Kapitola patnáctá
Přístav v Amalonu byl změtí lodí. V neustále se pohupující džungli stěžňů a lanoví bylo těžké rozeznat jednotlivé lodě. Když Volavku na kotviště doprovázel uspěchaný strážní člun, Hal se marně rozhlížel po Mořském jestřábovi, Mannokově štíhlé bitevní lodi. Amalon byl velký, rušný říční přístav a on věděl, že právě tady Mannok většinou shromažďuje konvoje k cestě po proudu do Droghy.
Když konečně bezpečně zakotvili Volavku mezi dvěma obchodními loděmi, zamával na kormidelníka strážního člunu.
„Mannok s Mořským jestřábem!“ zakřičel. „Jsou v přístavu?“
Kormidelník se na chvilku zastavil a zkroutil tvář v usilovném přemýšlení. „Pořád je tady. Později v týdnu povede konvoj po proudu. Mořský jestřáb kotví na opačné straně přístavu.“ Mávl rukou zhruba daným směrem. Pak dal veslařům pokyn a člun rychle odplul. Do přístavu připlouvaly další lodě a bylo potřeba najít pro všechny bezpečné kotviště.
„Najdeme si ho zítra,“ řekl Hal Thornovi. „Rád bych se od něj dozvěděl, jak to vypadá dál po proudu kolem Raguzy. Mannok vždycky ví, co chystají říční piráti.“
Starý mořský vlk přikývl. „Vždycky je dobré vědět, do čeho pluješ.“
Hal se rozhlédl a viděl, že loď je řádně zakotvena. Odrazníky byly přehozené přes palubu, aby chránily trup lodě, a vesla i plachty byly uloženy na místech. „Půjdeme na břeh,“ řekl. Usmál se na Edvina. „Nic proti tvému vaření, ale rád bych si pro změnu dal jídlo v pěkné hospodě – kde stůl stojí na místě.“
Edvin se také usmál. „Souhlasím,“ řekl. „Navíc jídlo vždycky chutná líp, když ti ho někdo uvaří.“
„Kdo je na řadě s přístavní hlídkou?“ obrátil se na posádku Hal.
Ingvar zvedl velikou ruku. „To budu já,“ řekl. „Klidně tu zůstanu. Kluf mi bude dělat společnost.“
„Zůstanu tu taky,“ nabídla se Lydia.
Ingvar se šťastně usmál. Byli s Lydií blízcí přátelé a měl rád její společnost. Ona se zase cítila nesvá na přelidněných, hlučných místech, jako byly hospody a taverny. Strávila velkou část mladého života stopováním a lovením zvěře v tichu pralesů své domoviny.
Lydia ukázala na stánek na konci mola. „Koupíme si jídlo tamhle,“ navrhla.
Ingvar přikývl. Ve stánku prodávali maso na špejli pečené na dřevěném uhlí. Dokonce i takhle na dálku mu z té vůně začínalo kručet v žaludku.
„Dobrý nápad. Tyhle špízy bych snědl i dva nebo tři,“ řekl. Pak se zamyslel a opravil se: „Spíš čtyři nebo pět, když už je o nich řeč.“
Slunce už se klonilo za západní obzor a rámovalo obrysy budov ve městě. Zbytek posádky se chystal vystoupit na břeh.
„Držte se pohromadě,“ nabádal je Hal. Amalon nebylo nijak divoké město, ale přístav byl přístav a oni neměli čas někde nahánět členy posádky zabředlé do potíží. Ve skupině kráčeli po mole, Hal, Stig a Thorn šli vepředu a ostatní v živém hovoru za nimi. Možnost jít na břeh a dát si dobré jídlo každému zlepšila náladu. Každému kromě Olafa. Šel sám, pár kroků za vedoucí skupinkou a před zbytkem posádky.
Navzdory předchozímu sporu pocítil Stig nával lítosti vůči Olafovi a vnímal osamělost, kterou jeho otec musel cítit. Strčil do Hala loktem a pohodil hlavou k osamělé figuře. Hal se otočil, svraštil čelo a zastavil se.
„Pojď, přidej se k nám,“ vybídl Olafa. Nepřál si, aby se cítil nevítaný. Vlastně čím dřív se utvoří dobré vztahy mezi ním a posádkou, tím lépe. Zřejmě je v blízké budoucnosti čekaly tvrdé boje a v těch bylo nutné se navzájem na sebe spolehnout. Vyloučit Olafa ze skupiny nedávalo smysl. Byl to zkušený válečník – to Halovi Thorn potvrdil – a mohl se stát platným spolubojovníkem. Jenže napřed musel cítit loajalitu a přátelství k celé skupině.
Olaf se usmál, kývl na svého syna a zrychlil, aby dohnal tři společníky. Pak se zařadil mezi ně.
„Tak,“ řekl Thorn, když se k nim Olaf přidal, a položil mu levou ruku na rameno, „pověz nám o císařově paláci v Byzantu. Musí být pěkně nóbl, co?“
„Je to spíš pevnost než palác,“ odpověděl Olaf. „Celý je obehnaný masivními kamennými hradbami – jsou deset stop silné u základu a pět stop na vrcholku. Obklopují město ze t…
