Nikdykde (Neil Gaiman)

Ještě jeden prolog

O čtyři sta let dříve

Byla polovina šestnáctého století a v Toskánsku pršelo: studený, protivný déšť, v němž byl celý svět šedý.

Z malého kláštera na kopci se k ranní obloze zvedla šmouha černého kouře.

Na kopci seděli dva muži a sledovali, jak budova začíná hořet.

„Toto, pane Vandemare,” řekl menší z nich a mávl umaštěnou rukou směrem ke kouři, „bude překrásný požár, jakmile to vzplane. Bohužel, má hluboká oddanost pravdě mne nutí vyslovit pochybnost, zda kdokoli z obyvatel kláštera bude schopen jej plně a dokonale ocenit.”

„Protože budou mrtví, chcete říct, pane Croupe?” zeptal se jeho společník. Jedl něco, co vypadalo, jako by to kdysi bývalo štěně. Odkrajoval nožem z mršiny velká sousta a dával si je do úst.

„Protože, jak správně připomínáte, skvělý a vznešený druhu, budou mrtví.”

Ty dva od sebe snadno rozeznáte: za prvé, když stojí, je pan Vandemar o dvě a půl hlavy vyšší než pan Croup.

Za druhé, pan Croup má oči modré jako vybledlý čínský porcelán, zatímco oči pana Vandemara jsou hnědé.

Za třetí, pan Vandemar si vymodeloval prsteny, které nosí na pravé ruce, z lebek velkých havranů, kdežto pan Croup nemá žádné viditelné šperky.

Za čtvrté, pan Croup miluje slova, kdežto pan Vandemar je pořád hladový.

Poryv větru rozdmýchal oheň: klášter vzplanul.

Někdo vykřikl. Pak se ozvalo hlasité rachocení, jak se zřítila střecha, a hřmot, když plameny vyšlehly do výše.

„Někdo tam nebyl mrtvý,” řekl pan Croup.

„Už je,” konstatoval pan Vandemar a žvýkal další kousek syrového štěněte. Našel si oběd v příkopu u cesty, po které šli od kláštera. Šestnácté století měl rád.

„Kam teď?” zeptal se.

Pan Croup se usmál - jeho zuby vypadaly jako hřbitov po vichřici. „Asi čtyři sta let odtud,” oznámil. „Spodní Londýn.” Pan Vandemar zpracovával informaci zároveň se štěnětem. Konečně se zeptal: „Zabíjet lidi?”

„Ano, zajisté,” řekl pan Croup. „Myslím, že to vám mohu s jistotou zaručit.”