DESÁTÝ DEN
Neděle 12. prosince
Řídící středisko SOSUS
V řídícím středisku systému sonarového sledování SOSUS v Norfolku se situace dále komplikovala - Spojené státy neměly techniku potřebnou ke sledování ponorek v hlubokých proláklinách oceánu. Čidla SOSUS byla rozmístěna v mělkých vodách, jakýchsi hradlech na dně podmořských pohoří a vyvýšených planin. Strategie zemí NATO vycházela z tohoto technického omezení; v rozsáhlejší válce se Sověty by NATO použila bariéru SOSUS na linii Grónsko-Island-Spojené království jako jakýsi nástražný drát, který spouští poplašný systém proti vloupání. Spojenecké ponorky a protiponorkové hlídky by se snažily najít, napadnout a zničit sovětské ponorky v době, kdy by se k ní přibližovaly, dřív než by stačily linii překročit.
Neočekávalo se, že bariéra zadrží více než polovinu útočících ponorek, a s těmi, kterým by se podařilo proklouznout, by si bylo třeba poradit jinak. Hluboké oceánské prolákliny byly jednoduše příliš hluboké a široké - průměrná hloubka byla přes dvě míle - než aby mohly být poseté čidly stejně jako mělké oblasti hradel. Účinek byl dvojí. Cílem NATO bylo zachovat Atlantický most a obchodní cesty přes oceán a zřejmým cílem Sovětů bylo tomuto obchodu bránit. Aby ponorky vykryly všechny možné trasy konvojů, musely by se rozptýlit po celém nekonečném oceánu. Strategií NATO za bariérou SOSUS tedy bylo vytvoření velkých konvojů; každý z nich byl obklopen torpédoborci, vrtulníky a letouny.
Doprovod by se snažil vytvořit jakousi ochrannou bublinu v okruhu kolem sta mil. Žádné nepřátelské ponorky by uvnitř této bubliny nedokázaly přežít; kdyby se octly uvnitř, byly by dostiženy a zničeny - nebo jednoduše pronásledovány a vyháněny tak dlouho, až by konvoj proplul kolem. A tak, zatímco SOSUS měl za úkol neutralizovat ohromnou, vymezenou plochu oceánu, strategie pro hluboké prolákliny byla založena na pohyblivosti, pohyblivé zóně ochrany životně důležitého námořního provozu v severním Atlantiku.
Byla to strategie vcelku rozumná, jenže ji nebylo možné vyzkoušet v reálných podmínkách, a bohužel byla v daném okamžiku v podstatě k ničemu. Se všemi sovětskými Alfami a Viktory, které už byly u pobřeží, a s posledními z ponorek Charlie, Echo a November, jež byly téměř v postaveních, byla mapa, na kterou komandér Quentin zíral, poseta nikoli jednotlivými malými červenými body, ale spíš velkými červenými kruhy. Každý bod nebo kruh označoval odhadované postavení sovětské ponorky; kruh označoval odhadovanou polohu, vypočtenou podle rychlosti, s níž se ponorka mohla pohybovat, aniž by vysílala tolik akustických signálů, že by se dala zachytit množstvím použitých čidel. Některé kruhy měly v průměru deset mil, jiné až padesát. Jestliže se měly ponorky zachytit znovu, bylo třeba prohledat oblast od sedmdesáti či osmdesáti do dvou tisíc čtverečních mil. A ponorek už bylo nechutně mnoho.
Hon na ponorky byl v podstatě úkolem letounů P-3C Orion. Každý Orion nesl hydroakustické bóje, aktivní i pasivní sonarové soupravy, které se na místo daly přepravovat vzdušnou cestou a shazovaly se z břicha letounu. Když bóje něco zachytila, ohlásila se svému mateřskému letadlu a pak se automaticky potopila, aby se nedostala do rukou nepřítele. Hydroakustické bóje měly omezený elektrický výkon a tím i omezený dosah. Horší bylo, že jich byl nedostatek; zásoby se již znepokojivě snižovaly a brzy bude třeba začít s nimi šetřit. Vedle toho každý P-3C nesl systém FLIR - infračervené tepelné detektory, které měly identifikovat tepelnou charakteristiku, podpis atomové ponorky, a systémy MAD - detektory magnetických anomálií, které zjišťovaly poruchy zemského magnetického pole způsobené velkou hmotou železného kovu, jako byla právě ponorka. Zařízení MAD dokázalo identifikovat magnetickou anomálii pouze v dosahu šesti set metrů na obě strany trasy letadla, a proto letadlo muselo letět nízko, s velkou spotřebou paliva, a posádka měla navíc omezený rozhled. Systém FLIR měl zhruba stejná omezení.
Technika používaná k …
