[45] POTVRZENÍ
Jak se říká – sotva skončí jedna míle, hned je za ní jiná. Dálnice I-90 byla nudná, tak nudná, jak jen ji inženýři dokázali vyprojektovat, ale nebyla to ničí chyba. Krajina kolem – totéž. Brown s Holbrookem si teď uvědomovali, proč se Horalé stali Horaly. Tam aspoň je nějaká scenérie. Byli by mohli jet rychleji, ale seznámit se s tím, jak se tahle potvora ovládá, chtělo čas, a proto se jen málokdy dostali přes osmdesátku. To jim vyneslo jedovaté pohledy od ostatních řidičů, zvlášť od majitelů a provozovatelů ohromných nákladních automobilů, s kovbojskými klobouky na hlavách, kteří si mysleli, že neomezená rychlost ve východní Montaně je prostě nádhera; k tomu se ještě tu a tam přimíchal nějaký advokát – musel to být advokát! – v německém bouráku. Ti všichni kolem jejich náklaďáku profrčeli, jako kdyby to byl vůz s krmením pro dobytek.
Také zjistili, že jejich zamýšlené dílo je opravdu těžká práce. Oba byli po všech těch přípravách pořádně utahaní. Celé týdny dřiny–s autem, než ho dali do pořádku, míchání výbušniny, odlévání kulek, pak zase ukládání toho všeho. Ani se nemohli pořádně vyspat. A nic člověka tak neuspává jako jízda po mezistátní dálnici na americkém severozápadě. K prvnímu přenocování se ubytovali v motelu v Sheridanu, nedaleko hranice s Wyomingem. To, že se s tím zatraceným křápem dostali tak daleko hned první den jízdy, je málem odrovnalo, zvlášť když projížděli místem, kde se v Billingsu rozdělují dálnice I-90 a I-94. Věděli, že cisterna na cement zvládá zatáčky asi tak jako prase na ledě, ale když to zakusili na vlastní kůži, překonalo to jejich nejhorší obavy. To ráno spali déle než do osmi.
V motelu přespávali a jedli řidiči osobních automobilů i dálkových kamionů; v jídelně se podávala bohatá snídaně, kterou tu teď hltala spousta drsně a nezávisle vyhlížejících mužů a pár podobně založených žen. Každý si mohl snadno domyslet, o čem se při snídani hovořilo.
„Musela to bejt banda pěknejch hajzlů s pilinama místo mozku,“ mínil jeden z řidičů s velkým břichem a s tetováním na masitých předloktích.
„Myslíš?‘ ozval se Ernie Brown od pultu v naději, že si oťuká, jak se tyhle dušičky k celé věci stavějí.
„Kdo jinej by šel po dětech? Jen hajzlové.“ Řidič se znovu pustil do svých lívanců s borůvkovým džemem.
Jestli je pravda, co říkali v televizi, tak to ty dva policajti sfoukli pěkně,“ prohlásil řidič cisterny s mlékem. „Pět tref do hlavy. Páni!“
„A co ten jeden, ten do toho šel tvrdě, takhle se postavit šesti chlapům s puškama! A šel na ně s pistolí. Vodprásknul tři, možná čtyři. Tam teda umřel vopravdickej americkej vochránce zákona.“ Řidič, přepravce dobytka, znovu vzhlédl od svých lívanců. „Zasloužil by si čestný místo na hřbitově, to teda, fakt jo.“
„Hele, byli to federálové, člověče,“ řekl Holbrook, žvýkaje svou topinku. „To nejsou žádný hrdinové. Co třeba…“
„Koukni, zabrzdi, kámo,“ varoval ho přepravce mléka. „Nic takovýho nechci slyšet. Bylo tam dvacet, možná třicet dětí.“
Do hovoru se vmísil další řidič. „A ten černej, jak tam vletěl s tou šestnáctkou. Kruci, jako když jsem já byl u průzkumu u Druhýho v údolí Happy Valley. Klidně bych mu zaplatil pivo. A možná bych mu i potřás‘ rukou.“
„Tys byl u pozemního letectva?“ zeptal se přepravce dobytka; přestal jíst a obrátil se k němu.
„Charlie, První vod Sedmýho.“ Otočil se zády a ukázal přehnaně velkou nášivku První divize letectva pozemní armády na své kožené bundě.
„Gary Owen, brácho! Delta, Druhej vod Sedmýho.“ Vstal od pultu, přešel ke druhému řidiči a chopil se jeho ruky. „Vodkaď seš?“
„Ze Seattlu. Támhle mám auťák se strojníma součástkama. Jedu do St. Louis. Gary Owen. Ježíši, jak rád to zase slyším.“
„Pokaždý, když tudy jedu…“
„To si piš. Naši bratři jsou pohřbený u Little Big Hornu. Vždycky se za ně pomodlím, když jedu kolem.“
„No kurva!“ Oba si znovu potřásli rukama. „Já jsem Mike Fallon.“
„Já Tim Yeager.“
Oba Horalé nepřišli dovnitř jenom na snídani. Tohle byli jejich lidé. Nebo měli být. Drsná individua. A te…
