17
Když se Ophélie vrátila domů, rozhlížela se po domě, jako kdyby v něm byla poprvé. Luxus, pohodlí, barvy, teplo, jídlo v lednici, vana plná horké pěny. To všechno si uvědomovala víc než kdy dříve. Strávila ve vaně hodinu a stále si vybavovala to, co dnes večer viděla. Věděla, že ji v životě potkalo štěstí. Ta hrůza, co dnes poznala, byla horší než její smutek po Chadovi a Tedovi. Poznala, že proti tomu, co se děje tam venku, byla její vina – tím myslela své naléhání na Teda, aby tehdy vzal Chada na výlet – minimální. Když si vlezla do postele vedle Pip, která opět spala v její ložnici, byla vděčná za to, že má dítě a mohou si užívat společného života. Objala dceru kolem ramen a usnula. Ráno ji probudil pronikavý zvuk budíku. Na okamžik nevěděla, kde je. Zdálo se jí o ulicích a lidech, které tam potkala. Věděla, že jejich obličeje si bude pamatovat do smrti.
„Kolik je hodin?“ zeptala se, zamáčkla budík a položila hlavu na polštář vedle Pip.
„Osm. V devět mám zápas.“
„Ach… ano.“ To Ophélii připomnělo, že ona má svůj vlastní život. S Pip. A to, co dělala včera v noci, bylo možná poněkud bláznivé. Co by bylo s Pip, kdyby se jí něco stalo? Najednou se na své rozhodnutí dívala jinak. Celý tým byl opatrný a nikdo z nich zbytečně neriskoval, ale přesto bylo jasné, že jejich práce je hodně nebezpečná. Ona měla zodpovědnost za Pip a dobře si to uvědomovala.
Přemýšlela o tom celou dobu, co vstávala, oblékala se a šla připravit dolů snídani.
„Jaké to včera bylo, mami? Co jste dělali?“
„Byla to nesmírně zajímavé a vzrušující. Byla jsem venku se třemi lidmi, kteří se starají o bezdomovce na ulicích.“ Vylíčila Pip upravenou verzi toho, co dělala.
„Není to nebezpečné?“ zeptala se Pip, dopila pomerančový džus a pustila se do míchaných vajíček.
„Do jisté míry ano,“ připustila Ophélie. Nechtěla dceři lhát. „Ale tihle lidé jsou velmi opatrní a přesně ví, co dělají. Nic nebezpečného jsem s nimi v noci nezažila. 1 když na ulici se může přihodit leccos.“ Nemohla před Pip skrývat případná rizika.
„Pojedeš s nimi znovu?“
„Ráda bych. Co si o tom myslíš ty?“
„Líbilo se ti to?“ zeptala se Pip důrazně.
„Ano. Dokonce moc. Ti lidé venku potřebují pomoc.“
„Tak jim pomáhej, mami. Ale dávej na sebe pozor. Nechci, aby se ti něco stalo.“
„Já taky ne. Možná s nimi ještě párkrát pojedu a uvidím, jak to bude fungovat. Jestli to začne být riskantní, přestanu s tím.“
„Tak dobře. A kromě jiného,“ dodala Pip přes rameno, když mířila z kuchyně nahoru, aby se převlékla, „jsem navrhla Mattovi, aby se přijel také podívat na zápas. Slíbil, že určitě přijede.“
„Ale co když to nestihne? Začínáte dnes hodně brzy.“ Ophélie nechtěla, aby byla Pip zklamaná, ale to netušila, že Matt myslel svůj slib vážně. „Já jsem zase pozvala Andreu, takže tam budeš mít hromadu fanoušků.“
„Doufám, že budu hrát dobře,“ podotkla Pip a oblékla si mikinu. Byla připravená k odjezdu. Ophélie otevřela zadní dveře u auta, aby mohla dovnitř naskočit Pěna, a za chvíli už mířily k hřišti, které bylo v parku poblíž Golden Gate. Byla trochu mlha, ale vypadalo to, že bude krásný den. Pip si pustila cestou nahlas rádio a Ophélie se opět přistihla, že myslí na lidi, které včera viděla. Chudáci, kteří spí v krabicích, přikrytí rohožkou. Za denního světla jí něco takového připadalo neuvěřitelné. Najednou byla ráda, že souhlasila s nabídkou, aby zase vyrazila s týmem ven. Už se nemohla dočkat. V duchu se usmála. Sotva dorazily na hřiště a vystoupily, Ophélie byla překvapená, že vidí Matta. Pip vyjekla radostí, rozeběhla se k němu a objala ho. Měl na sobě starou koženou bundu, která vypadala, jako by s ní prošel několika válkami, a džínsy. Na nohou měl sportovní boty, a když se Pip rozběhla na hřiště, díval se za ní s otcovským výrazem v očích.
„Ty jsi skutečně věrný přítel. Musel jsi z pláže odjíždět za svítání.“ V Ophéliině úsměvu byl i vděk.
„Neboj se, vyjel jsem v osm. Myslím, že tady bude zábava.“ Nechal si pro sebe, že před rozvodem jezdíval s Robertem na všechny jeho zápasy. Ho…
