2001: Vesmírná Odysea (Arthur C. Clarke)

32. PROBLÉM MIMOPOZEMŠŤANŮ

Nehledě k chvatnému jídlu v centrifuze - naštěstí zůstaly nepoškozeny hlavní dávkovače potravin - žil nyní Bowman prakticky převážně ve velitelské sekci. Zdříml si vždycky v křesle a dokázal tak zachytit každou závadu hned v zárodku, jakmile byla poprvé signalizována na obrazovkách. Pod vedením řídícího střediska podařilo se mu improvizovat zapojení několika protihavarijních obvodů, které fungovaly s postačující kvalitou. Už začínalo vypadat dosti pravděpodobně, že vydrží naživu, dokud Discovery nedosáhne Saturnu - což ovšem tak jako tak musilo nastat, ať bude on naživu nebo ne.

     Třebaže měl nyní málo času na pozorování okolí a třebaže pohled na oblohu z kosmického prostoru pro něho nebyl žádnou novinkou, vědomí, co vlastně se rozprostírá tam venku, za pozorovacími okny, mu někdy velmi ztěžovalo soustředění i na tak vitální problémy, jako byla otázka přežití. Vpředu, tam, kam byla nyní loď orientována, se mrtvě protahovala Mléčná dráha, s hvězdnými mračny tak natěsnanými, že to zcela ohromovalo mysl. Byly tam planoucí mlhy ve Střelci, vroucí shluky sluncí, které provždy skrývaly srdce galaxie před lidskýma očima. Jako ponurý stín tam trčel Uhelný pytel, ona díra v prostoru bez jediné svítící hvězdy. A viděl Alfu Centauri, nejbližší ze všech sluncí - první stanici za hranicemi sluneční soustavy.

     Třebaže ji září překonávaly Sirius i Canopus, byla to právě Alfa Centauri, která přitahovala Bowmanovy zraky i myšlenky, kdykoli pohlédl ven do prostoru. Neboť ten neochvějně zářící bod, jehož paprskům trvalo čtyři léta, než k němu dospěly, se stal symbolem všech důvěrných debat, které se nyní na Zemi rozpoutaly a jejichž ohlasy k němu tu a tam zalétaly.

     Nikdo nepochyboval, že musí existovat nějaká spojitost mezi MAT-1 a Saturnovým systémem, ale sotva by se byl našel vědec, který by byl připustil, že tvorové, kteří vztyčili onen monolit, by byli mohli odtamtud pocházet. Jako možné sídlo života byl Saturn ještě méně vlídný než Jupiter a jeho měsíce byly ztuhlé věčným mrazem tří set stupňů pod nulou. Jen jediný z nich měl atmosféru - Titan; byl to tenounký obal jedovatého metanu.

     A tak patrně bytosti, které navštívily před tak dávnými časy Měsíc, byly původu nejen extraterestrického, ale i extrasolárního - návštěvníci z hvězd, kteří budovali základny, kdekoli se jim to hodilo. S tím ovšem byla bezprostředně spjata další otázka: mohla vůbec nějaká technologie, bez ohledu na stupeň vyspělosti, překlenout onu děsivou propast, která se prostírá mezi sluneční soustavou a nejbližším cizím sluncem?

     Mnoho vědců tuto možnost bez váhání odmítlo. Poukazovali na to, že i nejrychlejší loď, jež až dosud byla postavena, Discovery, by k dosažení Alfy Centauri potřebovala dvacet tisíc let - a milióny let k cestě, jež by vůbec mohla mít nějaký význam v galaktickém měřítku. I kdyby se v nadcházejících staletích vyvinul pohonný princip až k nepoznání, nakonec by člověk vždy narazil na nepřekonatelnou bariéru světelné rychlosti, kterou žádný hmotný objekt nemůže převýšit. Proto prý museli původci MAT-1 nezbytně sdílet s člověkem totéž Slunce; a jelikož v historické době nedali o sobě vědět, bylo nutno předpokládat, že vymřeli.

     Menšina však hlasitě projevovala nesouhlas. I kdyby cesta od jedné hvězdy k druhé trvala staletí, vyvozovali, nemusela by to vůbec být překážka pro badatele dostatečně odhodlané. Technika hibernace, užitá právě na Discovery, bylo jedno z možných řešení. Jiné byl zcela soběstačný umělý svět vypravující se na cesty, jež mohly trvat po mnoho generací.

     A pak, proč by vůbec bylo nutné předpokládat, že každý druh inteligentních tvorů, žije tak krátce jako člověk? V kosmu přece mohou existovat bytosti, pro něž tisíciletá cesta nemusí znamenat nic víc než trochu nudy...

     Ačkoli byly tyto argumenty jen teoretické, dotýkaly se přesto věcí zcela praktického významu; obsahovaly v sobě koncepci „reagenčního intervalu“. Pokud MAT-1 skutečně vyslal svůj signál ke hvězdám - snad s pomocí nějakého dalšího zařízení poblíž Saturnu - nemohl tento signál dosáhnout svého cíle dříve než za několik let. I kdyby příjemce reagoval ihned, zbývalo by přesto lidstvu něco času k nadechnutí, a tento čas by se měřil zcela jistě na desetiletí - ne-li na staletí. Mnoho lidí toto pomyšlení uspokojovalo.

