Poly mířila do mnohem větší cely, která byla narychlo upravena na ženské ubytovny, nebo přesněji řečeno, ubytovny pro úřední ženy. Muži, dospělí muži, tam jeden přes druhého sami od sebe začali nosit polštáře a dřevo na oheň. Bylo to všechno velmi zvláštní. Poly cítila, že s nimi zacházejí jako s něčím nebezpečným a současně křehkým, jako je například obrovská skleněná nádoba plná jedu. Obešla roh na velikém nádvoří a tam stál pan ze Slova s panem Schrecklichem. Nebylo kam uniknout. Vypadali každopádně jako lidé, kteří někoho hledají.
Pan ze Slova na ni vrhl pohled, v němž se mísily výčitky s nadějí. „Ehm... takže vy jste ženy?“
„No, ano,“ přikývla Apoléna.
Pan ze Slova vytáhl zápisník.
„To je ovšem úžasný příběh,“ řekl. „Vy jste si skutečně probojovaly cestu až sem a pak pronikly do pevnosti převlečené za pradleny?“
„No, víte, byly jsme ženy a chvíli jsme praly,“ připustila Poly. „Myslím, že to byl velmi vynalézavý převlek, opravdu. Dostaly jsme se dovnitř vlastně díky tomu, že jsme nebyly převlečené, dalo by se říci.“
„Generál Fratzek a kapitán Rubaška říkají, že jsou na vás velmi pyšní,“ pokračoval pan ze Slova.
„Aha, takže nadporučík byl povýšen?“
„Ano, a Fratzek říká, že jste si na ženy vedly neobyčejně skvěle.“
„Ano, myslím, že je to pravda,“ souhlasila Apoléna. „Rozhodně. Na ženy jsme si vedly skvěle.“
„Generál pak dále řekl...“ pan ze Slova nahlédl do svého bloku, „že jste ,chloubou žen’ vaší země. Napadlo mě, jestli byste to nechtěla nějak komentovat.“
Vypadal nevinně, takže očividně nerozumněl pobouřené hádce, která se odehrávala v Polyině hlavě. Výkvět žen vaší země. Jsme na vás pyšní. Tahle slova vás omezovala, vyhradila vám jen jisté místo, pohladili vás po hlavičce a s čokoládovým bonbonem v ruce vás propustili. Na druhé straně... někde začít musíte...
„To je od něj velmi hezké,“ přikývla Poly. „Jenže my jsme jen chtěly udělat, co bylo potřeba, a vrátit se domů. To přece chtějí všichni vojáci.“ Na okamžik se zamyslela a pak dodala: „A ještě horký čaj.“ K jejímu úžasu si to zapsal.
„Ještě poslední otázku, slečno: myslíte si, že by svět vypadal jinak, kdyby bylo v armádě více žen?“ zeptal se pan ze Slova. Všimla si, že se zase usmívá, takže to byla nejspíš nějaká žertovná otázka.
„Hm, myslím, že na tohle se musíte zeptat generála Fratzeka,“ odpověděla Poly. A ráda bych viděla její výraz, až to uděláte...
„Jistě, ale co si myslíte vy, slečno?“
„Desátníku,“ připomenula mu.
„Omlouvám se, desátníku. Takže...?“
Hrot tužky se vznášel těsně nad papírem. Otáčel se kolem něj celý svět. Zpisoval si věci a ty se pak dostaly všude. Možná, že pero není mocnější meče, ale možná je tiskařský lis těžší než dobývací stroj. Několik slov dokáže změnit všechno...
„Víte,“ začala Apoléna, „já bych -“
Kolem bran na opačném konci nábřeží došlo k náhlému oživení a objevilo se tam několik jezdeckých důstojníků v sedlech. Museli být očekáváni, protože se sem ze všech stran urychleně sbíhali zlobenijští důstojníci.
„Aha, jak vidím, princ se vrátil,“ řekl pan ze Slova. „Tomu nejspíš příměří velkou radost neudělalo. Poslali za ním běžce.“
„Může na tom něco změnit?“
Pan ze Slova pokrčil rameny. „Nechal tady některé ze svých nejstarších důstojníků. Bylo by velmi překvapující, kdy se mu něco takového podařilo.“
Vysoká postava sesedla a vykročila k Poly, nebo přesněji, jak si uvědomila, k velkým vstupním dveřím vedle ní. Poplašení úředníci a důstojníci se ho snažili obklopit, ale on se bez většího úsilí držel v čele.
Když mu ale jeden muž před obličejem zamával bílým obdélníkem papíru, uchopil ho a zastavil se tak rychle, že do něj přední postavy jeho suity narazily.
„Hm,“ zabručel, „myslím, že to je to číslo s obrázkem. Hm.“
Noviny odletěly stranou.
„Řekl bych, že nejspíš ano,“ přikývl pan ze Slova.
Heinrich znovu vykročil. Teď už Apoléna rozeznávala jeho výraz. Byl zuřivý. Pan ze Slova vedle ní si v zápisníku nalistoval čistou stranu a odkašlal si.
„Vy s ním chcete mluvit!“ užasla Apoléna. „Když je v téhle ná…
