Jestliže odpolední vyučování byla věc hrozná už sama o sobě, byla odpolední hodina němčiny to nejstrašnější, co si Matěj dokázal představit. Tomu, že na začátku přišla do třídy profesorka, ještě rozuměl. Ale pak ta profesorka zpravidla něco řekla a z toho Matěj nechápal zhola nic. Když ostatní spolužáci začali chvatně listovat v učebnicích, začínala se pro něj na obzoru rýsovat první vážná svízel.
Matěj to nestíhal. Zoufale se snažil od sousedů pochytit, jakou že to stránku mají všichni na mysli. Pak profesorka na někoho ukázala a ten začal číst. Jakmile skončil větu, hned pokračoval další, sedící vedle něho, a takhle pořád dál.
Mohlo by se zdát, že je snadné si spočítat, která věta na vás vyjde. Jenže tady je řeč o němčině, a ta má některá slova, co klidně zaberou dva nebo i tři řádky! Než to stačil Matěj v duchu překoktat, ostatní už byli bůhvíkde. Čas se zkracoval – už chybělo jen několik vteřin, než ta lavina dorazí k jeho lavici a smete ho o třídu níž.
Matěj měl oči rozšířené hrůzou, protože věděl, že za chvíli na něj profesorka začne mečet svou nesnesitelnou fistulí: „Co mi lžete?! Co mi pořád lžete?!“
Měla totiž zvláštní zvyk říkat místo chyba nebo špatně „Lžete!“
Matěj se bráníval tím, že volal: „Já nelžu!“, což byla pravda pravdoucí, protože je přece rozdíl mezi tím, když někdo lže, nebo když říká blbosti – to je sice svým způsobem amorální, ale není to vypočítavá, lstivá lež v základním slova smyslu.
Nehledě na to, že v tomhle prapodivném německém jazyce Matěj mohl stěží někoho napálit nebo obalamutit, či dokonce přechytračit.
Teď na něj profesorka udeřila se slovy: „Řekněte nám, o co v tom článku jde!“
Matěj si všiml, že se tam až podezřele často vyskytovalo slovo dort, a proto vyslovil domněnku, že článek je o narozeninách. Říkal si, že třeba má Hans nebo Sepp narozeniny, a ostatní mu tedy koupili dort. V duchu viděl tu scénku úplně jasně. Veselý zpěv a volání“ „Ať dlouhá léta žije náš Hans nebo Sepp!“
Takže to zkusil a krátce pohovořil o oslavě, co na ní byli kluci a holky, kteří mají ve zvyku se motat kolem Hanse, anebo možná kolem Seppa.
Jenže všechno bylo úplně jinak.
Profesorka křičela: „Lžete! Lžete!“ a držela se jednou rukou za srdce a druhou se dramaticky opřela o tabuli. Nakonec se ukázalo, že ten článek líčil jednu velmi vážnou automobilovou nehodu, že Dort liegt er znamená „Tamhle leží„“ a nejednalo se ani tak o dort jako spíš o mrtvého řidiče trabantu, který se srazil s náklaďákem.
Matěj musel uznat, že tohle je fakt o něčem trochu jiném, a chtěl si zase sednout, jenže na to zareagovala profesorka tak, že zaječela: „Stát budete! Ještě jsme spolu neskončili!“ a přikradla se od tabule až k Matějově lavici. Přihrblá, sražená, v očích horečný svit a v ruce jeho domácí úkol z němčiny.
„Můžete mi to vysvětlit?!“ zasyčela. „Jak je možné, že tak průměrný žák vypracuje domácí úlohu, k jejímuž překladu jsem musela použít slovník?!“
A Matějovi se před očima vynořila laskavá tvář babičky Ireny, kterak mu říká: „Opravila jsem ti v tom úkole jednu nebo dvě maličkosti, Matýsku.“
Matěj mlčel, jedním okem pozoroval profesorku a druhým okem zjišťoval, že se jeho odrbané školní pantofle mění v růžové galošky.
Cestou ze školy se k němu připojil spolužák Péťa, což byl tuze inteligentní chlapec z vědecké rodiny. Jeho otec se zabýval něčím jaderným, vysoce radioaktivním a vysoce nepochopitelným. Péťa měl ve škole klid. Většina učitelů ho vyvolala jen jednou. Potom už ne. Potom už se ho jenom báli a těšili se, až konečně vypadne ze školy a přestane jim korigovat výklad látky. Ale doma si moc klidu neužil, protože jeho otec trval na tom, aby hrál na housle, aby zapojil obě hemisféry, aby byl něco jako Einstein.
„Kam jdeš?“ zeptal se ho Matěj.
„Kam asi, do houslí…“ odpověděl Péťa a kolenem nakopl futrál.
„To zní jako do prdelí,“ řekl Matěj.
„Přesně tak,“ vzdychl Péťa a po chvilce dodal: „Nebo jako by ses někoho zeptal, jestli pojede letos v zimě na horu.“
„Hele,“ otočil se na něj Matěj. „Co byc…
