20
Den díkůvzdání byl ještě těžší, než původně očekávala. Najednou jí zase velmi chyběl Ted s Chadem. Vůbec se jí nedařilo vnitřní napětí zmírnit, zamaskovat nebo alespoň předstírat, že to není tak bolestné, jak to vypadá. Když se společně pomodlily u stolu v kuchyni a Ophélie požádala Boha o požehnání pro svého syna a manžela, neudržela se a z očí jí vytryskly slzy. Pip plakala s ní. Andrea se k nim vzápětí přidala. A když její chlapeček viděl, jak všechny kolem něj pláčou, spustil také. Přidala se k nim dokonce i Pěna, která začala kňučet. Bylo to tak příšerné, že se za chvíli Ophélie začala smát. A tak strávily zbytek dne v pláči, který občas vystřídaly hysterickým smíchem.
Krocan vypadal lákavě, ale nikdo na něj neměl chuť. Rozhodly se jíst v kuchyni, protože Andrea věděla, že její sedmiměsíční syn udělá kolem své vysoké židličky pěkný nepořádek. Ophélie byla ráda, že nesedí v jídelně, protože by se neubránila představě, jak Ted porcuje krocana a Chad si stěžuje, že na sobě musí mít oblek i s kravatou. Tak to bývalo každý rok. Vzpomínky na to byly stále ještě velmi čerstvé.
K večeru odjela Andrea s Williamem domů a Pip si šla kreslit do svého pokoje. Ani pro ni to nebyl zrovna příjemný den. Když potom z pokojíčku vycházela, neušlo jí, že se matka chystá vklouznout do Chadova pokoje. Zadívala se na ni s prosbou v očích.
„Mami, nechoď tam, prosím. Budeš ještě smutnější.“ Věděla, co tam matka pokaždé dělává. Že jen leží na Chadově posteli, vdechuje zbytky jeho vůně a propláče celé hodiny. Pip ji slyšela i přes zavřené dveře a trhalo jí to srdce. Nikdy se mu v matčiných očích nemohla vyrovnat. Ophélie jí nedokázala vysvětlit, že ona pro ni přece neznamená méně, ale že jeho ztrátu jí nemůže nikdo a nic nahradit. To ovšem vůbec neznamená, že by Pip milovala méně než Chada.
„Jen na chviličku,“ požádala Ophélie dceru a Pip vstoupily do očí slzy. Tiše se vrátila do svého pokoje a zavřela dveře. Výraz, jaký měla Pip v očích, Ophélii nakonec přiměl se Chadovu pokoji vyhnout. Vešla do své ložnice, otevřela šatník a dívala se na Tedovo oblečení. Potřebovala alespoň něco, čeho by se mohla dotknout, a cítit vůni jeho kolínské. Minulý rok nosila na řetízku jeho snubní prsten. Nikdo o něm nevěděl, jen ona se ho občas dotkla, aby se ujistila, že tam stále je. Že byli manželé a on ji miloval. Najednou to byla neuvěřitelná představa, stále jí nedocházelo, že je mrtvý a už nikdy se k ní nevrátí. Ten smutek na ni padl jako těžký balvan. Přitiskla si k tváři rukáv jeho saka. Potřebovala kolem sebe cítit jeho ruce, být v jeho objetí, a tak si sako oblékla.
Stála před skříní a vypadala jako ztracené dítě. Zkřížila ruce kolem pasu a najednou uslyšela, že v jedné kapse něco zašustilo. Bez váhání sáhla dovnitř. Byl to dopis a Ophélie se na kratičký okamžik bláhové zapřála, aby ho napsal Ted pro ni. Ale nebyl pro ni. Někdo ho napsal na počítači a podepsal se pouze iniciálou. Chvíli přemýšlela, jestli ho má číst, když nebyl určený jí, ale neodolala. Bylo to něco, co Ted četl, čeho se dotýkal. Oči jí začaly pomalu klouzat po stránce. V první chvíli si chtěla namluvit, že to psala ona, ale dobře věděla, že to není pravda. Srdce jí začalo divoce bít, když četla vše, co v dopise stálo.
„Drahý Tede,“ stálo hned na začátku a postupně ji obsah dopisu ještě víc zraňoval. „Vím, že nás oba šokovalo to, co se stalo, ale občas se stává, že podobné zprávy mohou člověku změnit dosavadní život k lepšímu. Neměla jsem to v úmyslu, ale asi to byl osud. Nejsem už zrovna nejmladší a jsem přesvědčená, že něco takového by mě ještě mohlo potkat, ať už s Tebou nebo s někým jiným. To dítě pro mě znamená všechno na světě, protože je Tvoje.
Vím, že jsi něco takového neměl v plánu, a věř, že já také ne. Mezi námi to začalo jako nevinná hra a nám oběma se to líbilo. Vím, jak těžké pro Tebe byly poslední roky, a také vím, že máme hodně společného. Myslím, že jedině ona celou věc špatně pochopila a nedošlo jí, jak se váš vztah zhoršil. Jsem přesvědčená, že by se Chad…
