Kopaná
Vendelín nám řekl, mně a ještě fůře kluků z naší třídy, že máme odpoledne přijít na plácek, co je nedaleko našeho domu. Vendelín je můj kamarád, je pekelně tlustý a strašně rád jí, a řekl nám, že tam máme přijít, jelikož dostal od tatínka zbrusu nový kopací míč, a tak můžeme sehrát príma utkání. Vendelín je fakt bezva.
Sešli jsme se na plácku ve tři hodiny odpoledne a bylo nás osmnáct. Museli jsme se dohodnout na sestavě mužstev, aby bylo na každé straně stejně.
Se soudcem to bylo lehké. Vybrali jsme Celestýna. Celestýn je nejlepší z naší třídy. My ho sice nemáme moc rádi, ale poněvadž nosí brýle, nemůžeme mu dát po kebuli, kdy se nám zachce, a to se na soudce hodí. A pak, ani jedno mužstvo Celestýna nechtělo, on ve sportu není žádná hvězda a vždycky se hned pro nic za nic rozbrečí. Celestýn se dožadoval, aby se mu dala píšťalka, a tak došlo k hádce. Píšťalku má totiž jen Viktorín, jeho tatínek je strážník.
„Nemůžu mu svou píšťalku dát,“ vymlouval se Viktorín, „je to rodinná památka.“ Nedalo se nic dělat. Nakonec jsme se dohodli, že Celestýn dá znamení Viktorínovi a ten vždycky zapíská místo něho.
„Tak co, hraje se, nebo ne?“ křičel Vendelín. „Začínám mít hlad.“ Teď se ukázalo, že když bude Celestýn soudcem, zbude jen sedmnáct hráčů, takže jeden při dělení přebývá. Vymysleli jsme si tedy trik: budeme mít ještě pomezního rozhodčího, který pokaždé, když spadne míč do autu, zamává praporkem. Vybrali jsme na to Fridolína. Jediný pomezní rozhodčí, to není na hlídání celého plácku moc, ale Fridolín umí pekelně rychle utíkat, má hrozně dlouhé a hubené nohy, s velkými špinavými koleny. Fridolín nejdřív nechtěl ani slyšet, chtěl hrát s míčem a nakonec prohlásil, že nemá praporek. Ale potom se přece jen dal přemluvit, že bude pomezním rozhodčím pro první poločas. Místo praporku bude mávat kapesníkem, který nebyl zrovna moc čistý, ale to nemohl Fridolín vědět, když šel z domova, že jeho kapesník bude sloužit místo praporku.
„Tak co, hraje se, nebo ne?“ křičel Vendelín. Teď už to bylo bez problému, bylo nás jen šestnáct hráčů.
Každé mužstvo muselo mít kapitána. Jenomže kapitánem chtěl být každý. Každý kromě Vendelína, který chtěl být brankářem, jelikož nerad běhá. My jsme byli rádi, poněvadž Vendelín je jako brankář senzační: je pořádně široký a kryje dobře branku. Tak zbylo patnáct kapitánů a to bylo přece jen trochu moc.
„Já jsem nejsilnější,“ řval Albín, „kapitánem musím být já. A dám do nosu každému, kdo je proti tomu.“
„Kapitánem jsem já, jsem na to nejlíp oblečený,“ křičel Augustýn a Albín mu dal do nosu.
To teda bylo pravda, že je Augustýn nejlíp oblečený, poněvadž mu jeho tatínek, který je hrozně bohatý, koupil kompletní fotbalový dres s červenomodrobílým trikem.
„Jestli mě neuděláte kapitánem,“ řval Viktorín, „zavolám na vás tatínka a ten vás všecky zavře do vězení!“
Dostal jsem nápad házet frankem hlava nebo orel. Museli jsme házet dvěma franky, jelikož první se zakutálel do trávy a už jsme ho nikdy nenašli. Půjčil nám ho Jáchym a měl vzteka, že se ztratil. Dal se do hledání, přestože mu Augustýn slíbil, že mu jeho tatínek pošle za něj náhradou šek. Nakonec byli vybráni dva kapitáni: Augustýn a já.
„Helejte se, já nechci přijít pozdě na svačinu,“ vykřikoval Vendelín. „Tak bude se konečně hrát?“
Ještě jsme museli sestavit mužstva. Proběhlo to bez potíží, jen o Albína byla tahanice. Augustýn i já jsme ho chtěli do svého mužstva, protože když Albín utíká s míčem, nikdo ho nezastaví. Ne že by hrál tak moc dobře, ale všichni se ho bojí. Jáchym byl celý šťastný, že našel svůj frank, tak jsme řekli Albínovi, aby si hodil, u koho bude, a peníz se znovu zakutálel. Jáchym ho zase začal hledat, tentokrát už zuřivostí celý bez sebe, a Augustýn vyhrál Albína na krátkou slámku. Postavil ho do brány, jelikož si řekl, že se nikdo neodváží k jeho brance přiblížit, a střelit tam míč už teprve ne. Albín se totiž strašně lehce naštve. Vendelín seděl mezi kameny, které označovaly jeho branku, a jedl sušenky. Vypadal nesp…
