45. REKAPITULACE
Jelikož už nebyl k potřebě, vplynul nábytek hotelového bytu zpět do mysli svého tvůrce. Zůstala jen postel - a stěny, které onen křehký organismus chránily před energiemi, jež se dosud nenaučil zvládat.
Ve spánku sebou David Bowman neklidně trhal. Neprobudil se, ani nesnil, avšak nebyl už ponořen v plné nevědomí. Jako mlha pronikající lesem se cosi vloudilo do jeho mysli. Vnímal to jen matně, neboť plný dopad by ho byl zničil stejně jistě jako požáry za těmito stěnami. Podroben onomu nezúčastněnému zkoumání nepociťoval naději ani strach; veškeré emoce byly odplaveny stranou.
Připadalo mu, že pluje ve volném prostoru, a všude kolem něho, všemi směry, se rozprostírala nekonečná geometrická mříž temných čar nebo snad vláken, po nichž se pohybovaly uzlíky světla - některé zvolna, jiné ohromující rychlostí. Kdysi si prohlížel v mikroskopu řez lidskou mozkovou tkání a v pletivu nervových vláken postřehl tehdy tutéž složitost, týž labyrint spojů. Avšak tehdy šlo o statický a mrtvý obraz, zatímco tento pohled překračoval samu životní skutečnost. Věděl - anebo se alespoň domníval -, že sleduje činnost nějakého gigantického rozumu, který rozmýšlí o vesmíru, jehož on sám byl tak nepatrnou částicí.
Toto vidění nebo iluze trvalo jen okamžik. Pak krystalické plošky a řetězce i pohledy na propojující pohyblivá světla bliknutím zmizely do nejsoucna a David Bowman se ocitl ve světě takového poznání, jaké až dosud nezakusil žádný z lidí.
Nejprve se zdálo, jako by se čas rozběhl pozpátku. Byl připraven vzít prostě i tento zázrak na vědomí, avšak pak si uvědomil ještě hlubší pravdu.
Cosi se napojilo na prameny jeho paměti; v řízené retrospektivě znovu prožíval svou minulost. Hotelový byt - pak kapsle - pak planoucí terén karmínového slunce - pak žhnoucí jádro galaxie - pak brána, kterou se znovu vynořil do vesmíru. Avšak nejen pouhé obrazy se vracely, ale také ostatní smyslové vjemy a všechny emoce, které je doprovázely a které kdy pocítil, to vše letělo nazpět, rychleji a rychleji. Jeho celý život se odvíjel, jako by na magnetofonu byl přehráván pozpátku pásek stále větší a větší rychlostí.
Nyní byl znovu na palubě Discovery a Saturnovy prstence vyplňovaly oblohu. Zopakoval závěrečný rozhovor s Halem; viděl Franka Poola, jak odchází za svým posledním úkolem; uslyšel hlas Země ujišťující ho, že vše je v naprostém pořádku.
A současně, jak všechny tyto události znovu zažíval, věděl také, že všechno je v pořádku. Vracel se koridorem času, byly mu odčerpávány všechny znalosti a zkušenosti, zatímco on letěl nazpět ke svému dětství. Nic však se neztrácelo; vše, čím kdy byl, každičký okamžik jeho života, byl přenášen do bezpečnější úschovy. Zatímco jeden David Bowman přestával existovat, druhý se stával nesmrtelným.
Rychleji a rychleji se řítil nazpět do pozapomínaných let, do jednoduššího světa. Tváře, které kdysi měl rád a které - jak se domníval - byly už navždy ztraceny, se na něho sladce usmívaly. Usmál se v odpověď, vlídně a bez jakékoli stopy bolesti.
Teď konečně se střemhlavý zpětný let zvolňoval, studna jeho paměti byla téměř vyschlá. Čas plynoucí pomaleji a pomaleji, blížil se ke chvíli kdy stane - jako když se kyvadlo na samém konci svého zhoupnutí zdá na jediný věčný okamžik strnout v nehybnosti, ještě než nastane další cyklus.
Bezčasý bod minul; kyvadlo se vracelo zpět. V prázdném pokoji plujícím v požárech dvojhvězdy dvacet tisíc světelných let vzdálené od Země otevřelo oči dítě a zakřičelo.
