XIII.
Ráno ho vzbudilo kohoutí kokrhání. Slunce zrovna vycházelo a před ním byl den příhodný pro cestování. Sbalil si to málo co měl a sešel dolů do kuchyně.
„Dobré ráno jim přeju, pane zaklínač,“ uvítal ho červenolící hostinský a usmíval se od ucha k uchu. Zaklínač mu úsměv oplatil.
„Díky za příjemný pobyt, Fromine, bylo mi tady u tebe moc dobře. Slamník byl rozhodně měkčí než hřbet mého koně,“ zavtipkoval a viděl, jak se Frominův úsměv rozšířil. Myslel si, že už to ani není více možné.
„Starosta jim vzkazuje, že než pojedou, mají se u něj zastavit pro koně,“ pohlédl na zaklínače hostinský a úsměv se mu vytratil. Věděl, že zaklínač byl na ustájení svého koně velmi alergický. Ten naštěstí pouze neznatelně nadzvedl obočí, přehodil si sedlové brašny přes rameno a odešel na náměstí. Všiml si, že i na tak brzkou ranní dobu, bylo na náměstí docela dost lidí. Se všemi se zdravil, všichni se na něj usmívali. Pomyslel si, že by tu přece jen ještě nějaký čas zůstal, ale nakonec toho nechal.
Byl zaklínač.
Starosta i s Martou mu vyšli v ústrety.
„Přece se rozhodli, že odjedou, pane zaklínač?“ přesunul starosta pohled na sedlové brašny, „nechtějí s tím ještě pár dní počkat, než se jim všechny rány zahojí?“
„Děkuji, starosto, ale cítím se již mnohem lépe, pojedu zase dále.“
Při těchto slovech se všichni odebrali do stáje, kde si zaklínač osedlal koně a vyvedl jej ven.
Starosta i starší z vesnické rady si s ním potřásli rukama a popřáli mu šťastnou cestu.
Kde je?
Vesemir se stále nenápadně rozhlížel, jestli ji neuvidí, ale zdálo se, že ještě spí. Nechtěl se ptát starosty, kde je, a tak nasedl do sedla, naposledy se ohlédl po celé vesnici, až nakonec otočil koně, zamával zástupu lidí, kteří ho vyprovázeli a pobídl koně do klusu. Nechtělo se mu věřit, že po tom všem by se s ním nerozloučila. Pálil ho pocit, že on odjíždí bez rozloučení, že na něj určitě někde čeká.
Kouzelná kaplička!
Na místě otočil koně a tryskem se rozjel na kopec nad vesnicí. Už z dálky viděl siluetu koně, jenž se pásl nedaleko lavičky. A na ní seděla ona.
Měla na sobě nádherné dlouhé světle modré šaty s bílými krajkami. Rozpuštěné vlasy jí čechral mírný větřík. Když ho uviděla postavila se. Vesemir seskočil z koně a pomalu k ní přistoupil.
„Věděla jsem, že se přijedeš rozloučit, Vesemire, věděla jsem, že přijedeš tady. Chtěla jsem se s tebou rozloučit sama a proto jsem šla sem. Mám ti toho tolik co říct!“ Sklopila oči a náhle nevěděla co s rukama.
„Reeno…“ začal, ale místo aby dokončil to, co jí chtěl již dlouho říct, vzal jí do náruče a něžně políbil.
Ona mu polibek opětovala.
„Nepopovídáme si na chvíli?“ zeptal se a odešel si sundat meče a zasunout je do sedlových brašen.
Náhle pocítil mocné trhnutí svého medailonu, zároveň se mu na zádech uhnízdil pronikavý pohled.
Cítil zlo.
Chloupky po celém těle se mu zježily, nečekal na nic a v obratu tasil z pochvy meč.
Stříbrný meč.
Meč na netvory.
Bylo však pozdě. Ani ne krok za Reenou stál on. Ta se polekaně zvedla z lavičky a obrátila se.
„Otče Chevane? Co tady dělají?“ s úlevou se zeptala a otočila se zpět na Vesemira.
„Ssstejně jako ty, přišel jsssem ssse rozloučit ssse sssaklínačem, dítě,“ odvětil otec Chevan a položil ji ruku kolem ramen.
Zaklínač však viděl ještě něco jiného. Spatřil záblesk kovového předmětu, který Ylithus, neboť to nebyl nikdo jiný, to zaklínač cítil, přiložil zezadu k Reeně. Na čele se mu začal perlit pot. Začal rychle uvažovat. Byl v naprosto bezvýchodné situaci. Ylithus ho měl v hrsti. Držel v rukách to, co mu bylo nejdražší, to co miloval – Reenu.
„Co se děje, Vesemire, proč jsi tak bledý? A proč máš meč?“ ptala se zoufale Reena a chtěla vykročit kupředu.
„Ssstůj, dítě, a nic ssse ti nessstane, nemám pravdu, sssaklínači?“ usmál se otec Chevan a zaklínač spatřil, jak se mu začíná měnit tvář.
Stávala se přesně takovou, jakou měl Ylithus, teď už o něm zaklínač nepochyboval.
Reena se udiveně ohlédla dozadu a vykřikla.
Později si zaklínač uvědomil, že cítil jako b…
