6.
Ačkoliv politrukové beze zbytku splnili pokyny a vychválili humanismus strany a vlády ještě víc, než bylo od nich požadováno, v rotách to stále vřelo. Vojíni se nedovoleně vzdalovali od svých jednotek, opíjeli se a vyhledávali rvačky s civilisty i s příslušníky bojových jednotek. Chrabrým pohraničníkům kradli jejich placaté zelené čepice a hanobili je těmi nejrozmanitějšími způsoby. K ustavičným střetům hraničících s malou válkou docházelo zejména v šumavských hvozdech. Pétépáci tu káceli stromy, dřeli se a velice nelibně nesli, když je pohraničníci hlídali se samopaly a producírovali se kolem nich jako nějací manekýni. Někteří obzvláště uvědomělí ochránci hranic pétépákům spílali amerických zaprodanců a špionů a vinili je ze snahy vyvolat třetí světovou válku.
„Měli bysme vás tady do jednoho postřílet,“ tvrdili, „a světový imperialismus by konečně ztratil svou pátou kolonu!“
„Jenomže ty stromy byste si tu museli pokácet sami, vy jelita, uvědomělí,“ odpovídali pétépáci, „a to by pro nemakačenky, jako jste vy, bylo hotové neštěstí!“
Výměny názorů byly dlouhé, pestré a někdy dost drsné. K fyzickým střetům nedocházelo jen proto, že pohraničníci hrozili, že se nebudou ostýchat použít proti škodné nabitých samopalů.
Bylo třeba vyčkat chvíle, kdy nástupci chodských Psohlavců vyrazí na vycházku za děvčaty. Tehdy docházelo k četným bitkám, po kterých měli zubaři plné ruce práce. Boje byly den ode dne urputnější a někteří vojíni museli být dopraveni na chirurgii.
Sušický generál Mandel zuřil. „Co pétépák – to hrdlořez!“ řval jako pominutý. „Nebudu trpět, aby štěnice armády poškozovaly obranyschopnost státu! Moji chlapci jsou hrdinové a ne fackovací panáci! Ti grázlové s černejma výložkama napadají i poddůstojníky! Jednoho dne si troufnou na důstojníky a kdoví, jestli nedostanou chuť i na generála! To, co dělají, je gerilová válka a se záškodníky jsme si vždycky věděli rady! Jestli tady neudělá pořádek Nepomuk, ujmu se toho osobně já sám!“
Kapitán Ořech, který na Zelené Hoře přijal Mandelovu stížnost spojenou s ultimatem, byl na pokraji zhroucení.
„Soudruhu majore,“ letěl za Terazkym, „obávám se toho nejhoršího! Ve vzduchu visí velice závažnej politickej konflikt! V Sušici je zle!“
„Ako zle?“ zeptal se major. „Volakoho zabili?“
„Ještě ne,“ těžce dýchal Ořech, „ale nedá to na sebe dlouho čekat! Může se to stát každou chvíli. Generál Mandel tvrdí, že jsme na pokraji války!“
„To vieme,“ přikývl Terazky. „Americký imperialisti číhají na našich hranicích.“
„Proto musíme bejt ostražitý a bdělí,“ doplnil ho Ořech, „ale naše jednotky prej snižujou obranyschopnost celýho státu! Perou se s pohraničníkama a vyřazujou je ze služby! Napadají je a přepadávají, kde mohou! Odebírají jim brigadýrky a vykonávají do nich svou potřebu!“
„Velkú, lebo malú?“ zajímalo majora.
„To generál neupřesnil, ale jak znám naše vojáky, tak nejspíš velkou! Vlastně docela určitě! Generál Mandel řval jako nepříčetnej!“
„On stale reve,“ přikývl souhlasně Terazky, „chcel bysom mať takých poddóstojníkov!“
„Ale co budeme dělat?“ rozhodil ruce Ořech, „on je schopen naše vojáky pomordovat!“
„Počujtě, Orech,“ řekl major, „vy terazky pojeděte do Sušice a pohovorítě s generálem Mandelom!“
„Já?“ děsil se kapitán. „Zase já?“
„Klakněte pred ním na kolena, buděte ronit slzy, lebo skákať z obloku na ulicu,“ instruoval Terazky, „pretože je treba ho ukludniť.“
„To on se nedá!“ sténal Ořech. „Je schopen mě fyzicky napadnout!“
„To by bolo tiež dobré,“ pokyvoval hlavou major. „Keď vas zkope a ulaví si, něbude strielať na moju jednotku.“
„A co když bude?“ otázal se Ořech.
Terazky se usilovně zamyslel. „V takém případě,“ řekl, „sa děj vóle Božia. My nemóžem robiť nič. Mandel má vetšú šaržu a já se s ním strielať nepojděm. Som iba majorom.“
