29. SÁM
Loď setrvačností plula prázdnem nehybně dál jako malá komplikovaná hračka. Podle ničeho se nedalo usoudit, že je to nejrychlejší objekt v celé sluneční soustavě a že putuje mnohem hbitěji, než kterákoli z planet kroužících kolem Slunce.
Stejně nebylo možno tušit, že by v sobě nesla něco živého; spíše naopak. Každý pozorovatel by si byl musil povšimnout dvou zlověstných znaků: závěry přechodových komor zely otevřenými otvory do prázdna a loď obklopoval řídký, zvolna se rozplývající oblak smetí a trosek.
Rozptýleny v prostoru nyní již několik kilometrů rozsáhlém putovaly útržky papíru, kovových fólií, beztvarých střepů - a tu a tam obláček krystalků jiskřících ve svitu vzdáleného Slunce jako drahokamy, to tam, kde byla z lodi vysáta nějaká kapalina, která v mžiku zmrzla. Byly to všechno neklamné stopy havárie, jako trosky pohupující se na vlnách oceánu v místě, kde se potopila velká loď. V oceánu vesmíru se ovšem žádná loď nikdy potopit nemohla; i kdyby byla zničena, její pozůstatky by pokračovaly v pouti a navěky vyznačovaly její původní dráhu.
Přece jen však nebyla loď zcela mrtvá; oživovala ji elektřina. Slabý modravý přísvit probleskoval pozorovacími okny a jiskřil i uvnitř otevřených přechodových komor. A kde bylo světlo, tam mohl dosud být i život.
Teď, konečně, se tam cosi i pohnulo. Modrým svitem ve výstupních otvorech se zakmitaly jakési stíny. Něco se vynořovalo do vesmíru.
Byl to válcovitý předmět zahalený nějakou látkou, narychlo okolo něho omotanou. O chvíli později ho následoval další - a pak ještě třetí. Všechny byly vypuzeny dosti značnou rychlostí; během několika minut byly už od lodi na stovky metrů vzdáleny.
Minula půlhodina; pak se z výstupního otvoru vynořilo něco mnohem většího. Do prostoru se po centimetrech zvolna vysouvala jedna z kapslí.
Velice opatrně pomocí trysek obkroužila trup a připoutala se poblíž paty anténní konstrukce. Vynořila se postava ve skafandru, chvíli pracovala na nosném stožáru a vrátila se opět do kapsle. Po chvíli se kapsle stejnou cestou vracela jakoby po své stopě nazpět do přechodové komory; před otvorem nepatrně zaváhala, jako by jí bylo zatěžko najít cestu dovnitř bez oné pomoci, na kterou byla zvyklá. Ale posléze se jedním nebo dvěma lehkými drcnutími vtěsnala dovnitř.
Další hodinu se neudálo nic; všechny tři ponuré zámotky se už dávno ztratily z dohledu, řadem a v zákrytu odpluly pryč od lodi.
Pak se závěry přechodových komor přivřely, otevřely a opět uzavřely. Za chvíli poté uhasla slabá modrá záře nouzového osvětlení - v okamžení ji vystřídalo daleko intenzívnější a jasnější světlo. Discovery opět oživla.
A ještě nadějnější náznak života se náhle projevil. Obrovitá mísa antény, která po celé hodiny bez užitku civěla na Saturn, se opět pohnula. Překlopila se k lodní zádi a pohlédla nazpět, nad palivové nádrže a stovky čtverečních metrů chladících ploutví. Pozvedla tvář vzhůru jako slunečnice, která hledá slunce.
Uvnitř Discovery David Bowman pečlivě nastavoval nitkový kříž, jímž se anténa zaměřovala, na srpeček Země. Zbaven automatiky musil předpokládat, že nastavení bude nutno opravovat - avšak po každé opravě se mohlo zaměření po několik minut udržet s postačující přesností. Zařízení teď už nedostávalo žádné matoucí impulsy, které by je vychylovaly od cíle.
Začal hovořit se Zemí. Hodinu bude trvat, než tam jeho slova dospějí a než se řídící stanice dozví, co se vlastně událo. Dvě hodiny uplynou, než k němu bude moci dospět odpověď.
A bylo těžké představit si, co jiného by asi Země mohla odpovědět kromě účastného a taktního „Sbohem“.
