Kapitola čtyřicátá
Bylo dopoledne, když Volavka vplula do Zlaté úžiny pod napnutými plachtami a zamířila do byzantského přístavu.
Hal se šikovně proplétal rušnou dopravou na téhle vodní cestě a po pár minutách si uvědomil, že mnohá plavidla se sice dostávají blízko – některá až děsivě blízko –, ale že se jim vždy na poslední chvíli podaří vyhnout se srážce. Sám pro sebe se pousmál. Když na tomhle kusu vody nepřijmete takový přístup, nikam se nedostanete. Jakmile se proto naučil důvěřovat ostatním kormidelníkům a napodobovat jejich přístup blízko, ale ne příliš blízko, zjistil, že se mu po úžině pluje mnohem lehčeji.
Jenže pak se objevilo plavidlo, které nevypadalo, že na poslední chvilku uhne nebo jim dá přednost. Pevně stavěný desetiveslový strážní člun spěchal, aby jim zkřížil cestu, kterou pak napříč zablokoval. Na přídi stála postava v zářivé zbroji s rukou na jílci meče a zvedla dlaň, aby je zastavila.
„Viděl jsi ho, že?“ řekl Thorn.
Hal kývl. „Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych plul dál a narazil do něj.“
Thorn se zašklebil. „To by mu to zářivé brnění asi zrezivělo. Myslím, že tím bychom si tady nezískali oblibu.“
Hal už volal rozkazy na Ulfa a Wulfa. „Uvolněte lana. Skasejte plachtu. Jespere, jdi na příď a připrav odrazníky.“
Jakmile byla plachta uvolněná a skasaná na palubě, začala Volavka ztrácet rychlost. Na poslední chvíli pak Hal stočil její příď na levobok, aby se vyhnul srážce se strážním člunem, a obě plavidla plula bok po boku a společně stoupala a klesala na zvlněném moři.
Všiml si, že i posádka veslice má na sobě zbroj. Zjevně je tady v Byzantu nečekalo přátelské přivítání. Další slova muže v brnění mu to potvrdila.
„Odpluli jste z přístavu bez povolení,“ zavolal.
Hal pokrčil rameny. Co taky jiného mohl dělat.
„Následujte nás,“ pokračoval muž ve zbroji úsečným a nekompromisním tónem a ukázal na přístav. „Zakotvěte u Císařského mola.“
Hal se podíval směrem, kam ukazoval. Císařské molo poznal lehce. Bylo velké a pevně stavěné a po jeho délce stálo několik oficiálně vyhlížejících budov. U mola kotvilo několik dalších strážních člunů a za nimi bylo místo pro Volavku. Hal mávl, že rozumí, a zavolal na Stiga: „Budeme radši veslovat. Těžko bychom zakotvili, kdybychom pluli pod plachtou.“
Posádka rychle zasedla na veslařské lavice a vytáhla vesla, zatímco Ulf s Wulfem uklízeli plachtu. Strážní člun čekal, až budou připraveni, pak se dal do pohybu jako první a ozbrojený muž se ohlížel, aby se přesvědčil, že jej následují. Pokorně veslovali za strážním člunem jako pokárané zlobivé štěně s ocasem staženým mezi nohama. Teď už nebylo potřeba proplétat se mezi loděmi. Ostatní plavidla nechávala strážnímu člunu dostatek prostoru. Nikdo se s ním nechtěl zaplést. Všichni se hořce poučili, že císařova flotila má absolutní přednost. Jakákoli srážka by byla dávána za vinu druhému plavidlu a následovala by tučná pokuta.
Dopluli k molu a strážní člun se otočil a vydal se zpět do přístavu. Zrovna byl příliv a paluba Volavky byla skoro ve stejné výšce jako molo. Když Hal navedl loď k molu a nechal ji zastavit, Jesper hodil vázací lano muži stojícímu na mole a ten přitáhl příď k pilířům za skřípání a vrzání proutěných odrazníků visících přes okraj mola. Na zádi Stig vyhodil druhé lano na břeh a během pár minut byli bezpečně přivázaní vpředu i vzadu. Hal potom převázal lanem kormidelní páku, aby se nepohybovala. Veslaři vytáhli vesla a složili je podélně na palubu.
Sotva skončili, ozval se na mole dupot těžkých bot. Dvacet vojáků ve dvojstupu vedených velitelem pochodovalo k nim, zastavilo se u jejich lodi a pak udělalo vpravo v bok a otočilo se k nim čelem. Každý z mužů měl štít, kopí a helmici a všichni také měli na pravém boku krátký toskánský meč. Jejich velitel, soudě podle spousty zlatého a stříbrného zdobení na zbroji a na sponě pláště zřejmě vysoký důstojník, sestoupil z mola na loď, aniž by čekal na pozvání.
Thorn zdvihl obočí. „V téhle části světa mají moc pěkné způsoby,“ zahlaholil, aby ho by…