Horečka (Václav Hrabě)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

III. ODPOLEDNE

Václavské náměstí bylo přeplněno jako kino, kde dávají Jeana Maraise v technicoloru. Ale stromy voněly opravdově. Prachem, benzínem, horkem a kouřem. Jan se prodíral na Vinohrady. (Zase jsem se zakecal a na tu zkoušku zpěváků teď přijdu pozdě. A to chci mluvit s Alicí. Ale s těma klukama z Luxoru má Karel pravdu. Jenomže ono se teď vžilo považovat za měšťáky jenom ty, co vzdychají při Kmochovi na vepřových hodech a pro tuhle užitkovou verzi "socialismu "s chatou, ledničkou a Laxikem holt zatím nezbejvá nálepka... Hergot, kde se najednou vzalo v Praze tolik krásnejch ženskejch!) Dívky chodily ve světlých letních šatech. U Domu potravin drnčel z ampliónu Gream Bellův orchestr a trombonista zpíval o městě na jihu, kde nepadá nikdy sníh: Dallas blues, město, kde celý rok kvetou růže. Vycíděný tón kornetu se třepetal nad asfaltem jako horký vzduch. (Hrajou ohromně! Dědkové! Hergot, to blues, co bude dnes Alice poprvně zpívat, to je taky výborná věc...)

 

Blues cynické holky

"I když tu bude skandál já vám to zazpívám a možná, že to bude pro zasmání. Takové věci říká člověk jen sobě sám. Tak odpusťte mi špatné vychování! Nebýt tu zkažená - nevíte o ničem. Tak tedy - tuhle noc -jsem spala s měsícem!!

Potkala jsem ho večer, tak náhle jako strach. Stál na mostě, díval se do tmy dolů. Ptám se ho: 'To jsi básník a nebo sebevrah?' A on řek: 'Pojď! Budeme smutní spolu!' Byla to horečka a nebo mámení? Dnes v noci měsíc usnul na mém rameni."

 

Ve dveřích divadla se srazil se sebevědomým mužem typu "v nejlepších létech". Ohlédl se po něm. Prošedivělý elegán, "mužných, ostře řezaných rysů" pružně přeběhl chodník a nasedl do rudé Felicie. "Jasnej typ pro Filmklub", pomyslel si Jan a vešel dovnitř. Na schodech bylo slyšet hudbu. Alice zpívala Blues cynické holky.

 

"Ráno mi řek', když hledal svůj ušmudlaný svetr:

Není to legrace na nebi noc co noc. Na místo růže v klopě mít přesný dozimetr. Koho se dovoláš na nebi o pomoc? Už na mne nečekej! A kup si někde rum! Zítra si nad palmami přijde pro mne stroncium!"

 

V sále byla tma. Alice stála na jevišti v kuželi ostrého bílého světla a zpívala o nemocném měsíci. Jan se kývnutím pozdravil s ostatními a přisedl si k nim do hlediště. Pak si připálil od svého souseda.

 

"A potom odešel. A nemám o něm zprávy. Jen blues, jak měsíc zapadal a ztich. Prvně a naposled. Blizoučko u mé hlavy. No, tak se smějte! Však vás přejde smích! Vyjdete ven a roztřese vás zima.

To po nebi se loudá můj miláček. Má kruhy pod očima."

 

Klavír skončil tichým tremalem. Všichni tleskali. Hudebníci na pódiu se o něčem radili.

"Jak se ti to líbí?"

"Je to výborný, Ivane, fakt. Moc se ti to povedlo!" Elegantní hoch s dýmkou a hedvábným šátkem ve výstřihu svetru poklepal Janovi zezadu na rameno.

"Jak se vede našemu Janu Kašparovi?"

"De to, Adolfku, de to, de to."

"Jsem na tebe zvědavý. Sice to téma, co hraješ, je trochu banální, no uznej sám, mírová tématika, no, jsem zvědav, jestli z toho uděláš nějaký kumšt!" Hoch s dýmkou byl "estét" Adolf Kopřiva. Ve volném čase se učil kouřit dýmku, pěstoval si nehty a pokoušel se o Brechta a existencialismus.

"Mně se to celkem zamlouvá, jenomže tobě v tom holt schází asi tak litr koňaku a asi tři slova francouzsky, viď?"

