Na Štědrý den dopoledne se Matěj vždycky těšil nejvíc ze všeho, protože to se zdobil stromeček a potom si každý tajně balil dárky. Aby je bylo možné zabalit opravdu potají, odněkud se stále ozývalo: „Prosím vás, teď sem chvíli nechoďte!“
To na tom všem bylo nejúžasnější, protože ta „chvíle“ trvala někdy skoro celou hodinu. Matěj dostával vždycky až bolení břicha, jak byl napnutý, protože ze zkušenosti věděl, že nejvíc dárků se chystá pro něj.
Když se na stromeček zavěsila poslední ozdoba, poslední kousek z kolekce, zamykal se v pokoji i on a připravoval své dárky pro ostatní. Ke každému napsal ozdobné věnování, a to tak, aby bylo naprosto zřejmé, že jsou od něj. I když se dá říct, že to bylo opatření celkem zbytečné, protože právě jeho balíčky si jen těžko mohl někdo splést s ostatními. Například s těmi od babičky Ireny, které byly tak dokonalé, že se člověk cítil až provinile, když je otevíráním navždy ničil.
Matěj se toho dne odpoledne vydal za Alenkou.
„Já nevím, proč jim to táta pokaždý tak pečlivě balí,“ divila se Alenka a kroutila užasle hlavou. „Každej rok jim dává hokejky a každej rok je motá do papíru. Copak jde hokejka zamaskovat tak, aby z toho bylo nějaký překvapení?“
Matěj se nad tím na chvíli poctivě zamyslel, ale nakonec musel připustit, že asi opravdu neexistuje způsob, jak to provést s hokejkou tak, aby si jeden nebyl do poslední chvíle jistý, co že ho to v záři svíček a prskavek čeká pod stromečkem za nádherný překvapení.
„To maj blbý Vánoce…“ politoval Alenčiny bratry, a zároveň pocítil nezřízenou pýchu nad svými dary. Žádné hokejky, které poznáte už ode dveří, nýbrž nervy drásající tajemno až do poslední chvíle.
„Vánoce, Vánoce přicházejí,“ bučel z kuchyně pan Rus a dával tím Matějovi jasně najevo, že už je načase, aby se pakoval. Ten tedy popřál Alence hezké svátky a šel domů, kde se už sešli hosté, což představovalo strejdu Mílu s babičkou Marií a tetu Danielu.
Maminka prostírala sváteční nádobí a stříbrné příbory, tatínek všem naléval aperitiv a ostatní volali na tetu Danielu jako jeden muž: „Jen seď! Jen seď!“, protože se právě nabízela, že pomůže mamince s přípravou, a to už tady jednou bylo. Všichni měli ještě příliš čerstvě v paměti loňské Vánoce, kdy teta zachytila rukávem o kliku dveří právě ve chvíli, když vcházela do pokoje s mísou plnou rybí polévky, takže první chod štědrovečerní večeře zredukovala pouze na osmaženou houstičku, kterou později zasmušile chroupali u televize.
Tentokrát však všechno proběhlo hladce a mohlo se v klidu nadělovat. Matěj dal dárky pod stromeček jako první a uklidil se do svého pokoje. Tam čekal, až tatínek zacinká zvonečkem, což znamenalo, že Ježíšek právě přišel a zároveň ihned odešel, což je jeden z triků, které ovládá pouze on.
Matějovy dárky se všem moc líbily. Jen teta Daniela si na jejich adresu neodpustila mírně kousavou poznámku:
„Já neříkám, že to nejsou hezké dárky. Jenom se mi zdá málo vánoční dát oběma babičkám knížku Český jih pod botou fašismu.“