[35] TŘI OTŘESY
Na časovém spínači v těsném sousedství obalu bomby se objevil čas 5:00:00 a začaly se dít věci.
Nejprve se začaly nabíjet vysokonapěťové kondenzátory a byly odpáleny drobné výbušniny vedle nádrží tritia na obou koncích bomby. Tím se uvedly do chodu písty, jež začaly tlačit tritium úzkými kovovými trubičkami. Jedna vedla do primární části, druhá do sekundární. Nebylo kam spěchat, cílem bylo smíchat různá množství deuteridu lithného s těmi atomy tritia, kterým nebylo štěpení proti srsti. Uběhlo deset vteřin.
V 5:00:10 vyslal časový spínač druhý signál.
Čas Nula.
Když byly kondenzátory vybité, vyslaly drátem impulz do sítě rozdělovače. První drát měřil padesát centimetrů. Přenos tedy trval jednu celou, dvě třetiny nanosekundy. Impulz vstoupil do rozdělovací sítě spouštěči – to byla malá a ďábelsky rychlá zařízení, v nichž se používalo ionizovaného a radioaktivního kryptonového plynu k načasování výbojů s obdivuhodnou přesností. Když rozvodná síť nastavila pomocí pulzové komprese potřebnou intenzitu proudu, impulz se rozdělil mezi sedmdesát různých drátů, z nichž každý měřil přesně jeden metr. Impulzům stačily na překonání té vzdálenosti tři desetiny otřesu (tři nanosekundy). Všechny dráty samozřejmě musely mít stejnou délku, protože všech sedmdesát bloků výbušnin mělo explodovat ve stejný okamžik. Díky kryptonu a prostému faktu, že všechny dráty byly nařezány stejně dlouhé, na tom nebylo nic složitého.
Impulzy dorazily k rozbuškám najednou. V každém bloku výbušnin byly tři samostatné rozbušky a žádná neselhala. Rozbušky byly malé drátky, tak slabé, že při průchodu proudu všechny explodovaly. Tento impulz pak od nich přejaly bloky výbušnin, a fyzický proces detonace začal 4,4 nanosekundy potom, co signál vyšel z časového spínače. Výsledkem nebyla exploze, nýbrž imploze, protože výbušná síla byla namířena převážně směrem dovnitř.
Bloky velmi silných výbušnin byly vlastně velmi složité dvojvrstvé lamináty, každá z vrstev byla potažena pilinami z lehkých a těžkých kovů. Venkovní vrstvu každého bloku tvořila relativně pomalá výbušnina s detonační rychlostí těsně nad sedm tisíc metrů za vteřinu. Výbušná vlna v každém bloku se šířila paprskovitě od rozbušky a rychle dospěla až na okraj bloku. Jelikož bloky byly odpalovány zvenku dovnitř, i vlna žhavého vzduchu směřovala do nitra bloků. V předělu mezi rychlými a pomalými výbušninami byly bubliny – zvané dutiny – díky nimž nárazová vlna ztratila tvar koule a změnila se na vlnu plošnou, jež znovu měla přesně najít svůj kovový terč, zvaný „budič“.
Každý „budič“ představoval kousek pečlivě vytvarované slitiny wolframu a rhenia. Vlna do nich narazila rychlostí vyšší než devět tisíc osm set metrů za vteřinu. Uvnitř slitiny byla centimetr silná vrstva beryllia. Za ní milimetrová vrstva uranu 235, která i přes svou menší tloušťku měla stejnou hmotnost jako o mnohem silnější beryllium. Celá kovová hmota putovala vakuem, a protože byla exploze zamířená na střed, výsledná rychlost protilehlých segmentů bomby byla 18 600 metrů za sekundu.
Ústředním terčem výbušnin a kovových projektilů bylo deset kilogramů radioaktivního plutonia 239. To mělo tvar sklenice, jejíž hrdlo bylo vychýleno ven a přetaženo dolů, čímž vznikly dvě rovnoběžné kovové stěny. Plutonium, jež má obvykle větší hustotu než olovo, bylo implozí, při níž se uvolnil tlak milion atmosfér, zdeformováno ještě víc. K tomu muselo dojít velmi rychle. Hmota plutonia 239 obsahovala též malé, ale nepříjemné množství plutonia 240, které bylo ještě nestálejší a náchylné k předčasnému vznícení. Venkovní a vnitřní plochy byly natlačeny k sobě a vyslány ke geometrickému středu bomby.
Poslední externí akt vyšel od zařízení zvaného „zip“. Časovač, jejž uvedl do chodu třetí signál stále ještě nedotčeného elektronického časového spínače, byl miniaturní urychlovač částic, velmi kompaktní minicyklotron, který se nápadně podobal obyčejnému fénu. Ten odpaloval atomy deuteria na terč z beryllia. Neutrony, jež se pohybovaly ry…
