III.
"Ciri?"
"Mhm?" popotáhla nosem holčička, šelestíc větvičkami, na nichž ležela.
"Není ti zima?"
"Ne," povzdechla si. "Dnes je teplo. Včera... Včera jsem příšerně vymrzla, ojéj."
"To je zvláštní," ozvala se Braenn, povolujíc si řemínky na vysokých, měkkých botách. "Tak maličký drobeček a přešel takový kus lesa. Hlídky obešla, pastím se vyhnula, houštinami prolezla. Svěží, zdravá a statečná. Skutečně, bude se nám... bude se nám hodit."
Geralt rychle pohlédl na dryádu, na její ve tmě se lesknoucí oči. Braenn se opřela zády o strom, sundala si čelenku a rozhodila vlasy potřepáním hlavy.
"Vstoupila do Brokilonu," pokračovala, doplňujíc komentář. "Gwynbleidde, je naše. Jdeme do Duén Canell." "Paní Eithné rozhodne," odsekl trpce. Ale věděl, že Braenn má pravdu.
Škoda, pomyslel si, dívaje se na dívenku, která se vrtěla na zeleném lůžku. Takový správný mrňous. Kde já ji už jenom viděl? To není důležité, ale bude jí škoda. Svět je tak velký a tak krásný. A jejím světem bude Brokilon, až do konce jejich dní. Možná jen mála dní. Možná jenom do dne, kdy klesne mezi kapradí uprostřed křiku a svištění šípů, bojujíc v té nesmyslné válce o les, na straně těch, kdo musí prohrát. Musí. Dříve nebo později.
"Ciri?"
"Copak?"
"Kde bydlí tvoji rodiče?"
"Nemám rodiče," popotáhla nosem. "Utopili se v moři, když jsem byla malá."
Ano, pomyslel si, to by hodně vysvětlovalo. Princezna, dítě už nežijícího královského páru. Kdo ví, zda není třetí dcerou po čtyřech synech. Titul, který v praxi znamená ještě méně než titul šambelána nebo štolby. Na dvoře se pletoucí plavovlasé a zelenooké něco, čeho je třeba se co nejdříve zbavit, provdat ji. Co nejrychleji, než dospěje a stane se mladou dámou, hrozbou skandálu, nerovného manželství nebo incestu, který se může stát ve společné hradní ložnici.
Její útěk zaklínače nepřekvapil. Už se několikrát setkal s princeznami i s královnami, které se toulaly s tlupami kejklíři a byly šťastné, že utekly starému, ale po potomcích neustále toužícímu králi. Viděl kralevice, kteří dali přednost nejistému osudu žoldnéře před otcem dohozenou kulhavou nebo uhrovitou královnou, jejíž vyschlé nebo pochybné panenství mělo být cenou spojenectví a dynastického příbuzenství.
Položil se vedle holčičky, přikryl ji svoji kazajkou.
"Spi," řekl. "Spi, malý sirotku."
"To tak, to zrovna!" zabručela. "Jsem princezna, a ne žádný sirotek. A mám babičku. Moje babička je královna, nemysli si. Když jí řeknu, že jsi mě chtěl zbít páskem, tak rozkáže, aby ti usekli hlavu, uvidíš."
"Hrozné! Ciri, měj slitování!"
"To tak, to zrovna!"
"Jsi přece hodná holčička. Stínání hlavy strašlivě bolí. Řekni, že nic neřekneš?"
"Řeknu."
"Ciri."
"Řeknu, a řeknu, a řeknu! Bojíš se, co?"
"Strašně. Víš, Ciri, když člověkovi useknou hlavu, tak může zemřít."
"Vysmíváš se mi?"
"To bych si nedovolil."
"Však ti ztuhne úsměv, uvidíš. S mojí babičkou není žádná legrace, když dupne nohou, tak si před ní i největší bojovníci a rytíři kleknou, sama jsem to viděla. A když je někdo neposlušný, tak švih, a přijde o hlavu."
"To je strašné, Ciri."
"Copak?"
"Možná ti useknou hlavu."
"Mně?"
"Jasně. Přece to byla tvoje babička - královna, která domluvila manželství s Kistrinem a poslala tě do Verdenu, do Nastrogu. Byla jsi neposlušná. Jen co se vrátíš... Švih! A budeš o hlavu kratší."
Holčička zmlkla, přestala se dokonce i vrtět. Slyšel jak mlaská, kousajíc si drobný ret zoubky, slyšel jak popotahuje nachlazeným nosem.
"To není pravda," řekla. "Babička nedovolí, aby mi usekli hlavu, protože... Protože to je moje babička, no ne? Eee, nejspíš dostanu..."
"Aha," rozesmál se Geralt. "S babičkou není žádná legrace? Rákoska už někdy měla práci, že?"
Ciri hněvivě vyprskla.
"Víš co?" řekl. "Řekneme tvojí babičce, že jsem ti už nařezal a dvakrát se za stejný prohřešek netrestá. Domluveno?"
"Ty jsi ale hloupý!" Ciri se nadzvedla na loktech, šelestíc větvičkami. "Když babička uslyší, že jsi mě zbil, tak ti hlavu teprve usekne!"
"A to je ti tak líto m…
