Alenka v kraji divů a za zrcadlem (Lewis Carroll)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Mladá Alenka leží na louce a kolem ní náhle přeběhne králík. Alenka si ho všimne a pozorně ho sleduje. Je divný, má vestu a v kapsičce hodinky. Alenka chce, aby počkal, ale králík běží dál. Tu Alenka zjistí, že králík mluví. Alenka za ním běží, vleze do díry v zemi a spadne do hluboké jámy. Dostává se do místnosti, na stolku leží lahvička s nápisem ,,Vypij mě!". Když to Alenka uvidí, vezme ji a vypije. Velmi se zmenší, ale později uvidí koláček. Sní ho a opět se zvětší. Ale do takové obrovské výšky, že se ani nevejde do místnosti. Tak se v příběhu ještě několikrát zvětšuje a zmenšuje. Prožívá mnoho dobrodružství, na které určitě nikdo nezapomene.

Ukázky

Hmyz za zrcadlem

Nejprve bylo ovšem nutno prozkoumat krajinu, po které měla putovat. Alenka si stoupla na špičky, že tak dohlédne kousek dál, a řekla si: „Je to, jako když se učím zeměpis. Největší řeky – žádné. Největší hory – je jediná a na té stojím, ale nijak se nejmenuje. Největší města – copak jsou to tamhle za stvoření, co dělají med? Včely to nebudou – copak je včelu vidět na míli daleko –“ a delší chvíli mlčky pozorovala, jak s hlomozem lítá od jedné květiny ke druhé a strká do nich chobot, „docela jako obyčejná včela,“ řekla si Alenka.

Ale obyčejná včela to není: „Vždyť je to slon –“ Alenka na to sama přišla, až se jí nad tím dech zatajil. Potom jí napadlo: Ty květiny budou jistě taky velikánské! Jako když z domků strhnou střechu a nasadí jim stopku – a toho medu, co z nich je! Co abych se na ně šla podívat – ba ne, zatím nepůjdu, a jak běžela z vršku dolů, zůstala stát a hledala výmluvu, že si to najednou rozmyslila. To by to dopadlo, pustit se mezi ně, když nemám pořádnou větev na odhánění – to bude legrace, až se mě jednou zeptají, jak jsem se prošla. Řeknu jim – „no, ušlo to –“ (a tu pohodila hlavou, jak to jen ona uměla), „jenže bylo plno prachu a vedro a moc mě obtěžovali sloni!“

Chvíli mlčela a potom si řekla: „Dám se druhou stranou a za slony si zajdu jindy. Ostatně už abych byla v třetím políčku.“

Výmluvu si tedy našla. Sběhla z vršku a přeskočila první ze šesti potůčků.

„Lístky prosím!“ Průvodčí strčil hlavu do okna. A hned mu všichni podávali lístek. Velcí byli skoro jako lidé a byl jich plný vagón.

„No tak, děvče! Ukaž mi lístek!“ průvodčí se kabonil na Alenku. Naráz zahlaholilo plno hlasů („jako když se sborem zpívá refrén,“ řekla si Alenka). „Nezdržuj ho, děvče! Vždyť každá hodina času ho stojí tisíc liber!“

„Když já bohužel žádný nemám,“ řekla ustrašeně Alenka, „tam u nás není pokladna.“ A znovu zahlaholil sbor: „Tam u nich není na pokladnu místo. Coul půdy tam stojí tisíc liber.“

„Jen se nevymlouvej,“ řekl průvodčí. „Měla sis ho koupit u strojvůdce.“ A znovu zahlaholil sbor: „U toho, co řídí lokomotivu. Vždyť jeden kotouč kouře stojí tisíc liber!“

Alenka si pomyslila: Darmo mluvit. Protože nic neřekla, tentokrát nemluvili sborem, jenom kupodivu sborem myslili (co to je, myslit sborem, doufám víte – přiznám se vám, že já to nevím). Radši nemluv. Jedno slovo řeči stojí tisíc liber!

Dnes se mi bude zdát o tisíci librách, to je jisté, pomyslila si Alenka.

Průvodčí si ji prohlížel, nejprve dalekohledem, potom drobnohledem a potom divadelním kukátkem. Nakonec řekl: „Jedeš nesprávným směrem,“ zavřel okno a odešel.

„Taková dívenka,“ ozval se pán naproti ní (byl oblečený v bílé papírové šaty), „má vědět, kam jede, i když třeba neví, jak se jmenuje!“


Vedle pána v bílých papírových šatech seděl Kozel; přivřel oči a silně zamečel: „Má vědět, jak se jde k pokladně, i když třeba neumí abecedu.“

Vedle Kozla seděl Brouk (cestující to byli prapodivní), a protože se zřejmě řídili pravidlem, že se mají střídat, řekl: „Zpátky ji pošlou jako zavazadlo!“

Kdo sedí za Broukem, to Alenka neviděla; někdo tam zasípal: „Připojte novou lokomotivu –“ a tu se zajíkl a ustal.

„Mluví jako kůň,“ řekla si Alenka. A tu se jí u samého ucha ozval slabounký hlásek: „Na to bys mohla udělat vtip, třeba něco jako ‚slyším koně sípat‘ a ‚jdu mu oves sypat‘.“

A tu se někdo zdálky slabounce ozval: „Musíte na ni nalepit cedulku: A/Sk LENKA, NEKLOPIT –“

A tu zahlaholili druzí (To jich tady ve voze je, pomyslila si Alenka) a řekli: „Musí jít telegraficky –“ „Zbytek cesty musí táhnout vlak sama –“ a tak dále.

Ale pán v bílých papírových šatech se k ní nahnul a zašuškal jí: „Děvenko, nic si z těch řečí nedělej, a na každé stanici si kup zpáteční lístek.“

„A nekoupím!“ utrhla se na něj Alenka- „Vždyť já do tohohle vlaku vůbec nepatřím – byla jsem v lese – kdybych tak mohla zpátky.“

„Na to bys mohla udělat vtip,“ u samého ucha se jí zas ozval ten hlásek, „třeba něco jako kdyby jsou chyby.“

„Netrap mě,“ řekla Alenka a marn…

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 17. 2. 2024