Existovala jedna velmi stará borogravská píseň, v níž bylo víc š, ž, č a ž, než dokázal jakýkoliv cizinec z nížin vyslovit. Jmenovala se nějak jako Vštanisšolňtzevborbuž, což znamená „Slunce vyšlo! Pojďte, rozpoutáme válku!“. Musíte mít skutečně zvláštní historii, byste něco takového vtěsnali do jediného slova.
Sam Elánius si povzdechl. Ty malé zemičky válčily kvůli řece, kvůli špatným mírovým smlouvám, kvůli rozepřím mezi šlechtou, ale hlavně a především proto, že bojovaly vždycky. Válčily skutečně už jen proto, že vyšlo slunce.
A tahle válka se nějak zadrhla do velkého uzlu.
Níž po proudu se údolí zúžilo do kaňonu a pak se řeka Kňák řítila vodopádem do hloubky čtyři sta metrů. Každý, kdo putoval proti proudu, zjistil, že bloudí v labyrintu roklin, strží, strmých vrcholů, jako nůž ostrých hřbetů, permanentního ledu a ještě permanentnější smrti. Kdokoliv, kdo by se pokusil projít Kňákem do Zlobenie, by byl zabit přímo na pobřeží. Jediná cesta z údolí teď vedla vzhůru proti proudu Kňáku a ta by každého přivedla přímo do stínu pevnosti. To bylo skvělé, dokud byla pevnost v borogravských rukou. Teď, když byla obsazena... muselo by borogravské vojsko projít na dostřel vlastních zbraní.
A jakých zbraní! Elánius viděl katapulty, které dokázaly vrhnout obrovské balvany na vzdálenost skoro pěti kilometrů. Když koule dopadla, rozletěla se v dešti jako jehla ostrých úlomků. Nebo tam byly stroje, které vzduchem vrhaly rotující ocelové disky o průměru skoro dvou metrů. Jakmile jednou narazily na zem, odrazily se jako žabka a byly nepředvídatelné jako splašený nosorožec a o to strašlivější. Elániovi někdo řekl, že takový po okrajích nabroušený kotouč pravděpodobně poletí ještě několik stovek metrů bez ohledu na to, kolik koní nebo lidí mu bude stát v cestě. A to byly jen ty nejnovější vymoženosti. Kromě toho tam bylo množství konvenčních zbraní, pokud tím budeme myslet obrovské samostříly, katapulty, balisty a praky, které vrhaly koule efebského ohně, který se na místě, kam dopadl, přilepil a pak teprve se pořádně rozhořel. Odsud shora, z té nehostinné věže plné průvanu, viděl ohně armády zakopané na druhém konci pláně. Nemohla ustoupit a Aliance, pokud se tak dalo nazvat to nedůtklivé, uhádané společenstvo, se neodvažovala pustit vzhůru údolím, s armádou v zádech, a při tom neměla dostatek mužů, aby udržela pevnost a obklíčila nepřátelskou armádu.
A během několika týdnů začne sněžit. Průsmyky se uzavřou. Pak jimi neprojde doslova ani myš. A tisíce mužů a koní budou denně potřebovat potravu. Samozřejmě, že nakonec mohou muži sníst koně, což by zčásti vyřešilo oba zásobovací problémy jednou ranou. Pak by tam zbyla stará dobrá pěší armáda, což, jak byl Elánius poučen jedním ze spřátelených Borogravijců, je v místních válečných hrátkách pravidlem. Protože to byl kapitán Milo „Kulhavý“ Čvachtular, Elánius mu věřil.
Pak bude pršet, a ten déšť a roztálý sníh změní tu zatracenou řeku v dravý proud, který se vyleje ze břehů, Ale ještě předtím se ta mizerná Aliance rozpadne a její členové se rozejdou domů. Borogravcům prostě stačilo držet si svou pozici a nemohli prohrát.
Tiše zaklel. Princ Heinrich zdědil trůn v zemi, jejímž hlavním exportním artiklem byly ručně vyřezávané malované dřeváky, ale přísahal, že během deseti let změní své hlavní město Tvrdjaniste na „Ankh-Morpork hor“. Z nějakého důvodu si myslel že to Ankh-Morpork potěší.
Byl celý nedočkavý, říkal, naučit se dělat věci jako tam v Ankh-Morporku, což byl přesně ten druh nevinných ambicí, které by mohly přivést ctižádostivého vládce k tomu, že by začal dělat věci jako v Ankh-Morporku. Kdysi. Heinrich měl ve své zemi pověst mazaného lišáka, ale něco takového v Ankh-Morporku překonali před tisícem let, prolétli kolem „vychytralosti“, bez potíží za sebou zanechali „lstivou prohnanost“, vypořádali se s „hnusnou vychcaností“ a velkým kruhem se vrátili na začátek k otevřené poctivosti.
Elánius zalistoval papíry na svém stole a pak zvedl hlavu, když zaslechl zvenčí ostrý, proni…
