Cena života
Geralt za sebou uslyšel dusot kopyt a ryk jeho pronásledovatelů.
Zrychlil. Přestože Klepna běžela seč mohla, pronásledovatelé byli stále blíž. Geralt tušil, že toto setkání skončí se zakrvaveným mečem.
Ohlédl se. Jeli za ním tři jezdci ve zbroji s červenými suknicemi. Zvláštní bylo, že měli trpaslické zbraně.
Popohnal Klepnu k ještě rychlejšímu běhu, ale unavená Klepna pouze zasípala.
Ten den nebyl zrovna nejšťastnější. Zvláště ne pro Geralta, bělovlasého zaklínače. Když už se chystal seskočit a trochu si mečem popovídat s těmi jezdci, zasvištěl vzduchem šíp a zabodl se zaklínači do boku.
Nebýt kaer-morhenského výcviku, svalil by se na zem. Ale Geralt byl zaklínač.
Zastavil Klepnu a opatrně sesedl z klisny. Plynulým, mnohokrát nacvičovaným pohybem vytáhl meč. Teď si mohl prohlédnout jezdce pořádně.
První z nich, jedoucí vepředu byl velmi mladý, ale přesto z něj přímo vyzařovala zkušenost. U pasu se mu houpala nebezpečně vyhlížející sekera. Její ostří mělo po obvodu bezmála tři stopy. Akorát na rozpárání jednoho ubohého zaklínače, pomyslel si Geralt.
Druzí dva byli asi stejného věku, ale už ne tak zkušení. Poté co jejich vůdce seskočil z koně, odepnul svou obří sekeru a zaujal bojový postoj, tihleti rádoby rytíři se se strachem ze zaklínače sesunuli z koní a v ústraní klepali zubama.
Jejich strach ještě zesílil když boj začal.
* * * * *
„Tak co vidíš?“ naléhala mladá čarodějka.
„Až něco uvidím tak ti řeknu, Wesko,“ odvětila druhá, zřejmě starší čarodějka.
„Už bojují?“ opět naléhala Weska.
„Aano…“ čarodějčina odpověď zmizela v propadlišti údivu.
„Co je, co se děje?….Deiro!!!“ dopálila se Weska.
„Wesko, myslím, že tentokrát jsme se spletli,“ začala Deira.
„Tohle není jen tak ledajaký rytíř. Je to… eh… zaklínač,“ vysvětlovala černovlasá Deira
„Ksakru, proč zrovna my? To prostorové hledání přestává být spolehlivé.“ Lamentovala Weska.
„Och, ale jak to ten umí s mečem!“ rozplývala se Deira a napadaly ji hříšné myšlenky.
* * * * *
Výpad. Paráda. Pirueta. Paráda. Znovu výpad.
Byl jako stroj, vzpomínal. Meč kmital jakoby sám. To bude určitě tím, že dlouho na meč ani nesáhl, vysvětloval si sám pro sebe Geralt. Ano, tak to bude. Ale jak jsem proboha došel k tomuhle? Geralt měl v ruce dva zaklínačské medailony…
* * * * *
Po urputném boji s mladým rytířem nakonec dostal Geralt dobrou šanci na ukončení souboje. Využil ji. Ťal mečem přímo do mezery mezi helmicí a zbrojí. Meč projel krkem rytíře jako horký nůž máslem. Jen pár krátkých chvil potom se zdatný rytíř válel na zemi zbrocený krví, žel svou vlastní. Krev z jeho krku neustále stříkala. Teď už proud začínal slábnout.
Když to viděli dva zbývající rytíři, dali se na útěk k lesu. Opravdu, ale OPRAVDU rychlým tempem.
Geralt chtěl zbabělce trochu prohnat, ale vzápětí se ozvala bolest v boku. Geralt se posadil, ovázal si ránu kusem suknice z mrtvého rytíře a jal se cestovat k městu. Do Novigradu. Konečně měkká postel, teplé jídlo a sem tam nějaká děvka.
* * * * *
Zvláštní, pomyslel si Geralt. Vždyť jsem tu mrtvolu ani neprohledával. Znovu se podíval na medailony, které svíral v dlani.
Hostinský donesl na stůl korbel s pivem. Bělovlasý zaklínač si se zájmem prohlížel pomalu stékající pěnu.
Kdo to mohl být? V čích službách slouží? A zatraceně, proč mě chtěli zabít? Myslím, že tentokrát to nebude jen nenávist vůči zaklínačům, ukončil svůj pomyslný monolog.
* * * * *
Když se Geralt dostal na dohled k novigradským branám, pomyslel si, že by za toho zabitého mohl něco dostat. Nevěděl, jestli by to bylo pár korun, nebo nadílka mistra kata, ale řekl si, že o tom radši pomlčí.
„Kupec, rytíř?“ zeptal se neuvěřitelně tlustý strážný.
„Jen projíždím“ pronesl zaklínač uspávacím hlasem.
„Tak si dejte pořádnýho bacha“ prohlásil důležitě Strážný. „Poslední dobou se tu vyskytují ňáký individua, skoro bych řek, že zloději. Pořád prochází po městě sem a tam a ptají se na ňákýho Grenalda, nebo tak nějak. Ten Grenald musí…
