Spal jsem lehce, ale dobře. Probudil jsem se za úsvitu o pár nádechů dřív než Valer. Hustá koruna dubu nás uchránila před rosou, ale ve vzduchu se vznášela vlhkost a i v chabém světle svítání jsem rozeznával jinovatku na listech okolo.
Okamžik se nic nedělo, ale cítil jsem, jak se budí jeden muž za druhým. To byl duch jednotky, duch skupiny, kde jsou všichni odkázáni na jednoho a jeden na všechny.
„Přesuňte se na svá místa a řiďte se naší dohodou a vlastním úsudkem,“ řekl suše Valer a postavil se.
Bolelo mě v kříži, měl jsem chuť na horkou silnou kávu a líbilo by se mi vidět praskající oheň. Druhým nejstarším hned po mně byl Valer. Ale kdybych si trochu pospíšil, i on by mohl být můj syn. Nechal jsem tu myšlenku plavat a přitáhl si opasek o jednu dírku. V posledních dnech jsem toho moc nesnědl a začínalo to být znát.
„Na co čekáme?“ řekl jsem a všichni se dali do pohybu.
Za půlhodinu už jsem stál u paty věže. První prubířský kámen našeho sebevražedného plánu se blížil. Valer lezl první. Přilepil se ke stěně jako skutečný pavouk a postupoval se zarážející lehkostí.
Ovládal každý kousek svého těla s neskutečnou jistotou, už jsem začínal chápat, jak pouhýma nohama dokázal uškrtit nindžu. Kousek pod ochozem zůstal viset a posunkem mi naznačil, že je řada na mně.
Šplhání nikdy nepatřilo k mým koníčkům a už vůbec ne po kamenné stěně, kde se každý druhý kámen drolí pod prsty a člověku do očí neustále padá prach. Na dva strážné přecházející nad našimi hlavami jsem se snažil nemyslet.
Každý muž se alespoň jednou v životě pustí do riskantního podniku. Když odhadne dobře okolnosti, své schopnosti a smůla se mu nelepí na paty, může uspět, může přežít. Já se už v životě zamotal do mnoha záležitostí, kterým by se i jen trochu rozumnější člověk širokým obloukem vyhnul. Zvláště v posledních deseti letech se mi zdálo, jako bych permanentně provokoval osud a jeho sestřičku smrt.
Spára, do níž jsem před okamžikem vsunul tři prsty, se náhle rozšířila, cítil jsem, jak se pevná opora pod bříšky prstů rozsypává. Naštěstí jsem celou dobu něco takového předpokládal a vrátil se k bezpečnému chytu pravé ruky.
Měl jsem s sebou velmi šikovnou ocelovou kotvičku omotanou lýkovým provazem, aby při zaklesnutí za kameny vydala jen tiché cinknutí. Ochoz věže byl však příliš malý a určitě by si jí všimli.
Svaly předloktí ruky, na níž jsem většinou váhy visel, mě už pálily jako čert, když jsem konečně našel další místo, za které jsem se mohl zaklesnout a povytáhnout se o kus výš. Na okamžik jsem pohlédl dolů. V šeru jsem rozeznával jen pohyb vrcholků stromů pod sebou. Hradba Vadvigova sídla nebyla vysoká, oproti většině jiných hradů právě naopak. Nedobytnost jí propůjčovaly právě strmé skály pod ní. Měsíc těsně před úplňkem právě zapadal, na druhé straně rámovala koruny stromů sílící záře slunce. Otočil jsem se zpět ke zdi. Za chvíli jsem se krčil kousek pod kamenným brlením, za nímž přecházeli dva strážní. Přišli jsme příliš brzy a museli jsme čekat, až dojde k vystřídání. Nemělo cenu zabít hlídku a za chvíli se potýkat s další.
Ruce mě bolely, ramena tvrdla, měl jsem strach, že každou chvíli dostanu křeč do levého lýtka. Potřeboval jsem být připravený zaútočit, ne být napůl zchromlý dlouhým visením na stěně. Počítal jsem pulsy srdce a do nekonečna si opakoval, že při příštím tepu už určitě přijdou. Těžká kuše zavěšená na popruhu nesnesitelně tlačila do zad. Teprve u patnácti set dvaceti tří jsem zaslechl šoupavé kroky člověka, kterého před chvílí vytáhli z teplé postele. Někdo si odchrchlal a plivl.
„Jsme tady, Korisi,“ oznámil drsný, napůl naštvaný hlas. „Střídání. Tuhle hlídku mi byl čert dlužen. A budu tady tvrdnout až do poledne!“
„Jenom si vzpomeň na ty chudáky, kteří se večer ani nebudou moct napít!“ odpověděl jiný hlas.
Kroky zesílily a ozývaly se teď přímo nade mnou. Jeden z nich kulhal. Protahoval jsem se a snažil své zubožené tělo dostat do akceschopného stavu.
„Máš recht, my si to aspoň užijem. Až bude ta malá holka pod čepcem…
