Utekl jsem z domova
Utekl jsem z domova! Hrál jsem si v obývacím pokoji a byl jsem hrozně hodný, a najednou, jenom proto, že jsem rozlil láhev inkoustu na nový koberec, přiběhla maminka a vynadala mi. Dal jsem se do pláče a řekl jsem jí, že od nich odejdu a že budou litovat, ale maminka řekla: „Hrozně jsem se s tím vším zdržela, musím ještě jít nakoupit,“ a odešla.
Šel jsem nahoru do svého pokoje, abych si vzal věci, které budu potřebovat, až odejdu z domova. Vzal jsem školní tašku a dal jsem do ní červené autíčko, které mi dala teta Eulogie, lokomotivu od natahovacího vláčku s nákladním vagónem, to jediné, co mi z vláčku zbylo, ostatní vagóny se rozbily, a kousek čokolády, který jsem si nechal od svačiny, a ještě jsem si vzal svou pokladničku, člověk nikdy neví, třeba budu potřebovat peníze, a šel jsem.
Štěstí, že maminka nebyla doma, určitě by mi zakázala odejít. Když jsem se octl na ulici, dal jsem se do běhu. Maminka s tatínkem se budou hrozně trápit, ale já se později vrátím, až budu příšerně starý, asi jako babí, a budu bohatý, budu mít velké letadlo, velikánské auto a svůj vlastní koberec, na který si budu moct rozlít inkoustu, kolik budu chtít, a oni budou šťastní, že mě zase vidí.
Úprkem jsem doběhl k domu, kde bydlí Vendelín. Vendelín zrovna seděl přede dveřmi a jedl perník. „Kam jdeš?“ zeptal se mě a ukousl si pořádný kus perníku. Vysvětlil jsem mu, že jsem utekl z domova, a zeptal jsem se ho, jestli nechce jít se mnou.
„Až se vrátíme, za spoustu let,“ řekl jsem mu, „budeme pekelně bohatí, budeme mít letadla a auta a naši tatínkové a maminky budou tak šťastní, že nás zase vidí, že nás už nikdy nebudou hubovat.“
Ale Vendelín neměl chuť se mnou jít. „Nejsi tak trochu praštěnej?“ řekl mi. „Maminka dneska dělá zelí na špeku a s uzeným, já nikam nemůžu jít.“
Tak jsem se s Vendelínem rozloučil a on mi zamával volnou rukou, tu druhou měl zaměstnanou cpaním perníku do pusy.
Zahnul jsem za roh a na chvilku jsem se zastavil, protože při pohledu na Vendelína jsem dostal hlad, a tak jsem snědl svůj kousek čokolády, že mi to dodá sil na cestu. Chtěl jsem jít hodně, hodně daleko, někam, kde by mě tatínek s maminkou nenašli, do Číny nebo do Arcachonu, kde jsme byli vloni na prázdninách - je to strašlivě daleko od nás, je tam moře a ústřice.
Ale abych se dostal hodně daleko, musil bych si koupit auto nebo letadlo. Sedl jsem si na kraj chodníku, rozbil jsem pokladničku a spočítal jsem své úspory. Musel jsem uznat, že na auto nebo na letadlo to nestačí, a tak jsem šel do cukrárny a koupil jsem si indiánka se šlehačkou, který byl opravdu dobrý.
Když jsem snědl indiánka, rozhodl jsem se, že půjdu pěšky; bude to sice trvat déle, ale protože se nemusím vracet domů ani chodit do školy, mám dost času. Na školu jsem si až do té chvíle nevzpomněl a teď jsem si představil, jak zítra paní učitelka ve třídě řekne: „Chudáček Mikuláš šel do světa docela sám, chudinka, docela sám, a hrozně daleko, ale vrátí se bohatý, s autem a s letadlem,“ a všichni o mně budou mluvit a budou se o mě bát a Vendelín bude litovat, že nešel se mnou. Bude to hrozně príma.
Šel jsem dál, ale už jsem začínal být unavený a taky to nešlo moc rychle. Musím říct, že nemám zrovna dlouhé nohy, kam se hrabu na Fridolína, to je můj kamarád, jenže nemůžu přece poprosit Fridolína, aby mi půjčil své nohy. To mě přivedlo na jinou myšlenku: mohl bych poprosit některého kluka, aby mi půjčil kolo. Zrovna jsem šel kolem domu, kde bydlí Kryšpín. Kryšpín má bezva kolo, celé žluté a nablýskané, ale hloupé na tom bylo, že Kryšpín nerad půjčuje své věci.
Zazvonil jsem u dveří Kryšpínovic domu a přišel mi otevřít sám Kryšpín.
„Helemese, Mikuláš!“ řekl. „Co chceš?“
„Tvoje kolo,“ řekl jsem a Kryšpín mi zavřel dveře před nosem.
Zazvonil jsem znovu, a protože Kryšpín neotvíral, nechal jsem prst na zvonku. Slyšel jsem Kryšpínovu maminku, jak uvnitř v domě křičí:
„Kryšpíne! Jdi otevřít ty dveře!“ Kryšpín tedy otevřel, ale netvářil se moc nadšeně, že mě tam zase vidí.
„Potř…
