15.
Když náš malý průvod dorazil na ředitelství firmy v Schockenově paláci, Runsteada jsme tam nezastihli. V průvodu byl Fowler, já, Jack O'Shea, sekretářky - a ozbrojená četa, o niž jsem žádal.
Runsteadova sekretářka nám oznámila, že její nadřízený šel dolů do dvorany, a tak jsme čekali ... čekali ... a čekali. Po hodině jsem vyslovil domněnku, že už se nevrátí. Po další hodině se k nám doneslo, že na prvním ochozu paláce, desítky metrů pod námi byla nalezena jakási roztříštěná mrtvola. Těžko ji bylo možno identifikovat.
Sekretářka začala hystericky vzlykat a otevřela Runsteadův psací stůl i sejf. Po dlouhém hledání jsme objevili deník se zápisy z několika posledních měsíců Runsteadova života. V pestré směsi pracovních poznámek, milostných avantýr, nápadů pro perspektivní akce, zmínek o dobrých, nenápadných restauracích a tak podobně byly zápisy tohoto druhu: "Včera v noci tu byl zas. Říkal mi, že musím být v textech daleko údernější. Snaží se mě zastrašit ... Říká, že kampaň Superu potřebuje jiskru. Kdo má vydržet to jeho zastrašování! Doslechl jsem se, že terorizoval kdekoho už za svého života ...
GWH tu byl včera v noci zas ... Poprvé jsem ho viděl ve dne. Vyskakoval a řval, ale nikdo si ho nevšiml. Kéž by zmizel ... měl dnes zuby ještě větší a špičatější. Měl bych si opatřit pomoc ... Říkal, že nejsem k ničemu, že dělám hanbu svému povolání ..."
Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, že "on" je duch George Washingtona Hilla, otce naší branže, zakladatele zvukové reklamy, úderných textů a pámbuví, čeho ještě.
"Chudák hoch," řekl Schocken, v němž by se krve nedořezal.
"Chudák hoch. Kdybych jen měl tušení! Proč nepřišel za mnou?"
Poslední záznam byl učiněn v nejvyšším rozčilení: "Zas mi říkal, že nejsem k ničemu. Vím, že nejsem k ničemu. Nejsem hoden svého povolání. Každý to o mně ví. Nikomu se nemůžu podívat do očí. Všichni to vědí. On jim to řekl. Proklínám ho. Proklínám ho, proklínám ty jeho zuby. Proklínám -" "Chudák hoch," opakoval Schocken a div se nerozplakal.
Obrátil se na mě a řekl: "Vidíte, Mitchi? Duševní nápor našeho povolání ..."
Viděl jsem, ovšemže jsem viděl. Předem připravený deník a neidentifikovatelná placka protoplazmy. Na prvním ochozu mohlo klidně ležet osmdesát kilo "Kuřátka". Ale to by bylo házení hrachu na stěnu. Střízlivě jsem přikývl, abych mu vyhověl.
Byl jsem znovu uveden do svého úřadu jako vedoucí Venušiny sekce. Denně jsem navštěvoval Fowlerova psychiatra. A nepropouštěl jsem svou ozbrojenou stráž. Na plačtivých sedánkách mi chudák Fowler říkával: "Musíte se vzdát tohohle symbolu, Mitchi. Je to poslední zbytek, který stojí mezi vámi a skutečností. Doktor Lawler říká -" Doktor Lawler říkal Fowleru Schockenovi, co jsem říkal já doktoru Lawlerovi. Předstíral jsem mu pozvolný návrat své "integrace".
Zaplatil jsem jednomu studentovi medicíny, aby pro mě vypracoval traumatické stavy, při nichž by vycházel z předpokladu, že období, v němž jsem žil jako konzument, bylo psychotickou fugou* psychotická fuga - chorobný stav, při němž se pacient zdánlivě chová normálně a rozumně, ovšem v duchu své utkvělé představy.*,
a on se toho zhostil dokonce s několika špeky. Pár jsem jich musel zamítnout, protože se poněkud příčily mé sebeúctě, ale bylo jich pořád ještě dost, aby doktoru Lawlerovi vypadla každou chvíli tužka z ruky, když jsme je jeden po druhém spolu odhalovali. V životě mě nic tak hrozně neotravovalo.
Ale jedno jsem tvrdošíjně hájil dál - že život Fowlera Schockena i můj je v nebezpečí.
Byli jsme si s Fowlerem čím dál bližší - pozoroval jsem to už delší dobu. Fowler si myslil, že mě obrátil na víru. Styděl jsem se, že ho tak vodím za nos. Byl ke mně velmi hodný. Jenže tady šlo o život.
Všechno ostatní bylo podružné.
Pak přišel den, kdy mi Fowler Schocken mírným tónem oznámil: "Mitchi, myslím, že je čas, aby nastoupili hrdinové. Nechci na vás, abyste odboural hráz, kterou se chráníte před skutečností. Ale já rozhodně své strážce propustím."
"Zavraždí vás, Fowlere!" vyjelo…
