2
Když byl Jacob ještě hodně malý, mohlo mu být tak půl roku, dostala Liesl zápal plic. Jako většina povětšinou zdravých lidí byla v nemoci příšerná: protivná, trucovitá a nejvíc ze všeho ohromená tím nepovědomým místem, na jakém se nyní ocitla. „Já přece nebývám nemocná,“ opakovala, jako by se stala nějaká chyba, jako by to, čeho se jí dostalo, bylo určeno pro někoho jiného.
Jelikož byl Jacob churavé miminko – ne nějak dramaticky, ale za svůj krátký život už prodělal dvě nachlazení a ještě dřív, než jsem zjistil, jak vypadá jeho úsměv, jsem poznal, jak zní jeho kašel: překvapivě dospělé chrchlání –, rozhodli jsme se, že bude nejlepší, když Liesl stráví příštích pár dní u Sally, aby si odpočinula a uzdravila se, zatímco já zůstal s Jacobem doma.
Soudil jsem, že jsem celkem dobře schopný se o synka postarat, ale během víkendu jsem musel svému otci zavolat snad dvacetkrát, aby mi objasnil nejrůznější drobné záhady, které se přede mnou vynořovaly, nebo potvrdil to, o čem jsem věděl, že to vím, ale v rozrušení jsem to zapomněl: Vydává divné zvuky, které zní jako škytavka, ale na škytavku jsou moc nepravidelné – co to je? Má trochu tekutou stolici – není to příznak něčeho? Rád spí na bříšku, ale Liesl říká, že by měl ležet na zádech, a já přitom vždycky slýchal, že děti můžou klidně spát na bříšku – tak jak to je? Samozřejmě jsem si to všechno mohl najít, ale potřeboval jsem jasné odpovědi a chtěl jsem je slyšet od otce, který nejenže měl ty správné odpovědi, ale uměl je i správně podat. Konejšilo mě, když jsem slyšel jeho hlas. „Nedělej si starosti,“ říkal na konci každého takového rozhovoru. „Zvládáš to dobře. Víš, jak na to.“ A díky němu jsem opravdu uvěřil, že tomu tak je.
Když Jacob onemocněl, volal jsem otci méně: nedokázal jsem s ním mluvit. Otázky, které jsem měl pro něj teď – Jak se mám přes tohle přenést? Co budu dělat potom? Copak se můžu dívat, jak moje dítě umírá? –, jsem se nedokázal přimět ani položit a věděl jsem, že by plakal, až by se na ně snažil odpovědět.
Jacob právě oslavil čtvrté narozeniny, když jsme si všimli, že je něco špatně. Každé ráno ho Liesl vodila do školky a já ho každé odpoledne po své poslední odučené hodině vyzvedával. Měl vážnou tvářičku a velký rozsah pozornosti, takže si lidé mysleli, že je to zádumčivější dítě, než doopravdy byl: doma však pořád pobíhal, lítal nahoru a dolů po schodech, a já běhal za ním, a když jsem se natáhl na pohovku a četl si, občas přišel a pleskl sebou na mě. I Liesl byla v jeho přítomnosti hravá a někdy se ti dva honili po bytě, ječeli a pištěli a to byl můj nejoblíbenější zvuk, můj nejoblíbenější druh rámusu.
V říjnu začal být unavený. Jednoho dne jsem ho šel vyzvednout a všechny ostatní děti, všichni jeho kamarádi, byli na jedné hromadě, povídali si a skákali, a já se rozhlédl po synkovi a uviděl jsem ho v koutku místnosti, jak spí stočený na matraci. Jedna z učitelek seděla vedle něho, a když mě uviděla, přivolala mě mávnutím. „Myslím, že na něj něco leze,“ řekla. „Skoro celý den je nějak malátný a po obědě byl tak unavený, že jsme ho prostě nechali spát.“ Tu školku jsme milovali: v těch ostatních se snažili učit děti číst nebo je nějak vyučovat, ale tahle školka, kterou si oblíbili hlavně univerzitní učitelé, byla taková, jaká má podle mě školka pro čtyřleté děti být – vypadalo to, že nedělají nic jiného, než poslouchají, jak jim někdo čte pohádky, nebo všemožně tvoří, nebo běhají venku a chodí do zoo.
Do auta jsem ho musel odnést, ale když jsme přijeli domů, probudil se a byl v pohodě, snědl svačinu, kterou jsem mu přichystal, četl jsem mu z knížky a pak jsme spolu vybudovali novou ozdobu na stůl. Sally mu koupila k narozeninám nádherné dřevěné kostky vyřezané do tvarů podobných geodám, z nichž se daly postavit všemožné zajímavé útvary, tyčící se velmi vysoko do výšky; každý den jsme uprostřed stolu stvořili novou konstrukci, a když přišla Liesl domů, Jacob jí vysvětlil, co jsme to postavili – dinosaura, kosmonautskou věž – a Liesl to vyfotila.…
