Otálení v lesích
Jistý pan Humblot ve svém zamítavém posudku rukopisu Proustova Hledání ztraceného času pro vydavatele Ollendorffa napsal: „Možná pomalu chápu, ale prostě nemohu uvěřit tomu, že někdo dokáže na třiceti stranách popisovat, jak se člověk vrtí a převaluje v posteli předtím, než usne.” Když Calvino chválil rychlost, varoval: „Nechci tvrdit, že rychlost je hodnota sama o sobě. Čas vyprávění se může zpomalovat, může být cyklický či nehybný Tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení. [1]” Pokud by taková rozkoš neexistovala, nemohli bychom vpustit Prousta do Pantheonu literatury.
Pokud, jak jsme již poznamenali, je text líný nástroj, který vyzývá čtenáře k tomu, aby udělal něco místo něj, proč by měl text prodlévat, zpomalovat a dávat si načas? Řekli byste, že literární dílo popisuje činnost lidí a čtenář chce vědět, jak to s nimi dopadne. Slyšel jsem, že když v Hollywoodu poslouchá producent nabízený příběh či syžet filmu a zjistí, že je tam příliš mnoho detailů, zařve: „Cut to the chase!” Což znamená: nemrhejte časem, vypusťte psychologické jemnůstky, přejděte ke klimaxu, kdy Indiana Jonese honí dav nepřátel či kdy má být John Wayne spolu s ostatními v Dostavníku přemožen Geronimem.
Na druhé straně ve starších příručkách o sexu, které tak potěšily Huysmansova des Esseinta, nalézáme pojem delectatio morosa - zpomalení, kterému se nevyhýbají ani ti, kdo dychtí plodit. Pokud se má stát něco důležitého či působivého, musíme kultivovat umění prodlevy.
Do lesa chodíme na procházku. Pokud nejste nuceni rychle z něj vyjít, abyste unikli vlku či lidožroutovi, je příjemné otálet, pozorovat, jak si sluneční paprsky pohrávají mezi stromy a dopadají jako ostrůvky světla na mýtinu, studovat mech, houby, rostliny v podrostu. Otálení neznamená mrhání časem - člověk se často zastaví a zahloubá, než učiní nějaké rozhodnutí.
Ale protože člověk se může potloukat lesem, aniž by měl někam namířeno, a protože čas od času je prostě radost ztratit se jen tak z legrace, budu se zabývat těmi procházkami, ke kterým čtenáře přiměje autorova strategie.
Jednou z technik otálení či zpomalení, kterou může autor využít, je ta, která dovoluje čtenáři zvolit „deduktivní procházky” (inferential walks). O tomto pojmu jsem pojednal v Roli čtenáře[2].
V každém beletristickém díle text vysílá signály napjatého očekávání, téměř jako by se diskurs zpomaloval či se dokonce zastavil, a jako kdyby spisovatel navrhoval: „A teď zkuste pokračovat vy ” Když hovořím o deduktivních procházkách, měl jsem v rámci naší metafory o lese na mysli imaginární procházky vně lesa: aby čtenáři předpověděli, jak bude příběh pokračovat, obrátí se ke své vlastní životní zkušenosti anebo využijí své znalosti jiných příběhů. V padesátých letech otiskovali v časopise Mad krátké humoristické příběhy pod titulkem „Scény, které bychom rádi viděli”. Jeden příklad vidíme na obrázku 10.[3]
Tyto příběhy měly přirozeně deduktivní procházky čtenáře zmařit, protože ten si nevyhnutelně vybavil zakončení typická pro hollywoodské filmy.
Texty však nejsou vždy tak zlomyslné; obvykle dovolují čtenáři, aby se potěšil svým odhadem, který se posléze ukáže jako správný.
Nesmíme se ovšem dopustit omylu a domnívat se, že projevy napjatého očekávání jsou charakteristické jen pro laciné románky a komerční filmy. Čtenářský proces odhadování vytváří nezbytnou emocionální stránku čtení, která přibírá do hry naděje i obavy, stejně jako napětí, jež plyne z našeho ztotožnění se s osudy postav[4].
Mistrovským dílem italské literatury 19. století je I promesi sposi (česky vyšlo jako Snoubenci - pozn. překl.) od Alessandra Manzoniho. Skoro všichni Italové tuto knihu nenávidí, protože ji museli louskat jako povinnou četbu. Ovšem můj otec mi ji dal přečíst dříve, než mi ji mohla vnutit škola, a já ji mám rád.
Na jednom místě knihy se don Abbondio, vesnický farář ze 17. století, jehož hlavním rysem je zbabělost, vrací domů, předčítá si ze svého breviáře a uvidí „něco, co nečekal a co…
