Kapitola druhá
Bylo pondělí brzy ráno; agentka FBI Judy Maddoxová seděla v soudní síni v patnáctém patře Federální budovy na sanfranciské Golden Gate Avenue číslo 450 a čekala.
Soudní síň měla světlé dřevěné obklady. To měly novější sály všechny. Obyčejně to bývaly místnosti bez oken, a tak se je architekti světlými barvami snažili trochu projasnit. Aspoň si to myslela. Stejně jako většina lidí pracujících v policejním a soudním aparátu trávila v soudních síních hodně času.
Měla starosti. V soudních síních vůbec často bývala ustaraná. Na přípravu případu padly měsíce, někdy i roky práce, ale přesto se nedalo odhadnout, jak to dopadne u soudu. Obhájce může být nadaný nebo neschopný, soudcem může být stejně tak moudrý muž s pronikavým pohledem jako senilní starý popleta. Porota se může skládat z inteligentních, zodpovědných občanů, ale taky to může být banda ubožáckých mizerů, kteří by měli sami být za mřížemi.
Obžalovaní byli čtyři: John Parton, Ernest „Berňák“ Dias, Foong Li a Foong Ho. Bratři Foongové byli vysoko postavení mafiáni, ostatní dva jejich zaměstnanci. Ve spolupráci s hongkongskou triádou vybudovali síť, která prala špinavé peníze vydělané v Severní Kalifornii na drogách. Judy trvalo rok, než přišla na to, jak to dělají, a další rok, než to prokázala.
Když dělala na případu asijských zločinců, měla jednu velkou výhodu: sama vypadala jako Orientálka. Její otec byl Ir a měl zelené oči, ale ona se zvedla spíš po nebožce matce, která byla Vietnamka. Judy byla štíhlá a tmavovlasá a měla mírně šikmé oči. Čínští gangsteři středního věku, na jejichž případech pracovala, neměli ani stín podezření, že tahle drobná a hezká poloviční Asiatka je špičkovou agentkou FBI.
Pracovala se zástupcem státního návladního, kterého nezvykle dobře znala. Jmenoval se Don Riley a ještě před rokem spolu žili. Bylo mu šestatřicet, stejně jako jí, byl zkušený, energický a chytrý jako čert.
Myslela si, že případ, který předložili, je naprosto neprůstřelný. Jenže obvinění si najali nejlepší z těch sanfranciských právnických firem, které se zabývaly obhajobou bohatých zločinců, a její právníci vypracovali chytrý, agresivní systém obhajoby. Především zpochybnili důvěryhodnost svědků, kteří přirozeně sami pocházeli ze zločineckého prostředí, a haldy důkazní dokumentace, které Judy shromáždila, šikovně využívali, aby zmátli a otrávili porotu.
A teď by si ani Judy, ani Don netroufli odhadovat, jak to dopadne.
Judy měla obzvlášť důvody dělat si s touhle kauzou hlavu. Její bezprostřední nadřízený, šéf Oddělení pro boj s asijským organizovaným zločinem, měl brzy odejít do důchodu – a ona se ucházela o jeho místo. Věděla, že nejvyšší šéf sanfranciské pobočky, výkonný zvláštní agent (ve zkratce VZA), ji v tom podpoří. Měla ale soupeře: Marvin Hayes byl také vysoce hodnocený agent a patřil do její věkové kategorie. A i Marvin měl mocného přímluvce: jeho nejlepším přítelem byl zástupce výkonného zvláštního agenta, který zodpovídal za všechny týmy zabývající se organizovaným zločinem a ekonomickou a finanční kriminalitou.
Povyšování mělo na starosti personální oddělení, ale postoje VZA a ZVZA měly velkou váhu. Střetnutí mezi Judy a Marvinem Hayesem se blížilo.
Moc to místo chtěla. Chtěla to v FBI dotáhnout daleko – a rychle. Byla dobrou agentkou, byla by výbornou šéfkou oddělení – a jednoho dne by z ní byl nejlepší VZA, jakého kdy pobočka měla. Byla na FBI hrdá, ale věděla, že by to dokázala dělat ještě lépe: za ní by se rychleji zaváděly nové technologie, třeba vyšetřování pomocí síťových soustav řízení – a hlavně by se zbavila agentů, jako je Marvin Hayes.
Hayes byl klasický exemplář policajta ze staré školy: byl líný, vyžíval se v násilí a neměl žádné skrupule. Nedostal do chládku tolik lotrů jako Judy, ale podařilo se mu víc větších úlovků. Vynikal totiž v umění přilepit se k vyšetřování, které evidentně spěje k úspěšnému zakončení, a naopak rychle vycouvat z takového, které jde od desíti k pěti.
VZA Judy naznačil, že pokud dneska u…
