V.
"Gwynbleidde, sundej si šátek. Teď už můžeš. Jsme na místě."
Braenn stála po kolena v hustém koberci z mlhy.
"Duén Canell," ukázala rukou.
"Duén Canell, Místo Dubu. Srdce Brokilonu.
Geralt tady už kdysi byl. Dvakrát. Ale neřekl o tom nikomu. Nikdo by mu to neuvěřil.
Kotlina obklopená korunami velkých, zelených stromů. Koupaná v mlhách a oparech vznášejících se ze země, ze skal, z horoucích zřídel. Kotlina...
Medailón na jeho krku se lehce chvěl.
Kotlina koupaná v magii. Duén Canell. Srdce Brokilonu.
Braenn pozdvihla hlavu, upravila si toulec na zádech.
"Půjdeme. Podej mi ručku, drobečku."
Zpočátku kotlina vypadala vymřele, opuštěně. Ne nadlouho. Rozlehl se hlasitý modulovaný hvizd a po sotva viditelných stupních z hub, spirálově obtáčejících nejbližší kmen, svižně sestoupila štíhlá, tmavovlasá dryáda, oblečená, jako všechny, do strakatého, maskovacího oděvu.
"Ceád, Braenn."
"Ceád, Sirssa. V'an vort meáth Eithné á?"
"Neén, aefder," odsekla tmavovlasá, měříc si zaklínače dlouhým pohledem.
"Ess' ae'n Sidh?"
Usmála se, až zablýskla bílými zuby. Byla neobyčejně krásná, dokonce i podle lidských měřítek. Geralt se cítil nejistě a hloupě, vědom si toho, že si ho dryáda bez skrupulí prohlíží.
"Neén," zakroutila hlavou Braenn. "Ess vatťghern, Gwynbleidd, á váen meágh Eithné va, a'ss."
"Gwynbleidd?" krásná dryáda se zašklebila. "Bloéde caérme! Aen'ne caen n'wedd vort! T'ess foilé!"
Braenn se rozesmála.
"O co jde?" zeptal se zaklínač rozzlobeně.
"Nic," zasmála se znovu Braenn. "Nic. Pojďme."
"Och," řekla nadšeně Ciri. "Geralte, podívej, jaké směšné domečky!"
Uvnitř kotliny začínal vlastní Duén Canell. "Směšné domečky," připomínající svým tvarem obrovské bobule jmelí, oblepovaly kmeny a větve stromů v různých výškách, někde nízko, těsně nad zemí, jinde vysoko a dokonce i hodně vysoko, pod samotnými korunami. Geralt si všiml taky několika větších, pozemních staveb, salaší z propletených, listy pokrytých větviček. Viděl pohyb v otvorech sídel, ale samotné dryády nebyly vidět nikde. Bylo jich mnohem méně, než když tu byl naposledy.
"Geralte," zašeptala Ciri. "ty domečky rostou. Mají listí!"
"Jsou z živého dřeva," přikývl hlavou zaklínač. "Právě tak dryády bydlí, takhle budují svoje domy. Žádná dryáda nikdy neublíží stromu, nekácejí je, ani neřezají. Ony stromy milují. Dovedou uplést větve tak, aby vypadaly jako domečky."
"To je hezké. Chtěla bych mít takový domeček v našem parku."
Braenn se zastavila před jednou z větších salaší.
"Vejdi, Gwynbleidde," řekla. "Tady počkáš na paní Eithné. Vá fáill, drobečku."
"Cože?"
"To bylo na rozloučenou, Ciri. Řekla na shledanou."
"Ach. Na shledanou, Braenn."
Vešli dovnitř. Vnitřek "domečku" se mihotal jako kaleidoskop slunečními skvrnami, protlačenými a prosakujícími strukturou střechy.
"Geralte!"
"Freixenete!"
"Žiješ, sper to ďas!" raněný zablýskal zuby, nadzvedaje se na smrkovém lůžku. Uviděl Ciri, která držela zaklínače za ruku, oči se mu rozšířily a zčervenal.
"Ty malý hajzlíku!" rozzlobil se. "Málem jsem kvůli tobě přišel o život! Ach, máš štěstí, že nemůžu vstát, jinak bych ti naplácal!"
Ciri se nafoukla.
"To je už druhý," Iekla a směšně pokrčila nos, "kdo mě chce bít. Já jsem holčička a holčičky se bít nesmí!"
"Já bych ti ukázal, co se smí," rozkašlal se Freixenet: "Ty hajzlíku jeden! Ervyll omdlévá strachy... Rozesílá zvěsti, celý ve strachu, že se na něho tvoje babička vrhne s vojskem... kdo mu uvěří, že jsi utekla sama? Všichni ví, jaký je Ervyll a co má rád. Všichni si myslí, že ti... něco udělal v opilosti, a potom tě přikázal utopit v rybníku! Válka s Nilfgaardem visí na vlásku a smlouvu o spojenectví s tvou babičkou kvůli tobě vzali čerti! Vidíš, co jsi způsobila?"
"Nevzrušuj se," varoval ho zaklínač, "nebo začneš zase chrlit krev. Jak ses sem dostal tak rychle?"
"Čert ví, většinu času jsem byl v bezvědomí. Nalily mi něco odporného do hrdla. Násilím. Zacpaly mi nos a... taková banda, feny jedny..."
"Žiješ díky tomu, co ti nalily do hrdla. P…
