18.
O nejbližším osudu nováčků nebylo ještě rozhodnuto s definitivní platností. Partie byla stále rozehraná. Protistátní živly to měly samozřejmě spočítané a nemohly počítat s ničím jiným, než s odjezdem na pracoviště. Spousta vojínů se naopak iniciativně hrnula do civilu. Ale bylo zde mnoho těch, kteří mohli dopadnout všelijak.
Nadporučík Trčka si už vybral několik desítek mládenců, které hodlal deptat v děčínské pédéešce.
„Udělám z vás vzorné poddůstojníky,“ sliboval jim, „kteří se stanou ozdobou našich ozbrojených sil!“
Nezdálo se, že by je to příliš těšilo. Určitě by raději zůstali v nepomuckém strážním oddílu, ale nemohli si vybrat. Stálý rozruch panoval kolem těch, kteří měli šanci zůstat na Zelené Hoře. Hamáček, který ještě netušil, že sám odejde jako velitel roty na pracoviště, vybíral vojáky pro strážní oddíl. Samozřejmě se soustřeďoval především na fotbalisty.
„Voňavka,“ naříkal, „vy jste tomu dal! Tohle říci velitelovu zástupci pro věci politický! Kdybych to pískal já, tak bych to možná přeslechl, ale on si to nemůže dovolit! Politruk v armádě zastupuje koho? Politruk v armádě zastupuje komunistickou stranu Československa! Ta nás všechny vede k radostným zítřkům, a proto nesmíme snižovat její co? Proto nesmíme snižovat její autoritu! Vezměte si to k srdci, Voňavka! Sekejte na pracovišti latinu a třeba vás brzy povoláme zpátky. Levou spojku, jako jste vy, tady můžeme vždycky potřebovat!“
„Kdyby odpískal ten faul,“ hučel Voňavka, „tak bych se nenasral!“
„Voják musí umět snášet křivdy a ústrky,“ poučil ho poručík, „protože kvůli tomu narukoval do armády! Pokud to nechápete a budete nadávat představeným, tak se dostanete kam?“
„Do prdele,“ snažil se hodnotit Voňavka.
„Tak se dostanete do kamenolomu v Bochově,“ opravil ho Hamáček, „a tam budete moci nadávat jako špaček! V tom randálu to nebude slyšet. Jděte do sebe, Voňavka, a polepšete se! Za pár měsíců můžete bejt oporou mužstva!“
Pak se poručík obrátil poněkud nevlídněji na vojína Kefalína. „Vy jste mě, soudruhu, zklamal,“ oznámil mu. „Narukujete do armády a přitom kopete akorát levačkou! To je nanejvýš na okresní přebor! A taky nejste dost tvrdej! Nevím, nevím…“
Podplukovník Cmunt se snažil obsadit místa ve skladu, garážích a kuchyni odborníky, ale narážel na soustředěný odpor kapitánů Honce a Ořecha. Ti, podobně jako Hamáček, chtěli mít u jednotky co nejvíce dobrých fotbalistů.
„Fotbalista je reprezentant útvaru,“ tvrdil Ořech, „a v našich podmínkách to nemůžeme podceňovat. Veřejnost nás pokládá za vrahy a násilníky, takže jsme povinný na ni působit. Sport sbližuje národy a upevňuje světovej mír!“
„Jenomže sportovec mi neuvaří guláš!“ argumentoval podplukovník. „Kuchař k nám sice nenarukoval ani jeden, ale máme tu alespoň řezníky a pekaře. Nemůžeme dát přece k proviantu nebo do kuchyně asfaltéra nebo trestaného pro znásilnění jen proto, že umí dát góla z voleje!“
„Je třeba udělat v zájmu řádnýho chodu jednotky jistý kompromisy,“ připouštěl Ořech, „ale nad každým případem musíme důkladně rozvažovat. Každej, kdo tady zůstane, musí bejt taky vzorným reprezentantem útvaru. Když ne ve fotbale, TEDY aspoň v kultuře! Podívejte se na vojína Válka. Vozí do prádelny košile a onuce, ale ve volnejch chvílích recituje! Na okresní konferenci strany přednesl báseň O rudé vlajce a vzbudil tím zaslouženou pozornost!“
Politicky vyspělé soudruhy vyhledával poručík Troník. Šmejdil neúnavně po útvarech, zapřádal debaty a kladl naléhavé otázky. Největší dojem na něho udělal vojín Jasánek, který v obtížných vojenských podmínkách napsal již čtyři básně proti americkým imperialistům.
„Jste pracovitý umělec,“ chválil ho Troník, „a jednou to daleko dotáhnete! Nepolevíte-li v píli, vyšvihnete se podobně, jako můj spolužák ze školy pro politické pracovníky poručík Stanislav Neumann. Skvělý soudruh! Četl jste jeho báseň Červená knížka?“
„Ano,“ přikývl dojatě Jasánek.
„NA ONOM MÍSTĚ, KDE MI SRDCE BIJE,
V KABÁTĚ, V KAPSE NOSÍM KNÍŽKU RUDOU.
SÍLA MÉ STRANY V JEJÍCH STRÁN…
