Dveře za Mrakoplašem s třeskem zapadly a bylo slyšet, jak se zasouvají závory.
Císařská vězení byla skoro stejná jako ta doma. Když chcete uvěznit tak vynalézavého tvora, jakým je průměrný člověk, máte sklony spoléhat na staré dobré kovové mříže a velké množství kamene. Zdálo se, jako kdyby tady byl ten jednoduchý vzor využíván neobyčejně dlouho.
Dobrá, u císaře každopádně zabodoval. Z jakéhosi důvodu to však Mrakoplašovi příliš jistoty nedodalo. Ten muž totiž v mágovi vzbudil dojem člověka, který je přinejmenším stejně nebezpečný jak svým přátelům, tak nepřátelům.
Vzpomněl si na dny, kdy byl velice mladý student, a na Ječila Kebuli. Každý chtěl být Ječilovým kamarádem, ale nějakým podivným způsobem, jakmile jste se dostali do jeho party, zjistili jste, že po vás najednou dupe Městská stráž, nebo vás alespoň pronásleduje, nebo vás někdo tluče ve rvačce, kterou jste nezačali, zatímco Kebule stál někde opodál a srdečně se bavil.
Kromě toho císař nejenže stál na Smrťově prahu, on už byl v předsíni, prohlížel si koberec a kritizoval věšák na klobouky. Člověk nemusel být politický génius na to, aby věděl, že jakmile takový vládce zemře, začnou se vyřizovat vzájemné účty dříve, než vychladne. Každý, koho alespoň jednou na veřejnosti nazval přítelem, bude mít od té chvíle předpokládanou životnost hmyzu, který se při západu slunce vznáší nízko nad hladinou pstruhového potoka.
Mrakoplaš poodešel od lebky, která se válela na dlažbě, a sedl si. Předpokládal, že by tady byla jistá možnost záchrany, ale jistě bude těžké přesvědčit Rudou armádu, že je třeba zachránit gumovou kachničku před utopením. A to by ho navíc opět uvrhlo do rukou Půvabného Motýla, a ta ho dokázala vyděsit skoro stejně jako císař.
Zbývalo mu jen věřit, že po všech těch dobrodružstvích bohové nemají v úmyslu nechat Mrakoplaše shnít ve vězení.
Ne, pomyslel si trpce, ti mají v úmyslu něco mnohem vynalézavějšího.
Ta trocha světla, která osvětlovala vězení, sem pronikala nevelkou mřížkou a měla vzhled zboží z druhé ruky. Nábytek se skládal z hromady něčeho, co patrně kdysi bývalo senem. A pak…
…se ozvalo tiché klepání na stěnu.
Jednou, dvakrát, třikrát.
Mrakoplaš zvedl lebku a opětoval signál.
Ozval se jeden úder.
Opakoval ho. Pak dva. Zaklepal dvakrát.
Tohle je známé. Rozhovor, který nemá obsah… to bylo jako být zpět na Neviditelné univerzitě.
„Prima,“ řekl a jeho hlas zazněl v klenutém prostoru ozvěnou. „Fakt, prima. Trés prisoner. Ale co si to vyprávíme?“
Zazněl tichý škrábavý zvuk a jeden z velkých kamenů ve stěně se pomalu vysunul ze zdi a spadl Mrakoplašovi na nohu.
„Jauvajs!“
„Který velký hroch?“ ozval se tlumený hlas.
„Cože?“
„Promiňte?“
„Cože?“
„Chtěl byste se poučit o klepacím kódu? Tím my se domlouváme mezi jednotlivými celami, víte? Jedno klepnutí znamená -“
„Promiňte, ale nedorozumíváme se právě teď?“
„To jo, ale ne úředně! Vězňům není… dovoleno… hovořit mezi sebou jen tak, hlasem…“ Hlas zpomalil, jako kdyby si jeho majitel najednou vzpomněl na něco důležitého.
„Aha, no jasně,“ ušklíbl se Mrakoplaš. „Já pořád zapomínám. Tohle je… Visovis. Každý… poslouchá… nařízení…“
Mrakoplašův hlas se najednou vytratil také. Na obou stranách zdi nastalo dlouhé zamyšlené ticho.
„Mrakoplaši?“
„Dvoukvítku?“
„Co ty tady děláš?“ nevěřil svému sluchu Mrakoplaš.
„Já tady hniju ve vězení.“
„Já taky!“
„No u všech bohů! Jak je to dlouho?“ řekl tlumený Dvoukvítkův hlas.
„Co? Co jak je dlouho?“
„Ale ty…, proč jsi tady…“
„Napsal jsi tu pitomou knížku!“
„Já jenom myslel, že to bude pro lidi zajímavé!“
„Zajímavé? Zajímavé?“
„Myslel jsem, že to lidé budou považovat za zajímavé nahlédnutí do jiné, cizí kultury. Nikdy jsem v neměl v úmyslu vyvolat tím nějaké potíže.“
Mrakoplaš se opřel o stěnu na své straně. Ne, samozřejmě, že ne. Dvoukvítek nikdy nechtěl vyvolat žádné potíže. Někteří lidé už byli takoví. Poslední zvuk, který pravděpodobně uslyšíme těsně předtím než se vesmír složí jako domeček z karet, bude hlas nějakého podobně nevinného prosťá…
