Když bylo Matějovi třináct, pevně se rozhodl, že prorazí jako sportovec. Přispěla k tomu možná i skutečnost, že tehdy se ve škole často objevovali svalnatí instruktoři a prováděli nábor nových talentů.
Alenka už dávno chodila do rytmiky, jenže to bylo jen pro holky. Tam by se z Matěje mohl „stát teplouš“, jak říkal strejda Míla, a to samozřejmě nikdo nechtěl. Pouze babička Irena se o rytmice vyjádřila kladně, a sice v tom smyslu, že kdyby Matěj začal rozvíjet své pohybové schopnosti tam, mohl by později plynule pokračovat v baletní škole.
„Nikdy nezapomenu na vzrušení, které se mě zmocnilo, když jsem poprvé spatřila Ďagileva,“ svěřila se Matějovi. Trochu při tom zčervenala, takže mu došlo, že toho Ďagileva babička Irena musela kdysi tajně milovat.
Ovšem Matěj o tohle nestál, být nějaký baleťák. Proto jednou bez váhání zvedl ruku před chlapíkem s květákovýma ušima a přeraženým nosem, který ve škole verboval do boxerského oddílu.
„Je to sport tvrdý, ale férový,“ vysvětloval ten drsňák chlapcům, kteří se přihlásili (což byli skoro všichni). Pak vypravoval, jaký kdo měl nejtvrdší hák a kdo koho „utancoval“. Poskakoval před nimi a volal: „Tohle je daking,“ a podobná – pro většinu kluků neznámá a záhadně znějící slova.
Matějovi připadalo, že ten chlap je trochu přiopilý, ale jinak se mu moc líbil, protože se často smál a stále jako by uhýbal v krytu. Všem kolem prohmatával svaly a mručel při tom: „To bude dobrý,“ a „tobě roztáhneme hrudník.“
Když došel ke Gubajevovi, díval se na něj úplně zamilovanýma očima, pokyvoval hlavou a všechny upozorňoval: „Tak bacha! Tohle je materiál!“
Matěj poprvé v životě viděl, jak Gubajev zrozpačitěl a najednou neví, co s rukama. Vladimír přešlapoval a díval se kamsi do stropu, jako by jedině tam byly věci, o které se skutečně zajímá.
„Kdy nám dáte rukavice?“ pokřikovali hoši jeden přes druhého.
„Všechno bude, mládenci,“ uklidňoval je trenér.
„Dostaneme normální? Pro dospělý boxery?“ zeptal se někdo a všechny tím rozesmál, až slzeli.
„To víš, že pro dospělý, ty troubo, jiný se ani nedělaj, že jo, soudruhu,“ volali. Když jim to trenér potvrdil, říkali: „Tak vidíš, ti to povídá jasně!“
„Kolikauncovky?“ zajímal se jiný.
„Všechno se dozvíte, mládenci, ale nejdřív si uděláme takovou malou zkoušku!“ upozorňoval je trenér. „Kdo v ní neobstojí, s tím se rozloučíme. Je to jasný?“
„Jasný,“ zamumlali kluci trochu zaraženě, protože samozřejmě „jasný“ to nemohlo být vůbec nikomu.
Trochu „jasný“ to začalo být až v tělocvičně. Trenér si přinesl odkudsi židli a stoupl si na ni.
Proč má proboha v ruce medicinbal? ptal se Matěj sám sebe se sílícím znepokojením.
„Takže si zmapujeme, jak je na tom bříško!“ řekl muž na židli, jako by Matějovu otázku slyšel, a v očích mu při tom pobaveně zablýsklo.
„Přistupujte, hoši, jeden po druhém, a tady pode mě si lehněte na záda. A až to na vás pustím, zatněte pořádně svaly. Potom se vrátíte zpátky do řady a znova. Jasný?“
Oknem byly slyšet veselé hlasy ze školního dvora. Každému slovu bylo rozumět v tom naprostém tichu tělocvičny.
„No dobře,“ vzdychl nakonec Gubajev a natáhl se pod židli. Boxer zvedl medicinbal mírně nad úroveň svých rozmlácených uší a pak ho nechal klesat volným pádem.
Ozval se zvuk, který lze jen těžko popsat. Jako by se srazily dvě lokomotivy z mletého masa.
Gubajev ležel přišpendlený medicinbalem, který se snad musel dotýkat až jeho páteře, a několik dlouhých vteřin se vůbec nepohnul. V obličeji kolorovaném došeda měl výraz člověka, jenž spatřil oči Gorgon.
„Dobrý!“ volal vedoucí. „Další!“
Ale nikomu se do toho zjevně nechtělo. Kluci se chovali stejně nesmyslně jako lidé v čekárně u zubaře.
„Promiň, já jsem tě předběhl. Teď seš určitě na řadě ty!“ říkali a podobné výmluvy si vymýšleli, jen aby na okamžik oddálili to, co mělo nevyhnutelně přijít.
Ale boxerova autorita jako by nepřipouštěla odpor, a tak se kluci nakonec zhypnotizovaně podřizovali příkazu svalnatého borce a se zavřenýma očima a zoufale staženými břišními svaly čekal…
