Kapitola patnáctá
Bylo páteční ráno; Kněz stál u Stříbrné řeky, díval se, jak se ranní slunce odráží v pohybujících se vodních ploškách na hladině, a podivoval se modrým a bílým odleskům jitřního světla. Všichni ještě spali. Jeho pes seděl vedle něj, pravidelně oddechoval a čekal, co se bude dít.
Byla to poklidná chvilka, ale v Knězově duši žádný mír nebyl.
Kritická chvíle má přijít za dva dny – a guvernér Robson stále nic neprohlásil.
Bylo to k uzoufání. Nechtěl způsobit další zemětřesení. Tohle by muselo být okázalejší, muselo by zničit silnice a mosty, musely by se hroutit mrakodrapy. A umírat lidé.
Kněz nebyl jako Melánie, neprahl po pomstě na celém světě. Nechtěl nic, než aby ho nechali na pokoji. Byl odhodlán udělat cokoli, aby komunu zachránil, ale věděl, že bude chytřejší vyhnout se zabíjení, pokud to půjde. Chtěl, aby – až bude po všem a stavba přehrady bude zrušena – on a komuna mohli dál žít v míru. Jedině o tohle mu šlo. A šance na to, že tu budou moct zůstat a nerušeně žít, budou lepší, pokud dokáží zvítězit, aniž by zabili nevinné kalifornské občany. Na to, co se stalo předtím, se rychle zapomene. Jak ta záležitost zmizí z prvních stránek, nikoho nebude zajímat, co se stalo s partou magorů, kteří tvrdili, že dokážou vyvolat zemětřesení.
A jak tam stál a dumal, objevila se Hvězda. Vyklouzla z purpurového županu a vešla do studené vody se umýt. Kněz se zadíval na její krásné, důvěrně známé, ale přesto stále žádoucí tělo. Tuhle noc strávil sám. Hvězda pořád přespávala s Kostlínem a Melánie je u svého manžela v Berkeley. Takže pan obšourník musí pěkně spát sám.
„Zajedeme pro noviny,“ navrhl jí, když se drbala ručníkem do sucha. „Chci vědět, jestli guvernér včera večer nevydal nějaké prohlášení.“
Oblékli se a zajeli k pumpě. Kněz doplnil nádrž plymouthu a Hvězda šla koupit San Francisco Chronicle.
Vrátila se bledá jako stěna. „Podívej se,“ řekla a ukázala mu první stranu.
Byla na ní podivně povědomá kresba dívky. Za chvilku si s děsem uvědomil, že to je Květina.
Ohromeně si vzal noviny.
Vedle obrázku Květiny byl další – jeho vlastní.
Obě kresby byly vytvořené počítačem. Ta Knězova byla založena na té podobě, v jaké se objevil na tiskové konferenci FBI, když byl přestrojený za Petera Shoeburyho, měl veliké brýle a vlasy si stáhl dozadu. Nemyslel si, že by ho někdo mohl poznat.
Zato Květina přestrojená nebyla. Její portrét byl jako od špatného kreslíře – nebyla to ona, ale podobalo se jí to. Kněz cítil, jak se mu tělem rozlévá chlad. Na strach nebyl přivyklý. Měl vždycky spoustu odvahy a riskovat ho bavilo. Teď ale nešlo jen o něj. Ohrozil i svou dceru.
„Proč jsi krucinál na tu tiskovku musel chodit?“ vztekala se Hvězda.
„Musel jsem vědět, co si myslejí.“
„Byla to pitomost!“
„Vždycky jsem byl zbrklý.“
„Já vím.“ Její hlas zněžněl; dotkla se jeho tváře. „Kdybys byl nesmělý, nemilovala bych tě.“
Ještě před měsícem by na tom nesešlo: kromě lidí z komuny nikdo nevěděl, jak Květina vypadá, a v komuně nikdo nečetl noviny. Jenže ona potají jezdila do Silver City a scházela se s chlapci; ukradla v obchodě plakát; zatkli ji; strávila noc pod dozorem. Zapamatovali si ty, s kterými se setkala, její tvář? A pokud ano, poznají ji podle kresby? Mohl by si na ni vzpomenout ten policista, ale naštěstí je na Bahamách a tam asi sotva bude číst San Francisco Chronicle. Ale co ta paní, která ji měla u sebe přes noc? Kněz si vzpomněl, že to je učitelka a šerifova sestra. Vybavilo se mu i její jméno – slečna Waterlowová. Pravděpodobně vídává stovky dívčích tváří, ale i tak by si mohla jejich tváře pamatovat. Třeba má špatnou paměť. Třeba je taky na dovolené. Třeba dneska nečetla Chronicle.
A třeba je Kněz vyřízený.
Nemohl s tím nic udělat. Pokud učitelka kresbu viděla, poznala Květinu a volala na FBI, brzy na komunu zaútočí stovky agentů FBI a bude po všem.
Hvězda mu předčítala a on jen zíral do novin. „Poznala bys ji, kdybys nevěděla, že to je ona?“
Hvězda zavrtěla hlavou. „Spíš ne.“
„Já taky ne. Ale radši…
