Bratrstvo 7: Kaldera (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola druhá

Volavka byla vytažená na písek pláže vedle hlavního přístavu. Posádka ji za přílivu dostala na pláž po kládách a pak ji za odlivu nechala stát mimo dosah vody. Na každé straně byla loď podepřená trámy, aby stála rovně.

Minulý týden kotvila u mola na svém obvyklém vyhrazeném místě, u zádi Větrného vlka oberjarla Eraka, když se jednomu rybářskému člunu vytrhla kotva a začal ho unášet proud. Příď člunu pod úhlem narazila do Volavčina pravoboku a zlomila a vtlačila dovnitř dvě vrchní prkna v délce asi deseti stop.

Arndt, majitel člunu, se zhrozil při pohledu na to, jakou škodu jeho plavidlo napáchalo na pěkné malé lodi, a pokorně se omlouval. Hal, když ho přešla první zlost, nad tím mávl rukou a omluvu přijal. Věděl, že takové věci se stávají, když je špatné počasí. Nedalo se očekávat, že kotvy budou stoprocentně účinné. Mohly se na dně pohnout, lodí se mohl zmocnit proud, a ty pak narazily do jiných plavidel.

Poškození bylo povrchní a zlomená prkna vysoko nad čárou ponoru.

Arndt se nabídl, že zaplatí za škody na menší lodi. „Vezměte ji do Andersova doku,“ řekl. „Zaplatím účet za opravu.“

Ale Hal zavrtěl hlavou. „Opravím si ji sám,“ řekl. „Můžete zaplatit materiál.“

Byl vynikající loďař. Vlastně si v podstatě celou Volavku postavil sám, přestavěl ji z poloviny hotové vlčí lodě, která se stavěla pro vysloužilého nájezdníka, jehož ale nečekaně skolil infarkt. Hal sice respektoval Andersovu řemeslnou zručnost, svou drahocennou loď ale nechtěl svěřit nikomu. Proto tedy vyřízl poškozenou část a do trupu umístil dvě nová prkna. Rýha, kde se staré dřevo setkávalo s novým, byla tak nepatrná, že by pozorovatel musel trup opravdu pečlivě zkoumat, aby to místo našel. A když se pak opravené místo vyhladí, natře a zatmelí, bude v podstatě neviditelné. Využil také příležitosti k natření celého trupu novou barvou, o čemž stejně uvažoval už celé týdny. Volavka v uplynulém roce podnikla hodně náročných plaveb a vítr, sůl a slunce oloupaly z lodě celé kusy nátěru. Rozhodl se nahradit světle modrou barvu tmavě zeleným mořským odstínem.

„Zelená bude lepší, když budeme chtít plout někam, kde nechceme být moc vidět,“ řekl Stigovi a jeho první důstojník souhlasně kývl. Několik takových plaveb už spolu za ta léta zažili.

Stig byl zaměstnaný přípravou na soutěž o Maktiga a Hal slíbil, že mu s ní rád pomůže. Proto mladý skirl svolal zbytek posádky a svěřil práci s natíráním jim. Ingvar, Edvin, Jesper a Stefan všichni přišli a začali s natíráním. Loď si vytáhli na pláž, aby mohli seškrábat vilejše a další mořské tvory z kýlu pod hladinou ponoru.

Lydia také přiložila ruku k dílu. Ujala se úkolu dodělat jemnější detaily na lodi a vyzdobila veslařské vidlice, kormidelní páku a hlavní trámec na přídi i na zádi ornamenty. Vymalovala je plátkovým zlatem a Hal se nad takovou výstřednosti potají ošíval. Věděl ale, že Lydia chce pomoct, a tak neřekl ani slovo.

„Konec konců,“ sdělila mu, „platí to Arndt, tak ať za nás taky něco utratí.“

Když skončila, musel Hal uznat, že výsledek je velmi pěkný. A také zjistil, že to plátkové zlato platila sama. Bylo to gesto, které chtěla udělat – vůči němu i bratrstvu – a Hal ho s úctou přijal.

Práce už byla skoro hotová, a tak se Hal zastavil několik kroků od lodě, aby si prohlédl celkový dojem. Mořská zelená byla moudrou volbou, pomyslel si. Vypadala na Volavce dobře, a když ji teď viděl, uvědomil si, jak omšele předtím loď působila. Kromě toho, že barva vypadala dobře, měla ještě jeden, důležitější účel. Přimhouřil oči a snažil se představit si, jak bude loď vypadat za tmavé, bezměsíčné noci. Bude v podstatě neviditelná, pomyslel si, tahle barva splyne s šedozeleným odstínem samotného moře.

Někdo by si mohl myslet, že černý nátěr by byl účelnější. Ale Hal, krom toho že se odmítal plavit na černé lodi, věděl, že černý trup by vypadal jako pevná masa a byl by proti světlejším barvám moře dobře vidět.

