7
Zima nepřišla najednou. Po svátku Panny Marie Pomocné napadlý sníh roztál a stáda šla znovu na pastvu. Asi týden vál jižní vítr, oteplilo se, země rozmrzla a ve stepi dokvétala pozdní jasná mechovitá tráva.
Obleva trvala už do svatého Michaila, pak uhodil mráz a přihnal se sníh. Den ode dne byla větší zima, napadlo ještě na čtvrt metru sněhu a po pustých zahradách u Donu, přes ploty zaváté až ke špičce táhly se jako dívčí ažurové vyšívání zaječí stopy. Na ulicích nebylo živé duše.
Nad chutorem se převaloval kouř z kizjaků, u hromádek popela, vysypaného u cesty, pobíhali havrani, kteří se slétali k lidským obydlím. Chutorem se jako vybledlá modravá stuha klikatila silnice.
Na majdaně se sešla schůze. Blížilo se dělení a sekání roští. U zápraží obecního úřadu se tlačili kozáci v kožiších dlouhých i krátkých a vrzali válenkami. Zima je zahnala dovnitř. Za stolem vedle atamana a písaře se usadili ctihodní starci se stříbrnými bradami, mladší kozáci s bradkami různých barev, i bezvousí, tiskli se do hloučků a hlučeli z tepla ovčích límců. Písař pokrýval papír namačkanými řádkami, ataman se mu díval přes rameno a vychladlou úřadovnou se nesl přitlumený šum:
„Seno letos...”
„Ba, ba... Z louky — to je krmivo, ale ze stepi je to samá komonice.”
„Bývalo, že se páslo až do vánoc.”
„Kalmykům je hej.”
„Eh, hm.
„Koukej, ataman má vlčí límec, hlavu ani nemůže otočit.”
„Napral si břicho, zatracený tlusťoch!”
„A co ty, kmotře, snad nechceš zimu zastrašit? To je, panečku, kožich...!”
„Cikán zrovna prodal kožich.”
„Cikáni nocují o vánocích ve stepi a přikrýt se nemají čím. Zabalil se teda jeden cikán do rybářské sítě a promrzl až na kost. Probudí se, prostrčí prst okem sítě a povídá mámě; ,Juj, mámo, to je ale venku zima!’”
„Chraňbůh, aby přišlo náledí.“
„Budeme musit okovat voly, jinak to nepůjde.”
„Tuhle jsem ořezával vrbu u Čertovy rokle, je náramně pěkná.”
„Zachare, zapni si poklopec... Omrzneš a žena tě z domu vyžene.”
„Nemáš ty na starosti obecního býka, Avdějiči?”
„Nevzal jsem to. Hlásila se o to Paraňka Mrychinová... ,Já jsem vdova,' povídá, ,bude mi veseleji.’ ,Jen si ho vem,' já na to, ,a když z toho něco bude...’“
„Cha-cha-cha!”
„Hi-hi-hi!”
„Vážení sousedé! Jak to bude s roštím...? Ticho...!”
„Kdyby z toho, jářku, něco bylo, tak se sám hlásím za kmotra...”
„Ticho! Žádám zdvořile o ticho!”
Schůze začala. Ataman hladil zapocené žezlo, vyvolával jména účastníků, od úst mu šla pára a malíčkem si strhával z vousů rampouchy. Vzadu u bouchajících dveří pára, tlačenice, hlasité smrkání.
„Ve čtvrtek s tím sekáním nic nebude!” pokoušel se překřičet atamana Ivan Tomilin, který si třel zarudlé uši a vystrkoval hlavu v modré dělostřelecké čapce.
„Pročpak?”
„Utrhneš si uši, kanonýre!”
„Přišijem mu volské.”
„Ve čtvrtek se chystá půl vesnice pro seno. Pěkně jste to vymyslili...!”
„Pojedeš v neděli.”
„Vážení sousedé...”
„Co je?”
„Mnoho štěstí...!”
„Hu-u-u-u...!”
„Ho-ho-ho...!”
„Ha-ha-ha...!”
Starý Matvej Kašulin se nahýbal přes rozviklaný stůl, zlostně ječel a ukazoval jasanovou hladkou holí na Tomilina.
„Se senem počkáš! To by bylo pěkné! Jako všichni... Ty jsi odjakživa proti všemu. Jsi ještě mladý a hloupý, kamaráde... Tak...! Já ti dám, ty...!”
„Ty jsi starý, ale pořád si ještě chodíš pro rozumy k sousedům...!” sypal ze sebe jednoruký Alexej, vystrkoval hlavu ze zadních řad, pomrkával a křečovitě škubal znetvořenou tváří.
Už šest let žil v nepřátelství se starým Kašulinem pro kousek přiorané půdy. Zmlátil ho každého jara, třebaže mu Matvej Kašulin sebral jen tolik půdy, kolik vrabec doskočí — se zavřenýma očima by ji člověk přeplivl.
„Mlč, zmetku!“
„Škoda, že jsi tak daleko a že na tebe nedosáhnu, vrazil bych ti jednu, až by ti červená vystříkla!”
„Ale jdi, ty mrkoune bezruký!”
„Hergot, už jste zase v sobě...?“
„Jděte na dvůr a tam se rafejte! To se ví!”
„Nech toho, Alexeji, vždyť vidíš, že se dědek naježil, až mu čepice na hlavě nadskakuje.”
„Do basy s nimi, s křiklouny!”
Ataman bouchl…
