[30] TISK
O událostech informovaly ranní zprávy v televizi; tak všepronikající byl její vliv. Televize skutečnost vymezovala, měnila a oznamovala. Ano, nastává nový den. Divák nezůstal nijak na pochybách. Za hlasatelem visela nová vlajka; v zeleném poli, barvě islámu, se třpytily dvě zlaté hvězdičky. Hlasatel začal modlitbou z koránu, pak přešel k politickým záležitostem. Je tu nová země. Nazývá se Sjednocená islámská republika. Tvoří ji bývalý Irán a Irák. Nový národ se bude řídit principy islámu, prosazujícími mír a bratrství. Bude mít volený parlament, nazvaný madžlis. Volby, sliboval hlasatel, se budou konat koncem roku. V mezidobí bude vládnout Revoluční rada, složená z politických osobností obou zemí, v poměru podle počtu obyvatelstva – což dávalo otěže do rukou Iránu; to však hlasatel neřekl. Ani nemusel.
Není důvodu, pokračoval, aby se někdo SIR bál. Nový národ vyhlašuje dobrou vůli vůči všem muslimským zemím i vůči všem národům, které mají s oběma bývalými součástmi nové země přátelské vztahy. Skutečnost, že si toto prohlášení v mnohém protiřečilo, nikdo blíže nezkoumal. Ostatní národy kolem Zálivu, všechny islámské, neměly to potěšení mít s žádným z obou partnerů přátelské vztahy. Rušení zbrojařských zařízení bývalého Iráku bude krok za krokem pokračovat, takže nepřátelství vůči mezinárodnímu společenství absolutně nepřipadá v úvahu. Političtí vězňové budou okamžitě propuštěni –
„A udělají místo novým,“ poznamenal ve stanici SBĚRNÁ MÍSA major Sabah. „Takže k tomu přece došlo.“ Nepotřeboval ani nikam telefonovat. Televizní vysílání sledovaly všechny země kolem Zálivu; všude tam byl jediným rozradostněným obličejem obličej hlasatele na obrazovce – dokud se scéna nezměnila a v záběru se neukázaly spontánní demonstrace v různých mešitách, v nichž lidé odříkávali své ranní modlitby a pak vycházeli ven, aby vystavovali na odiv svou radost.
„Buďte zdráv, Alí,“ řekl Jack do telefonu. Zůstal vzhůru a četl složky, které mu předal Martin. Věděl, že tenhle hovor jednou přijde. Opět ho trápila bolest hlavy, která se ho zmocňovala kdykoli jen vkročil do Oválné pracovny. Bylo překvapivé, že Saúdům trvalo tak dlouho, než princ – ministr bez portfeje – dostal oprávnění zavolat prezidenta USA. Možná, že si přejí, aby celá událost zmizela sama od sebe; v téhle části světa nejsou taková přání nic ojedinělého. „Ano, právě se dívám na televizi.“ V dolní části obrazovky, jako titulky pro neslyšící, byl rámeček, a do něj zpravodajští specialisté z Národní bezpečnostní služby vpisovali své hlášení. Bylo sice poněkud květnaté, obsah však byl každému v místnosti jasný. Adler, Vasco a Goodley přišli hned, jak přenos začal, a osvobodili Ryana od čtení, ne však od bolesti hlavy.
Je to hodně znepokojivé. Překvapení to ale žádné není,“ pronesl princ na zakryté lince.
„Nedá se to zastavit. Vím, co cítíte, Vaše Výsosti,“ poznamenal prezident unaveně. Mohl by si dát kávu, ale dnes v noci bude trochu spánku potřebovat.
„Uvedeme svou armádu do stavu zvýšené pohotovosti.“
„Chcete něco od nás?“ otázal se Ryan.
„Pro tuto chvíli chceme jen vědět, jestli budete stát při nás jako dřív.“
„Budeme. To jsem vám už řekl. Náš závazek ohledně bezpečnosti vašeho království se nemění. Chcete-li, abychom udělali něco, čím se to dá najevo, jsme připraveni učinit veškeré rozumné a náležité kroky. Chcete…“
„Ne, pane prezidente, teď nemáme žádné formální požadavky.“ Tohle konstatování pronesl princ takovým tónem, že Jackovy oči přeskočily od hlasitého telefonu na jeho návštěvníky.
„Mohl bych v tom případě navrhnout, aby někdo z vašich lidí prodiskutoval možné varianty s některými z mých lidí?“
„Musíme jednat opatrně. Moje vláda si nepřeje přilévat oleje do ohně.“
„Uděláme co se dá. Vy zase můžete začít tím, že se spojíte s admirálem Jacksonem; to je J-3 v…“
„Ano, vím, pane prezidente. Setkal jsem se s ním ve Východním sále. Moji lidé se s ním spojí ještě dnes.“
„Oukej. Když mě budete potřebovat, Alí, jsem kdykoliv na telefonu.“
„Díky, Jacku. Dobře …
