Přístav bezpečí (Danielle Steelová)

29

Svatební den se probudil do slunečného červnového rána. Bylo příjemně teplé počasí a vál mírný větřík. V dáli na moři bylo vidět několik člunů a Safe Harbour snad nikdy nebyl malebnější.

V půl dvanácté přijel kněz a obřad měl začít v poledne. Ophélie měla na sobě jednoduché bílé krajkové šaty ke kotníkům a v ruce držela kytici tuberóz. Vanessa a Pip měly rovněž bílé šaty, ale lněné. Matt s Robertem byli oba v tmavém obleku a Willie, kterého držela na ruce chůva, měl modrobílý námořnický obleček. Nedávno začal chodit, a tak měl na nohou své první botičky. Ophélie v něm viděla dokonalý obraz jeho matky, což byla velká úleva. Kdyby jí totiž nebyl podobný, nevěděla by, jak by to svému okolí vysvětlila. Nemohla ale popřít, že se malinko podobal i Pip. Rychle se s ním sžili a Pip byla ráda, když o nich někdo mluvil jako o rodině. Netušila, a její matka doufala, že ještě dlouho nebude, jaká je vlastně pravda. Že Willie je opravdu její rodina. Ale nikoli Ophéliina.

Všichni měli dobrou náladu a těšili se, až druhý den odletí společně do Francie. Chtěli strávit týden v Paříži a potom další dva u moře v Antibes. Byla to honosná svatební cesta, ale Matt trval na tom, že pojedou všichni, protože, jak říkal, za poslední roky neutratil téměř žádné peníze. A rozhodl, že jakmile se vrátí zpět, budou shánět nový dům. Ten Ophéliin na Clay Street jim byl opravdu malý.

Robert šel otci za družbu a Vanessa byla druhá družička Ophélie. První a nejdůležitější byla pochopitelně Pip. Původně ještě chtěli do obřadu zapojit Willieho. Mysleli, že by jim mohl nést prstýnky, ale začaly mu růst další zoubky, a tak se báli, aby prstýnky nakonec nedal do pusy a nespolkl.

Kněz promlouval ke snoubencům stručně, ale dojemně. Mluvil o lásce, naději a požehnání, které drží rodinu pohromadě. Když ho Ophélie poslouchala, zabloudila očima po pláži přesně k místu, kde téměř před rokem Pip objevila Matta. To, že se našli, byla náhoda a obrovské štěstí, a to jen díky malé dívce, která šla po pláži na procházku se psem.

Mattovi neušlo, kam se Ophélie dívá, a myslel na to samé. Potom se otočili k sobě a pevně se dívali jeden druhému do očí. Věděli, že za jejich společný život nevděčí jen té náhodě, ale také velké odvaze a moudrosti. Bylo by jednodušší to nikdy nezkusit, utéct a před tím druhým se schovávat. Ale oni tu možnost odmítli, a tak dnes oslavovali mnohem víc než jen zpečetění jejich lásky. Oslavovali také odvahu, důvěru, naději a víru. Oba dva museli ujít dlouhou a těžkou cestu, aby na jejím konci našli přístav bezpečí a navždy unikli nepříjemným bouřím.

Když se kněz ptal Ophélie, jestli si bere tohoto muže dobrovolně a hodlá s ním setrvat až do konce života, spolu s ní promluvila šeptem i Pip:

„Ano, beru.“