Jesper vzhlédl od práce, když se Hal s Thornem blížili. Otřel si barvu ze štětce, narovnal se ze svého shrbeného postoje pod kýlem a křikl na ně: „Hale! Thorne! Jak dopadl Stig?“

Když zavolal, přestali natírat i ostatní a otočili se ke dvěma mužům přicházejícím po pláži. V odpověď na otázky spojil Hal ruce a zvedl je nad hlavou ve vítězném gestu. Posádka chviličku mlčela, a pak propukla v jásot.

„Vyhrál?“ ptal se Edvin s nedůvěrou v hlase. „Porazil toho přerostlého habána Orena?“

„Porazil ho s přehledem,“ potvrdil Hal se širokým úsměvem, když přišel blíž, aby nemusel tak křičet.

„Jak se mu to povedlo?“ ptal se Ingvar, a celá posádka se nahrnula kolem svého skirla a bojového velitele, aby si o zápase poslechla všechny podrobnosti. Když Hal mluvil o Stigově chvatu proti medvědímu objetí, s pravou rukou pevně zapřenou o Orenovu bradu, Stefan uznale zabručel.

„Kdo ho ten trik naučil?“ zeptal se. Všichni Orena v uplynulých týdnech soutěže viděli, a jeho medvědí objetí vypadalo jako v podstatě neporazitelná taktika.

„Kdo myslíš?“ odpověděl Hal s úsměvem a palcem ukázal na rozcuchaného starého mořského vlka vedle sebe. Všichni začali Thorna vychvalovat, jeden přes druhého. Nikoho z nich to vlastně ani moc nepřekvapilo. Thorn byl v mladších letech Maktigem tři roky po sobě a takový výkon se nepovedl nikomu předtím a nikomu potom.

„A co Ulf a Wulf?“ zeptal se Jesper s úsměvem. Při zmínce o dvojčatech se úsměvy objevily i na tvářích ostatních z posádky.

„Ještě jsem nic neslyšel,“ odvětil Hal. „Ale řekl bych, že dnešní výsledek bude stejný jako všechny předchozí.“

Uchazeče o titul Maktiga nominovali jejich skirlové či velitelé bratrstev. Nominace se zakládaly na prokazatelných schopnostech v boji. Každou nominaci posuzovala porota, a pokud usoudila, že nominovaný má dostatečné předpoklady k získání titulu, byl schválen jako soutěžící.

K titulu Maktiga ale vedla ještě jiná cesta. Každý muž se mohl nominovat tak, že soutěžil v kvalifikační řadě soubojů s dalšími uchazeči. Účastníci kvalifikace soutěžili ve stejných dovednostech jako ti v hlavní soutěži – v běhu na dlouhou trať, sprintu na krátkou vzdálenost, ve stínovém souboji mečem či sekerou, v hodu oštěpem, zápase a hodu sekerou. Na konci této kvalifikační soutěže mohl vítěz – pokud porotci usoudili, že projevil výjimečné schopnosti – vyzvat vítěze hlavní soutěže k souboji v těchto disciplínách. Nestávalo se často, že by kvalifikantovi takovou výzvu dovolili. Bylo ještě vzácnější, aby se mu pak povedlo celou soutěž vyhrát, ale i to už se stalo.

Ulf a Wulf se přihlásili právě do této kvalifikace – totiž, Ulf se nominoval jako první a Wulf ho okamžitě napodobil.

„Pokud to chce zkusit on, tak to zkusím i já,“ prohlásil Wulf. „Nakonec, jsme si rovni ve všech věcech – až na to, že já jsem trochu rovnější než on.“

A v tom spočíval problém porotců a pořadatelů. Dvojčata byla stejně schopná ve všech fyzických činnostech. To znamenalo, že když se utkala spolu, výsledek byl vždycky nerozhodný.

I v disciplíně, jakou byl stínový souboj, bojovala dvojčata až do vyčerpání. Měla onu prazvláštní schopnost, jakou jednovaječná dvojčata často mívají – věděla, co si myslí to druhé a co chce udělat. Když tedy Ulf a Wulf bojovali proti sobě, jeden vždycky věděl, co chce jeho sourozenec udělat, a měl připravenou účinnou obranu. Když soutěžili proti ostatním kvalifikantům, byli mnohem schopnější a všechny je vyřadili v rychlém sledu. Ale k rozčarování porotců jejich soutěže se ani jednomu nedařilo porazit své dvojče.

Už vybojovali dva stínové souboje s tupými meči a dřevěnými štíty, a oba vyústily v nerozhodný a vyčerpaný konec, po hodinách švihání, sekání, nastavování štítu a uhýbání. Právě teď byli uprostřed třetího, snad už rozhodujícího souboje. Pokud by z něj nevzešel vítěz, soutěž by pokračovala o dva dny později a celá posádka měla v plánu jít se podívat. Fascinovalo je podivné pouto mezi dvojčaty. Ulf a Wulf se dokázali celé dny spolu dohadovat o nesmyslných maličkostech. Hádali se, že černá je bílá a den je noc. Pokud ale někdo jiný vyvolal spor s jedním z nich, dvojčata vždy držela při sobě.

Ostatní Volavky teď chtěly vědět, zda jejich souboj skončí jednoznačným výsledkem. Většina o tom pochybovala – ale Jesper, jak už měl ve zvyku, začal přijímat sázky.

