Kapitola třicátá druhá
Hal zvedl repliku rukojeti k navijáku a pečlivě přiložil hlavici, kterou vyrobil, na pětibokou osu. Dřevěná hlavice hladce zapadla na místo. Vyzkoušel, jak se bude pohybovat. Chvilku se protáčela, ale pak zapadla přesně. Kývl na Ingvara.
„Chop se toho, Ingvare. Já se zatím podívám, jestli tu není nějaká bezpečnostní zábrana.“
Bylo by zbytečné tahat za naviják, kdyby byl zamčený ve své poloze. Hal se skrčil a podíval se zespodu, ale neviděl ani stopy po zámku.
„Zkus s tím otočit – jemně prosím,“ nařídil a Ingvar pohnul rukojetí v oblouku asi půl kroku. Nejprve se nic nedělo, když se lano natahovalo. Pak se naviják začal otáčet.
Byl to postupný pohyb, protože Ingvar používal jen tolik síly, aby naviják držel v pohybu. Ale lano se začalo navíjet, kousek po kousku.
„Jemně,“ varoval znovu Hal a sotva se odvažoval dýchat.
Ingvar znovu zabral za rukojeť, tak jemně, jak jen dokázal, a lano se začalo opět pohybovat. Z dřevěné hlavice nasazené na ose se ozývalo zlověstné vrzání.
„Zpomal,“ řekl Hal.
Ingvar zakoulel očima. „Dělám to tak pomalu, jak to jen jde,“ zaprotestoval.
Ale Halem to nehnulo. „Vyvíjej na to jen minimální sílu,“ řekl. „Jestli se to rozbije, jsme vyřízení.“
Ingvar znovu zatlačil na rukojeť. Ta udělala čtvrt obrátky a varovně vrzala a sténala. Ale lano se pohybovalo. Hal bedlivě pozoroval rukojeť. Dělá se ve dřevě nasazeném na naviják prasklina? Nebo je to jen přírodní šev v dřevě, který tam byl celou dobu? To nevěděl. Ale modlil se, aby to bylo to druhé. Ingvar viděl, že si prohlíží rukojeť, a tak přestal točit a držel ji v klidu. Tázavě se podíval na Hala. Ten udělal ukazováčkem kolečko, aby dál navíjel.
„Pokračuj. Ale jemně, u Lokiho!“ řekl.
Další osmina otáčky. Dalších pár palců navinutého lana. Teď, když si zvykli na vrzání a sténání rukojeti navijáku, trochu se uklidnili. Rukojeť sice protestovala, ale zatím držela.
„Klec je volná,“ zavolala Lydia.
Hal rychle vzhlédl na horní konec lana. Nosná klec se uvolnila ze svého držáku a teď visela na laně pár stop pod horní stanicí.
„Jak to jde?“ zeptal se Hal Ingvara. Velký mladík se silně potil – spíše napětím než námahou. Potřásl hlavou, aby si z očí dostal kapky potu.
„Divně,“ řekl nakonec. „Ale rukojeť drží.“
„Teď už by to mělo jít snáz,“ řekl mu Hal. „Váha klece ti bude pomáhat.“
Ingvar přikývl. „Ovšem cestou nahoru to bude mnohem těžší.“ Znovu zkusmo o kousek pootočil rukojetí. Další kus lana se ovinul kolem bubnu navijáku.
„Myslím, že jsi to dokázal,“ řekl Thorn Halovi hlasem plným obdivu.
Pak se s ošklivým praskavým zvukem dřevěná hlavice rozpadla na čtyři kusy.
Ingvar zavrávoral, když se rozlomila a on přišel o oporu v rukojeti. Ta mu zůstala v rukou a hlavice samotná spadla na prkna mola, úplně zničená. Hal zíral na kusy rozlámaného dřeva. Nadechl se, aby zaklel, ale nenapadlo ho nic dost peprného, aby to vystihlo tuto situaci. Ozval se sborový vzdech, když si přihlížející Volavky uvědomily, co se stalo.
„Dokážeš to opravit?“ zeptal se Stig s bláhovou nadějí.
Hal se na něj zaškaredil. „Děláš si legraci?“ zeptal se hořce. Hlavice nešla opravit. A i kdyby se mu podařilo nějak ji slepit, bylo jasné, že dřevo na tuhle zátěž nestačí. Zvedl dva rozlámané kousky a chmurně si je prohlížel. Pak je se znechuceným výrazem odhodil stranou.
Už to bylo dlouho, co nějaký z jeho nápadů nevyšel. Když byl mladší, jeho vynálezy a přístroje měly asi padesátiprocentní úspěšnost – například ten systém rozvodu vody, který navrhl do matčiny kuchyně. To bylo velkolepé selhání – zaplavil kuchyni a létající součástky ještě málem omráčily Stiga.
Ale od té doby si zvykl na úspěch. A posádka si zvykla na to, že bude úspěšný. Teď musel spolknout hořkou pilulku, když se zamračeně díval na holou osu trčící z navijáku. Myrgos mě přelstil, pomyslel si. A to pomyšlení se mu vůbec nelíbilo.
Thorn jako by vytušil jeho pocity a sevřel mu levou rukou rameno v konejšivém gestu. „Všechno se přece nemůže pokaždé povést,“ těšil ho.
Hal se na něj…
