4.
Sebral jsem veškerou odvahu a rázně jsem vykročil po chodbě ke kanceláři Fowlera Schockena. Musel jsem se dozvědět odpověď a on ji možná zná. Možná že mě za mou otázku na místě vyrazí. Jenže já jsem tu odpověď prostě musel znát.
Nezdálo se, že bych si vybral právě nejvhodnější dobu pro kladení otázek. Přede mnou se bouřlivě, otevřely dveře Fowlerovy kanceláře a vypadla z nich Tilda Mathisová. V obličeji jí škubalo rozčilením.
Koukala přímo na mě, ale jsem ochoten přísahat, že nevěděla, kdo jsem. "Přepsat!" vyhrkla divoce. "Člověk se pro tu omšelou bělovlasou krysu může udřít, a co za to má? Přepsat! ,Je to dobrý text, ale od vás chci lepší texty než jen dobré,' povídá. ,Přepište to,' povídá. ,Chci tam mít šťávu,' povídá, ,chci krásu a pohyb a milé lidské teplo i vytržení a navíc něžný, posmutnělý cit vašeho sladce ženského srdce,' povídá, ,a chci to mít v patnácti slovech.' Já ti dám patnáct slov," vzlykla a přehnala se kolem mě chodbou. "Já ti ukážu, ty olezlej svatoušku, ty nasládlej vejtaho, ty šplhavče blahosklonná, ty Molochu, to si myslí, že sežral všechnu moudrost, ten -" Dveře Tildíny kanceláře zabouchly dřív, než doplnila substantivum.
Škoda, bylo to určitě pěkné substantivum.
Odkašlal jsem si, zaklepal a vešel do Fowlerovy kanceláře. Přijal mě s úsměvem, v němž nebylo ani stopy po utkání s Tildou. Jeho růžová tvář s čistýma očima sama o sobě vyvracela má podezření, jenže - po mně se střílelo, to byl fakt.
"Zdržím vás jen minutku, Fowlere," řekl jsem. "Chci vědět, jestli jste nejednal nějak ostře s Tauntonovci."
"Vždycky s nimi jednám ostře," zamžoural na mě. "Ostře, ale v rukavičkách."
"Nebylo to tentokrát moc ostře a bez rukaviček? Nepokoušel jste se náhodou dát někoho z jejich lidí odstřelit?"
"Mitchi! No dovolte!"
"Jen se ptám," pokračoval jsem umíněně, "protože včera večer, když jsem přišel domů, pokoušel se mě provrtat kulkou nějaký ostrostřelec, kterého přinesla helikoptéra. Nedovedu si pro to vymyslet jiný důvod než odvetu od Tauntona."
"Tauntona můžete vynechat," řekl naprosto jistě.
Zhluboka jsem se nadechl. "Fowlere," řekl jsem, "mluvme spolu jako muž k muži, nedostal jste výstrahu? Připouštím, že má otázka je nevhodná, ale musel jsem se vás zeptat. Nejde jen o mě. Jde o kampaň s Venuší."
V té chvíli by se na Fowlerově tváři krve nedořezal a v očích jsem mu četl, že má práce i zařazení do superkategorie visí na vlásku.
Řekl: "Mitchi, zařadil jsem vás do superkategorie, protože jsem si myslel, že zvládnete důsledky, které z toho plynou. To není jen práce. Tu zastanete určitě. Myslel jsem si, že budete umět přizpůsobit obchodním zvyklostem i svůj způsob života."
Odmlčel jsem se. "Ano," řekl jsem po chvíli.
Posadil se a zapálil si Superku. Po přesně na efekt vypočtené čtvrt vteřince zaváhání se do mě dal. "Mitchi, jste mladík a v superkategorii teprve docela krátce. Dostal jste do rukou moc. Stačí pár vašich slov - a v několika týdnech nebo měsících objeví půl miliónu konzumentů, že jejich život se docela; změnil. Tomu se říká moc, Mitchi, absolutní moc. A znáte přece staré pořekadlo: Moc zušlechťuje.
Absolutní moc zušlechťuje absolutně."* Zkomolenina známého výroku cambridgeského historika lorda Actona (1834-1902), který zni: Moc vždycky korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně.*
"Ano," odpověděl jsem. Tahle stará pořekadla jsem moc dobře znal. A také jsem věděl, že se konečně chystá odpovědět na mé dotazy.
"Áá, Mitchi," řekl zasněně a máchl cigaretou, "každý máme svá privilegia, své povinnosti i své riziko. Jedno bez druhého není možné. Kdyby neexistovala krevní msta, celý systém obchodní rovnováhy by se nám narušil."
"Fowlere," řekl jsem a odvážil jsem se jít do krajnosti, "víte, že na systém si nenaříkám. Je zaběhnutý, víc se o něm nemusíme šířit.
Vím, že krevní mstu potřebujeme. A to dá rozum, že jestli Taunton proti nám zahájí tažení, musí se člověk přizpůsobit obvyklým zvyklostem.
Nemůžeme pravý stav věcí roztrubovat po světe; to by všichni lidé na vedoucích místech …
