IV
Axiom rovnosti
1
Večer předtím, než vyrazí do Bostonu na svatbu jejich přítele Lionela, dostane od doktora Li zprávu, že doktor Kashen zemřel. „Infarkt, šlo to hodně rychle,“ píše doktor Li. Pohřeb je v pátek odpoledne.
Nazítří ráno odjede rovnou na hřbitov a ze hřbitova do domu doktora Kashena, dvoupodlažní dřevěné stavby v Newtonu, kde profesor na konci školního roku vždycky pořádal večeři pro své doktorandy. Platilo nepsané pravidlo, že na těchto večírcích se nebude mluvit o matematice.
„Můžete mluvit o čemkoli jiném,“ říkal jim. „Ale o matematice se bavit nebudeme.“ Pouze na večírcích dr. Kashena býval nejméně sociálně neschopnou osobou v místnosti (a také, nikoli náhodou, nejméně geniální) a profesor ho vždycky žádal, aby zahájil konverzaci: „Takže, Jude,“ říkal vždycky, „o co se v poslední době zajímáte?“ Minimálně dva z jeho kolegů z postgraduálu – oba si dělali doktorát z filozofie – měli mírnou formu autismu a on věděl, jaké úsilí je stojí běžný rozhovor, jaké úsilí je stojí chovat se slušně u stolu, a tak si před těmito večeřemi vždycky provedl drobný průzkum světa online her (které jeden z nich miloval) a tenisu (který miloval ten druhý), aby jim dokázal klást otázky, na něž budou schopní odpovědět. Dr. Kashen si přál, aby si jeho studenti dokázali jednoho dne najít práci, a tak je neučil pouze matematiku, ale považoval za svůj úkol je rovněž socializovat, ukázat jim, jak se chovat mezi lidmi.
Občas se večeře účastnil i Leo, syn doktora Kashena, který byl asi o pět nebo šest let starší než Jude. Taky měl autismus, ale na rozdíl od Donalda a Mikhaila to na něm bylo vidět na první pohled a jeho postižení bylo natolik závažné, že sice dokončil střední školu, ale na vysoké vydržel jen jeden semestr, a nakonec skončil jako programátor u telefonní společnosti, kde den za dnem sedával ve stísněném kamrlíku a opravoval jednu obrazovku plnou kódu za druhou. Byl jediným dítětem doktora Kashena a pořád bydlel doma, s otcem a sestrou doktora Kashena, která se k nim přistěhovala už před lety, když doktorovi zemřela manželka.
V domě si promluví s Leem, který má skelný pohled, mumlá a při řeči se na něj nedívá, a pak s doktorovou sestrou, která učívala matematiku na Severovýchodní.
„Byl to vynikající učitel,“ řekne jí. „Dal mi toho hrozně moc. Je mi to velice líto.“
„Ano,“ odpoví žena. „Přišlo to velmi náhle. A chudák Leo –“ Oba se podívají na Lea, který zírá do prázdna. „Nevím, jak se s tím vypořádá.“ Políbí ho na rozloučenou. „Ještě jednou vám děkuju.“
Venku je štiplavý mráz a přední sklo je lepkavé námrazou. Pomalu odjede k Haroldovi a Julii, vejde do domu a zavolá na ně.
„Už je tady!“ řekne Harold, vynoří se z kuchyně a utírá si ruce do utěrky. Obejme ho, což začal před nějakou dobou dělat, a přestože je mu to nepříjemné, myslí si, že by bylo mnohem nepříjemnější snažit se Haroldovi vysvětlit, proč by to dělat neměl. „To s Kashenem mě moc mrzí, Jude. Byl jsem v šoku, když jsem se o tom doslechl – budou to dva měsíce, co jsem na něj narazil na kurtech, a zdálo se, že je ve výborné formě.“
„To byl,“ odpoví, zatímco si odmotává šálu a Harold mu bere kabát.
„A nebyl ani tak starý, čtyřiasedmdesát.“
„Ježíši,“ řekne Harold, který právě oslavil pětašedesátku. „To je povzbudivá myšlenka. Běž si hodit věci do pokoje a přijď za mnou do kuchyně. Julia se zasekla na poradě, ale asi tak za hodinu bude doma.“ Odloží si tašku v hostinském pokoji – „Judeův pokoj“, tak mu říkají Harold s Julií; „tvůj pokoj“ –, převlékne se z obleku a zamíří do kuchyně, kde Harold zrovna nakukuje do hrnce na sporáku jako do studny.
„Snažím se uvařit boloňskou omáčku,“ řekne bez ohlédnutí, „ale něco se stalo; nechce se to spojit, vidíš?“
Podívá se. „Kolik jsi tam dal olivového oleje?“
„Hodně.“
„Kolik je hodně?“
„Hodně. Zjevně příliš mnoho.“ Usměje se. „Já to dám do pořádku.“
„Díky bohu,“ vzdychne Harold a ustoupí od plotny. „Doufal jsem, že to řekneš.“
U večeře si povídají o Juliině oblíbeném nadaném výzkumníkovi, který, jak…