"Poslyš, já tě přece nebudu už zas poučovat o tom, že základem umění je neangažovanost. Ale potřeboval bys to jako sůl."

"No dobře, ale řekni mi - jestlipak už jsi o tom přesvědčoval někoho u nás - třeba na schůzi Svazu. Děláš tam na výboru, ne?"

"Honzo, ty jseš tak prostomyslný, až to zaráží."

"To víš, pierot a prosťáček boží, že jo? Zato ale můžu bejt jistej, že moje prostoduchosti nebudou někomu připadat jako špatný překlad z francouzštiny, víš?"

Adolf polouraženě bafal z dýmky.

"Jene?"

"Hm."

"To už víš, že Alice půjde k filmu?"

"Ne."

"No vidíš. Má dobrý hlas, škoda že neumí anglicky... No a mimo hlasu má samozřejmě také jiné přednosti... a jiné '-nosti', že?"

"To se mě na moc ptáš. Asketickej život klauna mi nedovolí starat se o jiné '-nosti'... Tvoji duchaplnost v to počítaje, chápeš?"

"No, nemusíš být jedovatý, myslel jsem, že o tom víš, že Alice půjde k filmu. Svého času to vypadalo, že s ní spáváš."

"Podívej, Adolfe! Zdá se, že jsi dnes odložil své pověstné francouzské vychování v šatně, nemyslíš?"

"Ne, ale už jsem dávno odložil tu tvoji šrámkovskou psychu... A pak - zdá se mi vhodné tě upozornit na takovouhle pikantérii, která pro tebe jistě má svůj půvab. Co? No, když v tobě je ještě plno těch ideálů, že?"

"Hele, Adolfku, každej máme v sobě něco. Jenom si uvědom, že mít v sobě mimo těch ideálů ještě tak tři rumy, tak bys taky klidně moh dostat na hubu, rozumíš?"

"Ale, ale, zdá se, že jsem tě ranil v tvých přísně soukromých citech."

"Hele, zmiz! Nebo ti fakt dám pár facek!" Ivan ho tahal za rukáv. "Honzo! Neblbni, vyflákni se na něj, nestojí za to. Radši si poslechni tuhle básničku. Udělal jsem k tomu doprovod pro jazzband." Na jevišti stál v jednom kuželi světla trumpetista a v druhém tři recitátoři. Trubka zaskřípala, přidaly se bicí a tři lidské hlasy.

 

"Několik chodců kráčí vzhůru Prahou,

smích,

koňak,

parfém.

Přešli na červenou..."

 

Přidalo se piano v molových akordech připomínajících renesanční madrigaly. Trubka se zajíkala nad unisonem recitátorů.

 

"Nemáme vlastně o životě lidském bezpečnou zprávu, vše se jiné jeví a jiné je..."

 

"Co děláš večer, Richarde? Pojď si někam sednout!" Prošedivělý elegán zvedl hlavu od jídelního lístku.

"Sorry, příteli, ale mám objednanýho prima zajíce."

"Zajíce?" podivil se tlustý muž s rozteklým sádelnatým obličejem, rudým od horka, "Tak tedy už ne s Evičkou?"

"No s tou už dávno ne."

"Ale o tom mi musíš něco povědět, ne?"

"Jseš tak zvědavej na moje úspěchy?" řekl Richard a vycenil okouzlujícím způsobem thymolinový chrup.

"To víš, zvědavost přítele a umělce. (To si myslíš, že z toho nemám legraci, z toho, jak lovíš ženský na svůj manekýnskej exteriér? Kdybys aspoň někdy natočil něco pořádnýho? Ale tobě stačí, že jsi hezkej režisér, že jseš tady ve Filmáči doma a že na tebe ženský letěj, viď?) Musíš mi o tom vyprávět!"

"Tak co jste si vybral dobrého, prosím?" zaševelil vrchní.

"Tatara tam nemáte, že ne?"

"Bohužel, pane režisére..."

"No tak mi dejte hemenex, jo?"

"Ano, hned to bude." Vrchní odběhl, tlouštík si zapálil rozvážně doutník.

"No tak, spusť! Co jsi udělal s Evičkou?"

"Nic zvláštního. (Jen se nestav do pozice zaujatého umělce, ty bys taky radši dělal do ženskejch víc než do filmu. Jenomže s tou tvojí figurou a stářím ti zbejvá už jen skepticismus, že jo?) Nechal jsem ji Pavlovi."