 

 

„Čas!“ zvolal nejstarší porotce a oba bratři o krok ustoupili. Hrudníky se jim dmuly námahou od úderů a jejich odrážení, výpadů a bránění, útoků a naznačovaných útoků. Dlouhé dřevěné meče jako by vážily jednou tolik než na začátku před čtyřiceti minutami. Štíty jim visely na pažích jako kamenné desky.

Zírali jeden na druhého, zatímco tři porotci se radili.

„Dávám osm bodů Wulfovi,“ řekl jeden porotce.

Per, nejstarší porotce, ho přerušil. „To je který?“ Dvojčata vypadala jedno jako druhé.

Woten, porotce, který promluvil jako první, ukázal na červený šátek kolem Wulfova pasu. „Červený,“ odpověděl krátce.

Per se zamračil. „Určitě?“

Jeho kolega pokrčil rameny. „Na jméně vlastně nezáleží, protože Luda –“ ukázal prstem na třetího porotce „ – hlasuje pro toho modrého.“ Když Luda přikývl a potvrdil, že nebodovali stejného bojovníka, pokračoval. „Dva zásahy do paží, tři do těla, tři do nohou.“

Wulf se vítězně zubil na svého bratra.

Per se podíval na druhého porotce, který se nešťastně mračil.

„Ehm…totéž tu mám pro Ulfa – modrého bojovníka,“ řekl Luda.

Wulfův úsměv pohasl a začal se na bratra mračit. Ulf odevzdaně pokrčil rameny. Viděl, jak se bratr už těšil, že vyhrál, takže další remíza byla pro Ulfa skoro stejně sladká jako vítězství.

Nejstarší porotce tiše zasténal. Takhle už se to táhlo celé dva týdny a nebyli zatím ani o kousek blíž k určení vítěze.

„Můžeme naplánovat další zápas,“ radil druhý porotce. „Třeba se konečně dočkáme vítěze.“

Ale nejstarší porotce se zamračil nejprve na něj a pak i na oba soutěžící. „Proč by to mělo dopadnout jinak? Bojovali už třikrát se stejným výsledkem.“

Woten unaveně přikývl. „Tak ať si o to střihnou berg-blad-trasa,“ zabručel.

Chvilku bylo ticho, a pak Per zamyšleně odpověděl: „A proč ne?“

Woten rychle udělal zamítavé gesto. „Dělal jsem si legraci,“ protestoval.

Druhý porotce zvedl ruku, aby ho umlčel. „Není to tak špatný nápad,“ řekl. „Přiznejme si to, oba jsou stejně dobří. Když je necháme proti sobě dál bojovat, rozhodnutí se stejně nedočkáme. Ať si střihnou berg-blad-trasa. Tak aspoň získáme vyzyvatele Maktiga. Protože jsou oba stejně schopní, je jedno, který z nich to bude.“

Všichni tři porotci se na sebe podívali. Per se tvářil nejistě.

„Vážně můžeme rozhodnout soutěž o vyzyvatele Maktiga dětskou hrou?“ zeptal se pochybovačně.

„Proč ne?“ zamumlal Luda. „Aspoň budeme ušetření dalšího nerozhodného souboje těchhle dvou.“

„Kromě toho, berg-blad-trasa je tradiční hra Skandijců,“ dodal Woten. „Je součástí naší kultury celá staletí.“

Ani on sám nezněl moc přesvědčeně. Ale všichni tři muži pomalu přikývli. Pak nejstarší porotce pokynul Ulfovi a Wulfovi, aby přistoupili. Dvojčata odložila cvičné meče a štíty a přešla k porotcům.

„Znáte berg-blad-trasa?“ zeptal se jich nejstarší porotce.

Dvojčata se na sebe podívala a pak Ulf odpověděl.

„Myslíte kámen-nůžky-papír?“ ujistil se, a porotce přikývl. To byl název staré hry v obecné řeči. Ulf se sebejistě usmál. „Znám ji. Nikdy mě v ní nikdo neporazil.“

Nejstarší porotce se spokojeně usmál. Zdálo se, že našli způsob, jak rozhodnout o vítězi. Zároveň ho napadlo, že by bylo lepší, kdyby se o tom nedozvěděli ostatní lidé.

„Ani mě ne,“ honem řekl Wulf. To mělo porotce varovat. Ale byli tak odhodlaní prolomit patovou situaci, že nezvážili význam těchto dvou prohlášení.

„Výborně, znovu se tedy sejdeme zítra odpoledne o čtvrté hodině na překážkové dráze.“ Překážková dráha, kde trénovali soutěžící z bratrstev, byla v tuhle část roku většinou nevyužívaná, protože nebyla součástí soutěže o Maktiga. Bylo by to dostatečně odlehlé místo pro toto dost nezvyklé utkání, na kterém se porotci právě dohodli. Když se oba soutěžící obrátili k odchodu, Per je zastavil. „Nikomu o tom neříkejte. Je to jasné?“

„Jasné,“ přikývl Wulf.

„Jasné jako křišťál,“ potvrdil Ulf.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024