SEDMÝ DEN
Čtvrtek 9. prosince
Severní Atlantik
Když Samuel Johnson popisoval plavbu na lodi, přirovnal ji k „pobytu ve vězení, kde má člověk možnost se utopit“; měl však alespoň útěchu v tom, že se k lodi dopravoval v bezpečném kočáře, přemýšlel Ryan. Teď šel na moře on, a než se na loď dostane, má vyhlídky na to, že se rozbije na krvavou kaši při havárii letadla. Jack seděl shrbený v prohloubeném sedadle na levé straně transportního letounu Grumman Greyhound, ve flotile nechvalně známého jako létající náklaďák. Sedadla čelem k zádi letadla byla příliš blízko u sebe, kolena mu trčela až k bradě. Kabina se hodila spíš pro náklad než pro lidi. Vzadu byly v bednách nacpány tři tuny přístrojů a elektronických součástek, nepochybně proto, aby při pádu bylo cenné zařízení chráněno před tvrdým nárazem čtyřmi těly v části pro cestující. Kabina neměla topení a nebyla v ní okna. Tenká hliníková skořápka ho oddělovala od větru ženoucího se rychlostí dvou set uzlů a kvílícího společně se dvěma proudovými motory. Nejhorší bylo, že letěli v bouři ve výšce skoro dva tisíce metrů a „náklaďák“ se propadal aspoň třicet metrů a zase byl vyhazován vzhůru jako splašený vůz horské dráhy. Jedině dobré na tom bylo, že tu nesvítilo světlo - aspoň nikdo nevidí, jak jsem zelený, myslel si Ryan. Hned za ním byli dva piloti, kteří spolu nahlas rozmlouvali, aby se slyšeli přes rámus motorů. Pro ty parchanty tohle snad byla docela zábava!
Hluk se poněkud zmírnil, aspoň se tak zdálo. Těžko říct. Dostal chrániče sluchu z pěnové gumy a spolu s nimi žlutou nafukovací záchrannou vestu a školení o tom, co dělat v případě havárie. Školení bylo jen tak halabala a nebylo třeba moc intelektu, aby člověk pochopil, jaké má vyhlídky přežít, kdyby se v takovéhle noci zřítili. Ryan létání nenáviděl. Býval podporučíkem u námořní pěchoty a jeho aktivní služba skončila po pouhých třech měsících, když se vrtulník jejich čety zřítil při cvičení NATO na Krétě. Ryan si poranil záda, téměř se na celý život zmrzačil a od té doby považoval létání za něco, od čeho raději dál. Náklaďák, připadalo mu, poletoval spíš dolů než nahoru - mohlo to znamenat, že se blíží ke Kennedymu. Na jinou možnost raději ani nemyslet. Z letecké námořní základny ve Virginia Beach letěli teprve devadesát minut, ale jemu to připadalo spíše jako měsíc. Ryan se zaříkal, že v civilním letadle se už nikdy nebude bát.
Nos letadla se sklonil o nějakých dvacet stupňů a vypadalo to, jako by stíhačka měla do něčeho rovnou vletět. Přistávali - nejnebezpečnější manévr při operacích na letadlových lodích. Vzpomínal na studii prováděnou během vietnamské války, kdy pilotům letounů na letadlových lodích dali přenosné elektronické kardiografy, které monitorovaly stres; řadu lidí překvapilo, že největší stres piloti neprožívali pod palbou, ale při přistávání, zvláště v noci.
Prokrista, ty máš ale veselé myšlenky, pomyslel si Ryan. Zavřel oči. Tak či onak, za pár vteřin bude po všem.
Paluba byla kluzká deštěm a houpala se nahoru a dolů, černá díra vyznačená řadou obvodových světel. Přistání na letadlové lodi byl řízený pád. Ke zmírnění kosti lámajícího nárazu byly zapotřebí masivní vzpěry podvozku a tlumiče. Letadlo se hnalo dopředu a v následujícím okamžiku bylo zastaveno brzdicím lanem. Byli dole. Byli v bezpečí. Snad. Za okamžik se náklaďák znovu hnul kupředu. Ryan slyšel jakési zvláštní zvuky, když letadlo rolovalo, a uvědomil si, že zvuky pocházejí od toho, jak se skládají křídla. Jediné nebezpečí, které mu nepřišlo na mysl, bylo, že letí letadlem, jehož křídla se mají nějakým způsobem skládat. To taky klidně mohla, řekl si. Letadlo se konečně zastavilo a vzadu se otevřel kryt.
Ryan jedním hmatem uvolnil bezpečnostní pás a rychle vstal. Udeřil se při tom do hlavy o nízký strop. Na Davenporta nečekal. Svůj plátěný vak si přitiskl k prsům a co nejrychleji vypadl ven. Rozhlédl se kolem a někdo z posádky ve žluté větrovce mu ukázal k nástavbě Kennedyho. Déšť padal hustě a Ryan spíše cítil než viděl, že letad…
