II
Pošťák
1
Soboty byly na práci, ale neděle na procházky. S těmi procházkami začal z nezbytnosti před pěti lety, když se do města přistěhoval a věděl o něm jen málo: každý týden si vybral jednu čtvrť, došel do ní z Lispenard Street a potom ji obešel, přesně po obvodu, a vrátil se domů. Žádnou neděli nevynechal, pokud nebylo takové počasí, že se nedalo vyjít ven, a i nyní, ačkoli už prošel každou čtvrť Manhattanu a k tomu mnohé v Brooklynu a Queensu, stále odcházel v neděli v deset dopoledne a vracel se, teprve když předem zvolenou trasu zvládl. Ty procházky už dávno přestaly být něčím, co dělal pro potěšení, ačkoli ne že by ho netěšily – bylo to prostě něco, co dělal. Nějakou dobu je také s nadějí považoval za něco víc než pouhý tělocvik, možná za něco posilujícího, podobného amatérské fyzioterapii, navzdory faktu, že s ním Andy nesouhlasil a ve skutečnosti mu procházky neschvaloval. „Nevadí mi, že si chceš posilovat nohy,“ říkal.
„Ale v tom případě bys měl spíš plavat, ne se vláčet sem a tam po chodníku.“ Proti plavání vlastně nic neměl, ale nenabízelo se mu žádné dostatečně soukromé místo, kde by mohl plavat, a tak to nedělal.
Willem se k němu na těch procházkách občas přidával, a v poslední době, pokud jeho trasa vedla kolem divadla, si ji vždycky načasoval tak, aby se mohli sejít o blok dál u stánku s čerstvými šťávami po odpoledním představení. Dali si pití a Willem mu vyprávěl, jak to probíhalo, a koupil si salát, aby si ho mohl sníst před večerním představením, a on pak pokračoval na jih, k domovu.
Stále bydleli na Lispenard Street, ačkoli oba se už touhle dobou mohli přestěhovat do vlastních bytů: on rozhodně, Willem možná. Ale ani jeden z nich se před tím druhým o stěhování nezmínil, a tak to neudělali. Oddělili však levou stranu obývacího pokoje, aby vznikla další ložnice; jejich parta postavila během jediného víkendu hrbolatou sádrokartonovou stěnu, takže když jste nyní vešli dovnitř, vítalo vás šedivé světlo jen ze dvou oken, ne ze čtyř. Druhou ložnici si vzal Willem a on zůstal v té původní.
Měl pocit, že poslední dobou Willema skoro nevídá, kromě těch návštěv u vchodu pro účinkující, a přestože Willem pořád zdůrazňoval, jak je líný, zdálo se, že neustále pracuje nebo se snaží pracovat: před třemi lety, o svých devětadvacátých narozeninách, přísahal, že z Ortolanu odejde, než mu bude třicet, a dva týdny před jeho třicetinami seděli oba dva v bytě, vmáčknutí do nově přepaženého obýváku, a Willem si dělal starosti, jestli si vážně může dovolit z té práce odejít, když mu zazvonil telefon a byl to telefonát, na který čekal roky. Divadelní hra, která byla důsledkem toho telefonátu, měla docela velký úspěch a získala Willemovi dostatečnou pozornost na to, aby si mohl o třináct měsíců později dovolit odejít z Ortolanu nadobro: jen rok po datu, které si sám stanovil. Byl se na Willemovu hru podívat – šlo o rodinné drama s názvem Malamudův teorém, o profesoru literatury v prvních fázích demence a jeho odcizeném synovi, který byl fyzik – a viděl ji celkem pětkrát, dvakrát s Malcolmem a DžejBím a jednou s Haroldem a Julií, kteří přijeli na víkend do města, a pokaždé se mu podařilo zapomenout, že na tom jevišti je jeho starý přítel a spolubydlící, a když spadla opona, cítil hrdost a jistý stesk, jako by sama vyvýšená poloha jeviště ohlašovala, že Willem postoupil do nějaké jiné říše života, která jemu není tak snadno přístupná.
Blížící se třicítka u něj nevyvolala žádnou latentní paniku, žádný zběsilý záchvat činorodosti, žádnou potřebu upravit obrysy svého života tak, aby se víc podobaly tomu, jak by měl život třicátníka vypadat. To však neplatilo pro jeho přátele a on strávil poslední tři roky před třicítkou nasloucháním jejich chvalozpěvům na to, jaká je to báječná dekáda, když je člověku něco přes dvacet, a jejich líčením toho, co udělali a neudělali, a katalogům toho, kvůli čemu se nenáviděli a co si slibovali. Tehdy se věci změnily. Ta druhá ložnice například vznikla částečně kvůli Willemové hrůze…
