29
PONDĚLÍ, 6.41 VEČER
WASHINGTON, D.C.
„Nic mi nemusíte říkat,“ prohlásila Martha, když Bob Herbert vjel do dveří její kanceláře. „OMOC je v Sýrii.“
Odraz Herbertova invalidního vozíku přebíhal po sklech v rámech, v nichž byly zlaté gramofonové desky, které Martin otec Mack Mackall získal během své dlouhé pěvecké kariéry a které si tu Martha rozvěsila po stěnách. Herbert, obočí starostlivě stažené, zastavil před jejím stolem.
„Zachytili jsme rádiové vysílání turecké pohraniční hlídky. To o OMOC jste poznala z toho, jak se tvářím?“
„Ne,“ odtušila Martha a koncem tužky s gumou poklepala na monitor. „Z tohohle. Sledovala jsem počítače, do kterých jsme se nabourali v Turecku i jinde. Připadá mi to jako v sedmaosmdesátém, když začal klesat trh s akciemi; celé tohle obchodování přes počítač se do toho tehdy přimotalo a jen všechno ještě zhoršilo.“
„Tohle je jako obchodování přes počítač,“ odtušil Herbert. „Až na to, že tohleto zde je vedení války přes počítač; říkají tomu válečný AUTOprovoz.“
„Tak to je pro mě něco nového,“ řekla Martha; mnula si unavené oči. „Nechtěl byste mi to přeložit?“
„Znamená to Automaticky provedený výpočet odpovědi zbraněmi,“ odpověděl Herbert. „Každá vláda si patřičnou odpověď zvolí podle svých vlastních počítačových simulačních programů.“
Martha se zašklebila. „Jestli tomuhle říkáte válečný AUTOprovoz, tak já tu teda mám opravdu provoz - nárazník na nárazníku. Turecké bezpečnostní síly hlásí, že jejich pohraniční hlídka vnikla do Sýrie, tam cíl ztratila a stáhla se zpátky. Následek toho vniknutí je, že Sýrie povolává zálohy a Turecko mobilizuje další vojáky a vysílá je ke hranicím. V Izraeli mají nejvyšší stupeň pohotovosti, Jordánsko se chystá začít s přesunem tanků ke svým hranicím a Iráčané přemísťují vojsko směrem na Kuvajt, jako kdyby jim už patřil.“
„Jako kdyby jim už patřil?“
„Jo; vybavili se vším, co je třeba k dlouhému pobytu v poli, přesně jako před operací Pouštní štít,“ vysvětlovala Martha. „A k dovršení všeho nám Colon právě oznámil, že ministerstvo obrany vydalo rozkaz, aby se do Rudého moře přesunulo bitevní uskupení americké letadlové lodi.“
„S jakým stupněm pohotovosti?“
„Dva,“ odpověděla Martha. Herbertovi se zjevně ulevilo.
„Už se začalo s budováním zásobovacích tras z Indického oceánu, pro případ, že by jich bylo třeba. Před veřejností to prezentujeme jako podporu našemu spojenci v NATO. Mezi sebou to bereme, jako že jsme připravení vzít to pěkně hákem všude, kde se to ukáže jako nutné k tomu, abychom celou tu zatracenou patálii udrželi v mezích, kdyby vypukla. Prezident je pevně rozhodnut nedopustit, aby se rozšířila do Ruska a do Turecka.“
„Pravděpodobně tak pevně, jako budou Sýrie a Írán rozhodnuty postarat se, aby se tam rozšířila,“ podotkl Herbert.
„Pravda, je to oportunistický spolek, ale nechtějí, aby se to území proměnilo ve válečnou oblast; nezapomínejte, že během Pouštní bouře Sýrie stála na naší straně,“ namítla Martha.
„Poskytla nám pár tryskových letadel a dovolila, abychom se nechali zabíjet při obraně přístupu k jejím zdrojům vody,“ odtušil Herbert. „Sýrii klidně nechte být. Člověka nejvíc štve, že nikdo další nechce, aby k tomuhle došlo. A většina z těch, co se v tom teď plácají, si uvědomuje, že je do toho namočila banda Kurdů.“
„Tohle je úplně jako ta hra Jak si Jack stavěl dům,“ poznamenala Martha.
„Co to má být?“
„To je taková moje maličká průpovídka. Myši pošťuchovaly kocoura, ten přešel hranici a probudil psa, pes se do kocoura pustil a probudil celý zvěřinec, a pak v Jackově domě lítaly chlupy.“
Herbert vzdychl. „Spíš to vypadá jako Dům na Strašidelném vrchu,“ prohlásil. „Jedna noční můra za druhou.“
„Zasahujeme do prostředí s hodně odlišnými kulturami,“ odtušila Martha a zvedla významně obočí.
„Bez toho by život byl samá nuda,“ utrousil Herbert. „No - dobrá zpráva je, že můj přítel, kapitán Gunni Eliaz z první golanské pěší brigády v Izraeli, mě spojil s člověkem, který zná údolí Bikáa jako nikdo jiný; už je na cestě tam, vydá…
