Kapitola sedmá
„Asi bych měl začít od začátku,“ řekl Olaf. Podíval se na tác se zbytky vepřového koláče. „Celý den jsem nejedl,“ řekl.
„Tak si zvykej,“ odpověděla Hannah chladně. Významně sebrala tác s koláčem a talíře svých hostů. Špinavé talíře dala do velkého lavoru na kuchyňské lavici. Koláč překryla plátnem a uložila do skříňky.
Olaf pokrčil rameny. Nic lepšího nečekal. Znovu sebral své myšlenky.
„Když jsem odsud před lety odešel…,“ začal.
Hannah ho přerušila. „Myslíš, když jsi utekl a nechals mě a Stiga, abychom to odnesli za tebe?“
Zhluboka se nadechl a kývl. „Pokud to tak chceš.“
Tvrdě se zasmála. „Nechci to tak. Nikdy jsem to tak nechtěla,“ vyčetla mu. Tvář měla rudou vzteky a v očích náznak slz, když si vybavila všechny ty roky trpkého boje. Roky, kdy s ní jednali jako s méněcennou, protože její manžel byl zloděj, který zradil svou posádku a své bratrstvo. Roky, kdy musela brát každou podřadnou práci, jen aby měla na jídlo pro sebe a svého syna. Roky, kdy nebyla schopná zvednout pohled a podívat se do očí svým sousedům. Hanba těch let byla ještě čerstvá. Teprve v posledních letech, když si Stig získal proslulost a úctu, se situace zlepšila a s Hannou se zacházelo s větší vlídností.
Olaf se začervenal. Ztichl a hledal slova, která by nevyvolala další nenávistnou odpověď. Hal se naklonil, chytl Hannu za ruku a jemně stiskl.
„Hanno, možná bys ho měla nechat mluvit bez přerušování, jinak tady s ním strávíme celou noc,“ řekl laskavě.
Podívala se na něj a druhou rukou si přejela přes oči. „Máš pravdu, Hale.“ Podívala se zase na Olafa. „Pokračuj. Nechám tě mluvit. Prozatím.“
„Děkuju,“ ocenil. Podíval se na Hala a pokývl na znamení vděčnosti za tento zásah. Pokud ale čekal, že v něm najde spojence, byl zklamán. Hal si prostě chtěl poslechnout, co chce Olaf říct. Necítil k muži žádnou úctu ani soucit. Olaf naznačil, že by potřeboval loď. Konkrétně, že by potřeboval Volavku. To znamenalo, že s tím má co do činění Hal. Chtěl si Olafa vyslechnout a pak rozhodnout.
Olaf se zhluboka nadechl a pokračoval. „Potom, co jsem… utekl, snažil jsem se dostat co nejrychleji co nejdál od Hallasholmu.“
Thorn sarkasticky zavrčel. „Moudrá volba,“ prohodil. Hal se na něj ostře podíval a Thorn pokrčil rameny. „Promiň, taky si nechám své poznámky pro sebe. Prozatím.“
Olafa velmi zaujalo to, co se mezi nimi odehrávalo. Thorn byl zkušený válečník a Hal byl mladý muž – stejného věku jako Olafův syn. Přesto chování mladého skirla vyjadřovalo autoritu i zralost mnohem větší, než by čekal. Ostatní, jak Hannah, tak Thorn, ho uznávali a podvolovali se mu.
„Pokračuj,“ řekl Hal. „Nemáme na to celou noc.“ Poslední slova Olafovi připomněla, že Hal sice chce slyšet jeho příběh, ale že k němu velké sympatie necítí.
„Dobře,“ řekl. „Několik měsíců jsem putoval, nikdy jsem se nezdržoval dlouho na jednom místě – ze zřejmých důvodů,“ dodal předtím, než to stačil říct někdo z přítomných za něj. „Dostal jsem práci na strážní lodi plující po proudu Danu. Na té řece je plno pirátů a obchodní lodě se musejí plavit v konvojích, aby –“
„To my víme,“ zarazil ho Hal ve vysvětlování. „Sami jsme několikrát dělali konvojům doprovod.“
Olaf kývl. „Dostali jsme se na jižní konec Danu a já zamířil na obchodní lodi dál a skončil jsem v Byzantu.“
„V Byzantu?“ zeptal se Hal a jeho hlas tentokrát prozrazoval zájem. Legendární městský stát byl tady, daleko na severu, určitou záhadou. Samozřejmě o něm slyšel a znal o něm řadu příběhů.
Byzantos byl založen před mnoha lety, když Toskánská říše byla už tak veliká a nezvladatelná, že ji nešlo řídit a vládnout jí z jednoho města. Toskano se tedy rozdělilo na východní a západní říši. Centrum západní říše zůstalo v původním hlavním městě Toskanu a východní říše si založila své středisko v novém městě Byzantu.
Jeho zákony, tradice, jazyk, náboženství i vojenská organizace zůstaly stejné jako v původní říši. Ale zatímco Toskano bylo staré a zkorumpované a čím dál zranitelnější vůči útokům ze severu, Byzantos byl mla…
