2
Když ho Willem poprvé opustil – asi před dvaceti měsíci, v lednu přede dvěma lety –, všechno se najednou zvrtlo. Během dvou týdnů poté, co Willem odjel do Texasu natáčet Duety, měl tři epizody se zády (jedna se mu stala v kanceláři a další, pro změnu doma, trvala celé dvě hodiny.) Vrátila se mu bolest v chodidlech. Na pravém lýtku se mu otevřel bolák (netušil od čeho). A přitom bylo všechno v pořádku. „Ty to všechno bereš nějak hrozně vesele,“ prohlásil Andy, když za ním musel zajít v jednom týdnu už podruhé. „Je mi to podezřelé.“
„Vždyť víš,“ opáčil, ačkoli bolest byla tak pronikavá, že skoro nemohl mluvit. „Tohle se stává, ne?“ Když však v noci ležel v posteli, děkoval svému tělu za to, že se drželo v lati a ovládalo se tak dlouho. V měsících, které potají označoval jako své a Willemovy líbánky, nemusel ani jednou použít vozík. Epizody byly zřídkavé a krátké a nikdy k nim nedošlo ve Willemově přítomnosti. Věděl, že je to hloupost – Willem věděl o jeho problémech, viděl ho i v tom nejhorším stavu –, ale byl vděčný za to, že v době, kdy se jeden na druhého začali dívat jinak, mu bylo dopřáno období proměny, krátká pauza, v níž se mohl vydávat za zdravého člověka. Takže když se vrátil do tohoto normálního stavu, nepověděl Willemovi, co se mu děje – to téma ho nudilo tak strašně, že si nedokázal představit, že by mohlo někoho jiného nenudit –, a když se Willem v březnu vrátil domů, on na tom byl víceméně lépe, už zase chodil a rána se konečně zatáhla.
Od té doby Willem odjel na delší čas ještě čtyřikrát – dvakrát na natáčení a dvakrát na propagační turné – a pokaždé, někdy přímo ten samý den, kdy Willem odjel, se jeho tělo nějak rozbilo. On však na tom oceňoval to načasování, tu zdvořilost: bylo to, jako by se jeho tělo ještě dříve než mysl rozhodlo, že by měl v tomhle vztahu být, a splnilo svou povinnost tím, že mu odstranilo z cesty tolik překážek a trapných obtíží, kolik jen bylo možné.
Teď je polovina září a Willem se zase chystá k odjezdu. Jak se stalo jejich rituálem – už od té Poslední večeře, která se konala kdysi dávno, v jiném životě –, poslední sobotu před Willemovým odjezdem zajdou na večeři do nějakého výstředního podniku a zbytek noci si povídají. V neděli dlouho vyspávají a odpoledne řeší praktické otázky: věci, které je třeba vyřídit, zatímco bude Willem pryč, problémy, s nimiž je třeba nějak naložit, rozhodnutí, která je nutné udělat. Hned od chvíle, kdy se jejich vztah změnil z toho dřívějšího v nynější, začaly být jejich rozhovory zároveň důvěrnější a zároveň se v nich víc zaobírají všedními záležitostmi, a ten poslední víkend je dokonalým, zhuštěným odrazem toho stavu: sobota je vyhrazená obavám, tajemstvím, doznáním a vzpomínkám; neděle je pak na logistiku, na každodenní mapování a plánování, které posouvá jejich společný život krůček po krůčku vpřed.
Miluje oba druhy rozhovorů s Willemem, ale ty plánovací si vychutnává víc, než by kdy tušil. Vždycky měl pocit, že ho k Willemovi poutají velké věci – láska, důvěra –, ale je rád, že jsou spojeni i maličkostmi: účty, daněmi a prohlídkami u zubaře. Vždycky si přitom vzpomene na jednu návštěvu u Harolda a Julie, před lety, kdy u nich dostal strašnou virózu a nakonec většinu toho víkendu strávil na pohovce v jejich obýváku, zachumlaný v dece, a střídavě se propadal do spánku a zase se z něj vytrhoval. Tu sobotu večer se společně dívali na film a v jednu chvíli se Harold s Julií začali bavit o renovaci kuchyně domu v Truru. On podřimoval a naslouchal jejich hovoru, který byl tak nudný, že nechápal žádné podrobnosti, ale zároveň ho naplňoval nesmírným pokojem: připadalo mu, že je to ideální vyjádření dospělého vztahu – máte někoho, s kým můžete probírat mechaniku sdílené existence.
„Takže jsem tomu chlápkovi přes stromy nechal vzkaz, že mu tenhle týden zavoláš, jo?“ zeptá se Willem. Jsou v ložnici a na poslední chvíli dobalují pár Willemových věcí.
„Jo,“ odpoví. „Poznamenal jsem si, že se mu mám zítra ozvat.“
„A Malcolmovi jsem pověděl, že s&nbs…
