[03] PŘIJETÍ
Tohle je ten den. Jeho den. Kapitán Benjamin Zadin zaznamenal rychlý vzestup kariéry v izraelské národní policii. Byl nejmladším kapitánem, nejmladším ze tří bratrů, otcem dvou synů, Davida a Mordecaie, a až donedávna byl na pokraji sebevraždy. Smrt jeho milované matky a odchod krásné, ale nevěrné ženy se odehrály během jediného týdne, od něhož jej dělily jen dva měsíce. Ačkoli dělal to, co si naplánoval, najednou se musel vypořádávat se životem, který mu připadal prázdný a beze smyslu. Jeho hodnost a plat, úcta podřízených, nesporná inteligence a rozvaha v krizových situacích, jeho kariéra v armádě při nebezpečné a náročné ochraně hranic, vše mu připadalo ve srovnání s prázdným domem plným perverzních vzpomínek velmi nicotné.
Přestože se Izrael obyčejně označuje jako „židovský stát“, tento název nebere v potaz skutečnost, že aktivně věřící je jen zlomek obyvatelstva. Benny Zadin jím nikdy nebyl, ačkoli si to jeho matka přála. Víc ho lákal život moderního člověka a v synagoze nebyl od svého Bar Mitzvah. Uměl sice hebrejsky číst a hovořit, protože musel – byl to státní jazyk –, ale dědictví předků pro něj bylo jen zajímavým anachronismem, zpátečnictvím v kdysi nejrozvinutější zemi na světě. A jeho žena toho byla jen dokladem. Zadin často žertoval, že nadšení Izraelců pro náboženství je možno poměřovat počtem plavek na zdejších plážích. Jeho žena pocházela z Norska. Byla to vysoká, štíhlá plavovláska, člověk by Elin Zadinovou považoval za Židovku asi jako Evu Braunovou – jak se smíchem říkávali. Své tělo ráda předváděla v těch nejskromnějších bikinách a někdy jen v polovině. Jejich manželství bylo vášnivé a žhavé. Zadin samozřejmě věděl, že ona stále pokukuje jinam, a sám nebyl jiný, ale její náhlý odchod k jinému muži ho překvapil – ba ještě něco víc, způsob, jakým k tomu došlo, jej naprosto ochromil, nezmohl se ani na slzy, ani na přemlouvání, zůstal zničehonic sám v domě, kde bylo uschováno několik nabitých pušek, jimiž by mohl svůj zármutek skončit velmi rychle. Zabránili mu v tom jen jeho synové. Cítil se sice podveden, ale je podvést nedokázal, připadalo by mu to příliš zbabělé. Ale bolest byla dosud velmi skutečná.
Izrael je na tajnosti příliš malá země. Všichni si okamžitě všimli, že Elin odešla za jiným mužem, a rychle se to doneslo i na Bennyho policejní stanici, kde muži podle prázdnoty v Zadinových očích poznali, že jejich velitel utrpěl velkou ránu na duši. Někteří z nich přemýšleli, jak to zvrátit, ale po týdnu se ta otázka zúžila jen na to, zda je to vůbec možné. V tu chvíli vzal vývoj do svých rukou Zadinův nadřízený. Jednou ve čtvrtek večer se objevil u domu kapitána Zadina v doprovodu rabína Israela Kohna. Toho večera Benjamin Zadin znovu objevil Boha. Navíc, říkal si, když pozoroval Řetězovou ulici ve starém Jeruzalémě, teď už zase ví, co to znamená být Židem. To, co se mu přihodilo, byl trest Boží, nic víc, nic míň. Trest za to, že nedbal slov své matky, trest za nevěru, za divoké večírky se ženou a ostatními, za dvacet let zběsilých myšlenek a skutků, zatímco předstíral, že je udatný a ctnostný velitel vojska a policie. Ale ode dneška se to změní. Dnes poruší zákony člověka, aby vykoupil své hříchy proti slovu Božímu.
Bylo brzy ráno jasného dne, z Arábie vál suchý východní vítr. Za sebou měl čtyřicet mužů, všichni byli ozbrojeni automatickými, plynovými a jinými zbraněmi, ze kterých se střílelo „gumovými náboji“, přesněji střelami. Byly vyrobené z měkké gumy a dokázaly srazit k zemi vzrostlého muže, a když si střelci dali záležet, bylo jimi možno i zastavit srdce. Jeho mužové tu museli být, aby dopomohli k porušení zákona – což však zrovna neměli na srdci přímí nadřízení kapitána Zadina – a též aby zabránili snaze jiných porušit vyšší zákon, a sebrat mu tak jeho práci. Aspoň podle slov rabína Kohna. Čí to je zákon? Je to metafyzická otázka, tedy něco, co je pro prostého policejního důstojníka příliš složité. Mnohem jednodušší je, vysvětloval mu rabín Kohn, myšlenka, že Šalamounův chr…
