Nacvičovali jsme pro pana ministra
Museli jsme všichni jít dolů a ředitel k nám měl řeč. „Drahé děti,“ řekl nám, „mám to potěšení vám oznámit, že při příležitosti průjezdu naším městem poctí pan ministr návštěvou také naši školu. Patrně nevíte, že pan ministr je bývalý žák této školy. Je pro vás zářným příkladem, který dokazuje, že když člověk pilně pracuje, může dosáhnout nejvyšších met. Záleží mi na tom, aby se zde panu ministrovi dostalo nezapomenutelného přijetí, a spoléhám na vás, že mi v tom pomůžete.“ Načež poslal Kryšpína s Jáchymem na hanbu, poněvadž se prali.
Potom ředitel shromáždil kolem sebe všecky profesory a dohlížitele a řekl jim, že má pro uvítání pana ministra senzační nápady. Napřed by všichni zazpívali Marseillaisu a potom by vystoupili tři malí žáci a podali ministrovi květiny. To je fakt, že má ředitel senzační nápady, protože pro ministra bude jistě náramné překvapení, když dostane květiny, to zaručeně nečeká. Naše paní učitelka vypadala polekaně, to by mě zajímalo proč. Zdá se mi poslední dobou vůbec nějaká nervózní.
Ředitel prohlásil, že si to hned vyzkoušíme, z čehož jsme měli velkou radost, protože se nepůjde zpátky do tříd. Slečna Vanderblerguová, profesorka zpěvu, nás nechala zpívat hymnu. Asi se to moc nepovedlo, ale my jsme se opravdu snažili zpívat hlasitě. Je fakt, že jsme velké kluky trochu předběhli. Oni byli teprve u dne slávy, který přišel, kdežto my už jsme byli u vztyčeného krvavého praporu, ovšem kromě Viktorína, který nezná slova, a zpíval proto jen ›lalala‹, a kromě Vendelína, který jedl rohlík. Slečna Vanderblerguová divoce mávala rukama, aby nás zarazila, ale místo aby vynadala velkým klukům, že se tak courali, vyhubovala nám, že jsme vyhráli, a to je nespravedlivé. Nejvíc asi slečnu Vanderblerguovou dopálil Viktorín, který zpíval se zavřenýma očima a neviděl proto, že má přestat, a dělal dál svoje ›lalala‹. Naše paní učitelka mluvila s ředitelem a se slečnou Vanderblerguovou a pak nám ředitel řekl, že zpívat budou pouze velcí kluci a my budem jenom dělat jako. Zkusili
jsme to a šlo to moc dobře, jen to nebylo tak moc hlasité, a ředitel řekl Vendelínovi, že nemusí tak zuřivě předstírat, jako by zpíval, a Vendelín mu odpověděl, že nepředstírá, jako by zpíval, nýbrž že jí rohlík, a ředitel si těžce povzdychl.
„Výborně,“ řekl potom, „a teď, po Marseillaise, vystoupí tři malí hoši.“ Ředitel se po nás rozhlédl a vybral Albína, Celestýna, který je nejlepší ze třídy a mazánek paní učitelky, a mne.
„Škoda, že to nejsou dívky,“ řekl ředitel, „mohli bychom je obléci do modrých, červených a bílých šatů, nebo - to se také často dělá, by se jim daly do vlasů barevné stužky, to vypadá efektně.“
„Kdyby se jim daly do vlasů tužky, vypadaly by jak penál,“ poznamenal Albín. Ředitel se bleskurychle otočil a podíval se na něho jedním okem velkým a druhým docela malým a úzkým, jak k němu stáhl obočí.
„Cos to řekl?“ zeptal se a naše paní učitelka velice rychle řekla: „Nic, pane řediteli, on jenom kašlal.“
„Ale ne, paní učitelko,“ řekl Celestýn, „já jsem slyšel, že řekl...“
Ale paní učitelka ho nenechala domluvit a řekla mu, že se ho na nic neptala.
„To se ví, ty žalobníku jeden sprostá,“ řekl mu Albín, „nikdo se tě na nic neptal.“
Celestýn se dal do breku a řekl, že ho nikdo nemá rád a že je nešťastný a že je mu špatně a že to řekne tatínkovi a že všichni uvidí, a paní učitelka řekla Albínovi, že nemá mluvit bez dovolení, a ředitel si dal ruku na obličej, jako by si ho chtěl utřít, a zeptal se paní učitelky, jestli je ta rozprava už u konce a jestli může pokračovat, a paní učitelka celá zrudla a hrozně jí to slušelo, ona je skoro tak hezká jako maminka, jenže u nás rudne spíš tatínek.
„Výborně,“ řekl ředitel, „tak tyhle tři děti půjdou k panu ministrovi a podají mu květiny. Potřeboval bych teď na zkoušku něco, co by se podobalo kyticím.“
Polívka, to je náš dohlížitel, řekl: „Mám nápad, pane řediteli, hned jsem zpátky.“
Odběhl a vrátil se s třemi péřovými oprašovátky. Ředitel se na…
