Kapitola šestnáctá
Celé hodiny sestupovali po kamenné cestě beze slova. Richard pořád ještě pokulhával a rameno i bok ho bolely. Navíc prožíval podivný psychický a fyzický zmatek: pocit porážky a zrady, to, že ho Lamie málem připravila o život, bolest, již mu způsobil pan Vandemar, zážitky tam nahoře na prkně, byl ze všeho úplně vyčerpaný. A když si představil, že jeho zkušenosti jsou dočista nanicovaté ve srovnání s tím, co asi prožil markýz, bylo mu ještě hůř. Proto mlčel.
Markýz byl zticha, protože každé slovo mu způsobovalo bolest v pořezaném krku. A tak mlčel, nechával hrdlo v klidu, aby se mohlo hojit, a soustředil se na Hunter. Věděl, že pokud jen na okamžik poleví v pozornosti, ona to okamžitě vycítí a buď uteče, nebo je napadne. Mlčel tedy.
Hunter kráčela kousek před nimi. Také mlčela.
Po nějakém čase dorazili na dno Sestupné ulice. Končila obrovskou kyklopskou bránou z velikých neopracovaných bloků kamene.
Tu bránu postavili obři, říkal si Richard, třebaže by nedokázal vysvětlit, jak to ví.
Brána samotná už dávno zrezivěla a rozpadla se. Zbytky železných plátů se povalovaly na cestě v blátě a bez užitku visely na rezavých pantech po stranách kamenného rámu. Panty byly vyšší než Richard.
Markýz pokynul Hunter, aby zůstala stát. Navlhčil si rty a řekl: „Tahle brána označuje konec Sestupné ulice a začátek labyrintu. Za labyrintem čeká anděl Islington. A v labyrintu je Bestie.”
„Pořád to nechápu,” řekl Richard. „Islington. Přece jsem se s ním setkal. S tím. Je to anděl. Chci říct... opravdový anděl.”
Markýz se usmál bez úsměvu. „Když se andělé zkazí, Richarde, zkazí se víc než kdo jiný. Vzpomeň si, Lucifer také býval andělem.”
Hunter hleděla na Richarda oříškovýma očima.
„To místo, kde jste Islingtona navštívili, je jeho pevnost a jeho vězení. Nemůže z něho odejít.”
Markýz uvažoval: „Předpokládám, že labyrint a Bestie mají odstrašit návštěvníky.”
Naklonila hlavu na bok: „Řekla bych, že ano.”
Richard se obrátil k markýzi a všechna zlost a nemohoucnost a zklamání z něho vytryskly v jediném zlostném výbuchu: „Jak s ní vůbec můžete mluvit? Proč je ještě s námi? Je to zrádce - a také se nás snažila přesvědčit, že zrádce jste vy!”
„A také jsem ti zachránila život, Richarde Mayhewe,” řekla Hunter tiše. „Mnohokrát. Na mostě. U mezery v podzemce. Nahoře na desce.”
Hleděla mu do očí. Richard uhnul první.
Podzemními chodbami se rozlehl zvuk: dunění nebo řev. Richardovi se zježily vlasy v zátylku. Ozývalo se to odkudsi zdaleka, ale to bylo asi to jediné, z čeho mohl čerpat nějakou útěchu. Znal ten zvuk. Slýchal ho ve snech. Neznělo to ani jako býk ani jako divočák. Znělo to jako hlas lva. Jako burácení draka.
„Labyrint je jedno z nejstarších míst v Podlondýně,” vysvětloval markýz. „Už před tím, než král Lud založil v močálech kolem Temže vesnici, byl tu labyrint.”
„Ale bez Bestie,” řekl Richard.
„Tehdy ještě bez Bestie.”
Richard zaváhal. Vzdálený řev se ozval znovu.
„Myslím... asi se mi o Bestii zdálo.”
Markýz povytáhl obočí.
„Jaké sny?”
„Zlé.”
Markýz o tom přemýšlel a očima kmital kolem dokola. Pak řekl: „Poslouchej mě, Richarde. Beru s sebou Hunter. Ale jestli chceš počkat tady, v pořádku. Nikdo by tě nemohl obvinit ze zbabělosti.”
Richard zavrtěl hlavou. Někdy člověk nic nenadělá.
„Necouvnu. Teď ne. Mají Dvířku.”
„Dobře,” kývl markýz. „Tak dobře. Jdeme?”
Hunter zkřivila dokonalé karamelové rty do úšklebku. „Museli byste být šílení, abyste se tam vydali. Bez andělova amuletu byste nikdy nenašli cestu. Nikdy byste se nedostali přes Bestii.”
Markýz sáhl rukou pod pončo a vytáhl tu malou obsidiánovou figurku, kterou sebral v pracovně Dvířčina otce. „Myslíš něco takového?”
V té chvíli cítil, že všechno, co v posledním týdnu zakusil, stálo za to, za možnost vidět teď ten výraz v jejím obličeji. Prošli branou do labyrintu.
Dvířka měla ruce svázané za zády a pan Vandemar šel vedle ní. Obrovskou ruku měl na jejím rameni a postrkoval ji kupředu. Pan Croup chvátal před nimi, držel obsidiánový talisma…
