Ještě před úsvitem jsme opustili pokoj a pomalu sestupovali po schodech. Šli jsme bez světla, někde dole hořely svíce, a to nám stačilo. Vchod do věže kupodivu nikdo nehlídal. Zřejmě nebrali zástupcovy rozkazy zase až tak vážně. Pomalu jsme se přesunovali chodbami, podle stavu některých místností došlo k rabování. Čas Vadvigů definitivně skončil. Když jsme míjeli dveře do sklepa vedle hradní kuchyně, znělo odtamtud hlasité chrápání. Vojáci se zřejmě podívali na zoubek hradním zásobám vína. Pro nás jen dobře. Přemohl jsem pokušení je zamknout, zbytečné riziko.
Konečně jsme se ocitli ve stájích. Zabíraly velkou část přízemí levého křídla. Na rezavé skobě zatlučené do nosného sloupu visela olejová lampa, jejíž knot pomalu dohoříval, v boxech stáli poslední čtyři koně. Mouchy ještě spaly, klid rušilo jen občasné zafrkání. Odhadoval jsem, že někteří lidé se rozhodli nespojovat budoucnost se svým velitelem a vzali roha. Rozhlédl jsem se po sedlech, zdálo se mi, že je vidím položené na trámu v jedné z opuštěných kójí. Vešel jsem do ní a narazil na spáče rozvaleného na seně na podlaze. Nůž mi vklouzl do ruky skoro bez mého přičinění, muž se pohnul a vyskočil na nohy.
„Co se děje, pane?“
Spatřil ostří v mé ruce, zmlkl a zbledl.
Nebyl to muž, kluk, třináct čtrnáct let. Slyšel jsem, jak se Annemari za mnou bolestně nadechla.
„Mlč, nebo tě zabiju,“ řekl jsem tiše a myslel to vážně.
Kluk se na mě díval, přímo jsem viděl, jak se mu mozek rozeběhl na plné obrátky, o okamžik později se v očích mihlo poznání.
„Vy jste…“ odmlčel se, protože pochopil, jakou udělal chybu.
Nemohl jsem ho nechat naživu. Okamžitě by je přivedl na naši stopu.
„Osedlej dva koně, rychle, tiše a dobře.“
Annemari mi položila ruku na rameno, věděl jsem, co tím chce říct.
Kluk přikývl, ale neodvažoval se pohnout.
„Tři koně,“ opravil jsem se. „Rychle, tiše a dobře. Ten třetí je pro tebe. Dáma bude potřebovat sluhu.“
Napětí opadlo, přímo jsem vnímal, jak se nám všem ulevilo. Nemusel jsem ho zabít.
„Brána je zavřená?“ zeptal jsem se.
„Ne, hosté odjíždějí skoro celou noc, seržant, co měl mít velení, utek,“ odpověděl briskně a dal se do práce.
Chystal třetí zvíře, když jsem zaslechl zachrchlání, někdo se k nám blížil chodbou.
„Pokračuj v práci, nic se neděje,“ uklidnil jsem ho. „Ty se schovej za roh a kdyby se pokusil nás prozradit, zastřel ho,“ přikázal jsem Annemari.
Pochyboval jsem, že by to udělala, ale doufal jsem, že ho to vystraší. Včera mohl vidět, co Anne s kuší dokáže.
Sám jsem se postavil zády ke dveřím a čekal. Kroky se blížily, kůň švihl ocasem po mouše, která předběhla svítání. Skomírající plamen lampy zaplápolal, stíny se roztančily v chaosu. Příchozí se zastavil ve dveřích.
„Co se to tady děje, sakra? Člověk se nemůže ani v klidu vyspat!“
Ucítil jsem pach zvětralého piva. Koně voněli lépe.
Kluk se podíval na příchozího, o mě očima ani nezavadil.
„Co je vám do toho!“ vložil do slov slušnou dávku pohrdání.
„Ty spra –“
Chlap po chlapci okamžitě vystartoval, ale stačil jen udělat krok a říct dvě slabiky. Přilepil jsem se na něho, levačkou mu zvrátil hlavu, a než stačil zareagovat, přejel ostřím po krkavici. Proud krve se roztříštil o stěnu, koně poděšeně zafrkali. Opět mi prsty klouzaly krví, ale byl jsem rád, že jsem se ho nesnažil bodnout do ledvin. Měl na sobě kroužkovou zbroj se zesílenou zádovou částí.
„To bylo dobré,“ ohodnotil jsem klukův výkon.
Teď trochu vyděšeně pozoroval tělo u mých nohou. Asi si uvědomoval, že chybělo málo a dopadl stejně.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho.
„Harald, pane.“
„Takže Haralde, ten třetí kůň. Čím rychleji odjedeme, tím lépe.“
Přikývl a vrátil se k práci. Annemari mezitím vystoupila ze svého úkrytu, pozorovala mě a bůhvíproč něčemu přikývla.
Vyvedli jsme koně ze stájí a vyšvihli se do sedel. Jel jsem v čele s kuší položenou na stehnech a nožem v ruce. Kopyta koní hlasitě klapala po dláždění, východ bledl úsvitem. Vzduch byl studený a vlhký. Čekal jsem na výkřik, zadrnčení tětivy. Nic t…
