III.
Nejlepší přítelkyně babičky Ireny se jmenovala Cílinka a už od komunistického převratu žila se svým anglickým mužem v Londýně. Ty dvě se znaly ještě z klášterní školy a pravidelně si dopisovaly. Po sovětské okupaci od Cílinky dokonce přišel i balíček s nějakými obnošenými věcmi, které však starostlivá přítelkyně znehodnotila tím; že k nim přibalila kostku másla, protože nevěděla, jak je na tom Praha se zásobováním.
To byl jeden z důvodů, proč Matěj až do poslední chvíle nevěřil tomu, že pozvání do Anglie, o které Cílinku jeho jménem požádala babička Irena, dorazí v pořádku.
Ale stalo se, a tak mohl Matěj jednoho letního dne roku 1969 vystoupit na slavném Victoria Station, v kapse pět liber a sixpenci pro štěstí.
Matěj byl v Londýně a za normálních okolností by se roztančil radostí, jenže člověk míní – pánbůh mění, a proto se stalo, že jeho vůbec první starostí bylo dostat se v pořádku – a to velmi rychle – ke dveřím s mezinárodně uznávaným piktogramem panáčka, čili na záchod neboli na toaletu, ale rozhodně ne na WC. Alespoň tady na Victoria Station nikdo nechápal, co jeho naléhavé dabl jú sí má znamenat, přestože všichni kolem byli opravdu vstřícní a dost trpěliví. I v mapě Londýna ono požadované dabl jú sí zkoušel jeden pán s krásně anglosaskou hlavou najít. A když nakonec přece jen jeden z hloučku poradců, který se kolem Matěje utvořil, pochopil, o co jde, bylo už málem pozdě.
Ale dobře to dopadlo.
Nakonec většina věcí dopadne přece jen dobře.
Pak se – pravda – vynořila další drobná svízel, a to v podobě slušné, ovšem víceméně nekompromisní žádosti na dveřích, kde stálo: Prosíme, vhoďte sixpenci. Matěj neměl na vybranou a musel obětovat hned na začátku sixpenci „pro štěstí“ od babičky Ireny. I když to měl být takový malý talismánek, který ho měl provázet celým jeho pobytem, představovala tahle mince první věc, jíž se musel zbavit.
„Nezlob se, babičko,“ hekl Matěj, sotva dopadl na mísu, zavřel oči a šťastně zašeptal: „Spojené království Velké Británie a Severního Irska tě vítá, Matěji!“
Potom oči otevřel a zamračil se na dveře před svým nosem, kde stálo velmi strohé FUCK OFF!
Bylo nejméně třicet stupňů ve stínu a hrozitánské dusno a Matěj se potil, až z něho lilo, ale on by se byl tenkrát potil, i kdyby mrzlo, protože jel vůbec poprvé metrem, a to metrem londýnským. Jediné, co ho tenkrát spasilo, byly všudypřítomné a srozumitelné plánky.
Vystoupil na správné stanici a potom už to pro něj byla hračka. Na cestu se nemusel ptát víc než pětkrát.
Za nějakou chvíli stál přede dveřmi noclehárny, kde ho přivítal jakýsi mladík s dlouhými vlasy a v batikovaném tričku. To je však zbytečné zdůrazňovat, protože v té době všichni (včetně Matěje) měli dlouhé vlasy a batikovaná trička. Domluva byla jasná.
„Chceš se vyspat? O.K.!“
„Máš prachy? O.K.!“
„Jdi támhletím směrem. Je všechno O.K.?!“
Matěj se vydal dlouhou chodbou – v domnění, že ho dovede k nějakým místnostem či pokojům. Očekával, že v noclehárně najde palandy nebo něco v tom smyslu, jenže to se maličko spletl.
Místo toho vešel do normální tělocvičny, uprostřed s boxerským ringem, na němž se válela hromada spacích pytlů. Tomu tedy moc nerozuměl, ale říkal si: Konečně ať si každej dělá, co chce. Tohle se mě snad netýká. Já si svůj spacák dám pěkně tadyhle do kouta, a to bude moje místečko!
Pak šel znovu ven, do večerního města Londýna, a pozoroval neony a reklamy a lidi kolem sebe. Bylo pořád ještě hrozné dusno, a tak se zastavil v jednom malém bistru, kde pochopil, že coca-cola je zde jen a jen kouk. Když upíjel z láhve ledovou limonádu a slabě při tom říhal, to slovo zkoušel s tím říhnutím vyslovit a znělo to doopravdy anglicky, to jeho kouk.
Seděl a blaženě se usmíval, protože tohle byla Anglie roku šedesát devět, Anglie, o které tolik snil. Tohle bylo na míle a míle vzdáleno od jeho pražské učebnice angličtiny, kde jakýsi pan Smith neustále udiveně zírá na soudruha Nováka, který sám udiveně zírá na to, jak jim to v družstvu klape.
A protože se Matě…
