Kapitola dvacátá sedmá
Všichni se při jeho slovech otočili a podívali se přes záď. Nad obzorem byl sotva viditelný malý bílý čtverec – plachta velké lodi.
Stejně jako oni i tato loď plula po větru a dosahovala skvělé rychlosti. Pro čtvercové oplachtění to byl nejlepší směr větru, jak Hal věděl. Do hodiny už byl nad obzorem vidět trup lodi – a jeho černá barva jim napověděla, že se skutečně jedná o Supa.
„Dohání nás,“ řekla Lydia. Přešla na záď, aby sledovala loď za nimi.
„Ale velmi pomalu,“ řekl Hal. Podíval se na slunce, které teď stálo skoro nad hlavou. „Pokud jim budeme unikat až do tmy, můžeme jim uklouznout.“ Ještě jednou se podíval na druhou loď. Byla téměř přesně za jejich zádí. „Změníme kurz na pravobok a budeme mít vítr z boku.“
Všichni věděli, že takový vítr je pro Volavku nejlepší.
Thorn ale vyslovil varování. „Pokud zatočíme, můžou to vzít rovně k nám a zkrátit tak vzdálenost,“ řekl.
Hal uznal jeho připomínku. „Ale tak budeme rychlejší,“ řekl. „Měli bychom brzy znovu dohnat to, co obratem ztratíme.“
„Proč na pravobok?“ zeptal se Olaf. „Santorillos leží na levoboku.“
„Proto plujeme na pravobok,“ odpověděl mu Hal. „Není třeba napovídat mu, že míříme na jeho základnu.“
„Samozřejmě,“ pokrčil Olaf rameny a zlobil se sám na sebe, že na to nepřišel.
Hal naznačil Stigovi, aby převzal kormidlo, a šel dopředu promluvit si se zbytkem posádky. Slyšeli sice výměnu názorů na kormidelní plošině, ale dřívější hovor o Santorillosu se k nim nedonesl.
Zastavil se uprostřed lodi vedle Ulfa a Wulfa. Ostatní přišli blíž, aby ho slyšeli. Kluf pomalu přešla ze svého obvyklého místa u stěžně a postavila se vedle něj, jako by také chtěla slyšet, co bude říkat. Usmál se na ni a podrbal ji za ušima.
„Všechno je to tvoje vina,“ řekl jí hraným obviňujícím tónem. Kluf naklonila hlavu k jeho ruce a blaženě přivřela oči. Pak se Hal podíval na posádku. „Zřejmě všichni víte, že za námi je Sup a zjevně se nás snaží dostihnout,“ začal. Někteří přikývli a další se naklonili, aby se podívali přes záď na druhou loď. Když měl Hal opět jejich pozornost, pokračoval: „Obrátíme se na pravobok. Měli bychom tak na ně získat nějaký náskok. Budeme se jim snažit unikat celé odpoledne a v noci se pak pokusíme zmizet.“
„Jak to chceš udělat?“ zeptal se Jesper.
„Jsem mazaný jako čert, něco vymyslím,“ řekl mu Hal vesele. „Jakmile se jich zbavíme, změníme kurz a poplujeme k ostrovu Santorillos. Zítra ráno už by měl být Myrgos celé míle daleko od nás a pokračovat ve své rabovací výpravě. Myslíme si, že na jeho základně na Santorillosu bude jen asi dvacet mužů, takže je to ideální příležitost k osvobození malého Konstanta.“
„To dává smysl,“ řekl Ingvar. Ostatní souhlasně zabručeli.
Stefan pozoroval druhou loď, zatímco Hal mluvil. Teď ukázal do dálky. „Pořád nás dohání,“ podotkl.
Hal se podíval a viděl, že pirát už je znatelně blíž – ale ne tolik, aby si museli dělat starosti. „To se změní, až budeme mít vítr z boku.“
Stefan nevypadal přesvědčeně. „Je to velká loď – skoro dvakrát delší než naše.“
Všichni věděli, že čím delší má loď čáru ponoru, tím větší je její potenciální rychlost. Ale Hal doufal, že tuto výhodu vyváží Volavčino účelnější oplachtění – a skutečnost, že mírný vítr je pro menší lodě lepší. To také řekl a Stefan vypadal klidněji.
„Pokud vítr vydrží,“ řekl.
Hal naklonil hlavu. „Proč by neměl?“ odvětil. Pak vážnějším tónem dodal: „Věc se má tak, že opravdu nemáme moc velký náskok, proto práce s plachtami a obraty musejí být co nejrychlejší a nejúčinnější. Provádějte je co nejlíp. Žádné chyby. Žádná zamotaná lana, žádné překroucené plachty. Jasné?“
„Jasné,“ zaznělo sborově. Byla to dobře vycvičená posádka a chyby dělala málokdy. Ale stálo to za připomenutí, aby si dávali pozor. Hal se na každého postupně podíval a pak kývl.
„Dobře. Jakmile budu u kormidelní páky, změníme směr. Ukážeme Myrgosovi, jak se umí obracet skandijská loď.“
Ozvalo se tiché souhlasné zahučení. Odešel zpět na kormidelní plošinu a převzal od Stiga páku. Je…
