18.
FLORIDA
23. DUBNA 2001
Doma v Johnsonově vesmírném středisku si Annie bez ohledu na to, jak moc práce měla, vždycky našla ráno čas na odvezení dětí do školy, místo aby je jen v rychlosti vystrčila ze dveří v doprovodu paní na hlídání. Tento zvyk si nepřála měnit ani na Floridě. Když zazvonil telefon, právě dětem pomáhala s balením školních tašek a už se nemohla dočkat, až vyrazí z bytu na cestu. Krátce poté, co se několik hodin před východem slunce probudila ze svého snu, vyskočila z postele, osprchovala se a oblékla.
Teď dětem naznačila, aby pokračovaly v balení, a zvedla sluchátko.
„Haló, tady je Annie,“ ohlásila se.
„Dobré ráno,“ ozval se mužský hlas na druhém konci linky. „Jmenuji se Pete Nimec. Jsem z -“
„UpLink International,“ doplnila ho a rychle pohlédla na nástěnné hodiny. Půl osmé. Někteří lidé tedy mají nervy, že volají už takhle brzy po ránu! „Pan Gordian mi včera zavolal a sdělil mi, že přijedete na Floridu, a já velmi oceňuji vaši pomoc. Nečekala jsem ale, že se ozvete tak brzy!“
„Omlouvám se, uvědomuju si, že je ještě časně ráno,“ odpověděl. „Ale doufal jsem, že bychom spolu mohli jít na snídani.“
„To nejde,“ namítla. „Jednou nohou jsem už venku ze dveří a potřebuju se dostat do střediska -“
„Tak se sejdeme tam,“ navrhl. „Přinesu kávu a koláče.“
Zavrtěla hlavou.
„Pane Nimeci -“
„Pete.“
„Pete, mám teď po ránu na programu asi milion věcí k vyřizování, mimo jiné musím promluvit s jedním z našich nováčků, kteří se přihlásili jako pomocníci při vyšetřování, a nemám opravdu čas -“
„Můžu prostě dělat všechno s vámi. Jestli vám to tedy nebude vadit. Pomůže mi to, abych trochu pochopil, oč jde.“
Annie vyhlédla ven dveřmi na terasu a uvažovala o tom. Na modré hladině Atlantiku jiskřily odlesky ranního slunce a podél pobřeží právě proplouvala malá plachetnice. Dorset jí slíbil hezký výhled a svůj slib splnil. Přála si jen to, aby byla ve správném rozpoložení a dokázala se z něj těšit a hledat v moři delfíny, kteří tam mají dovádět.
„Podle mě by to nebylo rozumné,“ odpověděla. „Možná si neuvědomujete, jak hekticky to teď vypadá v montážní hale a kolik se tam motá lidí. Jsou jich tam celé tucty, třídí, zkoumají pozůstatky a tak dále. Na pohled je tam hrozný chaos.“
„Nebudu nikomu překážet, slibuju.“
Nedá pokoj a nedá, pomyslela si. Přesně to mi ještě scházelo.
„Koukejte, nemá smysl chodit okolo horké kaše,“ pokračovala tedy. „Některé záležitosti, které mám dnes vyřizovat, jsou vysoce choulostivé. Uvědomuju si, že jsme členy jednoho týmu, a nechci před vámi nic tajit. Ale právě teď mám jedno podezření, které se týká určitých složitých technických detailů -“
„Tím spíš mi můžete věřit, že se vám nebudu do ničeho plést, protože nebudu absolutně tušit, oč se jedná,“ kontroval Nimec.
„Stejně bych radši, kdybychom se dohodli na později,“ snažila se ho usměrnit. „Co kdybychom spolu šli na oběd -“
„Mami, Chris mi pořád nadává, že jsem opice!“ vykřikla Linda z obýváku.
„Protože mi rozvázala tkaničky u bot!“ zaječel Chris.
Annie překryla rukou sluchátko.
„Nechtě toho, vy dva, právě telefonuju,“ upozornila je. „Máte připravené všechny učebnice?“
„Jo!“ vykřikly obě děti.
„Tak běžte do kuchyně a počkejte tam na Reginu, dá vám peníze na svačinu.“
„Ale Chris mi zase řekl, že jsem opice -“
„Dost!“
„Haló?“ ozval se Nimec. „Jste tam ještě?“
Annie odkryla mluvítko.
„Promiňte, chystám právě děti do školy,“ vysvětlila.
„To chápu, mám taky děti v tom věku.“
„Máte moje sympatie,“ poznamenala.
„Bydlí u své matky.“
„V tom případě má moje sympatie ona. U čeho jsme to skončili?“
„Chtěla jste mě pozvat do vesmírného střediska oplátkou za to, že vám později skočím pro oběd.“
Rezignovaně si povzdychla. Konečně - poslal ho sem Roger Gordian, tak proč by mělo vlastně vadit, když mu to dovolí?
„Nejsem si jistá, jestli je to nejlepší nápad, ale dobrá, můžeme se sejít v přijímací hale u vchodu do areálu. Ale s jednou výhradou.“
„Samo,“ zareagoval okamžitě.
„Tohle je můj úkol a nic se nesmí prozrazovat ti…
