XII.
Během oběda se v hodovní síni objevil zadýchaný purkrabí. Rozpačitě došel ke křeslu, v němž seděl Jiří Adam z Dobronína, naklonil se k němu a polohlasně řekl: „Omlouvám se, urozený pane! U brány čeká nějaká holka. Vypadá jako… Brečí, že s vámi musí hned mluvit. Prý je to otázka života a smrti. Dal bych jí napráskat a vyhnal bych ji, aby neobtěžovala, jenže tvrdí, že vás dobře zná. Já vím, tyhle holky na jednu noc umějí být někdy hrozně neodbytné, jenže ona přísahá, že o tohle prý nejde. Jak jsem zjistil, zná i pannu Rozárku. Trochu se divila, že je to vaše neteř. Přesto tvrdí, že se s ní prý přátelí… Tak nevím. Chcete s ní mluvit?“
„Rozhodně,“ přikývl královský písař. Hřbetem dlaně si otřel ústa, odložil lžíci a vstal. „Přiveď ji do mé komnaty. A nech donést džbán vína!“ Pak kývl na bakaláře Petra, který jedl s několika služebníky u menšího stolku v rohu sálu. Ze svého místa vedle Jana z Házmburka vstala i Rozárka a s obavou se ptala, co se stalo.
„Zdá se, že nás hledá ta holka z šenku na litoměřickém předměstí,“ vysvětloval polohlasně královský písař.
„Měla bych asi jít s vámi,“ navrhla a hned se začala hradnímu pánu omlouvat, že ho musí opustit. Jan z Házmburka byl zjevně rozmrzelý. Pokrčil rameny, jako by chtěl říci, ať si dělá, co chce.
Za chvíli už seděl Jiří Adam z Dobronína s oběma pomocníky ve své komnatě a před ním stála Magdalena v šatech zaprášených dlouhou cestu. „Musíte hned utéct!“ vyhrkla, sotva vkročila dovnitř. Přitom se dívala na bakaláře Petra. „Chvála Bohu, že se vám nic nestalo.“
„Proč by se nám mělo v Budyni něco stát?“ optal se nedůvěřivě královský písař. Zvedl džbán s vínem, naplnil číši a podal ji Magdaleně. Zapýřila se nad tou pozorností, číši popadla a několika doušky ji hltavě vypila až do dna. Hned ale pokračovala: „Víte, kdo zavraždil ty dva vojáky v lese u Litoměřic? Urozený pán z Házmburka! Ať už měl jakýkoli důvod, tady vám hrozí nebezpečí. Kdo zabil jednou, zabije i podruhé!“
„Proč by pán z Házmburka zabíjel vlastní vojáky?“ divil se bakalář Petr. „A jak vůbec víš, že nás jejich vražda zajímá?“
„Rozárka mě požádala, abych pátrala mezi sousedy na předměstí,“ vysvětlovala Magdalena. Trochu se uklidnila a už nemluvila tak přerývaně. „Jeden tulák, který tam v lese během léta přespává, viděl ten samý den, kdy se mord stal, čekat na cestě kočár s erbem zajíce na dvířkách. To je přece znamení urozeného pána z Házmburka, ne?“
„Jistě,“ přikývl královský písař a rychle přemýšlel, zda nějaký rod v okolí nepoužívá podobný erb, s nímž by si ho mohl ten tulák splést. Ale nic ho nenapadlo. Bylo málo pravděpodobné, aby zaměnil nějaké jiné zvíře za zajíce. Jak to tak vypadalo, mluvil pravdu.
„Ale to není všechno,“ pokračovala pyšně Magdalena. Přitom se žíznivě dívala na svůj prázdný pohár. Bakalář Petr, který seděl na truhlici u stěny, vyskočil, aby ho dolil. I když o nic nešlo, všiml si, že Rozárka se na něho zamyšleně zadívala. Proto dolil i sobě, aby to tak nevypadalo.
Magdalena se s chutí napila a pak vítězoslavně pokračovala: „Víte, kdo do toho kočáru nastoupil? Ten vlašský alchymista!“
„To přece nemá logiku,“ bručel Jiří Adam z Dobronína a dlaní si zamyšleně mnul bradu. V místnosti se rozhostilo ticho. Nikdo se ho neodvážil rušit. Jen z nádvoří sem otevřeným oknem tlumeně doléhaly hlasy čeledi.
„Odpusťte,“ špitla rozpačitě Magdalena. „Mám pro vás ještě něco!“
Královský písař k ní obrátil oči, ale chvilku trvalo, než si uvědomil, co říká. Pak ji vyzval, ať mluví dál.
„Přinesla jsem dopis od našeho probošta,“ řekla, jako by se omlouvala. Sáhla do záňadří a vylovila složený list papíru s červenou pečetí litoměřické kapituly. Podala ho královskému písaři a vysvětlovala, že těsně předtím, než se vydala na cestu, přišel do šenku sám litoměřický probošt. Ptal se, jestli nevědí o nějakém kupci, který by mířil do Budyně, aby doručil jeho list. Hned se mu samozřejmě nabídla, i když její strýc protestoval, kdo se bude starat o hosty. Nakonec mu probošt zaplatil a šenkýř souhlasil, ovše…
