I. NOC
"Československý rozhlas končí své sobotní vysíláni. Jsou právě dvě hodiny ráno, neděle ..."
Tony (to je ten v červené vestě) vypnul rádio.
"Dáme tam magneťák, ne?"
Jan se nahnul pro skleničku a dolil si. (Sakra, kde ti smradi sehnali tolik vodky...? Ale hlavně že je. A vůbec, co jim nadáváš do smradů, sám jsi loni maturoval a najednou se stylizuješ do pózy čtyřicetiletého kádrováka.)
"...on ruce nosil v kapsách
a hlavou kývával.
Ó, Mister Mississippi,
každý naň volával..."
(Suchý, to se dalo čekat. A za chvíli začne vyřvávat BillHaléy a hošíci začnou dělat, že tancujou rokenrol. Holt asi generační problém. Tatínkové jsou kladní každým coulem a ze synáčků roste zlatá mládež jen to hvízdá. /Napil se./ Asi jsem moc klukovskej - na tolik dobrý, drahý a promarněný vodky. A taky moc zatrpklej... na těch osmnáct a půl, co mám. /Vodka se pálivě rozpíjela na jazyku odřeném od cigaret./ Třetí noc vzhůru. Jestli budu takhle pokračovat, tak umřu dřív, než se rozmyslím, co bych chtěl vlastně dělat.)
"...řekni mi, želvo, řekni, kam tak pomalu jdeš...?"
Třídní premiant se pokoušel vypít skleničku vodky, aniž by se jí dotkl rukama. Na druhém konci místnosti někdo mluvil o "Sladkém životě".
"...ó, Mister Mississippi, já radu tobě dám.."
(Magnetofon je úžasná věc. A nejen na mejdany.)
"...choď pomalu či rychle,
svůj cíl vždy dojdeš včas..."
"Kluci, Lucie říkala, že umí zatancovat striptýz!"
(No jo, to je to jediný, co vám z toho Felliniho zůstane, že jo?)
"Tomáši, nebuď sprostej!"
"...ó, Mister Mississippi,
tam dál už není nic!!!".
(Magnetofon je úžasná věc. Kdybych byl spisovatel, koupil bych si magnetofon a diktoval bych mu. Třeba to, jak obtloustlá Dáša se teď sama lepí při tanci na svůj protějšek, protože ví, že není natolik vzhledná, aby mohla dělat drahoty... A taky třeba jak jsem se sem dostal..., kvůli ty bláznivý naivce, která je sice moc hezká, ale já vím, že bych ji nemoh mít rád a nejsem už tak šrámkovskej, ani ještě tak senilní, abych chodil s každou hezkou holkou... A řekl bych do toho magneťáku, že to není ode mne hrubost, když tu sedím a piju vodku a jí nechám votravovat Tonym..., kterej si hraje na pána domu, "protože starouši jsou na chajdě", ale že je to vlastně ode mne jemnost na tohle století až nevídaná... Ježíšmarjá, teď ke mně jde a tváří se mazlivě... to bude něco chtít...)
"Honzo, prosím tě, udělej nějakou pantomimu. Aspoň něco maličkého... Holky by to moc chtěly."
"Marie, copak jsem nějakej trhovec, abych se producíroval po mejdanech? To nemá cenu, uznej to!"
"Honzo, nedělej primadonu!"
"Marie, prosím tě..."
"To je jasný, klaune, hoď tam nějakou tu hru" - ozval se hoch z rohové válendy, aniž přitom přestal hladit Dášina obtloustlá kolena.
"Vážená společnosti! (Hergot, musím jim to nějak vymluvit.) Necítím se zrovna ve formě. Taky nejsem napudrovanej... a tak..."
"Hele, nedělej drahoty, umělče!" přidal se Tony a zatvářil se jako rozmrzelý diplomat.
"Honzo, necháš se prosit?"
"Marie, já vím že to vypadá blbě, ale vlastně mají pravdu. (Celej večer piju jejich vodku, bavím se na jejich konto, ... tak jsem s tím mohl konečně počítat, že to nebude tak docela zadarmo. Nakonec Šaljapin zpíval na kupeckejch mejdanech na Volze, tak co...) No tak já to zkusím. Ale předem se omlouvám."
"Výborněéé! Výborněéé!"
"Ticho! Ticho!"
"Bude se dít pantomima!"
Jak šel doprostřed místnosti, cítil, jak ho vodka hřeje ve tváři a prstech. Všichni se sesedli na rohovou válendu a hráli si na obecenstvo.
"Chceš k tomu nějakej rokec?" zeptal se třídní saxofonista.
"No, počkej... (Co vlastně budu dělat? Jo, Hráče, jasně! To je krátký a nemusím to ani tolik prznit.) Spíš něco pomalejšího, jo?"
"Jasný. Hele, mám tu nahranou "Fever", tedy jako "Horečka". Zpívá to..." (Saxofonista vyslovil jméno zpěvačky tak ryze americky, že nebylo možné si ho zapamatovat.)
"Dobrý."
"A ještě zhasnu světlo a nechám tu malou lampu, jenom na tebe, abys byl aspoň trochu bělejší, jo?"
"Jo, …
