Celá e-kniha Horečka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
IV. VEČER
"Nechceš kus salámu?"
"Ne, díky, ne fakt, já nějak nemám moc hlad."
"A pivo taky nechceš?"
"Jo, trochu bych si loknul."
"Na." Jan otřel láhev a napil se.
"Člověče, taky máš takovou strašnou žízeň, když jseš nevyspalej?"
"Jo", zamumlal tlustý recitátor plnými ústy. "Skoro vždycky."
"Dík. To pivo bodlo."
Jan se unaveně natáhl na židli a položil nohy na improvizovaný maskérský stůl. Protože nechtěl přerušit svou pohodlnou polohu, dalo mu to dost práce, než vyštrachal cigarety a zapálil si. Vyfoukl kouř proti zrcadlu. (Tak. Etudu mám za sebou a teď ještě v devět hodin to hlavní. To jsem zvědavej, jak to vydržím. Ale když to půjde, tak mám vlastně vyhráno. Vyhráno. V čem? Vostatně - je daleko pravděpodobnější, že takhle vochrápanej to zkurvím úplně pod vobraz a tím pádem pude moje pantomima do hajzlu.) Z reproduktoru nad zrcadlem se ozvalo škrceně: "Balada! Připravit" a pak potlesk z hlediště. Tlustý deklamátor si utíral mastnou pusu.
"Honzo, tak mi drž palce!"
"Jasně." (Hlavně, když už přestaneš mlaskat!) Recitátor se srazil ve dveřích s dívkou v bílé sukni a blůze.
"Co hledáš v pánské šatně, prosím tě?"
"Tebe určitě ne, Mařenku! Hele, zmeškáš nástup!" řekla dívka a vystrčila ho ze dveří. Byla to druhá zpěvačka souboru.
"Ahoj, mime!" Jan jí kývnul na pozdrav.
"Pantomima zdraví šanson! Nazdáár..." Sokolský výkřik se glizandem zlomil v zívání. "Promiň, že nevstávám a ještě k tomu zívám..."
"Vše odpuštěno!" Položila mu zezadu ruce na ramena.
"Jaká jsem byla?"
"Bylo to dobrý, Zuzi, víš, já nejsem holt přes ty šansony, ale líbilo se mi to," (Přeci ti holka neřeknu, že jsem tak utahanej, že jsem tě vůbec neposlouchal.)
"To jsem ráda." Dívala se přes jeho hlavu do zrcadla.
"Můžeš mi připálit?"
Škrtl a zvedl ruku se sirkou dozadu k jejím ústům. Snažila se kouřit jako dáma. (Tedy blbě! Ale holka, já jsem tak ztahanej, že ti to dneska vodpustím...)
"Honzo, víš, že takhle vypadáš zajímavě?"
"Prosím tě neblbni!"
"Ne", protáhla holčičím hlasem. "Vypadáš jako smrt!"
Podíval se pořádně do zrcadla. Uviděl zvláštní obraz. Bílá tvář nad černým trikem. Po šmince stékal pot a bylo to k nerozeznání od pláče. A dívka za ním s hezkou, hloupou tváří, efektně oblečená v bílém a její štíhlé dlouhé prsty na černém propoceném trikotu. (Ano, byl by to obraz. Dívka s cigaretou a smrt. Ale, copak může existovat osmnáctiletá smrt?)
"Mimochodem, Honzíčku, jseš krásně zflámovanej, jak si všímám zblízka."
"No a...? A vůbec, neříkej mi Honzíčku, říkáš to jako ňákej teplej..."
Udělala ironický obličej a přestala ho hladit po rameně.
"Nebuď hned krobián! Já ti něco povím. Ty tu nejseš přes šansony, ne, ani přes pantomimu... ty ses tu jedinej šéf přes Alici, viď? Jenomže ona asi nerespektuje tvoji jedinost, takže by ses měl honem věnovat třeba té pantomimě, aby ti aspoň něco..."
"Prosím tě, Zuzi, já vím, že žárlíš na Alici kvůli zpívání, ale nepřeháníš to teď trošku?" Zuzana se zasmála. (Hergot, vona si i ten smích půjčí z Filmáče. Pane Bože!)
"Je mi tě líto, ale musím tě upozornit na jednu zvláštnost commedie dell'arte. Je zajímavé, že úlohou pobledlých pierotů bývá býti klamán..."
"No a co tím myslíš?" (Pro mne je zajímavý, holka, že i u těch nej-, nej-, nej-, nej- amatérů je řevnivost jako mezi primadonama...)
"To se spíš snad zeptej Alice, až ji uvidíš, ovšem. Odjela totiž na začátku té tvé etudy pryč a už sem dneska nepřijde..."
"Holka, co to blábolíš?"
"Fakta, Honzíčku, fakta. Ona si totiž už svoje odzpívala, víš?" Jan seskočil ze židle.
"Moment, hned jsem zpátky." Proběhl chodbičku a zaklepal na dveře dívčí šatny. Nic, jen šeptání a smích. Otevřel dveře.
"Honzoó! Hned zavři!" Dívka, oblékající si sukni, zvládla situaci tím, že ho briskně vystrčila za dveře.
"Počkej, neblázni! Kde je Alice?"
"Kdoo?"
"Hergot, Alice!" Ticho.
"Jo, ta jela domů hned jak dozpívala. Bylo jí nějak blbě."
"Aha... Tak ti ď..."
V pánské šatně se Zuzana líčila jeho klaunskou šminkou.
"Tak co?"
"No, co? Bylo jí blbě, tak jela dom…
