35. JAPETOVO OKO
Když Bowman pozoroval Japeta poprvé, byla ona podivuhodně třpytivá eliptická skvrna zčásti ve stínu, ozářena jen světlem Saturna. Teď, když se mu tento měsíc zvolna blížil po své sedmdesátidevítidenní oběžné dráze, vynořovala se skvrna do plného světla dne.
Čím více pozoroval, jak vzrůstá, a čím více se Discovery stále strměji a stále pomaleji přibližovala k místu nevyhnutelného setkání, tím více si Bowman uvědomoval znepokojivě vtíravou představu. Nezmiňoval se o ní v rozhovorech, - nebo vlastně ve svých monologických komentářích - řídícímu středisku, neboť by to bylo mohlo vzbudit dojem, že začíná trpět přeludy.
Snad tomu tak dokonce i bylo; napůl už byl přesvědčen, že ta jasná elipsa, posazená doprostřed temného pozadí satelitu, je vlastně obrovské prázdné oko, které pozoruje jeho přílet. Bylo to oko bez zřítelnice, jelikož nedokázal nikde odhalit nic, co by porušovalo jeho naprostou prázdnotu.
Teprve když byla loď vzdálena pouhých sedmdesát tisíc kilometrů a Japetus byl již dvakrát tak veliký jako Luna při známém pohledu ze Země, povšiml si nepatrné černé skvrnky přesně ve středu oválu. Nebyl však vůbec čas na jakékoli detailnější zkoumání; měl už bezprostředně před sebou závěrečné manévry.
Naposledy teď hlavní motor Discovery vydával své energetické zásoby. Naposledy se rozburácelo uprostřed Saturnových měsíců planoucí peklo zanikajících atomů. Davidu Bowmanovi přinášel vzdálený svist a rostoucí tah trysek pocity pýchy - ale i smutku. Vynikající soustrojí splnilo svou povinnost bez sebemenší závady. Vyneslo loď od Země až k Jupiteru a k Saturnu; nadcházel poslední okamžik, kdy ještě vůbec bude v činnosti. Až Discovery vyprázdní nádrže pohonných hmot, stane se stejně bezmocnou, stejně závislou na pouhé setrvačnosti, jako kterákoli kometa nebo planetoid, bezmocný zajatec gravitačních sil. Ani po letech, až dorazí záchranná loď, nebylo by ekonomické znovu ji natankovávat, aby si mohla sama probojovat cestu zpět na Zemi. Stane se pro věky obíhajícím pomníkem prvých dnů meziplanetárních výprav.
Tisíce kilometrů se zmenšily na stovky a současně klesaly palivoměry až k nule. U velitelského panelu měřily Bowmanovy oči úzkostlivě situaci, přebíhaly po situační planšetě a po improvizovaných mapkách, na nichž bylo nyní třeba se orientovat pro všechna operativní rozhodování. Byl by to děsivý neúspěch, kdyby teď, kdy už toho tolik překonal, nedokázal navést loď na dráhu kolem Japetuse pro několik chybějících kilogramů paliva...
Svist trysek utichl, hlavní motory se zastavily a jen korekční motorky zlehka dotlačovaly Discovery na přesnou dráhu. Z Japeta se nyní stal obrovitý srpek, který vyplňoval celou oblohu; až do tohoto okamžiku Bowman Japeta vnímal jen jako drobné, bezvýznamné těleso - jakým vskutku byl v porovnání se světem, okolo něhož obíhal. Nyní, když nad ním hrozivě strměl, se zdál být nestvůrný - jako kosmické kladivo napřažené, aby rozdrtilo Discovery jako skořápku.
Japetus se blížil tak zvolna, že to vypadalo, jako by se vůbec ani nepohyboval, nedal se téměř určit okamžik, kdy prošel nepostřehnutelnou proměnou z astronomického tělesa v krajinu pozorovanou z výše osmdesáti kilometrů. Věrné stabilizační a korekční trysky naposledy zadýchaly a pak zmlkly navěky. Loď byla na konečné orbitě, konajíc každé tři hodiny jeden oběh rychlostí pouhých třinácti set kilometrů za hodinu - což zcela postačovalo v tomto slabounkém gravitačním poli.
Discovery se stala satelitem satelitu.