Kapitola šestá
Richard v duchu psal zápis do deníku.
Milý deníčku, začal. V pátek jsem měl práci, snoubenku, domov a život, který měl smysl. (Tedy, do té míry, do jaké má nějaký život smysl.) Pak jsem našel na chodníku krvácející zraněnou dívku a snažil jsem se být milosrdný samaritán. Teď nemám ani snoubenku, ani domov, ani práci a procházím se půl kilometru pod ulicemi Londýna s předpokládanou životností sebevražedné jepice.
„Tudy,” rozhodl markýz.
„Vždyť všechny ty tunely vypadají stejně,” poznamenal Richard a odložil svůj deník. „Jak poznáte, který je který?”
„Nepoznám,” řekl markýz. „Jsme beznadějně ztraceni. Už nás nikdy nikdo neuvidí. Za pár dní budeme jeden druhého zabíjet z hladu.”
„Opravdu?”
„Ne.”
Richard pokračoval v psaní svého mentálního deníku.
V tomhle druhém Londýně jsou stovky lidí. Možná tisíce. Lidé, kteří pocházejí odtud nebo lidé, kteří sem propadli škvírami. Bloudím tudy s dívkou, které říkají Dvířka, s její osobní stráží a s jejím bláznivým velkým vezírem. Včera v noci jsme spali v malém tunelu, o němž Dvířka říkala, že to kdysi bývala část regentské kanalizace. Osobní stráž byla vzhůru, když jsem usínal, a byla vzhůru, když mě probudili. Myslím, že nikdy nespí. Ke snídani jsme měli kousek ovocného koláče. Markýz měl kus v kapse. Proč tak někdo nosí v kapse kus ovocného koláče? Zatímco jsem spal, skoro mi vyschly boty.
Chci domů.
Pak v duchu poslední větu třikrát podtrhl, přepsal ji velkými písmeny, červeným inkoustem a zakroužkoval ji. Pak za mentální okraj přimaloval řadu vykřičníků.
Aspoň že ten tunel, kterým nyní šli, byl suchý. Byl to tunel s nejmodernější technikou: samé stříbrné trubky a bílé zdi. Markýz a Dvířka šli spolu vpředu. Richard se většinou držel tak dva, tři kroky za nimi. Hunter byla všude: někdy za nimi, někdy na jedné nebo druhé straně, často splývala se stíny kousek vpředu. Když se pohybovala, nedělala sebemenší hluk, což Richarda mírně vyvádělo z míry.
Kdesi před nimi se zablesklo světlo.
„A jsme tady,” oznámil markýz. „Stanice Banka. Tady bychom měli začít hledat.”
„Vy musíte být cvok,” řekl Richard. Nemělo to být slyšet, ale i to nejtišší sotto voce se chodbami neslo a rozléhalo.
„Myslíš?” zeptal se markýz.
Podzemí se začalo otřásat: vlak podzemní dráhy, někde blízko.
„Nepleť se do toho, Richarde,” prosila Dvířka.
Ale slova se mu sama vyhrnula z úst: „Oba jste blázni. Žádní andělé neexistují.”
Markýz přikývl: „Ach tak. Ano. Rozumím ti. Žádní andělé neexistují. Stejně jako neexistuje žádný Podlondýn, žádní krysomluvčí, žádní pastýři v Shepherd's Bush[2].”
„V Shepherd's Bush nejsou pastýři,” řekl Richard unaveně. „Ale jsou,” ozvala se Hunter ze tmy těsně u jeho ucha. „A modli se, ať je nikdy nepotkáš.” Podle hlasu to myslela naprosto vážně.
„Ale stejně nevěřím, že tady dole bloumají hejna andělů.”
„Hejna ne. Jenom jeden.” řekl markýz.
To už byli na konci tunelu. Před nimi byly zamknuté dveře.
Markýz ustoupil. „Má paní?” pokynul Dvířce.
Na okamžik na dveře položila ruku. Tiše se otevřely.
„Možná,” trval na svém Richard, „možná máme na mysli různé věci. Ti andělé, o kterých mluvím já, mají křídla, svatozáře, trubky, pokoj-lidem-dobré-vůle a tak.”
„To je ono,” chválila ho Dvířka. „Správně. Anděl.”
Prošli dveřmi.
Richard mimoděk zavřel oči. Tolik světla: bodalo do hlavy jako migréna. Když si oči přivykly na světlo, uvědomil si Richard, že je v dlouhém tunelu pro pěší, který spojuje stanice Monument a Banka. Podchodem spěchali úředníci z bank v City na vlak domů a žádný nevěnoval jejích čtveřici ani letmý pohled.
Tunelem se linulo svižné kvílení saxofonu: někdo hrál, více či méně kvalifikovaně píseň ,Už nikdy se nezamiluju´ od Burta Bacharacha a Hala Davida.
Richard potlačil nutkání broukat si melodii se saxofonem. Kráčeli směrem ke stanici Banka.
„Koho to tedy hledáme?” zeptal se jakoby nevinně. „Archanděla Gabriela? Rafaela? Michaela?”
Právě míjeli plán podzemky. Markýz ťukl prstem na ,andělskou´ stanici: „Islingtona.”
Richard změnil téma.…
