ČTRNÁCTÝ DEN
Čtvrtek 16. prosince
Super Stallion
Postupovali rychlostí stopadesáti uzlů více než tři sta metrů nad potemnělým mořem. Vrtulník Super Stallion byl starý, postavený ke konci vietnamské války, a poprvé byl použit k vyčištění Haiphongského přístavu od min. To byl jeho hlavní úkol - vléci odminovací saně a sloužit jako létající minolovka.
Nyní byl velký vrtulník Sikorski používán k jiným účelům, hlavně k dálkovým letům s těžkými náklady. Motory se třemi turbínami na trupu měly ohromnou sílu a dokázaly přepravit na velké vzdálenosti i četu vojáků s plnou výzbrojí.
Dnes, kromě své tříčlenné posádky, nesl čtyři cestující a těžký náklad paliva v přídavných nádržích. Cestující se tísnili v zadním koutě nákladního prostoru, bavili se mezi sebou nebo se o to snažili přes rámus motorů. Hovor byl živý; zpravodajští důstojníci pustili z hlavy myšlenky na nebezpečnost své akce - nemělo smysl zabývat se tím - a přemýšleli o tom, co by mohli najít na opravdické ruské ponorce. Každý z nich přemílal v hlavě příběhy, které by z toho mohly být, a říkal si, jaká je to smůla, že je nebude moci nikdy vyprávět. Nikdo to však nevyslovil nahlas. Celý příběh bude znát nanejvýš jen hrstka lidí, ostatní se dočkají přinejlepším jen zlomků, které budou moci klidně být součástí libovolného počtu jiných operací. Každý sovětský agent, který by se snažil přijít na to, co tohle bylo za operaci, se octne v bludišti s tuctem slepých koutů.
Profil úkolu byl náročný. Vrtulník s nimi letěl po speciální trase na Invincible; odtud na palubě Sea Kinga, patřícího britskému královskému námořnictvu, poletí na americkou loď Pigeon. Zmizení Stallionu z letecké námořní základny v Oceáně na pár hodin se bude považovat za otázku běžné rutiny.
Turbohřídelové motory vrtulníku, běžící na plný výkon, palivo přímo hltaly. Letadlo bylo nyní čtyři sta mil od pobřeží Spojených států a ještě zbývalo osmdesát mil letu. Let na Invincible nebyl přímý, kurz byl klamný, aby zmýlil každého, kdo by jejich odlet zjistil radarem. Piloti byli unaveni. Čtyři hodiny v těsném kokpitu je dlouhá doba a vojenská letadla nejsou proslulá zvláštním pohodlím. Přístroje tmavočerveně žhnuly. Oba pečlivě a pozorně sledovali umělý horizont, protože hustá oblačnost jim nedovolovala najít žádný pevný bod, podle kterého by se řídili, a let potmě nad vodou vyvolává vidiny. Přes to prese všechno to však nebyla nijak neobvyklá operace. Piloti podobné prováděli již mnohokrát předtím a jejich starosti se nijak nelišily od starostí, jaké má zkušený řidič na kluzké silnici. Nebezpečí bylo skutečné, ale běžné.
„Juliet 6, váš cíl má souřadnice nula-osm-nula, vzdálenost sedmdesát pět mil,“ hlásil Sentry.
„To si myslí, že jsme zabloudili?“ tvářil se udiveně komandér John Marcks nad interkomem.
„Ale, to je letectvo,“ odpověděl druhý pilot. „Moc toho o létání nad vodou nevědí. Myslí si, že se člověk ztratí, když nemá před sebou silnici.“
„Hm, to jo,“ uchechtl se Marcks. „Komu dneska večer fandíš -Eagles?“
„Oilerům, o tři a půl.“
„Šest a půl. Zadák Filadelfie je ještě zraněný.“
„Pět.“
„Tak jo, pět babek. Budu tě šetřit.“ Marcks se zašklebil. Rád hrál. Den poté, co Argentina napadla Falklandy, se ptal, jestli někdo z eskadry chce vsadit na sedm bodů pro Argentinu.
Nevysoko nad jejich hlavami a pár metrů vzadu vířily motory v tisících otáček za minutu a otáčely hlavním rotorem se sedmi listy. Nemohli vědět, že v pouzdře transmise, nedaleko olejoznaku, vzniká trhlina.
„Juliet 6, od vašeho cíle právě vzlétla stíhačka, která vás doprovodí. Dorazí k vám za šest minut. Přibližuje se na jedenáctou, výškový úhel třicet stupňů.“
„To je od nich moc hezké,“ řekl Marcks.
Hamer 2-0
Harrier, který bude doprovázet Super Stallion, řídil poručík Parker. Na zadním sedadle letounu Královského letectva seděl podporučík. Úkolem stíhačky nebylo ani tak doprovodit vrtulník na Invincible, jako spíš naposledy zkontrolovat, jestli nejsou poblíž sovětské ponorky, které by si mohly letícího Stallionu všimnout a …
