Celá e-kniha Alenka v kraji divů a za zrcadlem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Mladá Alenka leží na louce a kolem ní náhle přeběhne králík. Alenka si ho všimne a pozorně ho sleduje. Je divný, má vestu a v kapsičce hodinky. Alenka chce, aby počkal, ale králík běží dál. Tu Alenka zjistí, že králík mluví. Alenka za ním běží, vleze do díry v zemi a spadne do hluboké jámy. Dostává se do místnosti, na stolku leží lahvička s nápisem ,,Vypij mě!". Když to Alenka uvidí, vezme ji a vypije. Velmi se zmenší, ale později uvidí koláček. Sní ho a opět se zvětší. Ale do takové obrovské výšky, že se ani nevejde do místnosti. Tak se v příběhu ještě několikrát zvětšuje a zmenšuje. Prožívá mnoho dobrodružství, na které určitě nikdo nezapomene.
Dům za zrcadlem
Tolik je jisté, že bílé kotě za to vůbec nemohlo; – jen a jen černé to mělo na svědomí. Bílé kotě si totiž už dobré čtvrt hodiny dalo od staré kočky umývat obličej (a celkem dobře to snášelo); tu nezbednost tedy ztropit nemohlo, to je jasné.
Takto umývala Micka dětem obličej: popadla drobečka prackou za uši a druhou prackou mu od čumáčku počínajíc proti srsti drbala celý obličej; a jak už jsem řekl, zrovna měla v prádle bílé kotě. To si klidně leželo, a pokud to šlo, vrnělo – nejspíš si myslelo, že mu to jen prospěje.
Černé kotě si už brzy odpoledne mytí odbylo, a jak si tam Alenka schoulená v koutku lenošky trochu broukala a trochu podřimovala, vesele skotačilo s jejím klubkem vlny a tak dlouho si s ním sem tam kutálelo, až je celé rozmotalo; zmuchlaná a zauzlovaná vlna byla roztahaná po rohožce a uprostřed se kotě honilo za svým ocáskem.
„Ach ty nezbedo,“ spustila na ně Alenka, popadla je, a aby vědělo, že je u ní v nemilosti, vlepila mu hubičku.
„Micka by tě věru měla naučit způsobům. To bys měla, Micko, však ty víš!“ Zahleděla se káravě na starou kočku a mluvila tak rozezleně, jak to jen dovedla – potom si vlezla zpátky do lenošky i s kotětem a s vlnou a znovu navíjela klubko. Ale moc rychle jí to nešlo, protože přitom pořád mluvila buď s kotětem, nebo sama se sebou. Katka jí způsobně seděla na koleně, naoko sledovala navíjení a občas vystrčila pracku a zlehka chňapla po klubku, jako by měla chuť pomáhat.
„Víš ty, Katko, co je zítra?“ spustila Alenka. „Mělas být se mnou u okna, hned bys to uhodla – jenže to nešlo, Micka tě zrovna upravovala. Dívala jsem se na kluky, snášeli polínka na ohníček a ten, Katko, spotřebuje nějakých polínek. Ale byla taková zima a taková chumelenice, že toho museli nechat. Nic si z toho, Katko, nedělej, však se zítra na ohníček podíváme.“ A tu Alenka omotala kotěti vlnu párkrát kolem krku, jak mu to bude slušet. Nastala tahanice, klubko se skutálelo na zem a sáhodlouhý kus se zas rozmotal.
„Když jsem, Katko, viděla, co jsi natropila, měla jsem ti takovou zlost,“ zvolala Alenka, jakmile se zas uvelebily, „že jsem málem otevřela okno a vystrčila tě na sníh! Však bys to zasloužila, ty lumpíku. Jakou máš omluvu? Neskákej mi do řeči!“ Alenka zvedla prst. „Povím ti, čím ses provinila. Za prvé: když ti dnes ráno Micka umývala obličej, dvakrát jsi zapištěla. Jen, Katko, nezapírej, sama jsem to slyšela! Co to říkáš?“ (Alenka dělala, jako že kotě mluví.) „Že ti prackou zajela do oka? Za to si můžeš sama, žes měla oči otevřené. Kdybys je byla pevně zavřela, tak se ti to nestalo. Už se nevymlouvej a poslouchej. Za druhé: jen jsem přistrčila Sněhulce misku s mlíkem, hned jsi ji od misky odtáhla za ocas! Cože, ty jsi měla žízeň? A víš ty, jestli neměla ona taky žízeň? A za třetí: když jsem nekoukala, rozmotala jsi mi všechnu vlnu!
To jsou, Katko, tři provinění a ani za jedno jsem tě ještě nepotrestala. Všechny ty tvé tresty si schovávám na příští středu – a co kdyby si tak oni schovávali moje tresty!“ Alenka mluvila spíš k sobě než ke kotěti. „Co by mi tak na konci roku udělali? V tu hodinu by mě snad uvrhli do vězení. Nebo by mi třeba za každé provinění nedali jíst a v tu nešťastnou hodinu by mi pak nedali jíst padesátkrát za sebou. Ale to by mi vůbec nevadilo. Lepší, než kdyby mi tolikrát jíst dali.
Slyšíš, Katko, jak mete sníh do oken! Ozývá se to tak hezky a tak tlumeně! Jako by někdo zvenku celé okno líbal. Má snad sníh stromy a pole tak rád, že je tak něžně líbá? A bílou peřinou je celé přikrývá a snad jim říká: ‚Spěte, miláčci, až do léta.‘ Když se potom, Katko, v létě probudí, obléknou si zelené šaty, a když zafouká vítr, hned se roztancují, ach, to je ti krásné!“ Alenka zatleskala a přitom upustila klubko. „Kdyby to tak byla pravda! Vždyť na podzim, když listí zhnědne, stromy vypadají ospale.
Umíš hrát, Katko, šachy? Nic se nesměj, milánku, ptám se tě docela vážně. Jak jsme teď hráli, ty ses dívala, jako bys tomu rozuměla, a když jsem řekla ‚šach‘, tak jsi zavrněl…
