EPILOG
„Musíme na Václavák, Matýsku!“ volala teta Daniela vzrušeně. „Už to konečně prasklo!“ A belhala se po své garsonce, kterou od doby, co umřela babička Irena, prakticky neopouštěla.
„Je tam prej strašně lidí, já nevím, jestli to zvládneš,“ namítal chabě Matěj a myslel to upřímně, protože teta Daniela nemohla v poslední době udělat už ani krok bez hole. Taky sluch jí moc nesloužil, takže na ni musel pořád mluvit hrozně nahlas.
„To mě mrzí nejvíc, že se toho babička Irena nedočkala,“ plakala teta a štrachala přitom ve skříni. „Kurvy jedny. Teď už jsou v prdeli!“ pochvalovala si a kartáčovala si kabát.
„Copak dělá babička Marie, co na to říká?“ zajímalo ji.
„Já nevím. Sedí a kouká na televizi. Jako vždycky. My jsme jí radši nic neříkali. A co taky? Vždyť jí bude devadesát!“
„Že se ale dožila pěkného věku, viď?“
„No a co říkám já?“ zoufal si Matěj. „Říkám, že jí bude příští rok devadesát!“
„Babička Irena žila taky dlouho. A až do poslední chvíle luštila křížovky, pamatuješ?“
„No jo,“ řekl unaveně Matěj. „To myslíš vážně, s tím Václavákem?“
„To je ale divnej život, Matýsku, viď? Jedna se nedožije – a tolik by si to byla přála, a druhá se dožije – a radši jí to neříct… Divnej život…Hergot, kde mám ten odznak!“ vztekala se teta Daniela a přehrabovala se v krabičce na šperky.
„Jaký odznak?“ nechápal Matěj.
„Jaký odznak?! Jaký odznak?!“ naježila se teta. „Přece ten s Benešem. Počkej chvíli, někde tady musí být…“ šeptala. „To je jedno, tak půjdeš bez odznaku,“ přešlapoval Matěj nervózně ve dveřích.
„Ty bys tomu dal! Víš, jaká to bude sláva?! Budou tam všichni. Honza Masaryk i doktor Edvard Beneš… Hergot, kde mám ten odznak?“
„Teto, proboha, jak by tam mohl být Masaryk a Beneš? Vzpamatuj se!“ zanaříkal Matěj a uvědomil si, že je to s tetou Danielou daleko vážnější, než si byl donedávna ochoten připustit.
„Ty už seš jako babička Marie, teto. Tuhle byl v televizi film o Napoleonovi a ona se mě ptala, co tu zase pohledává.“
„To víš, Matýsku, vždyť už jí taky bude kolik let!“
„Devadesát!“
„No vidíš… Tady je!“ vykřikla teta náhle a roztřesenýma rukama se snažila zapíchnout špendlík odznaku do klopy. Když se jí to podařilo, ještě si před zrcadlem narychlo přetřela pusu rtěnkou a pak Matěje vyzvala: „No tak, nabídni mi rámě, chlapče!“
„Já fakt nevím… Slyšel jsem, že někde za Prahou čekaj milicionáři, a nikdo netuší, jak se zachová armáda, policie… Je to strašnej kus cesty…“
„Revoluce,“ slzela štěstím teta, „revoluce!“
Na Václavské náměstí dojeli metrem, které praskalo ve švech. Matěj si vedle všech těch lidí kolem, lidí s náhle projasněnýma očima, v nichž bylo vidět odhodlání a hrdost, připadal s tetou Danielou, která se ho pevně držela pod paží, jaksi nepatřičně. Dohromady totiž tvořili pár, který by kdokoli musel považovat spíš za návštěvníky parku nebo výletní cukrárny než za účastníky povstání.
Ale pořádný strach dostal Matěj teprve tehdy, když vystoupili z vagonu a dostali se do davu lidí, který je pohltil jako nějaká mohutná, zvolna se valící řeka a táhl je směrem na náměstí. Chránil tetu, jak jen to šlo, a objal ji oběma rukama, aby ji ostatní neumačkali.
Avšak ona nepodlehla panice ani na chvíli. Zdálo se, že daleko největší strach má o svůj klobouk, který si stále držela připláclý na hlavě.
Když se konečně dostali ze stanice metra, nebylo to o nic lepší, nicméně tu přece jenom nešlo o život, takže si oba mohli aspoň trochu vydechnout.
Stáli v dolní polovině Václaváku. Matěj si musel neustále stoupat na špičky, aby zjistil, odkud vlastně znějí projevy, protože nebylo snadné vyznat se v těch několikanásobných ozvěnách, tříštících se o zdi okolních budov.
„Já jsem ti tak šťastná, tak šťastná, Matýsku! Jenom nevím, co to volají…“
„Počkej, až to k nám dojde, pak ti to povím!“ křičel na tetu Danielu Matěj a špicoval uši, aby zachytil, jaké heslo vymyslela horní polovina náměstí.
Stačilo vždy jen několik vteřin – a slabé vzdálené skandování se změnilo v ohromnou přílivovou vlnu, která se přes vše…
