Cesta na panství hraběte Daska proběhla bez problémů, i když nám zabrala skoro měsíc. Zametal jsem za námi stopu, jak nejlépe jsem uměl, jednou jsme se připojili ke kupecké karavaně, jednou Annemari s Haraldem vjeli do města sami, já je doprovázel pouze z dálky, pro případ, že by se něco stalo. Problém jsem měl jen já, nevěděl jsem, co si s Annemari počít. Milovali jsme se, v noci se ke mně tulila a ve dne využívala každé příležitosti, aby se mě dotýkala. Líbilo se mi to, zamlouvalo se mi to, přesně řečeno – po něčem takovém jsem vlastně toužil. Jenomže se nehodilo, aby se hraběcí dcera, dědička panství, zahazovala s vandrákem, jako jsem byl já. Navíc skoro třikrát starším než ona sama. Po koupání v řece, kdy jsem stál na hlídce, aby ji nikdo a nic nepřekvapilo, a kdy nás nakonec oba překvapil divočák hledající v nedalekém háji žaludy, jsem se rozhodl nechat všechno času. Věděl jsem, že až dorazíme k ní domů, sama si uvědomí realitu a zařídí se podle ní. Byla chytrá a v mnoha ohledech pragmatičtější než já.
Harald považoval za samozřejmé, že k sobě patříme, a bral své sluhovské povinnosti vážně. Nakonec jsem mu to musel zakázat a pasovat ho na společníka, protože jsem nebyl zvyklý, aby mi někdo sbíral dříví na oheň, prohlížel trávu, zda v ní nečíhá nějaké nebezpečí, a staral se o spoustu dalších věcí, které přináší každodenní život na stezce.
Posledního dne před tím, než jsme měli dorazit do sídelního města Daskova hrabství, si Annemariin kůň něco udělal s nohou a začal kulhat. Nechtěla, aby šel Harald pěšky, a přesedla si ke mně.
Protože jsme se kvůli možným léčkám vyhýbali cestám, dorazili jsme nezpozorováni. Až před vstupem do vnitřního opevněného města nás zastavila stráž.
„Vaše Výsosti!“ poznal Annemari důstojník a okamžitě poslal vojáka se zprávou na hrad.
„Dokážete obstarat koně pro Její Výsost?“ požádal jsem ho.
„Není třeba,“ zarazila mě. „Jedeme tak celý den a ten kousek za to nestojí. Nebudeme vaše muže,“ usmála se vojáka, „vytrhovat z plnění jejich důležitých povinností.“
„Nehodí se, aby hraběnka jela v sedle s…“ nemohl jsem najít správný výraz, „… s mužem mého typu,“ řekl jsem nakonec.
„Jsme manželé,“ upozornila mě.
Důstojník mi formálně zasalutoval a pokračovali jsme v cestě.
„Tvému koni se nic nestalo,“ napadlo mě, když jsme postupovali ulicí a kolem nás se sbíhaly davy lidí.
„Ano, domluvila jsem se s Haraldem. Umí to s koňmi,“ přiznala bez skrupulí a rozdávala úsměvy a pozdravy na všechny strany.
„Možná jsem ho měl přece jen zabít,“ odtušil jsem polohlasem.
Místo odpovědi mě políbila, ovace se znásobily. S Annemari se vrátil pořádek: lidé si to uvědomovali a podle toho ji také vítali.
Odněkud z hradu se k nám donesla fanfára, hraběcí standarta se zatřepetala na nejvyšším stožáru. Proti nám postupoval oddíl vojáků v čele s Valerem. Za dobu, co jsem ho znal, jsem na jeho tváři neviděl nic, co by se víc podobalo úsměvu.
„Paní, pane!“ pozdravil nás a zasalutoval, jeho muži kolem nás vytvořili špalír.
„Váš otec je mrtvý. Ve vězení zeslábl a nezotavil se. Umřel ve spánku, při své poslední večeři vyjádřil lítost nad tím, že se vás nedočká. Oznámil jsem mu, že dorazíte v doprovodu,“ Valer se zarazil, protože už znal můj původ, „v doprovodu pana Koniáše,“ rozhodl se zachovat inkognito.
Annemari sklonila hlavu. Neviděl jsem jí do tváře, jen jsem ji k sobě víc přitiskl. Jeli jsme dál a za chvíli opět rozdávala úsměvy na všechny strany. Než jsme se dostali do hradu, trvalo to skoro dvě hodiny. Zato pokoje jsme měli už připravené. Aniž bych si to přál, byl jsem ubytován v pokojích pána hradu. Starý hrabě je neobýval od doby, co mu umřela žena. Annemari měla svůj budoár na opačné straně chodby.Vypadalo to, že i Valer bere naši svatbu naprosto vážně.
Posadil jsem se do křesla ve velké pracovně hradního vládce a položil si nohy na stůl. Levé chodidlo mě opět bolelo. Během cesty jsem mu nedopřál čas, aby se úplně zahojilo.
Annemari si odešla do soukromí přečíst dopis, který jí otec zanechal.
Ve velkém…
