Povídky I. (Andrzej Sapkowski)

XII.

Heřmánek a lípa.

Tu vůni ucítil dříve než jí spatřil. Ležela na jeho posteli a spala. Tiše, opatrně našlapujíc aby ji nevzbudil, zavřel za sebou dveře a usedl na kraj postele. Díval se, jak se jí pravidelně zvedá hruď. Díval se na její krásnou tvář. Vlasy měla volně rozpuštěné. Jejich hnědá barva ostře kontrastovala s jejím růžovým obličejem. Vesemir nikdy neviděl krásnější vlasy. A ta její vůně, nebyla pronikavá, nebyla protivná jako u ostatních dívek, byla velice podmanivá. Bezděky přesunul svou ruku blíže. Dotýkal se jejich vlasů. Byly tak jemné. Něžně ji začal hladit, nejdříve stydlivě, po konečcích, pak si dodal odvahy a pohladil ji po celé délce jejich dlouhých vlasů. Byl to krásný pocit, dotýkat se něčeho tak hebkého. Byl tím tak unesen, že si ani nevšimnul, když otevřela oči a upřela na něj svůj pohled.

„Vesemire.“

„Reeno, já…“ ucukl s rukou a podíval se na ni.

„Čekala jsem na tebe, ale dlouho jsi nešel a já tady usnula. Omlouvám se.“

„Nemáš proč, Reeno, to já bych se ti měl omluvit,“ Vzal její ruce do svých.

„Chtěl bych ti poděkovat, za tvou starost a omluvit se za to, že ti to asi nedávám moc najevo. Víš, já na to nejsem zvyklý. Já…“

Nedomluvil, neměl sílu říct něco dalšího. Nemůže jí nechat v planých nadějích. Musí to utnout hned v zárodku. Je zaklínač, jeho práce je vybíjet netvory za peníze a cestovat po světě.

Sám.

To je úděl zaklínačů, ten si sám dobrovolně vybral.

Je zaklínač.

Nemůže se usadit na jednom místě.

Je zaklínač.

Nemůže mít děti.

Je mutant. A i když se lidé v této vesnici nechovali jako jinde, kdoví, proč ho tady ještě trpěli a jak dlouho by jim to vydrželo.

Neměl to srdce jí to všechno říct. Byla tak zranitelná. Schoulená v jeho náruči. Byl její všechno a on to věděl.

„Reeno,“ začal Vesemir, ale dívka mu jemně položila prst na ústa, čímž mu naznačila, že má mlčet.

„Vesemire, vím, co mi chceš říct, ale prosím, neříkej to nahlas, jen buď se mnou.“

„Jsem s tebou, jsem tady, u tebe.“

Nevěděl, jak dlouho tak spolu seděli, ale když se nakonec zvedla a beze slova odešla, všiml si, že venku už je úplná tma. Nebe bylo jasné a měsíc už byl vysoko na obloze. Netušil, co si má myslet. Věděla co? Byl zmatený a rozmrzelý, netušil co se mezi nimi stalo. Jestli se vůbec něco stalo. Zalehl na postel a zanedlouho usnul.