Celá e-kniha Alenka v kraji divů a za zrcadlem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Mladá Alenka leží na louce a kolem ní náhle přeběhne králík. Alenka si ho všimne a pozorně ho sleduje. Je divný, má vestu a v kapsičce hodinky. Alenka chce, aby počkal, ale králík běží dál. Tu Alenka zjistí, že králík mluví. Alenka za ním běží, vleze do díry v zemi a spadne do hluboké jámy. Dostává se do místnosti, na stolku leží lahvička s nápisem ,,Vypij mě!". Když to Alenka uvidí, vezme ji a vypije. Velmi se zmenší, ale později uvidí koláček. Sní ho a opět se zvětší. Ale do takové obrovské výšky, že se ani nevejde do místnosti. Tak se v příběhu ještě několikrát zvětšuje a zmenšuje. Prožívá mnoho dobrodružství, na které určitě nikdo nezapomene.
Vlna a voda
Při těch slovech šálu chytila; rozhlížela se, komu patří. Vzápětí se s rozpřaženýma rukama vyřítila z lesa Bílá Královna a Alenka jí šla s šálou zdvořile naproti.
„To jsem ráda, že jsem se tady nachomýtla,“ řekla Alenka, jak jí přehazovala šálu.
Bílá Královna na ni bezradně a zděšeně vejrala a šeptem si něco drmolila, znělo to jako „sakva s máslem, sakva s máslem“. Mají-li se spolu dohovořit, řekla si Alenka, pak musí sama načít. A tak nesměle spustila: „Jestli mě zrak nešálí, vy jste Bílá Královna.“
„Přijde na to, ale takhle mě dosud nikdo nešálil,“ řekla Královna. „Tomuhle se říká nasazovat šálu?“
Alenka si pomyslila, že dávat se rovnou do hádky nemá smysl; i usmála se a řekla: „Nejprve mi, Vaše Veličenstvo, povězte, jak na to, a já vám šálu nasadím jaksepatří.“
„Ale já nechci, aby mi ji někdo nasazoval!“ zaskuhrala nešťastná Královna. „Šálím se už dvě hodiny.“
Lépe by bylo, zdálo se Alence, kdyby tu cuchtu šálil někdo jiný. Všechno má nakřivo, pomyslila si, a je samý špendlík! – „Smím vám tu šálu trochu narovnat?“ pronesla nahlas.
„Nevím, co to s ní je!“ posteskla si Královna. „Snad se na mě zlobí. Špendlím ji tady a špendlím ji tam, a pořád jí to není vhod!“
„Špendlením na jedné straně se vám nenarovná,“ řekla Alenka a něžně jí šálu narovnala. „A jémine, co ty rozcuchané vlasy!“
„Zapletl se mi do nich kartáč,“ povzdychla Královna. „A včera jsem ztratila hřeben.“
Alenka jí opatrně kartáč vypletla a jakžtakž ji učesala. Vlásenky jí většinou vyměnila. „Hned vypadáte líp,“ řekla. „Měla byste mít komornou.“
„Mileráda si tě vezmu do služby,“ řekla Královna. „Dva krejcary týdně a obden marmeláda.“
Alenka se zasmála a řekla: „Já k vám sloužit nepůjdu a o marmeládu nestojím.“
„Ale je dobrá,“ řekla Královna.
„Dnes aspoň marmeládu nechci.“
„Však ji taky nedostaneš, i kdybys chtěla,“ řekla Královna. „Tady platí: marmeláda zítra a marmeláda včera – ale žádná marmeláda dnes.“
„Ale někdy snad na marmeládu dnes přece dojde,“ namítla Alenka. „Ne, nedojde,“ řekla Královna. „Marmeláda je obden. A dnes přece není obden.“
„Tomu nerozumím,“ řekla Alenka. „Kdo se v tom má vyznat!“
„Tak to je, když se žije pozpátku,“ řekla vlídně Královna, „zprvu se ti z toho točí hlava –“
„Žije pozpátku?“ opáčila užasle Alenka. „To jsem jakživa neslyšela!“
„– ale má to jednu velkou přednost, že ti paměť sahá dozadu i dopředu.“
„Moje sahá rozhodně jenom jedním směrem,“ podotkla Alenka. „Já si na něco vzpomínám, až když se to stane.“
„Paměť, která sahá jen dozadu, je paměť chatrná,“ podotkla Královna.
„A co vy si nejlíp pamatujete?“ osmělila se zeptat Alenka.
„No, co se stalo ode dneška za čtrnáct dní,“ řekla Královna, jako by se nechumelilo. „Tak třeba,“ při těch slovech si přilepila na prst důkladnou náplast, „takový královský kurýr. Zrovna si odpykává trest v žaláři, soud nad ním bude ve středu a zločin spáchá až nakonec.“
„A co když zločin nespáchá?“ řekla Alenka.
„Tak to bude pro něho štěstí, ne?“ řekla Královna a šňůrkou si přitáhla náplast na prst.
To se nedalo popřít. „Toť se ví, že to pro něho bude štěstí,“ řekla Alenka, „ale žádné štěstí pro něho nebude, že si odpyká trest.“
„To se mýlíš,“ řekla Královna. „Jestlipak sis taky někdy odpykala trest?“
„Jenom za nějaký poklesek,“ řekla Alenka.
„A přece to bylo pro tebe štěstí,“ zajásala Královna.
„Jenže jsem pykala za to, že jsem něco provedla,“ řekla Alenka, „a to je něco jiného.“
„Ale kdybys to nebyla provedla,“ řekla Královna, „tak to pro tebe bylo ještě větší štěstí; štěstí, štěstí, štěstí!“ při každém štěstí stoupla hlasem, až nakonec vřískala.
Alenka se jí chystala namítnout: „Ale to bude nějaká chyba –“, ale nedopověděla to, protože se Královna rozječela. „Ach, ach, ach!“ pištěla Královna a mrskala rukou, jako by ji chtěla střást. „Krvácím z prstu! Ach, ach, ach, ach!“
Ječela, jako když píská lokomotiva; Alenka si zacpala uši.
Až když se jí zdálo, že ji překřičí, řekla: „Copak se vám stalo? Píchla jste se do prstu?“
„Ještě jsem se nepíchla,“ …
