Celá e-kniha 2001: Vesmírná Odysea ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
18. NAPŘÍČ PLANETKAMI
Týden po týdnu, jako tramvaj, která se pevně drží kolejí své předurčené dráhy, putovala Discovery napříč Marsovou oběžnou dráhou a dál k Jupiteru. Na rozdíl od všech lodí, jež brázdí vzduch anebo vody na Zemi, nevyžadovalo její řízení téměř ani jediného dotyku. Její kurs byl dán gravitačními silami; nevyskytovaly se na něm nezmapované mělčiny, ani nebezpečné útesy, o které by se mohla rozbít. A vůbec už neexistovalo nebezpečí srážky s jinou lodí; mezi nimi a nekonečně dalekými hvězdami žádná loď nebyla - alespoň ne loď lidskou rukou vyrobená.
A přece ta oblast kosmu, do které nyní vnikali, zdaleka nebyla prázdná. Před nimi se prostíralo území nikoho, protkané stezkami více než jednoho miliónu planetek - z nichž jen pro necelých deset tisíc mohli astronomové přesně určit prvky drah. Jen čtyři z nich měly v průměru víc než stovku kilometrů; převážnou většinu tvořily pouhé obrovité balvany, volně se převalující na své dráze kosmickým prostorem.
Nic se s nimi nedalo podnikat; třebaže i nejmenší z nich by dokázala loď zničit, kdyby do ní narazila rychlostí desítek tisíc kilometrů za hodinu, přesto byla pravděpodobnost takové náhody zcela zanedbatelná. V průměru připadal v prostoru jeden planetoid na krychli o hraně půl druhého miliónu kilometrů; pomyšlením na to, že by se ve stejném bodu a hlavně ve stejném čase mohla ocitnout i Discovery, se posádka nijak netrápila.
K nejtěsnějšímu přiblížení ke známému planetoidu mělo dojít osmdesátého šestého dne letu. Neměl ani jméno - nesl jen číslo 7794; byl to padesátimetrový kamenný blok objevený observatoří na Luně v roce 1997 a s výjimkou paměti trpělivých počítačů v Ústavu pro sledování planetek okamžitě zase zapomenutý.
Když Bowman nastoupil službu, Hal mu ihned setkání připomněl - i kdy bylo jistě málo pravděpodobné, že by kapitán byl mohl zapomenout na jedinou předvídatelnou mimořádnou událost během celého letu. Jak dráha planetoidu na hvězdné obloze, tak i jeho souřadnice v okamžiku maximálního přiblížení byly již zobrazeny na planšetě. Obrazovka obsahovala rovněž seznam plánovaných pozorování; čekalo je plno práce, až se 7794 mihne rychlostí sto třiceti tisíc kilometrů za hodinu kolem nich ve vzdálenosti pouhých čtrnácti set kilometrů.
Když Bowman požádal Hala o přenos z teleskopu, vyvstalo na obrazovce řiďounce tečkované hvězdné pole. Nic, co by se podobalo planetce, nebylo vidět; při maximálním zvětšení byly v zorném poli pouhé bezrozměrné světelné body.
„Prosil bych promítnout nitkový kříž,“ řekl Bowman. V mžiku naskočily čtyři tenké čárky, svírající ve svém neukončeném průsečíku drobounkou, nevýraznou hvězdičku. Dlouhé minuty si ji prohlížel a zvažoval, zda se Hal snad nezmýlil; pak spatřil, že se ona špetička světla pohybuje na hvězdném pozadí, i když rychlostí sotva postřehnutelnou. Byla vzdálena ještě téměř milión kilometrů - avšak i tento nepatrný pohyb prozrazoval, že v kosmických pojmech měřeno už byla téměř na dosah.
Když se o šest hodin později přišel do velitelské sekce podívat Poole, byl už planetoid 7794 stonásobně jasnější a pohyboval se na pozadí tak rychle, že o jeho identitě nemohlo být pochyb. Nebyl to už také pouhý světelný bod; začínal se jevit jako jasně viditelný kotouček.
Hleděli na ten obrázek plující jejich oblohou s pocity námořníků na dlouhé plavbě, kteří proplouvají těsně kolem břehů, u nichž nelze přistát. Třebaže jim bylo naprosto jasné, že planetoid 7794 je jen kus kamene, bez ovzduší a bez života, nemělo toto vědomí pražádný vliv na to, co cítili. Byl to jediný kousek pevné země, s kterým se měli možnost potkat na celé cestě k Jupiteru - dosud tři sta miliónů kilometrů vzdálenému.
Silným zvětšením dalekohledu mohli spatřit, že planetoid je velmi nepravidelného tvaru a že se zvolna otáčí a převaluje. Chvílemi vyhlížel jako zploštělá koule, chvílemi jako nahrubo upleskaná cihla; interval jeho rotace činil něco přes dvě minuty. Různobarevné světlejší a tmavší skvrny na…