"No, ale počkej! V úterý jsem tě s ní viděl, ne?"

"Viděl, viděl... A co má bejt? To víš, holka přeci jen nemůže jen tak zapomenout. No a tak se občas sejdem... a uspořádáme nějakej ten společenskej spánek, že...?"

"Tak jeden hemenex, prosím."

"Děkuji."

"A co to bude k pití?"

"No... co tam máte. Něco mi vyberte, pane Skalička!"

"Tak by tam byl výborný dingač, mohlo by to být?"

"Dobrý, dvě decky, jo?"

"Ano, hned."

"A jak to, žes ji nechal Pavlovi, prosím tě?" navázal znovu tlouštík.

"No, nechal", řekl Richard, žvýkaje plátek šunky. "On totiž Pavel jednou u mne viděl nějaký její fotky. Já jsem si ji totiž párkrát udělal. Sám. Jen tak, bez prádla a těch zbytečností, rozumíš?"

"Hm," řekl tlouštík a míchal si kávu.

"No, a Pavel když ty fotky viděl, tak byl do ní najednou celej blázen. Když mě potkal, tak mi říkal, abych mu ji nechal. No, nechtěl jsem bejt skot a tak jsem ho představil a nechal jsem mu volnost. Ale člověče! Eva o něm nechtěla ani slyšet! Už to vypadalo pro něj dost beznadějně..."

"Tady je ten dingač, Mistře." Richard kývnul na znamení díků.

"No a?"

"No, pak mi přivezl Karel z Itálie takovej šikovnej prášek... Něco jako yohimbin, rozumíš?"

"Jo."

"On tam byl na festivalu.. a ten prášek mi přivezl jako dárek... Moment!" Utřel si ústa a ochutnal víno. Pak se napil zhluboka. Tlouštík vypadal netrpělivě.

Richard se pohodlně rozvalil v křesle a jsa si vědom působivosti vhodně umístěné pauzy, zapálil si cigaretu.

"No pokračuj!" Richard vyfoukl kouř a usmál se s vědomím převahy.

"Pak jsem jednou dělal takovej malej mejdan. No a Pavel tam byl taky. Asi v jednu jsem se s Evičkou vytratil do pokoje. Předtím jsem jí dal ten prášek do kafe. Člověče, holka vyváděla jako divá. Když jsem od ní odešel, poslal jsem k ní Pavla. Říkal jsem si: Schválně, co to udělá? No... a voni přišli za hodinu. Oba! No, tak co jsem s ním měl dělat? Jsem gentleman, ne? Tak jsem mu ji nechal."

Richard se podíval na svého přítele. Ten si zapaloval další doutník.

"A odkud máš tu novou?"

"Objevil jsem ji v jednom z těch študáckejch divadýlek. To jejich se jmenuje Synkopa. Ona tam zpívá. Jako zpěvačka je výborná... škoda, že neumí anglicky... Ale to se dá naučit. Mám pro ni flek v tom novým chuligánským filmu. Zítra ji vezmu na vyzkoušení. Myslím, že jí to bude sedět. Vypadá dost chytře. Toho se taky trochu bojím, no, ale jinak je to myslím zajíc. V tom divadýlku je jasně nejlepší. Pak tam mají dobrou muziku. Sice modernu, to víš, já radši Elvise, ale oni jsou dobrý, no... a taky tam maj dobrýho mima. To je tak asi všechno."

"Samozřejmě." (Už se těším, jak budeš slintat, ty nádobo skepse!)

"Dneska večer pro ni zajedu do toho divadýlka. Mají premiéru... Půjdem se někam trochu pomuchlovat, no a v deset jsem v Téčku jako na koni."

"Tak já vám vyberu šikovnej stůl."

"No, můžeš. Ale určitě! V deset se sejdem v Téčku. Uvidíš senzační kus." Richard slibně přimhouřil oči a mlasknul.

"Richarde, nedal by sis vodku?"

"Že se ptáš?" Tlouštík se otočil a hledal očima vrchního. "No tě bůh!"

"Co je, Františku?"

"Ale... jde sem Oskar a má asi novýho hošu. Bože, vyš? To bude zábava... Hergot, kde je ten Skalička?"

"Nazdar, hoši!" Ke stolu přistoupil precizně oblečený třicátník s odulými rty.

"Ahoj, Áskr!"

