II.
Přecházeli pás řídce zalesněných hor, kličkovali roklinami, zaplněnými mlhou, kráčeli přes rozlehlé, travnaté louky, přes větrolamy.
Braenn se už poněkolikáté zastavila a rozhlížela kolem. Zdálo se, jakoby ztratila cestu, ale Geralt věděl, že je to nemožné. Využil přestávky v pochodu a usedl na povalený kmen.
A vtom uslyšel křik. Tenký. Vysoký. Rozpačitý.
Braenn si okamžitě klekla a vytáhla z toulce dva šípy najednou. Jeden chytila do zubů, druhý nasadila na tětivu, napjala luk, míříc naslepo, přes keře, po hlase.
"Nestřílej!" vykřikl.
Přeskočil kmen, prodral se houštinou.
Na nevelkém paloučku, na úpatí kamenného útesu, stála malá bytůstka v šedém kabátku, přitisknutá zády ke kmeni uschlého habru. Asi pět kroků před ní se něco pomalu pohybovalo a rozhrnovalo trávu. To něco bylo dlouhé asi dva sáhy a bylo tmavohnědé. V první chvíli si Geralt pomyslel, že je to had. Ale potom si povšiml žlutých, pohyblivých, háčkovitých končetin, plochých článků dlouhého trupu a zjistil, že to had není. Že je to něco mnohem horšího.
Ke kmeni se choulící bytůstka tence pištěla. Obrovský vij zvedal nad trávu dlouhá, chvějící se tykadla, lovil jimi pach a teplo.
"Nehýbej se!" vykřikl zaklínač a dupl, aby na sebe upoutal skolopendromorfovu pozornost. Ale vij nezareagoval, jeho tykadla už ucítila pach bližší oběti. Netvor pohnul nohama, esovitě se svinul a vrhl dopředu. Jeho křiklavě žluté nohy se míhaly v trávě jako vesla galéry.
"Yghern!" vykřikla Braenn.
Geralt dvěma skoky skočil na palouk, v běhu vytasil meč z pochvy na zádech, z rozběhu, ze strany strčil do strachem ztuhlé bytůstky pod stromem a odhodil ji tak stranou, do trnů ostružin. Skolopendromorf zašelestil v trávě, zaškubal nohama a vrhl se na něj, zvedaje přední články, klapajíc jedem nateklými klepety. Geralt zatančil, přeskočil jeho ploché tělo a z půlobratu sekl mečem. Mířil do měkčího místa, mezi opancéřované desky trupu. Netvor byl ale příliš rychlý, meč udeřil do chitinového krunýře a neprosekl ho - tlustý koberec mechu ztlumil úder. Geralt odskočil, ne ale dostatečně rychle. Skolopendromorf s velkou silou ovinul zadní část těla kolem jeho nohou. Zaklínač upadl, překulil se a pokusil se vytrhnout. Bezvýsledně.
Vij se prohnul a obrátil, aby na něj dosáhl klepety, přitom prudce zaškrábal drápy o strom, převinul se po něm. Ve stejné chvíli nad Geraltovou hlavou zasyčel šíp, s lupnutím prostřelil krunýř, přibil netvora ke kmeni. Vij se svinul, zlomil šíp a uvolnil se, ale okamžitě ho probodly dva další šípy. Zaklínač kopancem odhodil od sebe třesoucí se článek a odkulil se stranou. Braenn, v kleče, střílela z luku v šíleném tempu, sázela do skolopendromorfa šíp za šípem. Vij šípy lámal a osvobozoval se, ale další šíp ho znovu přišpendlil ke kmeni, Plochá, lesknoucí se, tmavě rudá hlava netvora klepala a skřípala klepety v místech, kde trčely hroty, bezmyšlenkovitě se snažila chytit nepřítele, který ho zraňoval.
Geralt přiskočil z boku a ťal mečem z širokého rozmachu, ukončuje boj jediným úderem. Strom posloužil jako popravčí špalek.
Braenn se pomalu přiblížila s napnutým lukem, a kopla do v trávě ležícího, nohama hrabajícího trupu a plivla na něj.
"Díky," řekl zaklínač a rozdrtil odseklou hlavu vije podpatkem.
"Ee?"
"Zachránila's mi život."
Dryáda na něho pohlédla. V tom pohledu nebylo ani pochopení, ani emoce.
"Yghem," řekla, strkajíc botou do svíjejícího se těla. "Polámal mi šípy."
"Zachránila jsi mi život, i té malé dryádě," zopakoval Geralt. "Proklatě, kde je?"
Braenn začala rozhrnovat keře ostružin, ponořila ruku do ostrých výhonků.
"Myslela jsem si to," řekla, když z houští vytahovala bytůstku v šedém kabátku. "Podívej se sám, Gwynbleidde."
Tohle nebyla dryáda. Nebyl to ani elf, sylfida, puk nebo půlčík. Byla to nejobyčejnější lidská holčička. Ve středu Brokilonu, na nejneobvyklejším místě pro normální, lidské holčičky.
Měla světlé, popelavé vlasy a velké, jedovatě zelené oči. Nebylo jí víc než deset let.
"Kdo jsi?" zeptal se. "Kde ses tu vzal…
