Povídky I. (Andrzej Sapkowski)

X.

„Yen…“

Vypadala úchvatně. Černě zvlněné kadeře, sepjaté zlatým diadémem, spadaly v lesklé kaskádě na ramena a na vysoký límeček dlouhých šatů z bílého brokátu s černými proužky na rukávech, stažených v živůtku nespočetným množstvím zášivek a fialových stužek.

„Květiny, nezapomeň na květiny,“ upozorňovala Triss Ranuncul celá v tmavé modři a podávala nevěstě kytici bílých růží. „Och, Yen já mám takovou radost…“

„Triss, miláčku,“ zalkala Yennefer neočekávaně, načež se obě čarodějky objaly a políbily vzduch kolem uší a diamantových náušnic.

„Nechte už těch něžností,“ přikázala Nenneke a uhladila záhyby svého sněhobílého úboru kněžky. Jdeme do kaple. Iolo, Eurneide, podržte jí šaty, jinak sebou švihne na schodech.

Yennefer se přiblížila ke Geraltovi a rukou v bílé krajkové rukavičce mu poopravila límec černého pláště vyšívaného stříbrem. Geralt jí nabídl rámě.

„Geralte,“ zašeptala mu do ucha. „Pořád tomu nemohu uvěřit.“

„Yen,“ odpověděl jí šeptem. „Miluji tě.“