Oskar si pohladil zálibně červený svetr a vzal za ruku kudrnatého mladíka, který přišel s ním.

"Hoši, seznamte se!" řekl sladce. "To je Petřík, moc milý chlapec." Hoch s vizáží cherubína se lehce uklonil.

"Petr Klečka."

"Bláha."

"Turke." Vrchní se přihnal.

"Dobrý den, co si dáte, pánové?"

"Já bych prosil whiskey... A co si dáš ty, Petříku?"

"Mám chuť na bols."

"Máš chuť na sladkosti, viď? Tak whiskey a bols, pane Skalička."

"Ano, ano."

"Pane Skalička!"

"Ano, prosím."

"A nám dvakrát vodku, jo?"

"Samozřejmě, pánové. Jako by to tu už bylo." Oskar sáhl do kapsy a vytáhl balíček cigaret.

"Vezměte si! Hoši!"

"Co to je?"

"Kentky. Z Kanady. Zapal si taky, Petře!" Kouřili.

Když vrchní přinesl pití, byla konverzace v plném proudu. Tlustý režisér a teplý Oskar se hádali o Shakespearově milostné lyrice.

"... a nikdo nemiloval!" dociloval Oskar pateticky a toužebně se podíval na Petříka. Ten cucal bois a udiveně poslouchal to rýmované povídání...

"Honzo?"

"Hm."

"Víš, že jak jsi u mne byl, tak jsem se bála, tedy, potom, že budem mít dítě?"

"No a?"

"No, nic, je to v pořádku."

"A proč jsi mi nic neřekla?"

"Myslíš, že by mi to bylo něco platný?"

"Alice, nebuď zlá!"

"No, co bys dělal...? Kouřil bys a uvažoval, jak mi to říct, abych si nechala udělat potrat, ne, co taky jinýho?" Dole pod nimi houkal parník s výletníky.

"Hele! Loď komediantů!"

"Hm..."

"Alice... nebuď smutná! Stalo se ti něco?"

"Ne." Mlčeli a dívali se do řeky. Jan si zapálil.

"Nechceš taky cigaretu?"

"Honzo, prosím tě, ty jsi se zbláznil, už takhle vypadám dost utahaně, copak můžu kouřit na ulici?"

"Podívej, náhodou vypadáš výborně. Jak myslíš, že asi vypadala Bessie Smithová, co? Hlavní je, že dobře zpíváš, ne?"

"Nepochlebuj!"

"Já nepochlebuju, ale ty děláš koketku!"

"Honzo..."

"No jo, já vím, Alice... když vono je to ale strašně zlý bejt bez tebe. Někdy se mi zdá v noci, že jsi za mnou přišla a pak se probudím a není to pravda, nemůžu spát, jdu kouřit k oknu a dole se někdo líbá a já slyším to šeptání, víš, a je to divný, že se mnou nejsi, nejde o to mít holku, to není tak těžký, ale já se bojím, že každou holku budu přirovnávat k tobě, víš... myslím, že se kvůli nikomu jinýmu už nebudu probouzet ze spaní..."

Políbila ho na tvář.

"Alice?"

"Ano."

"Já asi nechám ty pantomimy, víš, nikomu to neříkej, ale chtěl bych na něco hrát. Ivan mi pouštěl výborného trumpetistu. Jmenuje se Davis nebo Davidson, tak nějak. Prostě si myslím, že se toho tak dá říct víc než tou mimikou a gestací. Co tomu říkáš?"

"Překvapuje mě to... Jseš totiž teď dost ve formě jako mim."

"Alice, já se fakt asi budu učit na trubku. Až uslyšíš toho chlapa hrát, tak to pochopíš." Hladila ho po vlasech.

"Alice, pojď někam večer... po premiéře. Jó? Už jsme dávno spolu nebyli."

"No, já nevím..."

"Nedělej drahoty! Stejněs mi to už skoro slíbila. Alice, viď, že nemáš nic s tím režisérem?"

"Ne, co tě to napadlo?"

"Jen tak, promiň... A budeš hrát v tom filmu?"

"Snad jo, ale ještě to není jistý."

"Nemluv tak smutně, dělá to pesimistickej dojem... Proč jseš smutná? Mně je s tebou dobře."

