32
ÚTERÝ, 5.55 RÁNO
LONDÝN, ANGLIE
Pro Paula Hooda a Warnera Bickinga přijel na letiště Heathrow služební automobil a automobil DBS se třemi agenty. Američané předpokládali, že dvě hodiny před dalším letem stráví na letišti, u východu však na Hooda čekal letištní úředník s naléhavým faxem z Washingtonu. Hood poodešel stranou do kouta, aby si jej přečetl. Bob Herbert zařídil, aby Hood a Bicking jeli s úředníkem velvyslanectví na Grosvenor Square číslo 24/31, kde americké velvyslanectví sídlilo. Ve faxu se pravilo, že je nutné, aby Hood odtamtud zavolal zakódovaným telefonem. Úředník jeho i Bickinga uvedl do části letištní budovy s celnicí, kde spěšně a bezpečně odbavovali důležité osobnosti ze zahraničí.
Velmi řídkým provozem časného rána projeli rychle. Hood byl překvapivě svěží a vnímavý; podařilo se mu stihnout tři hodiny spánku v letadle a dosud cítil na jazyku chuť slabé kávy. Před vystoupením z letadla do sebe nalil dva šálky. Tohle i ty tři hodiny spánku budou stačit, aby zatím vydržel. Když se mu povede utrhnout ještě tak tři nebo čtyři hodiny během dalšího letu, v Damašku bude úplně fit. Zčásti ho také udržovaly čilého zvědavost a obavy, vyvolané tajuplným faxem. Kdyby šlo o nějaké dobré zprávy, Herbert by byl něco naznačil.
Bicking seděl vedle něj, nohu přes nohu, a nedočkavě pohupoval chodidlem. Třebaže během sedmihodinového letu pracoval - studoval různé scénáře AUTOprovozu, byl svěžejší a čilejší než Hood.
Bicking je dost mladý, aby něco takového dokázal, čert aby ho vzal, uvažoval Hood a pozoroval, jak se řídká ranní mlha začíná rozpouštět. Bývaly doby - v letech, kdy pracoval v bankovnictví - kdy něco podobného dokázal také. Snídaně v New Yorku nebo v Montrealu, pozdní oběd ve Stockholmu nebo v Helsinkách, následující ráno pak snídaně v Aténách nebo v Římě. Tehdy dokázal vydržet třeba osmačtyřicet hodin beze spánku; dokonce spánkem opovrhoval jakožto plýtváním časem. Nyní se stávalo, že ulehl do postele a ani si nepřál, aby se ho manželka vůbec dotkla; chtěl jen ležet a vychutnávat si zasloužený spánek.
Chvíli poté, co vyjeli, mu řidič podal zapečetěnou obálku od velvyslance; obsahovala rozpis toho, co má Hood v Londýně vyřídit, a pravilo se v něm, že doktor Nasr se s ním sejde v sedm.
Hood se obyčejně z návštěvy Londýna těšil; jeho prarodiče pocházeli z Kensingtonu a on se téměř duchovně vciťoval do historie i charakteru města. Avšak cestou kolem staletých budov, v nichž dosud obcházeli nebo strašili duchové udatných i zlotřilců, nemohl myslet na nic jiného než na Herberta, OMOC a na to, proč je vůz DBS následuje tak těsně. Bezpečnostní doprovod obvykle jel s odstupem jednoho či dvou aut. A také mu vrtalo hlavou, proč jsou v autě tři agenti, a ne dva. Jejich společníkovi, asistentovi z velvyslanectví, by dva měli stačit.
Na své otázky dostal odpověď, když byl uveden do majestátní staré budovy velvyslanectví a mohl zavolat Herbertovi. Šéf zpravodajců mu pověděl o atentátu v Istanbulu a o tom, co se jevilo jako neúspěšný pokus rukojmích uprchnout, když OMOC projelo do Sýrie. Také vyslovil domněnku, že atentát může být odvetou za ten pokus. Když se ho Hood zeptal, proč si to myslí, Herbert mu sdělil několik skutečností, které zatím neproniknou do tisku.
,Jeden ze sluhů v domě pana Bory je turecký Kurd; ten toho atentátníka pustil dovnitř.“
Hood pohlédl na hodinky. „Stalo se to ani ne před hodinou; jak můžou s takovou jistotou vědět, co kdo udělal?“
„Turci se vyptávali na spoustu věcí a pomáhali si přitom gumovými hadicemi a škrtícími chvaty,“ odtušil Herbert. „Ten sluha přiznal, že dostal rozkaz ze Sýrie, ale kromě krycího názvu Jarmúk nevěděl od koho ani odkud. Teď pátráme, co to Jarmúk je. Jediné, co jsme zatím zjistili, je, že se jedná o nějakou řeku, a taky bitvu v roce 636 našeho letopočtu, ve které Arabové porazili Byzantince a zmocnili se Damašku.“
„Vypadá to, že někdo začíná vykládat karty na stůl,“ prohlásil Hood.
„Přesně moje řeč,“ souhlasil Herbert. „Jenomže s tím nemůžeme Damaše…
