OSMÝ DEN
Pátek 10. prosince
Invincible
Ryan se probudil do tmy. Závěsy na obou malých okénkách kajuty byly staženy. Několikrát potřásl hlavou, aby se mu v ní vyjasnilo, a začal zkoumat, co se kolem něj děje. Invincible se pohupoval na vlnách, ale již ne tolik jako předtím. Vstal a podíval se okénkem ven; viděl poslední červenou záři zapadajícího slunce pod pádícími mraky. Pohlédl na hodinky, provedl v duchu několik nepříliš hbitých propočtů a došel k závěru, že je šest hodin večer místního času; to znamenalo šest hodin spánku. Cítil se docela dobře, celkem vzato. Menší bolest hlavy z brandy - to na potvrzení teorie, že z dobrého pití není kocovina - a ztuhlé svaly. Z lehu se několikrát posadil, aby se rozhýbal.
Vedle jeho kabiny byla malá koupelna - toaleta, opravil se.
Ryan si nacákal trochu vody na obličej a vypláchl si ústa. O pohled do zrcadla nestál. Nakonec se rozhodl, že to udělá; ať už byl v přestrojení nebo ne, měl na sobě uniformu své země a musel vypadat k světu. Na úpravu vlasů a uniformy potřeboval minutu. CIA se krejčovského úkolu zhostila dobře, uváží-li se, jak málo času na to měli. Když byl hotov, vyšel ze dveří a vykročil k velitelskému můstku.
„Cítíte se líp, Jacku?“ admirál White mu pokynul k podnosu plnému šálků. Byl to jenom čaj, ale byl to aspoň začátek.
„Děkuji, admirále. Těch pár hodin opravdu pomohlo. Myslím, že je čas na večeři.“
„Snídani,“ opravil ho White se smíchem.
„Co - ah, promiňte, admirále.“ Ryan znovu zatřásl hlavou. Ještě byl trochu grogy.
„Tohle je východ slunce, komandére. Změna v rozkazech, míříme zase na západ. Kennedy pluje na východ vysokou rychlostí a my máme zaujmout postavení na straně k pobřeží.“
„Kdo rozkaz vydal, pane?“
„CINCLANT. Myslím, že Joshua neměl moc velkou radost. Máš u nás zatím zůstat, za daných okolností se zdálo rozumné nechat tě spát. Vypadal jsi na to, že to potřebuješ.“
To musí být osmnáct hodin, myslel si Ryan. Žádný div, že byl celý ztuhlý.
„Vypadáš mnohem líp,“ poznamenal admirál White ze svého koženého otáčecího křesla. Vstal, vzal Ryana za paži a vedl do dozadu. „Tak, a teď snídaně. Čekal jsem na tebe. Kapitán Hunter ti podá zprávu o našich změněných rozkazech. Počasí se prý na pár dní vybere. Doprovodné lodi se také přemisťují, máme operovat ve spolupráci s vaší skupinou New Jersey. Naše protiponorkové operace začínají naostro za dvanáct hodin. Je to fajn, že ses vyspal, hochu, budeš to zatraceně moc potřebovat.“
Ryan si přejel rukou obličej. „Mohu se oholit, pane?“
„Plnovousy jsme ještě nezakázali. Nech to až po snídani.“
Ubikace nejvyšších důstojníků na Invincible nebyly úplně na takové úrovni jako na Kennedym - ale skoro. White měl na jídlo soukromou místnost. Steward v bílé uniformě je zručně obsluhoval, prostřel i pro Huntera, který se objevil v několika minutách. Když začali hovořit, byl steward propuštěn.
„Za dvě hodiny se setkáme s párem vašich fregat třídy Knox. Už je máme na radaru. Další dvě tisícpadesátdvojky, plus tanker a dvě Peny, se k nám připojí během příštích šestatřiceti hodin. Byly na cestě domů ze Středozemního moře. S našimi vlastními doprovodnými plavidly to dělá devět válečných lodí. Řekl bych, že je to docela slušná sbírka. Budeme operovat pět set mil od pobřeží, New Jersey a Tarawa dvě stě mil od nás na západ.“
„Tarawa? Nač potřebujeme celý regiment námořní pěchoty?“ zeptal se Ryan.
Hunter to krátce vysvětlil. „Není to špatný nápad. Legrační je, že když Kennedy spěchá k Azorám, my vlastně tady hlídáme americké pobřeží,“ usmál se Hunter. „Tohle může být poprvé, co královské loďstvo něco takového udělá, určitě poprvé od té doby, kdy nám tohle pobřeží patřilo.“
„Co tu má protivník?“
„První z Alf bude u vašeho pobřeží dnes večer, čtyři z nich dřív než ostatní. Sovětské hladinové lodi minuly včera večer Island. Jsou rozdělené do tří skupin, jedna je kolem jejich letadlové lodi Kyjev, dva křižníky a čtyři torpédoborce; druhá, pravděpodobně vlajková, je kolem Kirova, se třemi dalšími křižníky a šesti torpédob…
