Kapitola třicátá čtvrtá
Lydia se při pohybu krčila a využívala stínu letících mraků, které přecházely přes měsíc. Pohybovala se s nimi, zůstávala v jejich krytu, a když stín odplul, přikrčila se na zem. Z pukliny ve skále teď pravidelně tryskala pára, a tak svůj pohyb načasovala současně s ní, aby sykot páry přehlušil případný šramot, který by udělala při pohybu.
Důležité je nespěchat, připomínala si a potlačovala nutkání rychle se rozběhnout vpřed. Když byla třicet kroků od hradeb, zastavila se a trochu se narovnala. Šipku už měla připravenou k hodu na pravém rameni.
Pak se narovnala úplně a její pohyb musel nějak přilákat pozornost strážného. Otočil se a podíval se jejím směrem. Ale moc dobře neviděl v tom nejistém světle a po džbáncích vína, které v uplynulých hodinách vypil. Myslel si, že mezi balvany pod hradbami stojí štíhlá postava. Ale možná to byl strom. Naklonil se vpřed a mžoural jako sova. Pak se to pohnulo.
„Kdo…,“ začal vyslovovat běžnou otázku stráže Kdo je tam, ale další dvě slova už nevyřkl. Něco se zasvištěním přiletělo ze tmy a narazilo mu to do čela, přímo doprostřed nad oči.
Nohy se mu podlomily a on se v bezvědomí svalil na prkna ochozu za předprsní. Kopí mu vypadlo z bezvládných rukou, krátce zarachotilo na ochozu, a pak bylo zase ticho. Lydia nervózně čekala, rukou automaticky vybírala další šipku. Tentokrát měla kovovou hlavici – jako břitvu ostrý hrot ve tvaru listu. Kdyby hluk přilákal pozornost druhého strážného, měl by smůlu.
Ale z předprsně se už žádný zvuk neozýval, a tak přeběhla vpřed a paží dávala Halovi a Olafovi signál, aby ji následovali.
Přiběhli rychle a dělali přitom víc hluku, než považovala za nutné. Sykla na ně a dala si prst na rty a Hal měl tu slušnost, že projevil stud.
„Omlouvám se,“ zamumlal.
„To bys měl,“ řekla mu. „Teď mi pomoz nahoru na hradby.“
Natáhl ruku, aby ji zastavil. „Ty nahoru nepůjdeš. Půjdu já.“
Otevřela ústa, aby se přela, ale zarazil ji. „Bez dohadování. Svou část jsi udělala. Teď počkáš.“
Slyšela ocel v jeho hlase a v duchu pokrčila rameny. Když se jí v takovýchto situacích rozproudila krev, nechtěla přestat. Ale věděla, že to, co Hal říká, má smysl. On byl šikovný šermíř a ona měla jenom dýku. Pokud by nahoře na hradbách čekal nějaký problém, on by si s ním poradil lépe.
Olaf si očividně myslel totéž. „Možná bych měl jít já,“ nabídl se.
Ale Hal ho také zarazil. „Jsi moc těžký na to, abych ti pomohl nahoru.“
Olaf musel uznat, že má pravdu. Přistoupil blízko k hradbám, spojil dlaně do stoličky a zakolísal, když se pod ním země opět otřásla. Jakmile znovu získal rovnováhu, kývl na Hala, že je připraven. Hal si pověsil kuši přes rameno, přesvědčil se, že meč jde vytáhnout z pochvy, a vstoupil jednou nohou na Olafovy spojené dlaně. Okamžitě propnul koleno a mohutný válečník ho vyzvedl nahoru.
Vyletěl vzhůru podél hradeb a rukama se pak vytáhl přes vrchol. Přistál na druhé straně jako kočka. Ohnul kolena, aby změkčil dopad, pravou ruku spustil na jílec meče a vytáhl ostří s obvyklým varovným šrink kovu otírajícího se o kůži.
Podíval se doprava a pak doleva a hledal nějakou známku nebezpečí. Pár kroků od něj ležel na ochozu onen nešťastný strážný. Po nikom jiném nebylo ani vidu. Celá pevnost byla klidná a tichá. Kolem vyhasínajícího ohně leželo několik bezvládných těl, ale zdálo se, že většina obyvatel pevnosti odešla do postele. Po druhém strážném nebylo ani stopy. Hal udělal pár kroků po ochozu a uviděl ho schouleného v koutku a se džbánkem vína v náruči. Jeho chrápání zdatně soupeřilo se zvuky sopečné činnosti, která se teď projevovala každých pár minut.
Hal se vrátil na místo, kde přelezl hradby, a naklonil se dolů. „Je to dobré,“ zavolal.
Lydia čekala s kusem lana, které měla předtím ve smyčkách omotané přes rameno. Hodila mu ho nahoru, kde ho uvázal kolem cimbuří a pak ustoupil, zatímco Lydia ručkovala nahoru. Pohybovala se rychle a zdatně. Olaf ji následoval, ale nešlo mu to tak hladce a supěl námahou, jak musel vytahovat své mohutné…
