3
Nezačal to dělat záměrně, opravdu ne, ale když si konečně uvědomí, co dělá, nepřestane s tím. Je půlka listopadu a on zrovna vylézá po ranním plavání z bazénu, a když se vzepře na kovových madlech, která nechal Richard kolem bazénu nainstalovat, aby se mu lépe vysedalo z vozíku a zase na něj nasedalo, svět zmizí.
Když se opět probere, je jen o deset minut později. V jednu chvíli bylo šest čtyřicet pět a on se zvedal z bazénu; vzápětí je šest padesát pět a on bezvládně leží na černé gumové podlaze, paže má vztažené k vozíku, jeho trup zanechává na podložce mokrý otisk. Zasténá, zvedne se do sedu a počká, až se místnost kolem něj zase narovná, než se pokusí – tentokrát úspěšně – vytáhnout na vozík.
Podruhé se mu to stane o pár dnů později. Právě se vrátil domů z kanceláře a je pozdě. Postupně mu začalo připadat, že u Rosena, Pritcharda načerpává veškerou svoji životní energii, a jakmile vyjde z budovy, opustí ho i síla: jakmile pan Ahmed zaklapne dvířka auta, on usíná a probouzí se teprve při příjezdu na Greene Street. Ale když tu noc vstoupí do tmavého a tichého bytu, zmocní se ho pocit vykolejení tak ochromující, že se na okamžik zarazí a jenom zmateně mžiká, než se přesune k pohovce v obýváku a natáhne se na ni. Chce si trochu odpočinout, jen na pár minut, jen dokud se zase nedokáže zvednout, ale když opět otevře oči, je den a obývák je šedivý světlem.
Potřetí k tomu dojde v pondělí ráno. Probudí se před budíkem, a ačkoli leží, cítí, jak se kolem něj i uvnitř něj všechno otáčí, jako by se změnil v láhev do poloviny naplněnou vodou, která se pohupuje v oceánu mraků. V posledních týdnech si v neděli nemusel brát prášky na spaní: v sobotu se vrátí z večeře s DžejBím, zaleze do postele a probudí se, teprve když pro něj nazítří přijde Richard. A když Richard nepřijde – jako tuhle neděli; odjeli s Indií na návštěvu k jejím rodičům do Nového Mexika –, prospí celý den i celou noc. Nezdá se mu o ničem a nic ho nedokáže vzbudit.
Samozřejmě ví, co se děje: moc málo jí. Už to tak vede celé měsíce. Některé dny opravdu jí jen maličko – kousek ovoce, krajíček chleba – a některé dny nejí vůbec. Nejde o to, že by se rozhodl přestat jíst –, prostě už nemá o jídlo zájem, už toho není schopen. Nemá hlad, a tak nejí.
To pondělí se však nají. Vstane, odpotácí se domů. Plave, ale mizerně, pomalu. A pak se vrátí nahoru a udělá si snídani. Posadí se a dá se do jídla, rozhlíží se přitom po bytě, noviny má složené na stole vedle sebe. Otevře ústa, vloží do nich sousto, žvýká, polkne. Ty pohyby dělá záměrně mechanicky, ale náhle ho napadne, jak groteskní je to proces, strkat si něco do úst, přesouvat to uvnitř jazykem a polknout ten slinami nasáknutý špunt, a zarazí se. Přesto si slibuje: budu jíst, i když se mi nechce, protože jsem naživu a tohle dělat musím. Ale pak na to zapomene a potom znovu.
A pak, o dva dny později, se něco stane. Právě přišel domů, tak vyčerpaný, že si připadá rozpustný, jako by se vypařoval do vzduchu, tak nehmotný, jako by nebyl z krve a kostí, ale z páry a mlhy, když vtom před sebou uvidí stát Willema. Otevře ústa, aby ho oslovil, ale pak mžikne a Willem je pryč a on zavrávorá s rukama vztaženýma před sebe.
„Willeme,“ řekne nahlas do prázdného bytu. „Willeme.“ Zavře oči, jako by si ho tak mohl přivolat, ale Willem se už neobjeví.
Druhý den však ano. Zase je doma. Zase je noc. Zase nic nejedl. Leží v posteli a dívá se do tmy v pokoji. A náhle je tam Willem, mihotavý jako hologram, jeho okraje se rozmazávají světlem, a ačkoli se na něj Willem nedívá – dívá se jinam, směrem ke dveřím, tak upřeně, že se tam chce podívat taky, aby zjistil, co Willem pozoruje, ale ví, že nesmí mrknout, nesmí odvrátit zrak, jinak ho Willem opustí –, stačí mu ho vidět, cítit, že nějakým způsobem pořád existuje, že jeho zmizení možná přece jen není trvalý stav. Nakonec však mrknout musí a Willem zmizí nanovo.
Příliš ho to však nerozruší, protože teď už ví: když nebude jíst, když vydrží až k tomu bodu těsně před zhroucením, začne…
