Zorganizovat svědky bylo otázkou okamžiku, Valerova kuše představovala velmi pádný přesvědčovací argument. Já jsem stál a snažil se vymyslet, jak z té šlamastiky ven. Nic mě nenapadalo. Jak utéci z obklíčeného hradu? Kdyby alespoň byla noc, ale nemohli jsme doufat, že se udržíme až do tmy. Navíc s Annemari by to nešlo. Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že mě její blízkost rozptyluje a úsměv rozčiluje. Všem nám šlo o život a ona se tvářila, jako by si to vůbec neuvědomovala.
Mezitím ceremoniář odříkal první část své litanie a přistoupil k další.
„Vy, panno Annemari Dask, urozená z rodu Dasků, berete si zde přítomného pana,“ obrátil se ke mně s otazníkem v očích.
„Koniáš,“‚ odpověděl mu Valer. „Jmenuje se Koniáš, to postačí.“
„Koniáš Ošklivák,“ doplnila Annemari a téměř se přitom zahihňala.
„Pana Koniáše Oškliváka, berete si…“ navázal ceremoniář.
Zavrtěl jsem hlavou. Tohle nedávalo smysl, vlastně možná z Valerova hlediska. Snažil se zbavit Annemari v očích císaře ceny, nebo jí aspoň koupit čas.
„Ano,“ odpověděla Annemari.
Dav za branou zašuměl. Věděl jsem, že se o tomhle bude vykládat ještě dlouho, bez ohledu na to, jak všichni dopadneme. Rubíny částečně aktivované oddávací formulí začaly světélkovat. Za plného světla to ještě nebylo moc vidět.
Promítal jsem si v hlavě okolí hradu, hradby, terén, ale pořád jsem neviděl žádnou cestu ven, pryč z klece, z pod kosy smrti. Rozhostilo se ticho. Všichni se najednou dívali na mě.
„Na něco se tě ptá,“ řekl téměř bez artikulace Valer. Možná se mi to zdálo, ale kuše teď mířila mým směrem.
Parchant.
„Ano,“ odpověděl jsem.
Černý se rozesmál.
„Hlupáci! Sňatek mezi urozenou a neurozeným musí být uznán nejméně třemi starými rody. Můžete si být jistí, že se to nikdy nepodaří! Do té doby je holka prozatímně vdaná a nic s tím nemůžete dělat!“
Ceremoniář si oddechl, bylo vidět, že si na zvykové právo nevzpomněl. Valer náhle zestárl o deset let.
„To ještě nebyl celý obřad,“ upozornil jsem oddávajícího.
„Myslíte polibek?“ znejistěl.
Zavrtěl jsem hlavou a ukázal na knihu rodů. Rubíny teď světélkovaly zřetelně. Jak kouzlo fungovalo, samozřejmě nikdo nevěděl, přesto šlechtici své dědice už celá století do knihy zapisovali jejich vlastní krví. V dobách, kdy se používání magie trestalo smrtí, tajně, aby o tom nikdo nevěděl, dnes už skoro veřejně. I ti, co se báli, se ke zvyku vrátili.
Ceremoniář pokrčil rameny, pracně poklekl před Annemari a předložil jí zavřenou knihu k doteku. Položila dlaň na zářící drahokamy.
„Panno z Daskovy krve a rodu…“
Na desce se zformoval erb Dasků a záplava záře přihlížející informovala, že je opravdu právoplatnou dědičkou, „…stvrďte polibkem svazek s panem Koniášem Ošklivákem.“
Ceremoniář se natočil ke mně, abych i já mohl položit ruku na knihu. Učinil jsem tak a zaplavila nás druhá vlna záře; císařův zmocněnec vytřeštil oči, když viděl heraldické symboly vytvořené rubíny.
Dav zahučel překvapením, Černý zařval vzteky.
„To není možné!“ křičel pořád dokola.
„…ovy krve a rodu, stvrďte polibkem tento svazek,“ dokončil ceremoniář formuli.
Podíval jsem se na Annemari, stále měla svůj připitoměle uhihňaný výraz.
„Všem formalitám musí být učiněno zadost,“ oznámil jsem jí a políbili jsme se.
Lidé namačkaní u mříže na nás zírali, někdo začal tleskat.
„Zabijte ho! Kdo z ní udělá vdovu, dostane sto zlatých!“ vzpamatoval se Černý konečně.
Nedočkavý chtivec prostrčil hrot šípu okem mříže a vystřelil. V tlačenici nemohl přesně mířit a zasáhl ceremoniáře do boku. Šíp se na krátkou vzdálenost zabořil do třaslavého těla až po opeření, tlustý muž připomínal harpunovanou velrybu.
„Jestli někdo škrábne tu holku, vykostím ho!“ zareagoval na špatnou ránu Černý.
„Rychle! Zavřeme bránu, aby sem nebylo vidět!“ křikl Valer a už běžel vpřed.
Nechápal jsem, co zamýšlí, ale pomohl jsem mu. Já zatím na žádný plán nepřišel. Potom jsme se stáhli ke schodišti strážní věže. Z budov zatím nikdo nevyšel.
„Tvůj plášť. Zkusím je přesvědčit, že jsem ty, a upoutám na sebe …