     Nikoli však všechny. Několik vědců - povětšinou tuláci z nehostinného pomezí teoretické fyziky - kladlo znepokojivou otázku: „Můžeme si být opravdu jisti, že rychlost světla představuje nepřekonatelnou bariéru?“ Je pravda, že speciální teorie relativity se ukázala pozoruhodně trvanlivá, brzy se měla dožít stých narozenin; avšak i v ní se začínaly ukazovat trhliny. A i kdyby nebylo možné Einsteina porazit, bylo možné ho obejít.

     Ti, kdo tato hlediska hájili, hovořili s nadějemi o zkratkách vyššími dimenzemi, o čarách, které jsou ještě přímější než přímky, o hyperspaciálních spojeních. Oblíbili si obrazné rčení, jehož autorem byl jeden princetonský matematik v minulém století: „červotočivý prostor“. Kritikům, kteří namítali, že tyto nápady jsou příliš fantastické, než aby bylo možno brát je vážně, připomínali výrok Nielse Bohra: „Vaše teorie je potrhlá - ale ne natolik potrhlá, aby mohla platit.“

     Pokud existovaly nějaké spory mezi fyziky, neznamenaly nic ve srovnání s hádkami, které měli mezi sebou biologové při řešení už klasického problému: „Jak mohou inteligentní mimopozemské bytosti vypadat?“ Rozdělili se na dva nesmiřitelné tábory - jeden tvrdil, že takoví tvorové nezbytně musí být hominidní, druhý byl stejně pevně přesvědčen, že nic nebude tak nepodobného člověku jako „oni“.

     Pro prvou odpověď se rozhodovali ti, kdo věřili, že koncepce dvou nohou, dvou rukou a umístění hlavních smyslových orgánů v nejvyšším bodě je tak podstatná a tak logická, že si lze těžko představit dokonalejší. Mohou pochopitelně existovat menší rozdíly, jako šest prstů místo pěti, cize zbarvená kůže nebo vlasy a zvláštnosti v uspořádání obličejové části; avšak nejinteligentnější mimopozemšťané - jejich různé názvy byly zpravidla nahrazovány zkratkou E. T. podle extraterestriálního původu - měli být tak podobni člověku, že by se prý po nich pozemšťan z větší dálky nebo při matnějším světle ani ze zvědavosti neohlédl.

     Toto antropomorfní uvažování bylo předmětem úsměšků druhé skupiny biologů, pravých dětí kosmického věku, kteří se cítili povzneseni nad předsudky minulosti. Připomínali, že lidské tělo je výslednicí miliónů etap evolučního výběru prováděného na základě náhodných změn po neskonale dlouhé věky. V každém z oněch bezpočetných okamžiků rozhodování mohly genetické kostky padnout trochu jinak, snad i s lepšími výsledky. Neboť lidské tělo je bizarní snůška improvizací, je plné orgánů, jež byly z jedné funkce převedeny na druhou - ne vždycky zcela úspěšně - a dokonce obsahuje i překonaná zařízení, jako například slepé střevo, která jsou nejen zbytečná, ale dokonce i nebezpečná.

     Byli i jiní teoretici, jak Bowman zjišťoval, kteří zastávali ještě exotičtější názory. Nevěřili, že skutečně pokročilé bytosti by ještě vůbec měly organická těla. Dříve nebo později, úměrně k pokrokům svého vědeckého rozvoje, by se zbavily oněch křehkých schránek, jakými je obdařila příroda, náchylných k nemocem a k úrazům, odsouzených a odsuzujících je k nevyhnutelné smrti. Nahradily by svá přirozené těla, jakmile by se opotřebovala - a možná ještě dříve - konstrukcemi z kovu a plastiku, a tak by dosáhly nesmrtelnosti. Mozek by snad ještě nějakou chvíli setrvával jako poslední zbytek organického těla, řídil by pohyb svých mechanických údů a pozoroval by kosmos svými elektronickými smysly - smysly daleko jemnějšími a dokonalejšími, než jaké mohla přivést na svět slepá evoluce.

     Již na Zemi byly podniknuty prvé kroky v tomto směru. Existovaly milióny lidí, kteří by bývali v minulosti odsouzeni k záhubě a kteří nyní prožívali šťastné a plné životy díky umělým údům, ledvinám, plicím a srdcím. Z tohoto procesu vyplýval jen jediný závěr - a to bez ohledu na to, jak vzdálená taková doba ještě může být.

     A vlastně i bez mozku se lze obejít. Jako sídlo vědomí byl postradatelný; to prokázal vývoj elektronického intelektu. Konflikt mezi myslí a strojem mohl být konečně řešen věčným příměřím v podobě naprosté symbiózy...

     Avšak byl i toto skutečný konec? Několik mysticky laděných biologů šlo ještě dál. Vytvořili si teorii, za pomoci věrouky mnoha různých náboženství, že se případně oddělí vůbec mysl od hmoty. Tělo - robot, podobně jako i tělo z masa a krve, nebude pak už ničím víc než prahem k něčemu, čemu před dávnou dobou lidé říkávali „duch“.

     A jestliže by mělo být něco ještě za tímhle, už to mohlo mít pouze jediné jméno - bůh.