sám Pantělej Prokofjevič. Nevjel do dvora, ale uvázal kobylu, zapřaženou do bryčky, k plotu a potom se belhal k čeledníku, strhávaje cestou rampouchy z vousů, které mu ležely na límci kožichu jako černý brousek. Grigorij uviděl otce oknem a polekal se.
„To je nadělení…! Otec…!”
Axiňja bezděky skočila ke kolébce a přikryla děcko.
Pantělej Prokofjevič vešel a s n…
