A porta inferi (Viktor Dyk)

Pohádka

Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty; 
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty... 

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých, 
jak dole mrtvoly v jezerech zelených. 

Tam na dně hnijí teď - a zhyzděná jich líc... 
My mnoho cítili a neřekli jsme nic. 

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď, 
my tiše sedneme a odvážeme loď. 

(A divno bude nám po vodách těchto plout!) 
Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout 

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý, 
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. 

— 1 —

Píseň podzimní

Táhněte nebem, mračna, 
z vás každé bouře věšť! 
Má duše po ní lačna, 
chci vítr, chlad a déšť! 

Až bude vítr váti, 
pak vyjdu sobě rád... 
Chci s ním se prudce rváti, 
vždyť šťasten jsem a mlád! 

Chci metelici snésti, 
neb máj svůj v duši mám. 
Chci bouřné lásky štěstí! 
Chci sladký slávy klam! 

Táhněte, šedá mračna, 
věšť každé bouři z vás... 
Má duše po ní lačna, 
- je mládí mého vzkaz! - 

Chci posměch hloupé láje, 
chci pustý boje ryk! 
Nechť kolem mlha, tma je, 
já na všechno si zvyk! 

Chci - pokud zbytek síly, 
ten větru prudký hvizd! 
A potom v smrti chvíli 
jak svátý spadnout list. 

— 2 —