"Mně s tebou taky... Ale já jsem nějak k večeru vždycky smutná. Nerada chodím spát. Občas mě napadá, že umřu ve spaní, víš... je to asi jako umírání - jít spát... je to takovej divnej smutek, jako když posloucháš hodně dobrou a úplně neznámou muziku..." Políbil ji na rameno.

"Nebuď smutná! Ještě nejdeš spát..."

Usmála se.

"Doprovodíš mě?"

"Už?"

"Je půl sedmý. Za hodinu začínáme. Mám to tak akorát. A ty taky."

"Tak pojď!"

Za Vltavou tiše krvácelo slunce nabodnuté na petřínských věžích. Ze Slovanského ostrova se ozýval dixie-land. Zastavili se na křižovatce u Národního divadla. Do šumící ulice křičel kamelot. 'Rozlosování Evropského poháru! Vééčerní Praháá! Vééčerní Praháá! Dáálší série pokusných výbuchů v Tichomoří! Vééčerní Praháá! Próó klíče před soudem! Próó klíče před soudem! Vééčerní Praháá! Další série pokusných výbuchů v Tichomoří! Další série..." Šli po nábřeží. Alice si potichu zpívala.

"...Už na mne nečekej! A kup si někde rum...!" Políbil ji.

"Honzo, dej mi cigaretu!"

Zastavili se a připálil jí. Jeden z dvojice starších pánů na lavičce řekl velmi nahlas a pohoršené: "Podívej se! Prosím tě... Za chvíli už budou kouřit i v té školce!" Jan se otočil.

"Milej pane! Buďte klidnej... Jste tak starej a chytrej, že stejně za tu chvíli umřete, takže se tý hanby ani nedočkáte!" Ještě kus bylo slyšet, jak se pán rozhořčuje.

"Honzo, tobě se ta písnička líbí?"

"Líbí? To je špatnej výraz... Je mi z ní smutno a běhá mi mráz po zádech, no, nemocnej měsíc, na smrt nemocnej..."

"Jseš prima kluk..."

Vešli do dvora domu, kde bydlela. V průjezdu byla tma.

"Už jdi, Honzo!"

Se schodů vonělo prádlo a kouř. Někde v poschodí se zalykalo rádio v medovém dvojhlasu: "Co móře zpívá pod křídly kormoránů..."

Nahmatal ve tmě její ramena a přitáhl ji k sobě. Měla rty suché a popraskané jako po horečce. (Tak dlouho jsi tu nebyla, jsi stejná. Poznám tě potmě. Jsem s tebou moc šastnej a nevím, co budu dělat, až mě jednou opustíš...) Jemně ho od sebe odstrčila.

"Co je, Alice?"

"Už je moc hodin, musíš jít!"

"Alice!"

"Fakt, nebo přijdeme oba pozdě."

"Tak jo... já tedy jdu. Ahoj!" Krátce ho políbila.

"Měj se krásně, šašku!"

Vyšel na ulici. Točila se mu hlava. Utrhl větvičku lípy a začal žvýkat list. Bylo to příjemně hořké. Vyplivl zelenou slinu. (Tak asi nějak třeba vypadá a chutná betel...) Ze dveří hostince "U Vejvodů" voněla dršťková polévka. Z nějakého okna byl slyšet do ulice klavír. Někdo cvičil. Beethoven, "Pro Elišku", Podíval se na hodinky. Bylo už skoro pozdě.

 

"...Vyjdete ven a roztřese vás zima. To po nebi se loudá můj miláček. Má kruhy pod očima."

 

Pískání a potlesk. Pochvalné pískání okoukané z cizích nahrávek, Alice se uklonila. Pak ještě dvakrát. Potlesk a pískání. Za jevištěm vrazila do nalíčeného pierota.

"Jsi ohromná." Políbil jí ruku. Ozvala se trubka a bicí.

 

"Několik chodců kráčí vzhůru Prahou..."

 

Měla na sobě černý svetr a úzké černé kalhoty. Požádala ho o cigaretu.

"A nebuď smutnej, šašku!" Podíval se na ní podmalovanýma očima.

"Tak mě pohlaď po tváři!"

"Pustí ti šminka."

"Neboj se!" Hladila ho.

"Takhle?" Kývl hlavou.

"Ještě jseš smutnej?"

Kývl znova. Trumpeta vyjela do výšky a zůstala viset jako chycený pták.

 

"...nemáme vlastně o životě lidském bezpečnou zprávu..."

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023