V
Šťastná léta
1
Přišel den, asi tak měsíc po jeho osmatřicátých narozeninách, kdy si Willem uvědomil, že je slavný. Zpočátku ho to zaskočilo méně, než by čekal, částečně proto, že se vždycky považoval za tak trochu slavného – sebe a DžejBího. Byl třeba ve městě s Judem nebo s někým jiným a někdo přišel Judea pozdravit a Jude ho představil: „Aarone, znáš Willema?“ A Aaron na to: „No jasně. Willem Ragnarsson. Willema zná každý,“ jenže to nebylo kvůli jeho práci – bylo to, protože sestra Aaronova někdejšího spolubydlícího s ním na Yaleu chodila, nebo protože přede dvěma lety dělal scénické čtení pro bratra známého jednoho Aaronova přítele, který psal divadelní hry, nebo protože Aaron, který byl sám malíř, měl kdysi skupinovou výstavu s DžejBím a Asijským Henrym Youngem a seznámil se s Willemem na večírku po vernisáži. Po většinu jeho dospělého života byl New York pouze prodloužením vysoké školy, kde jeho a DžejBího všichni znali a celá jeho infrastruktura, jak se občas zdálo, jako by se přenesla z Bostonu do oblasti několika bloků na dolním Manhattanu a okrajových částí Brooklynu. Oni čtyři se stýkali se stejnými lidmi – no, ne úplně stejnými, ale přinejmenším se stejným typem lidí jako na vysoké, a v té říši výtvarníků, herců a hudebníků byl samozřejmě známý, protože to tak bylo odjakživa. Nebyl to až tak velký svět; každý tam znal každého.
Z nich čtyř pouze Jude a do jisté míry i Malcolm měli zkušenost se životem v jiném světě, ve skutečném světě obývaném lidmi, kteří dělali ty nezbytné životní věci: vytvářeli zákony, učili, léčili lidi, řešili problémy, starali se o peníze a nakupovali a prodávali věci (vždycky si myslel, že není až tak překvapivé, že Aarona zná on, nýbrž že ho zná Jude). Krátce předtím, než oslavil sedmatřicáté narozeniny, vzal roli v nenápadném filmu s názvem Platanový soud, v němž hrál právníka z malého jižanského městečka, který se konečně rozhodl veřejně přiznat, že je gay. Vzal tu roli, aby mohl pracovat s hercem, který hrál jeho otce, protože ho obdivoval; v tom filmu ztělesňoval mlčenlivého a jaksi mimochodem jízlivého muže, který neschvaluje vlastního syna, a osobní zklamání z něj udělala nelaskavého člověka. Když se na tu roli připravoval, nechal si od Judea vysvětlit, co přesně celý den dělá, a když to poslouchal, bylo mu trošičku líto, že Jude, kterého považoval za geniálního, geniálního způsoby, které on nikdy nepochopí, marní svůj život prací, jež jemu připadala drtivě nudná, jako intelektuální ekvivalent péče o domácnost: smýčení, třídění, praní a uklízení, jen aby se člověk vzápětí přesunul do dalšího domu a začal s tím zase nanovo. Samozřejmě to neřekl nahlas a jednou v sobotu se s Judem sešel u Rosena, Pritcharda a prohlížel si jeho složky a dokumenty a poflakoval se po kanceláři, zatímco Jude psal.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Jude, opřel se na židli a ušklíbl se na něj, a on se usmál a prohlásil: „Docela působivé,“ protože to svým způsobem skutečně působivé bylo, a Jude se rozesmál. „Já vím, co si myslíš, Willeme,“ řekl. „A je to v pohodě. Harold si to myslí taky. ‚Taková škoda,‘“ řekl Haroldovým hlasem. ‚Tak promarněný talent, Jude.‘“
„Tohle si nemyslím,“ ohradil se, ačkoli ve skutečnosti to tak bylo: Jude vždycky žehral na vlastní nedostatek představivosti, na svůj neochvějný smysl pro praktičnost, ale Willem ho tak nikdy nevnímal. Opravdu mu to připadalo jako plýtvání talentem: nikoli to, že Jude pracoval pro korporátní firmu, nýbrž to, že vůbec dělal právo, jelikož podle něho by se mysl jako ta Judeova měla zabývat něčím jiným. Netušil čím, ale tímhle rozhodně ne. Věděl, že je to směšné, ale v hloubi duše nikdy nevěřil, že se Jude někdy skutečně stane právníkem, ačkoli studoval práva: vždycky si představoval, že toho v jednu chvíli nechá a začne se věnovat něčemu jinému, například se stane učitelem matematiky nebo zpěvu nebo (ačkoli už tehdy si uvědomoval tu ironii) psychologem, protože byl tak dobrý posluchač a vždycky dokázal svoje přátele utěšit. Nevě…
