6. ZROZENÍ ČLOVĚKA
Na planetě povstal nový tvor a zvolna se počal rozptylovat z nitra Afriky. Byl stále ještě tak vzácný, že mohl být při letmém výčtu opomenut a přehlédnut mezi hemžícími se miliardami živočichů potulujících se po souši i ve vodách. Nic ještě nenasvědčovalo tomu, že se bude zdárně vyvíjet či zda si vůbec uhájí existenci: ve světě, v němž už daleko mocnější tvorové vyhynuli, byl jeho osud stále ještě na vážkách.
V prvních sto tisíci letech od chvíle, kdy se nad Afrikou snesly krystaly, nevynalezli opolidé zhola nic nového. Začali se však proměňovat, rozvíjeli v sobě dovednosti, jaké žádný jiný tvor neovládal. Kostní kyje prodloužily dosah jejich paží a znásobily jejich sílu; nebyli už bezbranní proti lovcům, s nimiž soupeřili o potravu. Menší masožravce dokázali odehnat od jejich vlastní kořisti a uměli už zastrašit a někdy i obrátit na útěk velké šelmy.
Zuby se jim zmenšovaly, nebyly pro ně již tak důležité. Zastoupily je ostrohranné kameny, jimiž se daly vyhrabat kořínky a kterými šlo useknout nebo uříznout tuhé maso; následky to mělo nedozírné. Opolidem už nehrozila smrt hladem, když se jim zuby ulámaly nebo zkazily; i nejhrubší nástroje jim dokázaly přidat mnoho let života. Se zmenšenými tesáky se počaly proměňovat i jejich tváře; čenich ustoupil, masívní čelist se zmenšila, ústa nabyla schopnosti utvářet zvuky mnohem jemněji. Do vzniku řeči chyběl ještě milión let, avšak první kroky k ní již byly učiněny.
A pak se začal proměňovat svět. Ve čtyřech velkých vlnách, vždy s dvěma sty tisíci lety mezi jednotlivými vrcholy, se přehnaly ledové doby a zanechaly po sobě stopy po celé zeměkouli. Všude mimo tropy daly zaniknout těm, kdo předčasně opustili domovinu svých předků; a všude vytřídily a vyhubily ty, kdo se nedokázali přizpůsobit.
S ledovci odešlo i mnoho prapůvodního života planety - opolidi nevyjímaje. Avšak na rozdíl od mnoha ostatních tu zanechali potomky; nevyhynuli a nezanikli - přeměnili se. Tvůrci nástrojů byli svými vlastními nástroji přetvořeni.
Neboť používáním kyje a pazourku jejich ruce vyvinuly obratnost, jaká neměla obdoby v celé živočišné říši, jaká jim dovolovala vyrábět ještě dokonalejší nástroje, a ty pomáhaly rozvíjet schopnosti jejich údů a mozků ještě dále. Byl to proces narůstající akcelerace; na jeho konci byl Člověk.
První skuteční lidé měli nástroje a zbraně jen o málo dokonalejší než jejich předci před miliónem let, avšak dokázali jich užívat s daleko větší obratností. A kdesi v uplynulých šerých staletích vynalezli nejdůležitější nástroj vůbec, třebaže ho nebylo možno uvidět ani ohmatat. Naučili se mluvit, a tak získali prvé velké vítězství nad Časem. Znalosti jedné generace teď už mohly být předávány pokolení dalšímu, takže každý věk hromadil prospěch z věků předchozích.
Na rozdíl od zvířat, jež věděla pouze o přítomném dění, Člověk si pro sebe dobyl minulost; a již začal nejistě sahat po budoucnosti.
Učil se také ovládat síly přírody; zkrocením ohně položil základy k technice a zanechal své živočišné počátky daleko za sebou. Kámen ustoupil bronzu, pak železu. Po lovu následovalo obdělávání půdy. Tlupa se rozrostla ve vesnici, vesnice v město. Řeč se stala, díky jistým značkám na kameni, na hliněných střepech a na papyru, věčnou. Ponenáhlu člověk vytvořil filozofii a náboženství. A oblohu, ne zcela nepřípadně, zabydlil bohy.
Jeho tělo se sice stávalo stále bezbrannější, ale zato jeho útočné zbraně nabývaly vytrvale na děsivosti. Proměnil kámen a bronz a železo a ocel postupně v úplnou škálu sečných a bodných nástrojů a velice záhy se naučil srážet své oběti na dálku. Oštěp, luk, dělo a posléze řízená střela mu daly do rukou zbraně neomezeného dosahu a bezmála i neomezené síly.
Bez oněch zbraní, ač jich mnohokrát užil sám proti sobě, by byl Člověk nikdy neovládl svět. Do nich vložil srdce i duši a ony mu po celé věky dobře sloužily.
Ovšem od chvíle, kdy vznikly, začal už vlastně žít ve vydluženém čase.
…
