3
To DžejBí rozhodl, že by Willem s Judem měli uspořádat silvestrovský večírek u sebe v bytě. Dohodlo se to o Vánocích, které probíhaly na tři části: Štědrý večer strávili u DžejBího matky ve Fort Greene, vánoční večeře na Boží hod (formální, organizovaná událost, kde se vyžadovaly obleky a kravaty) se konala u Malcolmových rodičů a předcházel jí neformálnější oběd v domě DžejBího tet. Tohoto rituálu se drželi od nepaměti – před čtyřmi lety k němu připojili ještě Díkůvzdání u Judeových přátel Harolda a Julie v Cambridgi –, ale silvestr nikdy neměl žádný pevný program. Loni, což byl první rok po škole, kdy se všichni ocitli ve stejnou dobu v jednom městě, každý skončil jinde a byl tam nešťastný – DžejBí uvízl na nějakém nudném večírku u Ezry, Malcolm na večeři u jedněch přátel svých rodičů na horním Manhattanu, Willem se nechal od Findlaye přemluvit, aby vzal sváteční směnu v Ortolanu, a Jude ležel s chřipkou v posteli na Lispenard Street –, a tak se rozhodli, že příští rok si udělají nějaký pořádný plán. Jenže se k tomu nedostali, a najednou byl prosinec, a oni pořád nic nevymysleli.
Takže jim nevadilo, že DžejBí rozhodl za ně, tentokrát ne. Usoudili, že do bytu se pohodlně vejde pětadvacet lidí, nebo čtyřicet nepohodlně.
„Takže čtyřicet,“ prohlásil DžejBí okamžitě, což předpokládali, ale později, zpátky u sebe v bytě, napsali seznam jen dvaceti hostů, a pouze svých a Malcolmových přátel, neboť věděli, že DžejBí pozve víc lidí, než má přiděleno, a zahrne do toho počtu přátele, přátele přátel, vlastně-ani-ne-přátele a kolegy a poslíčky a barmany a prodavače, a nakonec se bude v bytě tísnit tolik těl, že i když otevřou všechna okna, aby dovnitř pustili noční vzduch, stejně se jim nepodaří rozptýlit opar horka a dýmu, který se tam nevyhnutelně nahromadí.
„Hlavně to moc nekomplikujte,“ řekl DžejBí ještě, ale Willem s Malcolmem věděli, že to varování je určeno výhradně pro Judea, který měl sklon dělat věci složitěji, než bylo nutné, celou noc péct jeden plech sýrových větrníčků za druhým, ačkoli by se všichni spokojili s pizzou, a před večírkem v bytě uklízet, jako by někomu záleželo na tom, jestli se podlaha nelepí špínou a dřez nepokrývají zaschlé mydlinky a zbytky včerejší snídaně.
Noc před večírkem byla na to roční období nečekaně teplá, tak teplá, že Willem šel ty dvě míle z Ortolanu pěšky a v bytě ho uvítal tak hutný odér sýra, těsta a fenyklu, až mu připadalo, že z práce vůbec neodešel. Chvilku postával v kuchyni, zvedal ty oblé, nádorovité kousky těsta chladnoucí na plechu, aby se nepřilepily, a díval se na hromadu plastových krabiček obsahujících máslové sušenky s bylinkami a zázvorové keksy z kukuřičné mouky a cítil jistý smutek – stejný se ho zmocnil, když si všiml, že Jude přece jenom uklízel –, protože věděl, že tyhle úžasné výtvory budou snědeny bezmyšlenkovitě, že je lidé budou polykat v celku a zapíjet pivem a nový rok začne tím, že budou všude nacházet drobečky těch laskomin, rozdupané a zašlapané do dlaždic. Jude už v ložnici spal, okno bylo pootevřené a ten těžký vzduch vyvolal u Willema touhu po jaru, po stromech v oparu žlutých kvítků a po hejnu černých ptáků s křídly jako natřenými olejem, kteří nezvučně plachtí po obloze v barvě moře.
Když se však probudil, počasí se opět změnilo a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že se klepe zimou a ty zvuky z jeho snu vydával vítr a že s ním někdo třese a opakovaně se ozývá jeho jméno, které nepronáší ptáci, nýbrž lidský hlas: „Willeme, Willeme.“
Obrátil se a vzepřel se na loktech, ale Judea dokázal zaznamenat jen v jistých výsečích: nejdřív jeho tvář, potom fakt, že si před sebou přidržuje levou paži pravačkou a má ji do něčeho zabalenou – došlo mu, že do ručníku –, a to v místnosti zářilo tak bíle, že to působilo jako zdroj světla a on na to hleděl jako v transu.
„Willeme, moc se omlouvám,“ řekl Jude a hlas měl tak klidný, až si Willem na pár vteřin pomyslel, že se mu to jenom zdá, a přestal poslouchat a Jude to musel zopakovat. „Měl jsem nehodu, Wil…
